Nabídka, která se neodmítá IX.

Změnu snášeli všichni zločinci špatně. Ne snad, že by je čekala oprátka, ale i tak to bylo vytržení z příjemného stereotypu, kdy si každý hleděl svého a přitom občas splnil úkol a ještě měl za zády skupinku nebezpečných lidí, kteří by mu čistě teoreticky mohli pomoct, kdyby to snad někdy potřeboval. Členové si na sebe pomalu zvykali. Jistě, některé dvojice si rozuměly více, některé méně, ale dohromady už se znali a věděli, co od sebe čekat. Dokonce i soužití nakonec nebylo tak těžké, když se člověk obrnil proti všem možným odchylkám od normálního lidského chování. To se u odpadu společnosti tak nějak očekávalo.

Zetsu se ze svého plížení nevyléčil, stále vylézal ze stromů a zdí a stropů, ale byl natolik při smyslech, aby si to nedovolil u všech. Naposledy ho Kakuzu zarazil zpátky do země, a to by si nerad zopakoval. Itachiho v bunkru málokdy spatřili jen tak, bez pláště či mise. Nikdy se neukázal polonahý jako Hidan, ani nepokřikoval nesmysly jako Deidara. Kakuzu občas prorazil ruku zdí, ale jak sám tvrdil, nikdy ne bezdůvodně. Kisame vedl naprosto vážné debaty se svým mečem a Sasori vždycky voněl dřevem, jeho pokoj byl plný součástek a dílků a různých nástrojů, a to neustálé klepání a občasné zaklení za jeho dveřmi se dalo také snést. Pein s Konan se od celé bandy distancovali již na úplném začátku, a vzato kolem a kolem, dalo se tak žít.

Jenže pak přišel další člen; vysoký, s dlouhými vlasy, hadíma očima a smrtelně bledou pletí. Vzhledově by nezpůsobil žádný poprask, koneckonců tady vždycky byli Kisame a Zetsu. Ale v momentě, kdy promluvil, se všichni otřásli, a ten podivný mráz v zádech už s nimi zůstal. Cizinec si to k nim totiž nakráčel, jako by ho snad měli všichni očekávat. Takový přístup si těžko získá obdivovatele. Nedůvěřivě si ho prohlíželi a mlčeli. Pein se s nimi skutečně nezdržoval; jenom jim oznámil, že mají nového člena. Po dvou hodinách, které s ním strávil v soukromí. Kdo ví, na čem se domlouvali a čím ho nováček přesvědčil. Nikomu ze stávajících členů netrvalo tak dlouho se rozhodnout. Všichni prakticky dostali po hubě a pak, z nedostatku vlastní iniciativy, přijali návrh stát se členem zločinecké organizace.

Itachi zmizel ve chvíli, kdy uslyšel jeho jméno. Kisame ho po chvíli následoval, na tváři zubatý úsměv, ale v očích chlad. Kakuzu si se Sasorim vyměnil významný pohled, zatímco Hidan s Deidarou se na sebe zaculili. Nová tvář! Nová tvář, která ještě neví, co od nich čekat!

Orochimaru si všechny prohlížel, ne ze zdvořilého zájmu, byl to hladový a nenasytný pohled, jako by je… katalogizoval. Sasori se otřásl. Takhle se cítili ti, které si vyhlédl jako své nové loutky? Taky se na ně díval tak… tak… nelidsky?

Málem ucukl, když k němu Orochimaru natáhl ruku; rychlý a mrštný pohyb, neslyšný. Kdyby útočil, byl by loutkář po smrti. Kakuzu se toho gesta taky krapet vyděsil: on sám byl nejrychlejším ninjou v celé organizaci. Stál vedle Sasoriho, velká solidní skála, připraven zakročit. A teď, teď si ani nestihl všimnout, že se ten cizinec vůbec pohnul. 

Sasori mu zatím gesto oplatil. „Akasuna no Sasori,“ řekl tiše.

„Mistr loutkář,“ dodal Kakuzu s jakýmsi škodolibým zábleskem v očích, snad aby zakryl své leknutí. Sasori si povzdychl. Orochimaru však maskovanému muži nevěnoval pozornost. Stále zíral na loutkáře, v jeho pohledu pořád cosi zvědavého a hladového.

„Skutečně?“ zasyčel. „To je zajímavé. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by někdo propojil umění a bojové techniky. Rád bych se později dozvěděl něco víc, pokud by to nevadilo.“

On řekl umění? On řekl umění!

Sasorimu to rozhodně nevadilo. 

Zezačátku samozřejmě ano. Který zločinec není nervózní, když se ho najednou začne někdo vyptávat? Dopodrobna? Na všechno? 

Jenže potom se i Orochimaru rozvykládal. O jedech, o experimentech, o vědě. Sasori měl pocit, že mu zdaleka neříká všechno, ale na tom teď nezáleželo. Poslouchal pozorně jako dítě ve svůj první den na Akademii, vyptával se a snažil se všechno si pamatovat. Mluvil s inovátorem. Cítil se díky tomu lehčeji. 

Postupem času si své místo obhájil i Orochimaru. S nikým než s loutkářem se moc nebavil, své první mise splnil bezchybně a bez větší námahy. Hidana i Deidaru dávno přestalo bavit si z něj utahovat, hady ani jeden z nich příliš nemusel. Vždycky odešli jako ti poražení. Navíc se začaly objevovat další přírůstky do jejich malé, i kdyby pochybné rodiny. 

Sasori už se necítil jako ryba na suchu; bylo najednou o tolik jednodušší se nad některými věcmi pousmát, místo aby se zbytečně rozčiloval. Nadále pracoval na svém umění a jen příležitostně si z něj kvůli tomu někdo utahoval. Dopisy od babičky přestaly chodit, a jeho agenti se osvědčili; za posledních pár týdnů získal spoustu nových kusů do své sbírky. Po pár debatách s Orochimarem do svých unikátních zbraní nainstaloval nové vychytávky, přidal pár skrytých pastiček a zákeřných jedů.

Na mise, které mu bylo zatěžko plnit, se snažil nemyslet. Bylo jich o tolik víc. Mlčky se s Kakuzem shodli na tom, že o učitelce, kterou nechali jít, nepadne ani slovo. 

„Naučit se je všechny? Na to ti jeden život nestačí,“ uchechtl se jednoho odpoledne, když seděl v dílně a opravoval klouby své ohořelé loutky. Z posledního boje vyvázla celá, ale poničená, stejně jako on. Orochimaru, jeho nový partner, na rozdíl od něj vyvázl bez jediného škrábance. Starší ninja se opíral o pult nedaleko a sledoval Sasoriho při práci.

„To já vím,“ odvětil. „Technik je neuvěřitelné množství. Uznávám, že je to velmi ambiciózní plán,“ zazubil se a olízl si rty. „Ale pracuji na tom. Není to tolik rozdílné. Sám usiluješ o to samé, i kdyby jinak.“ 

Sasori se zarazil. Prsty ho z neustálé práce brněly, ještě pořád ho pobolívala klíční kost a opravy mu nešly moc od ruky. „Jak to myslíš?“ zeptal se, aniž by od loutky na pracovní desce zvedl pohled.

„Jde ti taky… o věčnost.“ Byl to téměř šepot. Loutkář si rád myslel, že svého parťáka už prokoukl, ale pořád tady byly tyhle… chvíle, kdy stačilo jen velmi málo, aby mu tělem proběhla naprostá hrůza a děs. Byla to náhlá vlna iracionálního strachu, zdánlivě bezdůvodného, ale vždycky to dával za vinu jednomu jedinému člověku.

Když zjistil, že Kakuzu dostal nejnovějšího člena Akatsuki (jméno si nepamatoval) jako partnera a jemu byl přidělen Orochimaru, nebyl příliš nadšen. Ano, s nováčkem si rozuměl, mohl s ním mluvit celé hodiny, hodně se toho dozvěděl a leccos se naučil, ale… nechoval v něj vyloženě důvěru. Od svého příchodu do Akatsuki s důvěrou v kohokoli urputně bojoval. Ale už to byly téměř dva roky a on věřil, že ho nikdo z jeho kolegů nebodne zničehonic do zad. Ledaže by jim dal hodně dobrý důvod.

O Uchihovi věděl jen to, co tvrdily zvěsti, a Kisame byl v nitru velmi přátelský, což zjistil jen málokdo. Taky nebylo moc lidí, kteří by se obtěžovali to zjistit, nebo které by to zjistit nechal. Měl smysl pro humor a nebral věci příliš vážně. Byl chytrý a docela málomluvný, příležitostně urýpaný. Hidan se o nic kromě úkolů a svých krvavých rituálů nestaral, tudíž ani o něm toho Sasori moc nevěděl. O Deidarovi naopak věděl až příliš; byl to velmi družný a sdílný člověk, i kdyby otravný. Navíc byl mladší a - stejně jako Sasori - duší umělec. Druhem umění si skutečně nerozuměli, ale Deidara k němu choval respekt, a na to si Sasori těžko mohl stěžovat. Oplácel mu stejnou kartou. Pokud ho to blonďaté individuum zrovna nevytáčelo. Zatímco on se mnohokrát utrhl a nazval svého mladšího kolegu pitomcem, Deidara se k němu nikdy nechoval povýšeně a jakoukoli urážku ze Sasoriho strany bral jako projev přátelství. 

Kakuzu si jako jediný vysloužil jeho důvěru, aby byl upřímný. Trvalo mu to skoro dva roky, musel přestát spoustu výstředností, kterými maskovaný ninja oplýval, musel tolerovat jeho výbušnou povahu a naučit se s ní pracovat. Ještě déle trvalo se naučit bojovat tak, aby si navzájem nezavazeli, popřípadě aby se nezabili. Ale nakonec se to povedlo a Sasori konečně jednoho dne při krvavém souboji s akčními policisty zjistil, že se o sebe nebojí, že není nervózní. Nebál se, že se k němu dostane nepřítel, protože kdykoli se blížil k té hranici, kdy mu hrozilo zranění nebo smrt, Kakuzu tam vždycky byl. To samé nabízel i on. Kde byl zranitelný Kakuzu, tam byl Sasori. Nebyl tak rychlý ani silný, ale jeho analytická mysl a taktické myšlení jakýkoli deficit dorovnaly. Dokázal nepřátele nenápadně dostat tam, kde je Kakuzu potřeboval mít, a konečná likvidace pak z největší části záležela na něm.

Zvykl si. Vyhovovalo mu to.

Pak najednou tohle. Orochimaru byl silný, rychlý a až nebezpečně mazaný. Dokázal by všechno sám, a přesto byl ve dvojici. A Sasori si nemohl nevšimnout, že ačkoli byl Orochimaru prakticky nedotknutelný, on sám se z misí začínal vracet… v nepořádku. Začalo to jen pár škrábanci a zlomenými kostmi, pokračovalo to propíchnutou plící a zrovna nedávno se do úkrytu dokulhal s roztříštěnou klíční kostí. Uvízly mu kousíček od hrdla úlomky a léčitel u něj strávil dvě noci, než mohl říct, že je loutkář mimo nebezpečí. Kakuzu tehdy nad těmi výdaji za léčbu jenom kroutil hlavou.

Zpohodlněl jsem, říkal si občas Sasori, když ležel v posteli a zíral do temného stropu. Všichni kolem něj neustále posunovali hranice, to jenom on se schovával za svým… uměním. Vyděsilo ho, když si uvědomil, že se nad tím slovem ušklíbl. 

Teď, když konečně setřásl ten podivný chlad, který se ho zmocnil, zdvihl pohled od poničené loutky a zadíval se hadímu ninjovi do očí. 

„Věčnost? Ano,“ začal pomalu. „Mé umění je věčné. Podívej se na ně,“ nadchl se, chtěl se rozmáchnout rukou, ale ostrá bolest u krku mu to jasně a důrazně zakázala. „Ty loutky tady budou dávno potom, co já už tady nebudu. Umění není pomíjivé, je trvalé a…“ 

„Ach, ale kdepak,“ usmál se Orochimaru. „Věčnost kolem tebe, k čemu by ti byla? K čemu ti je tvořit něco věčného, když se na to věčně nemůžeš dívat?“ 

„Mluvíš tady o nesmrtelnosti,“ povzdychl si Sasori a vrátil se k práci. „To je přece hloupost.“

„Ano?“ protáhl starší ninja, prohlížeje si nehty. „Ale není to nemožné. No tak, netvrď mi, že tě to nikdy ani nenapadlo. Udělat nesmrtelným nejen své umění, ale i sebe.“