Umění je výbuch! Vůně vzpomínek. 03

Rudé slunce se odráželo o moře, ptáci zpívali své písně, vítr si pohrával s korunami stromů. Uprostřed toho všeho leželi na útesu dvě siluety, znaveny dlouhým tréninkem.

„Za chvíli… mě porazíš,“ vydal ze sebe blonďák. Jeho stav napovídal, že rozhodně neměl navrch.
„Říkala jsem to,“ broukla na oplátku jeho stříbrovlasá společnice. „Mám se na tebe podívat?“ nabídla ještě.
„Pokud mi u toho nezlomíš žebra,“ zašklebil se Deidara. Shiori se pomalu zvedla a začala přejíždět rukama nad tělem blonďatého muže. Nad každou rankou se na chvilku zastavila a její ruce modře zazářili. Za chvilku byl jediný zdroj světla její ruce.
„Mohl by ses na chvilku opřít o strom?“ zeptala se. Deidara rovnou udělal, co se po něm chtělo. Shiori bezmezně věřil. Ta mu sundala čelenku, jeho dalekohled a rozpletla culík na jeho hlavě. Vlasy se mu okamžitě nahrnuly do tváře, stříbrovláska mu je lehce zastrčila za ucho a pustila se do léčení menších ranek.
„Ty umíš snad úplně vše. V jednu chvíli mě položíš na kolena tvými jedy, druhou svými výbuchy a teď to léčení...,“ broukl Deidara a nadzvedl jí obličej rukou. „…Kobayashi Shiori…“ Stříbrovláska se mu teď koukala zpříma do očí. „Pamatuješ si na ten den, kdy jsme se viděli poprvé?“
„Když jste mě naháněli po poušti jako dravou zvěř?“ ušklíbla se Shiori.
„Myslím tím úplně poprvé,“ pronesl Deidara, jako by to mělo být úplně jasné. Shiori na odpověď jen povytáhla obočí. „V Kamenné, byla jsi jediná, kdo se mě vždy zastal.“
„Vždy tě…“
„Vždy mě nechali přivázaného u stromu,“ dokončil za ni Deidara. „Věděl jsem, že se vždy schováváš v křoví,“ pokračoval. „A pak jsi jednou přišla a pomohla mi.“
„A dala ti svou čelenku.“
„Miluju tě, Shiori,“ pronesl ještě se smutným výrazem v očích.

Při těch slovech se Shiori vybavilo něco, co bylo skryto pod vrstvou lží a podvodů. Za těch pár let se toho změnilo tolik, že si ani nedokázala připustit, že je to možné. Náhle slyšela zřetelně hlas její maminky, tatínka, brášky… Před sebou viděla plameny, chaos, křik. A mohla za to ona. Ten den byla ve svém pokoji. Po několika měsících bádání přišla na nový jed, který by mohl zabíjet tisíce lidí najednou. Přes ústa a nos přetáhla černou masku a vytáhla několik ampulek. Polovinu toho již měla dávno připravené. Stačilo to vše jen přivést k varu a spojit dohromady. To také udělala. Nadzvedla jedno z prken, které tvořily podlahu a vytáhla z pod něj placatý kámen propálený uvnitř, tam vždy rozdělala oheň. Nad kámen umístila lahvičku a začala míchat. Přilévala různobarevné tekutiny, lístky růžových květin, kousek jedu z housenky... Za pár hodin bylo vše připravené. Shiori se rychle zvedla ze země. Tohle prostě musí ukázat otci! V tu chvíli se však jed vylil z lahvičky. Výpary z něho pomalu naplňovali místnost. Shiori otevřela dveře a vyběhla ven. Nechala tam i plamínek? Během pár minut se oheň rozšířil. Ten, koho nespolkl plamen se musel utkat s jedem...

Jsem Kobayashi Shiori, potomek klanu Kobayashi a Yakushi. Jsem členem Akatsuki. Pocházím z vesnice u Skryté Kamenné, když mi bylo deset let, vypálila jsem svou vesnici při jednom ze svých pokusů. Přežila jen hrstka lidí.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Deidara. Shiori dál koukala do prázdna. Její oči ztratily lesk a začaly se plnit slzami.

Scenérie se změnila. Z plamenů se stala dřevěná prkna, dým vyměnil pach plísně. I chaos a křik úplně zmizel. Malá, ani ne šestiletá Shiori seděla v tajném podzemním komplexu klanu Kobayashi. Před ní seděli nejstarší členové tohoto klanu. Všichni na ní zírali a snažili se vyčíst, co přesně má v plánu. Jeden z Nejstarších k ní přistoupil s jehlou v ruce. Moc dobře věděla, o co jde. Korunka jehly byla napuštěna jedem, jakmile se do ní jed dostane, bude mít jen pár hodin života. Tohle je zkouška dospělosti. Buď umře v dlouhých bolestech, či přežije. Jehla jí pomalu vnikla do ramene, Shiori sebou trhla. Cítila ten ledový kus kovu v sobě. Nejstarší poodstoupil a posadil se k ostatním. Shiori opatrně vyndala jehlu, věnovala zvláštní pozornost tomu, aby to dělala s elegancí a aby nedala najevo, jak moc to vlastně bolí. Jehla byla venku, jed však byl ještě v těle a rychlostí světla putoval do celého těla. Zhluboka se nadechla. Musela umíchat protijed.
…
Za pár hodin se Shiori zmítala v bolestech. Všude kolem leželi poházené ampulky od předchozích pokusů. Nejstarší jen nečinně přihlíželi, musela to zvládnout sama. Někdo vrazil do dveří, Shiori měla rozostřené vidění. Bolest, už pomalu překračovala práh. Ztratila vědomí.

„Shiori? Copak se stalo?“ přitiskl ji k sobě.
„Deidaro,“ špitla lehce a podívala se na něj rudýma uplakanýma očima.

Shiori přivázaná k dřevěné desce, v temné kamenné místnosti. Spíše než člověk, vypadala jako jehelníček. Tisíce trubek vedli do, a z jejího těla. Nad ní se skláněl šedovlasý klučina, který dodával další látku do jejího těla. Byla JEHO experiment, Kabutův pokusný králík.

„Jinchuuriki… Ono, je to ve mně,“ vydala ze sebe.