Neodcházej

Ztichlou školou zněla tichá ozvěna kroků. Kdosi v podvečerních hodinách narušoval posvátné ticho školy. Šel středem chodby, nepřibližoval se k oknům, aby ho nebylo tolik vidět. Přesto se nenamáhal více skrývat. Prošel až na konec budovy, vystoupal po schodech do vrchního patra a stanul před nenápadnými omšelými dveřmi. Nezaklepal, jemně stiskl kliku a potichu vstoupil dovnitř.

Netrpělivě jsem čekala v místnosti. Tušila jsem, že se přijde rozloučit a chtěla jsem, aby mě našel na nějakém klidném místě, kde bychom si mohli v klidu pohovořit. Seděla jsem na židli u okna, na parapetu jsem měla láhev saké. Nepila jsem, neměla jsem chuť. Mezi zastaralými knihami, vyřazeným nábytkem a nepotřebnými věcmi jsem seděla já, královna krásy – a stáří. Jak absurdní, mezi těmi všemi věcmi jsem si připadala jako kus nepotřebné vyřazené věci, naprosto k ničemu. Vstala jsem a popošla k zaprášené knihovničce. Uvědomovala jsem si každý krok, cítila každý náraz mého podpatku do podlahy, každé zachvění. Jako když se zatloukají hřebíky. Vychutnávala jsem si to, ale přišlo mi to zvrácené. Ne, nechtěla jsem na to myslet, ale nemohla jsem si pomoct.

Místnost nebyla dobře osvětlená, oknem sem pronikal zbytek slunečního světla, ale s blížící se nocí v ní narůstalo šero. Proti oknu toho moc neviděl a tak za sebou zavřel dveře a chvíli se rozhlížel. Na kraji spatřil mezi převrácenou židlí, starými školními mapami a několika poházenými knihami sedět ženu. Byla mladého vzhledu, vlasy do pasu, bujné poprsí. Smutně se usmál, kolikrát obdivoval tuhle siluetu, ale nikdy se jí nedotkl.

Dveře se otevřely a zavřely, za zády se mi jen pár kroků zastavil člověk. Věděla jsem, kdo to byl. Nechala jsem ho tam chvíli stát a teprve pak jsem se otočila. Byl to on, ten, kterého jsem vždycky milovala, ale nikdy jsem mu to nedala najevo. Nemohla jsem.
„Nikdy ses nepřišel rozloučit, proč jsi dnes tady?“ byla moje první slova navzdory tomu, že jsem se na něj těšila.
„Vždycky jsem věděl, že se vrátím,“ bylo divné ho slyšet mluvit tak vážně. Jindy věčně veselý a živý, dnes postrádal jeho hlas jakýkoliv náznak žertu.
„A teď už se nevrátíš?“ bála jsem se jeho odpovědi, ale musela jsem to vědět.
„Ne, nejspíš ne,“ odpověděl mi stručně. Vzalo mě to, nemohla jsem si pomoct a po tváři se mi skoulela první slza. Viděl to a sedl si naproti mě, natáhl se, aby mi osušil slzu, ale nedotkl se mě. Prsty setřel vzduch těsně nad mojí kůží.
„Nechoď tam, zůstaň,“ prosila jsem ho, ačkoliv jsem věděla, že je to marné, „proč tam musíš?“ Odhodila jsem hrdost a jako bych chtěla smazat minulost a změnit budoucnost, přisunula jsem se blíž k němu a chtěla ho pohladit. Vztáhla jsem k němu ruku, ale nedotkla jsem se ho. Nemohla jsem.

Chvíli seděli potichu, šero se postupně měnilo v tmu. Čím dál tím rychleji. Za krátko už si neviděli do obličeje, jen cítili svou přítomnost. Nakonec to byl on, kdo se natáhl po její ruce a postupně si ji celou přitáhl k sobě. Konečně se nebránila. Přemýšlel, kam až to muselo dojít, aby si mohl tohle dovolit. Pohladil ji po vlasech, jako malou holčičku a pak odpověděl na její otázku.
„Musím tam jít a ty to víš, nemůžu zůstat tady. Je to nebezpečí, o kterém nic nevíme. Doba se mění a než se tomu ostatní přizpůsobí, my musíme udělat všechno pro to, abychom jim získali čas a informace o tom, jak s tím bojovat. Akatsuki začínají být vážný problém, jestli získají moc nad celým světem, co se stane pak? Tohle nemůžeme dopustit, jsou to vrazi, ti nejlepší vrazi. Co když se rozhodnou vyhladit svět a začít se vším znovu? Pak se budou moct pokládat za bohy. Nebo budou chtít všechny ovládat. Budou chtít vyzkoušet svou moc. A vypukne válka, celosvětová válka, kdy se národy spojí, ale také už může být pozdě. Ty to chápeš, já to vím. Co se tak najednou děje?“

Vždycky jsem si od něj držela odstup. Kdykoliv jsem ho uměla odpálkovat nebo patřičně usadit. Každou chvíli jsem mu byla připravena vymlátit duši z těla spolu s několika zlomeninami žeber, kdyby mě šmíroval. A najednou jsem mu nebyla schopná odpovědět. Schoulila jsem se mu na hrudi. Proč jsem si po celá ta dlouhá léta držela odstup? Protože jsem ho nikdy nemilovala. Měla jsem ho ráda jako bratra. A když mi zemřeli moji dva milovaní, držela jsem se od něj ještě dál. Nasadila jsem si na tvář masku, která zakrývala můj věčný smutek. A teď, teď se chystá odejít i on. Dobrovolně! Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Víš, že mi zemřeli dva důležití lidé a teď se chystáš odejít i ty,“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky. Neviděla jsem mu do tváře, ale vsadila bych se, že se tvářil udiveně. Takovou mě neznal.
„Já jsem pro tebe důležitý?“ podivil se, ale nevysmíval se mi.
„Ano, i když to tak nevypadalo,“ kývala jsem hlavou. „Po jejich smrti jsem začala hrát a pít, abych na ně aspoň na chvíli zapomněla. Já vím, udělala jsem spoustu chyb...“
„A já jsem věčně šmíroval ostatní, protože jejich nadávání mi připomínalo tebe,“ překvapil mě.

Mluvili spolu o minulosti, o budoucnosti. Mluvili o maličkostech, důležitých i nedůležitých věcech. Půlnoc už dávno minula a oni se nehnuli z místa. Nikdy si nepovídali tak, jako teď, snad si to chtěli vynahradit.
„Já vím, že mě miluješ,“ řekla najednou. Neřekl na to nic a tak pokračovala: „Nikdy jsi na mě nenaléhal, vždycky ses nechal odpálkovat. Někdy to bylo otravné, ale stalo se to nedílnou součástí mého života.“
„Jsme sanninové, vždycky mezi námi bylo něco výjimečného,“ připustil a i když byl tak blízko, nepokusil se ji políbit.
„Kdy odcházíš?“ zeptala se ho po chvilce váhání.
„Zítra.“
„Ne,“ uniklo jí mimoděk.
„Proč ne?“
„To je tak brzo....“
„Nemůžeme ztrácet čas.“
„Jestli se nevrátíš, vzdám se titulu hokage. Nezasloužím si jím být, když jdeš tuhle práci dělat za mě. Já mám všechny ochránit a ne že za mě budou ostatní umírat.“
„Mohla bys mi trochu víc věřit,“ snažil se situaci zlehčit, ale tušil, že má pravdu. „Pravdou ale zůstává, že vesnice bude potřebovat vůdce, prospěješ jim víc tady než venku.“

Nečekala jsem, že to bude tak brzo. Ještě víc jsem se k němu přitiskla, to bylo poprvé, co jsem se takto chovala. Samotnou mě to překvapovalo, ale nemohla jsem si pomoct. Ta maska, kterou jsem skoro celý život nosila se najednou rozpadla a v jeho přítomnosti jsem ji nemohla dát dohromady. Cítila jsem, jak mi unikají okamžiky života, jak kolem mě proplouvají a já je nemohla zachytit. Přála jsem si v tu chvíli zastavit čas. Věděla jsem, že až odejde, budu se muset dát dohromady. Jestli bude hrozit válka, vesnice nemůže přijít o ninju, jakým jsem já. Ale to bylo všechno tak zatraceně daleko. Vnímala jsem to jako nespravedlnost, že budu trpět zase já. Ale cosi mi říkalo, že tohle bude teprve začátek a že trpět budou všichni. Nechtěla jsem na to myslet, ale nemohla jsem to dostat z hlavy. A navíc jsem začala mít neodbytný pocit, že jsem celou dobu potlačovala něco, co jsem neměla.

Dvě hodiny po půlnoci se zvedl. Naposledy ji pohladil a prohlásil, že musí jít. Do ruky jí vložil lahvičku saké, kterou nechala stát na okně. Držela ji, ale nenapila se z ní. Stála tam a dívala se na něj. Nechtěl protahovat už tak nesnesitelné loučení.
„Chvílema jsi pro mě byla jako mladší sestra, chvílema jako přítelkyně,“ už se nesnažil předstírat, že se vrátí, „a obě teď musím jít ochránit.“
Rozplakala se, tohle jí nikdy neřekl. V tu chvíli ho viděla novým pohledem. Párkrát polkla, ale nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo. Usmál se na ni a pohladil jí po tváři, pak se otočil a bez dalšího slova odešel.

Ve čtyři hodiny ráno byla v místnosti stále cítit vůně rozlitého saké a nocí se nesla tři jména. Dane, Nawaki, Jyiraio!