Síla hvězd

Zase tam byl.
Stál za oknem, kýval se ze strany na stranu a cenil své bílé dlouhé zuby. Štíhlými dlouhými prsty ťukal v nepravidelném rytmu na sklo.
Ťuk.
Ťuk, ťuk, ťuk.
Ťuk, ťuk.
Ťuk.
Rudé oči na ni hladově zíraly. Jeho dlouhé antilopí rohy, které vyčnívaly z holé koňské lebky, škrábaly o omítku.
Venku hvízdala meluzína a předpovídala divokou noc.
Himawari přímo cítila jeho hlad a noc co noc nervózně žmoulala svou oblíbenou deku se slunečnicemi čekajíc na to, až ty štíhlé prsty prorazí sklo.
„Jdi pryč,“ popotáhla.
Jenže strašák nezmizel.
„Jdi pryč,“ zamumlala znovu v marné snaze a přehodila si přes hlavu deku.
Já nevidím tebe, ty nevidíš mě.
Pevně zavřela oči. Chvíli pod dekou vydržela, jenže pak, když nemohla dýchat, deku odhrnula. Pomaličku, opatrně, aby na sebe neupoutala nechtěnou pozornost.
Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk.
Úzkostně se zadívala na okno a honem se musela kousnout to rtu, aby nezakřičela, když jí příšera zamávala.
Bála se.
Bála se jako nikdy předtím.
Himawari se vždy bála toho, co číhalo ve tmě. Ve dne vídala zvláštní stvoření, která nevypadala tak děsivě. Byla jiná, ale přátelská. Nebyla to zvířátka, která viděla v knížce. Někdy byli velcí jako ti dávní dinosauři, o kterých jí vyprávěl Boruto. A někdy byli maličkatí jako ti nejmenší ptáčci, které znala.
A pak tu byly příšery.
Děsivá monstra, která vylézala pouze v noci. Pyšnily se obrovskými rohy i ostny, cenily na ni své dlouhé tesáky a hladově slintaly. Blyštivé oči všelijakých barev si se zájmem prohlížely své budoucí oběti, dospěláky, kterým příšery kradly energii.
Příšera znovu zaťukala na okno a Himawari se potichu zajíkla.
Byla totiž pořád blíž a blíž. Přibližovala se ke sklu, nakláněla se, jako by si chtěla prohlédnout její pokojíček.
„Jdi pryč,“ zašeptala znovu.
Ale marně.
Meluzína znovu zahvízdala. Příšera venku se tak rozkývala do strany na stranu, až Himawari viděla pouze rudé šmouhy.
Škrch, škrrrch, škrch.
Uslyšela škrábání, které rezonovalo po tichém pokoji. Pak zaskřípaly dveře od skříně.
Himawari se otočila a se strachem v očích se zadívala na pootevřenou skříň. Nic tam nebylo.
Jenže ona moc dobře věděla, že je to jen otázka času.
Než jí přijdou ublížit.
Otočila se zpátky k oknu a hypnotizovala příšeru venku. Ta zuřivě škrábala na okno a meluzína s větrem ji hlasitě povzbuzovali.
Srdce se jí strachy rozbušilo.
Ve skle totiž zahlédla odraz smaragdově zeleného oka, které na ni zíralo z pootevřené skříně.
„Jděte pryč… Prosím!“ popotáhla plačtivě.
Jenže její prosby měly opačný efekt.
Ve škvíře se objevilo druhé zelené oko a jedno tyrkysově modré.
Někde venku něco hlasitě bouchlo a o chvilku později se místnost rozjasnila náhlým světlem.
Himawari na moment spatřila, jak příšery ve skříni vypadají.
Zelenooké monstrum bylo co do velikosti jako dospělá doga, nicméně hlavu to mělo hyení. Dlouhé zahnuté drápy škrábaly o dřevěnou podlahu skříně. Kůže byla popelavě šupinatá, ze žlutých tesáků kapaly na zem sliny a nedočkavě švihalo lvím ocasem.
Modrooké monstrum bylo menší. Stavba těla připomínala mopse. Místo tlamy mělo obrovský zobák, který z obou stran ještě překrývaly tesáky připomínající menší kly. Mělo hladkou nažloutlou kůži a na zádech se mu vyjímala složená křídla s růžovým peřím.
Když v pokoji znovu zavládla tma, Himawari znovu popotáhla. Dveře skříně zaskřípaly, až se otevřely úplně. Obě oči chvíli stály na místě, ale pak se o krapínek přiblížily. Rychle se podívala k oknu.
Červenooké monstrum tam pořád jen tak stálo, ťukalo a škrábalo na sklo. Hladově se na ni usmálo a naklonilo se blíž k oknu.
Himawari popadla svou oblíbenou pandu, pevně ji k sobě přivinula a přitiskla se ke zdi.
Zelená a modrá se přiblížila. Pokojem se rozlehlo tiché hrdelní zavrčení a zacvakání zobáku.
„Prosím… Prosím, jděte pryč!“ zakřičela tentokrát.
A když zářící oči nezmizely, rozplakala se.
Bála se.
Bála se jako nikdy předtím.
Uslyšela škrábání pod postelí.
Himawari se rozvzlykala ještě víc.
Škrábání zesílilo, táhlo se podél pelesti, až Himawari spatřila tmavý obrys štíhlé kostnaté ruky s dlouhými drápy. Místnost vyplnil pach rozkladu a hniloby, mrtvolné hrčení přebilo veškeré ostatní zvuky.
Z venku se znovu ozvala ta hlasitá rána a za nedlouho poté se nebe opět rozsvítilo. V tu chvíli se rozsypalo sklo a do pokoje vlezla i rudooká příšera.
Himawari začala hystericky řvát.
Monstra se přibližovala čím dál víc.
Pokoj znovu potemněl.
Bum, prásk!
Obloha se rozsvítila.
Příšery byly o několik kroků blíž, obklíčily celou postel.
Himawari v té tmě zastřeně spatřila nový pár očí jantarové barvy. Pevněji přitiskla pandu k sobě.
Tma.
„Prosím, prosím, jděte pryč,“ mumlala mezi vzlyky.
Drápy příšer zaškrábaly o podlahu.
Bum, prásk!
Obloha se rozsvítila.
A tentokrát byly u ní.
Himawari cítila jejich smradlavé dechy, v duchu se dal nahmatat jejich hlad.
„Pomoc!“ zakřičela.
Panda jí objala nazpět.
Tma.
Kolem Himawari tančily fosforeskující hvězdy a vytvářely světelný štít. Bojíce se světla příšery ustupovaly.
„Neboj se, ochráním tě,“ šeptla panda.
Záře hvězd nabírala na intenzitě a čím dál víc zatlačovala příšery zpátky tam, odkud přišly.
Himawari tiše vzlykala.
Náhle se otevřely dveře a někdo rozsvítil. Příšery se vypařily, sklo se zacelilo a hvězdy vybledly. Přesto Himawari stále cítila jejich teplo. Otočila se.
„Mami,“ škytla ubuleně.
„Ach, zlatíčko,“ Hinata si povzdychla.
Přisedla si k ní na postel, odložila pandu na polštář a objala ji.
„Miláčku, je to jenom bouřka, neboj se.“
Himawari potichu vzlykla. Kdyby tak maminka věděla… Himawari se podívala na pandu, která ležela na polštáři.
A panda se na ní usmála a spiklenecky mrkla.
Neboj se, ochráním tě.
Himawari se pousmálala.
„Vidíš, to je lepší,“ usmála se vřele Hinata a utřela dceři slzy. „Chceš, abych tu s tebou zůstala, než usneš?“
Himawari bez váhání přikývla.
„Tak dobrá.“
Hinata ji přikryla a podala jí pandu. Došla zhasnout, sedla si na židli a vzala Himawari za ruku.
Když sebou Himawari při dalším hromu trhla, Hinata se dala do zpěvu. Ukolébavka měla příjemný rytmus a Hinatin tichý, melodický hlas Himawari uklidnil natolik, že po chvilce usnula.

Ráno bylo po bouři, svítilo slunce a listy na stromech hrály všemi podzimními barvami.
Po příšerách a zvláštních bytostech nebylo ani vidu ani slechu. Jednoduše se po nich slehla zem.
A Himawari stále cítila teplo zářících, neviditelných hvězd.