Ztracená minulost 1

Už téměř dva roky bezcílně bloudí po světě. Neví co hledá, ale ví, co ztratil. Navíc teď, když už je dávno po Akatsuki, organizaci, která v lidech vzbuzovala nepříjemný pocit, jen když slyšeli její jméno, nemá žádný vyšší cíl. Žádné emoce. Jen po světě bloudí ve svém černém plášti se znakem Uzumaki na ramenou a zadní straně, kapucí na hlavě a jeho milovanou katanou na zádech.
Samozřejmě, čas od času zastaví ve vesnicích, o kterých zřejmě slyšeli pouze jejich obyvatelé a taky se ho už několikrát snažili na jeho putování přepadnout, okrást, někdy i zabít, ale to netušili o koho jde. O Naruta Uzumakiho.

Flashback
Nadšený blonďák s úsměvem ve tváři toulal po Konoze jako téměř každý den jeho života. Nečekal nic zvláštního, ani žádný adrenalinový zážitek, jen si chtěl zajít na pár misek jeho oblíbeného ramenu a před tím si dát krátkou procházku kolem jeho vesnice.
Zrovna procházel kolem hlavní brány, když do ní viděl vstupovat neznámou postavu. Vlastně by neznámá byla pro většinu obyvatel, ale pro něj ne. Moc dobře věděl o koho se jedná.
„Sasuke?!“ vyhrkl Naruto.

Konec flashbacku

„Eh,“ povzdechla si zahalená postava s představou dalšího nudného dne a vydala se na svou cestu. Hodiny plynuly ještě pomaleji než obvykle, kolem nebylo žádné rozptýlení, a tak mu nezbývalo nic, než jen potichu jít a přemýšlet. Jenže nebylo nad čím. Za ty dva roky už měl přemýšlení dost. Teď pouze chodil jako tělo bez duše.
„Hej. Na mě si jako zapomněl?“ ozval se hlas kdesi z vnitřku Narutova těla.
No jistě, Kurama, jeho dlouholetý přítel a celoživotní břímě.
„Heh,“ pousmál se ninja, „samozřejmě, že ne. Jak bych mohl?“
No jistě, bez jeho démona by se už asi dávno zbláznil. S ním za čas mohl prohodit aspoň pár slov a každodenně trénovat, když už nic. Na to, jak se na začátku nenáviděli, si vypracovali pořádně pevné pouto a těžce by si jeden dokázal představit život bez toho druhého.
Jejich konverzace nikam nevedla a naštěstí pro ně došla Narutovi voda zrovna ve chvíli, kdy se chystali vyměnit si nějaké vtipy, které stejně na jejich cestě slyšeli nejméně desetkrát.
„No nic, Kuramo, zdá se, že se budeme muset na chvíli zase někde zastavit,“ oznámil Naruto.

Po značné chvíli zastavili v menší vesničce, která spíše připomínala seskupení pár domků. Naštěstí tam bylo to, co potřebovali. Menší krámek s potravinami.
„Heh, při troše štěstí tam budou mít i ramen,“ prohlásil blonďák.
Zamířil do obchůdku, ale při vchodu totálně ztuhl. Tuhle situaci už zažil a pamatuje si ji velmi dobře.
„Naruto?“ vykřikl černovlasý shinobi a nevěřicně koukal.

Flashback

„Naruto!“ zvolal Sasuke na jeho dávného přítele.
„Co ty tady děláš?“ zeptal se stále zmatený Naruto.
„Co to vypadá, že tu dělám? Myslíš, že kdybych chtěl zaútočit, nasměřuju si to přímo skrze hlavní bránu?“ pousmál se kluk s havraními vlasy. „Vracím se domů.“
„Vždyť to nedává žádný smysl,“ zarazil se Naruto, který měl stále značné pochyby.
„Hele, co takhle to probrat někde u ramenu a ne takhle na očích všech lidí, hm?“ nabídl Sasuke. „Zvu tě.“
„No, pár misek před tréninkem neuškodí,“ ušklíbl se blonďák.

Za chvíli už seděli nad miskou vynikajícího jídla a Naruto čekal na vysvětlení, když v tom přišla dívka s růžovými vlasy.
„Sasuke?“ vyjekla nad obrazem sedícího Sasukeho s Narutem, který měl plnou pusu jídla.
Byla tak v šoku, že ji ani nenapadlo zaútočit.
„Hele, nech mě to vysvětlit,“ snažil se Sasuke uklidnit situaci.
Ale Narutovi na rozdíl od Sakury neunikla jedna věc. Sasuke při pohledu na ni lehce zčervenal.

Konec flashbacku

„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal,“ prohlásil Uchiha a vrhl na Naruta pohled plný nenávisti.
„Jako by si mi mluvil z duše,“ ušklíbl se blonďák.
Na tuhle chvíli se oba připravovali, ale nikdo netušil, že by se vážně stala.