Ztracená minulost 4

Jako kdyby se čas zpomalil. Oba ninjové viděli, jak na sebe navzájem běží s jejich smrtícími technikami. Neměli ani čas přemýšlet. Každý pouze věděl to, že zrovna on chce vyhrát. Musí vyhrát.
Netrvalo ani tři vteřiny, než se sví bývalí přátelé střetli, ale jim se to zdálo jako celá věčnost. Na tuhle chvíli oba čekali. A konečně je tady.
Jejich techniky se střetly stejně jako Sasuke a Naruto. Lidé, kteří se na tento souboj dívali, viděli pouze výbuch a rozvířený prach, který byl kvůli tlakové vlně úplně všude. Na rozdíl od nich ale viděl Sasuke i Naruto něco úplně jiného. Po srážce se ocitli na místě, které nebyli schopni popsat. Jen se na sebe dívali a nechápavě stáli. Najednou se kolem nich začali točit společné vzpomínky. Dobré, či špatné. Smutné nebo šťastné. Nechyběla tam ani vzpomínka na jejich první setkání, na to, když Sasuke opustil Konohu, či jejich společné mise. Čas vůbec neubíhal a připadalo jim, že tam stáli celé hodiny. Oba na to pouze zírali, neschopni říci jediné slovo, možná mluvit ani nemohli.
Když tato paralýza uběhla a prach kolem nich usadil, stále se nezmohli pohybu. Jen se nevěřícně dívali jeden na druhého. Na chvíli se v blonďákově hlavě dokonce objevila myšlenka, celou tuhle stupidní věc ukončit, ale zdálo se, že druhému ninjovi to bylo celkem jedno. Chystal se totiž znovu zaútočit, jenže si uvědomil, že utkat se pomocí svých technik, nemá smysl a na znamení toho, že chtěl Naruta vyzvat na klasický způsob boje, uchopil rukojeť své katany. Jeho protivník pochopil signál správně, a vytáhl si z pouzdra, které mu viselo přes záda, svou zbraň. Sasukeho katana nebyla ničím zvláštní, klasická opracovaná ocel a černá rukojeť, zato Narutova vypadala podivně. Čepel byla ze zvláštního materiálu, jenž byl černý jako noc a byl v ní vyrytý znak Uzumaki, jenž byl žlutý, a tudíž na čepeli pořádně vynikal. Rukojeť byla obalená červenou látkou a katana vypadala jako z jiného světa. Zdálo se, že stejně jako přihlížející dav, ani Sasuke nic takového doposud neviděl.

Flashback

„Tak, vítej v tvém novém domově!“ uvítal blonďáka Hiroshi, stařík, kterého ten den zachránil před výtržníky.
„Páni,“ žasl překvapeně Naruto.
Dům vypadal klasicky, byl postaven ze dřeva a nebylo na něm nic zvláštního. Pouze na věcech v něm. Všude kolem byly různá brnění, kunaie, vrhací hvězdice, katany, plno Narutovi neznámých svitků a spoustu dalších věcí. Dům byl poměrně velký, ale zahrada se oproti němu zdála obrovská. Byla ohraničena vysokou kamennou zdí bílé barvy, tráva byla důkladně zastřihnuta a na všech místech stejně zelená, zdála se prostě perfektní. Uprostřed se tyčilo malé jezírko s koi kapry a rákosy kolem něj. Celkově byla zahrada poseta různou faunou ať už bambusy, různými stromy, či květinami. Co ale Naruta uchvátilo nejvíc, bylo místo, na kterém bylo pár cvičných figurín, se stopami po zbraních na sobě.
„Tvůj trénink začíná teď,“ konstatoval stařík a snažil se Naruta bodnout kunaiem.
„Cože?“ vykřikl zmatený blonďák, kterému se díky nedávnému úžasu, podařilo překvapivý útok na poslední chvíli odvrátit.
„Zdá se, že reflexy máš ještě lepší, než jsem si myslel,“ pousmál se spokojený Hiroshi, „ale to není vše.“
Spustil na pořád překvapeného blonďáka sérii rychlých útoků s kunaiem, které mísil společně s ranami pěstmi a kopy. Narutovi se podařilo všechny vykrýt, ale nezbýval mu žádný čas na protiútok. Čas jim ubíhal stejně jako síly a tak jak se blížil večer, se blížil i jejich poslední dech. Hiroshi na Naruta vyzkoušel spoustu technik a útoků, o kterých blonďák ani neslyšel, ale stálo to za to a už během těch pár hodin na sobě poznal známky zlepšení.
Prvních pár dnů tréninku to blonďák fyzicky zvládal pouze díky Kyuubiho chakře, ale brzy se přizpůsobil a byl v stále lepší a lepší kondici a stával se ještě silnějším. Dokonce se rychle naučil zvládat blokovat, či uhýbat Hiroshiho útokům a zároveň na něj sám vyvíjet tlak vlastními útoky a technikami, které také neustále vylepšoval. Jejich dny probíhali brzkým vstáváním za úsvitu, vydatnou snídaní, poté následoval kondiční trénink skládající se z věcí jako běh, posilování, ať už s vlastním tělem, či jiným vybavením a dalších věcí a Narutova kondice se, z už tak neuvěřitelné úrovně, posouvala ještě výše. Po lehkém obědě následoval čas, kdy mladík zápasil se staříkem a i za používání pouze pěstí, či jednoduchých technik, jako byly Narutovy klony, byl blonďák schopen staříka párkrát porazit. Večer stařík obvykle uvařil vynikající ramen a do pozdního večera probírali různá témata. Naruto se dokonce začal cítit, jako doma.
Jednoho večera už byl blonďák nedočkavý a zeptal se: „Hele, no, víš… Kdy bych mohl začít trénovat se zbraněmi, tak jako ty, dědo?“
„Co třeba začít s tím, že mi přestaneš říkat dědo, nebaví mě ti to připomínat pokaždé, když na mě promluvíš,“ začal Hiroshi pobaveně, „Samozřejmě, že se dočkáš. Vlastně jsem chtěl začít hned zítra.“
Naruto nedokázal udržet nadšení a málem vyskočil ze židle radostí. Poté ještě prohodili pár slov a vydali se na kutě.
Další den se blonďák vzbudil jako vždy, sotva začaly vycházet první sluneční paprsky. Hiroshi už byl také na nohou a čekal mladíka u stolu s nachystanou snídaní.
„Tak co, už máš tušení, jakou zbraň by sis chtěl osvojit?“ zeptal se stařík.
„Vlastně jsem byl tak nadšený, že jsem nad tím ani pořádně neuvažoval, takže to asi nechám na instinktu,“ pousmál se kluk sedící naproti němu.
„Heh, to u tebe není žádná novinka. Ale zdá se, že se tvůj instinkt nikdy nemýlí, takže v tebe budu věřit.“
„Jako vždy, sensei,“ rozesmál se spokojený mladík.
Zanedlouho se spolu vydali do místnosti, která Naruta uchvátila hned, co poprvé otevřel dveře tohoto domu. Zbrojírna s různými zbraněmi a vybavením po stěnách, skříních a vlastně všude. Naruto měl i po tak dlouhé době, strávené zde, problém uvěřit tomu, co vše zde vidí. Když si stařík všiml, že už blonďák vystoupil z jeho transu, zeptal se, zda mu něco padlo do oka, načež mladík ukázal na vystavenou katanu, jenž byla zavěšena na dřevěném držáku na zdi.
„To jsem si mohl myslet,“ usmál se a zakroutil hlavou stařík.
„Jak bych mohl odmítnout takovou nádheru,“ konstatoval blonďák.
„Počkej, ty sis myslel, že dostaneš tuhle?“ pousmál se stařík a Naruto netušil, co je na tom tak směšné, „Svoji si teprve budeš muset sám vyrobit, pousmál se Hiroshi.
„To myslíš vážně, dědo? Vždyť o zbraních vím jen to, co jste mi sám řekl, natož o jejich výrobě,“ zarazil se zmatený blonďák, jehož okamžitě opustilo všechno nadšení.
„A to si myslíš, že ti dám jednu ze svých? Sám jsem si je všechny vyrobil, stejně tak, jako si vyrobíš ty, tu svoji. A teď pojď za mnou,“ pobídl Naruta stařík a vedl ho do menší dílny, jenž byla na zahradě.
Když stařík otevřel dveře, uviděl blonďák takovou menší soukromou kovárnu.
„Tak, tady odteď strávíš většinu svého času, dokud nevytvoříš katanu, se kterou budeš spokojený,“ prohlásil Hiroshi a mladý ninja se začal potit už teď.
Stařík mu v rychlosti vysvětlit, jak takovou katanu připravit, jak zhotovit ostrou čepel, ukout optimální ocel, připevnit čepel na rukojeť a další podstatné věci.
Blonďák strávil celý den i večer v kovárně a snažil se zhotovit katanu, jenž by sám považoval za perfektní. Naštěstí na tom nepracoval sám, ale s pomocí svých klonů, takže mohl pracovat na více věcech zároveň, ale ani s touto výhodou, nebyl za téměř celý den, schopen zhotovit katanu, která by se mu sama zamlouvala. Na začátku měl problém, vůbec nějakou čepel ukout, natož ji správně vytvarovat a naostřit. Když tomu ale přišel na kloub a konečně zbraň vypadala jako něco, co se vzdáleně podobalo kataně, nebyl ninja spokojený. Snil o výjimečné kataně, o něčem, co ještě nikdo neviděl. A tak po dni práce, seděl sklesle na terase, společně s jeho mistrem a dívali se na hvězdy. Jenže najednou jedna z nich začala podivně zářit a podivně se zvětšovat. Jenže se nezvětšovala. Přibližovala se. A zdálo se, že přímo na místo, kde spokojeně odpočíval Hiroshi s jeho učněm. Naruto byl zprvu zmatený a zprvu vůbec nevěděl co dělat, jenže při tréninku se staříkem, se naučil i to, jak zachovat chladnou hlavu. Nenapadl ho žádný nápad, který by se dal provést v tak krátkém čase, aby včas úplně zničil meteorit. Zbývalo mu jen snížit škody na minimum. Postavil se ze své židle a vstoupil do Chakra modu. Obklopila ho žlutá chakra, jenž patřila Kyuubimu, jeho vnitřnímu démonovi, devítiocasé lišce.
„Konečně, už mi chyběla nějaká opravdová akce,“ pousmál se Kurama.
„To si piš, parťáku,“ souhlasil Naruto a začal uvažovat, jak se k meteoru vůbec dostat. Nakonec zvolil jasnou možnost. Pomocí Hirashin no Jutsu zmizel ve žlutém záblesku a rychle se přemístil na dostatečnou vzdálenost k meteoru, od které se mohl pomocí koncentrované chakry přitáhnout za povrch meteoru, ještě blíže. Meteor byl od průchodu atmosférou celý v plamenech, ale to Kyuubiho chakře nečinilo žádné velké potíže. Během doby, kdy se Naruto blížil k meteoru, začal formovat masivní rasen shuriken, tvořený z Kyuubiho chakry. Od té doby, co byl Naruto schopen vstoupit do tohoto stádia, dostaly se mu neuvěřitelné možnosti a neskutečná síla. Blonďák pozorně vyčkal do poslední chvíle, dokud si nebyl jistý, že pomocí techniky ten meteor určitě zasáhne a poté se napřáhl a vyslal svoje žlutě zářící jutsu vstříc meteoru.
Oblohu na chvíli zachvátilo obrovské světlo a výbuch šel slyšet na kilometry daleko. Největší hrozba byla zažehnána, ale i navzdory tomu v blízkém okolí dopadaly na zem kousky meteoritu. Pár jich dokonce přistálo i na Hiroshiho zahradě. A tehdy to Narutovi došlo. Věděl přesně, co chce. Vesmírnou katanu. No, název je poněkud fádní, takže měl jednoduše katanu s čepelí z meteoritu. Sebral ze země kousek meteoritu a upřeně se na něj zahleděl.
„Jo, to bude ono,“ pomyslel si.
Jenže nevěděl jak to provést. Pochyboval, že se tento materiál roztaví jednoduše jako ocel a tak musel přijít na jiný způsob.
„A na mě si zase zapomněl, prcku?“ ozval se Kurama.
„Myslíš, že by na to naše chakra fungovala?“ zeptal se zmateně blonďák.
„No, převážně moje chakra, ale mysli si co chceš,“ odfrkl démon.
„Ty si prostě nedáš říct, že?“ zasmál se svému společníkovi Naruto, „Za zkoušku nic nedáme.“
Naruto probděl celou noc, pracováním na této kataně. Nakonec se mu podařilo meteorit dostat do příslušného tvaru, odpovídajícího čepeli katany a blízko ránu ji konečně připevnil k rukojeti, jenž byla obalená červenou látkou.
„Heh, dobrá práce. Vypadá vážně speciálně,“ pochválil jejich práci Hiroshi, který se zjevil za Narutem.
„Jo, tohle bylo to, co jsem potřeboval,“ podrbal se na hlavě blonďák, „Ale zdá se mi, že ji něco chybí.“
„A co zkusit tohle?“ navrhl stařík a ukázal blonďákovi svou dlaň, ve které držel žlutý, zářivý kámen.
„Co to je, dědo?“
„Nic, jestli mi takhle budeš říkat i nadále, škrvně,“ začal rudnout stařík.
„Vždyť víte, že by vám bez toho bylo smutno,“ pousmál se blonďák s humorným výrazem ve tváři.
„To tak,“ nechtěl připustit pravdu Hiroshi.
„A tak co to tedy je?“ stále se ptal nedočkavý Naruto.
„Je to drahokam mého klanu a chci ti ho dát. Jako vylepšení k tvé kataně.“
„Vždyť to nemůžu, dědo!“ protestoval ninja, „Nemůžu vám vzít něco, co patří vašemu klanu.“
„Mně už to stejně k ničemu nebude synku,“ pousmál se Hiroshi, „aspoň vím, že ho bude mít někdo, kdo se o něj dobře postará.“
„Vážně můžu?“ chtěl se přesvědčit Naruto.
„Jinak bych ti ho snad nenabízel, tupče,“ zasmál se stařík.
„Tak to přesně vím, co s tím dělat,“ dostal nápad ninja a vzal si drahokam do své ruky, jenž obklopil Kyuubiho chakrou.
Z drahokamu se pomalu začínal rýsovat neznámý tvar, jenž se postupně měnil ve spirálu. Znak klanu Uzumaki. Tento žlutý znak, poté opatrně zasadil do čepele své katany.
„Tak, dokonalé,“ prohrábl se ve vlasech blonďák a na tváři se mu zjevil jeho radostný kukuč.

Konec flashbacku

„Tak se ukaž, Sasuke,“ prohlásil Naruto a gestem ruky pobídl jeho oponenta, aby na něj zaútočil, načež se na něj černovlasý ninja vyřítil neskutečnou rychlostí.