Hinatin měsíc

Ty můj milý měsíci.
Tvá záře mi vrací sílu mou do mých zchřadlých svalů.
Svět druhý mi otevíráš a má duše mění se na krásnou, jako jsi ty.
Odraz tvůj se objevuje v tmavé tůňce.
Noční bytosti ti zpívají hymnu na počest tvou.
Máš na sobě obrazců.
Takové by ani sám Leonardo nedokázal.
Jsi nejlepší přítel můj.
Jsi rodina má.
Jsi mou součástí.
Já jsem tebou, ty jsi mnou.
Jen tak si pluješ v černém moři plném blyštivých hvězd, které jen podtrhují krásu tvou.
Kéž bych se tě tak mohla dotknout.
Pouze jedním prstíčkem.
Líbí se mi, když se měníš na krvavě rudou.
Z té nekonečné výšky sleduješ život lidí.
Od počátku do konce a potichu si přeješ se mezi ně alespoň jednou podívat.
Jedinou společnost ti hvězdy prokazují.
Však já tě každou noc sleduji potají.
Ať vidět jsi, nebo temnota pohlcuje tě.
Ukazuješ mi správný směr a odhaluješ cestu.
Hojíš rány mé.
Šeptáš mi, že vše bude v pořádku.
Pomáháš mi vstát.
Nikdy mě nenecháš upadnout do trnitého příkopu.
Ukradl jsi srdce mé, které bylo jen pro tebe.
Ne, to ty jsi to srdce.
Mé stříbrné srdce.
Jakmile se na tebe podívám, pohled svůj těžko už jinam dám.
Mé oči do tebe vplují.
Však vybírá si to daň.
Já jen snít už můžu dál, že tvou zář a tvůj žár ve dne spatřím.
Naplnil jsi můj život světlem.
Ty jediný mě vždy vyslyšíš.
Ty jediný na mě dáváš z vrchu pozor, když jdu spát.
Miluji tě z celého svého srdce.
Dala bych za tebe i život svůj, stejně jako ty rozdáváš uklidňující magii svou.
Mám strach, že ji jednou rozdáš všechnu.
Ty ale cestu ukazuješ dál.
Možná i silněji než dřív.
Jsi jako stříbrný, neutuchající oheň uprostřed temného a pustého lesa.
Jako rybka stříbrná v hloubi oceánu.
Jako můj Byakugan...