Přízrak bojišť

Než začnete číst, povinně pustit pro atmosféru tohle.

Mělo by pršet. Déšť by perfektně vystihl to, co bylo před ní.
Kam její oko dohlédlo, tam viděla zkázu. Rozlámané praporce, rozrytá zem plná výmolů a kráterů, polámané stromy. Zakrvácené zbraně, těla roztrhaná na kusy. Všude krev. Tolik krve, že se ještě nestihla vsáknout do země.
Nepršelo celou věčnost.
Nikdo nepřišel těla vyzvednout, nikdo je nepotřeboval pohřbít. Protože byli jedněmi z mnoha. Armády se střetly, a nakonec se stáhly. Jako vždy. Žádný generál nikdy nevsadil all in. Nikdy do toho nešel na plno, protože kdo by pak provedl mstu za padlé?
Nikdo.
Nezapršelo od té doby, co armády opustily bojiště. Již týden slunce žhnulo, což v těchto bohy zapomenutých končinách bylo neobvyklé. Sever Země řek byl nehostinným místem plný zrádných močálů a nehostinných rašelinišť. Častěji tu pršelo než v jiných částech země. Paradoxně za tu výheň byla ráda. Díky tomu těla tolik nehnila. S odporem nakrčila nos, když si vzpomněla na předchozí bojiště v Zemi Deště, kde rozkládající se těla kontaminovala vodu. Tady se alespoň nevznášel puch tlejících těl.
Dala se do práce. Nemělo smysl to oddalovat.
Přišla k nejbližšímu tělu. Mladý muž s rysy klanu Senju… Potřásla hlavou. Klany netřeba rozlišovat, po smrti si jsou všichni rovni. Nezjišťovala příčinu smrti, život mu to stejně nevrátí. Ona byla pouze jako náhrada za jejich nejbližší. Zatlačila muži oči, stáhla víčka. Posmrtná maska děsu se však nezměnila. Zděšení a šok se neodrážel jen v jeho očích, vepsal se do celé tváře.
Procházela tak tělo za tělem a pokaždé se její srdce na okamžik zastavilo, než si uvědomila, že dotyčného nezná.
Mlčky procházela celé bitevní pole. Tratoliště krve poblíž močálů se pomalu měnila v mazlavou hmotu. Sem tam překročila lidské orgány, končetiny, odtržená torza. Tahle válka byla zatím tou nejkrutější, s kterou měla tu čest. Lidé se vyžívali v krutosti, spousta bitev byla pouze zbytečným odznáčkem na vestách generálů. Pouze jeden klany vždy z těchto bitev vyšel vítězně, ostatní byli považováni za poražené. Jenže v jejích očích prohráli všichni. Prohrávalo samo lidstvo, které si nedokázalo najít cestu k soužití. Klany válčily mezi sebou, ničily celý kontinent a roztrhávaly rodiny obyčejných obyvatel, kteří si nepřáli nic jiného než jen žít zase v míru.
Věděla, že se situace zklidní. Možná za pár let, možná za pár století… Konflikty se usadí a mír nastane do doby, než zase někdo někomu šlápne na kuří oko. Ještě nikdy se nesetkala s válkou, kde by shinobi bojovali za ideál míru. Bojovali pro peníze, majetek, prestiž. Bojovali ve jménu Hachimana a Ouyamatsumiho, bohů válek. Mnozí již zapomněli, že Hachiman je bůh zemědělství a Ouyamatsumi bůh hor a moří.
Morálka a ideály se tiše vytratily, dokonce i naděje pomalu pohasínala. Všude ve světě se rozlézalo neštěstí, bída a rozčarování. Lidé bloudili životem, obyčejní pěšáci trpěli. Naděje na mír byla v nedohlednu.
Když prošla všechna těla, začala je přemisťovat uprostřed bojiště, k hranicím přidávala i odtržené kusy těl, spadlé větve, vyvrácené drny, vytrženou rašelinu. Obrovskými kameny, které se tyčily z kráterů způsobenými nejrůznějšími technikami, skládala vysokou hranici.
Dekadentní pohled, který v těchto dobách všichni vnímali jako normální.
Zapadající slunko se sklánělo pomalu nad obzorem a zalilo téměř vyklizené bitevní pole do ohnivého nádechu.
Jejím úkolem bylo sprovodit padlé duše z tohoto prohnilého světa.
Máchla rukama a hranice se vzňaly. Očistné plameny Samádhi pozřou svůj cíl a nevymknou se kontrole.

Stála vzpřímeně, zády k zapadajícímu slunci, žár plamenů hranic ji pálil do obličeje. Její šedé oči s mrtvým výrazem pozorovaly, jak plameny stoupají výš a výš směrem k tmavnoucí obloze. Zhluboka se nadechla a bledými úzkými rty začala zpívat tklivou melodii. Poslední sbohem, konečný hold padlým. Bylo na čase, aby se jejich duše přidaly ke svým předkům. Dlouhé černé vlasy se vlnily v neexistujícím vánku. Žádný žijící voják ji nikdy nespatřil, přesto si shinobi o ní vyprávěli legendy. Žena, která je v patách všem vojskům. Oděna v černé a bílé, přízračná jako noční mlha nad zlověstně klidným mořem. Prochází bojiště a poskytuje mrtvým služby převozníka.
Dohadovali se, jestli je bohyní smrti. Nebyla. V dobách míru byla pouze její zlou předzvěstí, v dobách válek šla jen v jejích stopách. Dokud nedostala jméno, nebyla nikým. Byla jen tou, která se starala o mrtvé, když za nimi nikdo jiný nepřišel.
Říkali jí Jezdkyně války.
Dozpívala.
Oheň vyhasl a náhlý poryv větru rozprášil popel do okolí. Do několika let se z nehostinného bojiště stane úrodné místo. Možná. Protože navěky bude cítit parfémem smrti, utrpením a zrůdností. Lidé mohou zapomínat, jenže jejich duše ozvěnu mrtvých vždy uslyší.
S téměř neslyšným povzdechem se vydala zpět stejnou cestou.
Čekali na ni další mrtví.