Světelní strážci - Kapitola XVIII. - Světelní strážci

Kapitola XVIII. – Světelní strážci

Wiera už celý měsíc žila více méně bez zraku. Každý pátý den jí bylo povoleno si šátek sundat, aby její oči úplně neodvykly světlu. Nedalo se říct, že by se na to netěšila, ale být závislá jen na ostatních smyslech jí už tolik nevadilo.
„Raz, dva tři, mírně doleva… devět, deset, jedenáct. Jsem venku. Teď opatrně doprava…“ Raději se přidržovala okraje. Vyšplhala nahoru nad vchod a mířila směrem k tréninkové plošině.
Pohybovala se spíš cik-cak než rovně, ale roztroušené kameny jí pomáhaly s orientací.
Když jí pod nohama zachrastil písek, posadila se na zem a čekala, až přijde Yuki.
Vždycky po ránu se zde scházely a levhartice ji zkoušela, popřípadě zadávala různorodé úkoly. Předevčírem kupříkladu byla vyslána k lesu Ikagawashi, aby utrhla list ze zvláštního stromu.
Přestože si myslela, že cestu poměrně zvládá, dolů na úpatí hor dojela spíše po zadku než došla po nohách a cestou k cíli nabourala do několika stromů. Nakonec se zželelo Tomarovi, který šel okolo, a dovedl ji na místo. Tím však její útrapy nekončily.
Nejdřív se jí vůbec nedařilo po stromě vyšplhat, potom se s ní ulomila suchá větev, pak nemohla lístky najít. Když je konečně objevila a jeden z nich utrhla, zabrala jí minimálně čtvrthodinu opatrná cesta dolů.
Víc než hodinu po svém odchodu se dobelhala zpátky nahoru a ukázala Yuki lístek. Neměla náladu na nic jiného než se odebrat k jezeru a učit se pracovat s chakrou ve svém těle.
Bylo to zvláštní. Po tom cvičení měla pocit, že se něco změnilo, že ví víc, že se jí otevřely oči… podobně se cítila při bojích na Jouninské zkoušce, když se jí probudil Sharingan.
Zaslechla kroky v trávě. Zvedla hlavu a otočila se příslušným směrem.
„Wiero, to je dobře, že jsi tu,“ řekla Yuki, „dnes nebudeš cvičit se mnou, ale s Ammanti.“
„S Ammanti?“ podivila se.
„Sundej si šátek,“ poručila jí sestra. „Oči budeš tentokrát opravdu potřebovat.“
„Vážně?“ Rozvázala uzel a odstranila látku. Vždycky si připadala jako zblízka osvícena baterkou. Zamžourala na siluetu. Ta jen kývla a posadila se k ní.
„Já vím, že ses tohle zdokonalování ostatních smyslů mohla učit trochu dřív, nicméně na druhou stranu jsem opravdu nečekala, že aktivní Sharingan získáš tak brzo.“
„Aha…“ přikyvovala, „a dál?“
„Co všechno tě Shian naučil s Byakuganem?“
„No… pokud odmyslím koukání do maximální možné vzdálenosti na všechny strany, tak mě učil základy Juukenu a sledovat chakrové body.“
„Dobře. Já tě budu učit zacházet se Sharinganem.“ Hnědovláska se rozzářila. „Pro začátek mi řekni, co o něm víš.“
„Je to Kekkei Genkai klanu Uchiha z Listové, občas se vyskytne v hlavní linii naší rodiny. Má červenou barvu a tři úrovně, které jsou značeny pomocí třech skvrn zvaných tomoe. Jeho hlavní schopností je kopírování nerodových technik a taky sledování a předvídání pohybu protivníka.“
„Shrnula jsi to hezky. Ještě existuje takzvaný Mangekyou Sharingan, ale on něm ti povím jindy.“
„Co to vlastně je?“ chtěla vědět Wiera.
„Pro začátek bude stačit, když ti řeknu, že ještě něco víc než normální Sharingan, víc věcí jsem nezjišťovala. Ale teď už k našemu tréninku. Aktivuj Byakugan.“
„Hai.“ Sepjala ruce v pečeť a vyřkla název dojutsu. Kolem očí jí naběhly žíly.
„Teď ho zruš a použij Sharingan.“
Mladší ze sester tak učinila. Alespoň první část. Začala vytvářet všemožné grimasy a co chvíli vypadala, že si kýchne. Ovšem nedošlo na to.
„Nejde to…“ zavrtěla hlavou.
„Jak to myslíš?“ nechápala Ammanti.
„Je to, jako bych se po padesáti klicích chtěla ještě zvednout. Moje svaly to prostě nezvládají,“ rozhodila rukama.
„Rozumím. Dej mi vědět, až budeš schopna ho použít.“
Přikývla a zavřela oči. Trvalo poměrně dlouho, než mohla použít druhou oční techniku.
„To máme přes pět minut. Ale…“ zahleděla se na sestru pozorněji, „… máš už druhou tomoe. V tom případě se už nedivím. Neboj se nic, to vylepšíme.“ Rozcuchala ji. Vzápětí se zvedly a každá se postavila na jednu stranu tréninkové plošiny.
„Vyzkoušíme tvé schopnosti při boji. Zaútočím na tebe a ty se mě snaž přelstít a přeprat. Používej jen Sharingan a své tělo, nic jiného. Žádné brnění, žádné zbraně. Můžeme?“
„Hai.“ Postavila se do bojového postoje.
„Dobrá. Jime!“
Vyrazila proti ní jako blesk, sotva se Wiera stačila vyhnout jejímu pravému háku. Jen tak tak uskočila před dalším úderem.
„Neuhýbej, vykrývej a odrážej moje útoky!“
Hnědovláska neznatelně kývla a hned při dalším pokusu zastavila pěst letící shora příčně nastaveným předloktím.
„Velmi dobře,“ pochválila ji Ammanti, „ale nepolevuj.“ V rychlosti zahákla své koleno za její a pokusila se jí podrazit nohu. Jenže mladší ze sester včas odhalila její záměr a přenesla váhu. Její lýtko neškodně sklouzlo po druhém.
Byla v nejlepší pozici pro vysoký kop. Vyšvihla nohu. Udeřila Ammanti patou do záhlaví.
Černovláska se zapotácela. Po ráně se jí zatmělo před očima. Chvíli trvalo, než dokázala zase najít ztracenou rovnováhu.
„Ammanti, není ti nic?“ ptala se Wiera, když tu od sestry přiletěla ruka a spodní částí dlaně jí narazila do čelisti, až dívce cvakly zuby. Málem si překousla jazyk.
„Nikdy se nestrachuj o svého protivníka,“ vytkla jí Ammanti, „dokonce ani když leží bez hnutí na zemi.“
„Ale tohle je něco jinýho, my jsme sestry.“ Chytila se za bradu.
„To jsme. Ale kdo říká, že ti třeba hned zítra ráno nezabodnu nůž do zad?“
Wiera na ni vykulila oči. „To neuděláš.“
„Myslíš?“ nadhodila a v černých očích se jím zablýsklo. „Byla jsem elitní zabiják, dokázala bych to.“
„To ti neodpírám. Ale tím svým párátkem sotva něco zabiješ.“
„Nikiru není žádné párátko. Na rozdíl od tvého módního doplňku je to pořádná zbraň.“
„Jo tak ono to má i jmé-“
Nohy jí byly podkopnuty a ve vteřině se válela na zemi.
„Dost tlachání,“ utnula Ammanti nesmyslnou debatu. Odcházela k původnímu stanovišti. Mladší se vyhrabala na nohy a skočila jí na záda, což starší nečekala a zakymácela se.
„Všem řeknu, že jsi na korunní princeznu chtěla spáchat atentát!“ volala Wiera a smála se, držíc se jí jako klíště.
Pak Ammanti provedla prazvláštní chmat. Hnědovlásce se zatočil svět a během chvíle už zase ležela na prašné ploše.
„Tak to byste se, Vaše královská Výsosti, měla ještě hodně co učit,“ řekla jí. Podala jí s úsměvem ruku a pomohla jí se zvednout.
„Postřeh!“
Bojovaly spolu několik hodin v kuse. Nebyly vůbec unavené, protože slunce svítilo dost jasně. Nicméně i tak Wiera cítila následky. Z nosu jí po jednom silnějším úderu kapala krev a v hlavě jí hučelo. Navíc nestála tak pevně jako na začátku, spíš se komíhala ze strany na stranu.
„Dobře, dáme si pauzu,“ rozhodla Ammanti, načež druhá kecla na zadek. Sestra jí hodila láhev s vodou. Odšroubovala ji, přivoněla a když zjistila, že se nejedná o žádný podraz, pořádně se napila.
„Nevěříš mi?“ ušklíbla se černovláska.
„Jistota je jistota,“ odvětila. Ze zadního pouzdra vytáhla papírové kapesníčky a utřela si nos.
Chvíli seděly a odpočívaly. Slunce příjemně hřálo a foukal studený vítr, na který už si všichni v horách zvykli.
„Bojuješ dobře.“ Sestra hnědovlásku poplácala po rameni. „Nicméně je na tobě vidět, že se prát nechceš a raději bys spory řešila diplomatickou cestou. Stejně jako Shizute.“
„On byl vždycky umírněnější než Ari.“
„Na druhou stranu bys měla rozhodnout, kdy je lepší nechat zbraň odpočívat a raději mluvit nebo bojovat do bezvědomí.“
„Chm. Myslím, že kdybys ty do mě šla naplno, dopadla bych mnohem hůř než teď.“
„Není to tak úplně pravda. To víš, stárnu, je mi skoro třicet.“
„No to je fakt hrozný.“
Krátce se obě zasmály. Wiera si tiše povzdechla.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Ammanti.
„Vzpomínám na Nyoko,“ přiznala. „Byla přísná, to ano. Ale že by ji musel někdo přímo zabít…“ Oči se jí zamlžily. Přestože předsedkyni komise znala jen krátce a její milou stránku osobnosti skoro nepoznala, její smrt ji zasáhla.
Černovláska se trpce pousmála.
„Víš, že Nyoko byla moje dobrá kamarádka?“ začala. Mladší zvedla hlavu.
„Vážně?“
„Ano,“ přikývla. „Sice byla o pár let mladší a seznámily jsme se vlastně náhodou v rámci jedné mise, přes počáteční neshody jsme se spřátelily natolik, že jedna bez druhé nemohla skoro být.“
„Přes jaké neshody? Podívej, tohle mě zajímá.“ Otočila se k ní čelem a dychtivě čekala na vyprávění.
„Bylo to asi v době, kdy se Shian stal Chuuninem. Já jsem byla na misi se svým týmem a chytili jsme jednoho zrádce, který se místo toho, aby padl do zajetí, chtěl raději zabít. Zlehka jsem ho ošetřila, aby přežil transport do vesnice, kde jsme ho nechali podrobit výslechu. Velela tomu Nyoko, která byla ve funkci vrchní vyslýchající teprve krátce. Nechtěla to dovolit, protože byl prý příliš zraněný a slabý. Hádaly jsme se. A dost hlasitě.“ Při té vzpomínce si musela pobaveně odfrknout. „Nesouhlasila jsem s ní, protože by se mohl o sebevraždu pokusit v nemocnici, kam se nás pokoušela dostat. Navíc by péče o něj byla zbytečná. Po výslechu by byl odsouzen k trestu smrti.“
„K trestu smrti?“ divila se Wiera. „Nestačilo jen doživotí?“
„Byli jsme ve válce,“ připomněla černovláska, „a jeho skupina donášela tajné informace o nás Kamenné. To byla přímo velezrada.“
„A jak to teda nakonec dopadlo?“ zajímala se mladší.
„I přes moji velkou nelibost se rozhodlo chvíli počkat a odnesli jsme ho do nemocnice na zvláštní oddělení. Nyoko ho šla jednou večer zkontrolovat, Samozřejmě ji v nestřeženém okamžiku poranil a pokusil se utéct. Naštěstí ho zadržela hlídka a s výslechem začali ihned.“
„Co jste se dozvěděli?“
„Že za několik hodin z týla zaútočí několik skupin na naši nejsilnější divizi. Měli ji s původními jednotkami obklíčit a dočista rozprášit. Ale včas byl vydán rozkaz, aby se divize přesunula a past našim protivníkům nevyšla.“
„Ty jo… když si představím, že by umřelo tolik lidí…“ V zádech ji zamrazilo.
„Buďte rádi, že jste nebyli v žádné bitvě, kde umírali vaši kamarádi. Není vůbec o co stát.“
„Hm…“
„Tak a teď šup, vstávej, ještě jsme neskončily.“
Zvedly se a znovu se do sebe pustily. Ozývaly se jen výdechy a občasné výkřiky.
V poledne něco málo pojedly a během chvíle byly opět na nohou. Neúnavně cvičily celé odpoledne, div se sebe nevymlátily duše. Oblečení bylo špinavé a odřené, vlasy měly rozcuchané a pot se z nich jen lil.
Už se stmívalo a ony ještě pořád byly na tréninkové plošině. Nicméně to, co Wiera v současné chvíli předváděla, se za skutečný boj nedalo vůbec považovat.
Hnědovláska byla tak unavená a celé tělo měla plné modřin od kopanců a úderů, že se zmohla jen na jakési ledabylé bouchání do sestřiny paže pěstmi.
„Baví tě to hodně?“ Ammanti tázavě zvedla jedno obočí.
„Jo…“ zamumlala druhá.
„Hele, ty válečnice,“ chytila ji za zápěstí a čekala, až zvedne oči. „Běž si lehnout. Dnes si odpočinek určitě zasloužíš.“
„Hm…“ zabručela jen a sestra ji nasměrovala k jeskyni. Loudavě se rozešla.
Po celodenním cvičení byla tak vyčerpaná, že si jen lehla na své místo, zavřela oči a upadla do hlubokého spánku.
Stála uprostřed ničeho. Ze všech stran byla obklopena tmou. Nevěděla, zda-li stojí nebo se vznáší.
Bála se. Nevěděla, co přijde, co má čekat.
A pak se z ničeho nic, pár sekund po sobě, objevili kluci.
„Ari? Shizute? Co tu děláte?“ ptala se jich udiveně.
„My? Spíš co vy dva tady děláte?“ Shizute si založil ruce na hrudi a střídavě koukal z jednoho na druhého.
„Co tady děláme? No co asi.“ Pokrčil Ari rameny. Pak se zamračil. „A vůbec – tohle je můj sen, co mi lezete do snu?!“
„Promiň, nebylo to úmyslně,“ omluvila se Wiera. „Ale já tu byla první.“
„Tohle je podivný sen,“ řekl Shizute, „nějak se mi to nelíbí. Chováte se až moc… normálně, přirozeně, jako ve skutečnosti.“
„Och, děkuji, brácha,“ zazubil se Ari. Bratr mu věnoval úšklebek.
Starší z dvojčat se začal vrtět. Nejdřív jakoby pochodoval, potom zkoušel něco na způsob plavání.
„Co to děláš?“ divila se Wiera a snažila se nesmát.
„Pokouším se přijít na to, jak se tu pohybovat. Tvrdnout na jednom místě nehodlám.“
Druzí dva si vyměnili pohledy. Uznali, že to není až tak špatný nápad, a pustili se do zkoumání také.
Nikomu z nich se ovšem nevedlo nijak dobře. Plácali se pořád na stejném bodě a připadali si jako ve stavu beztíže. Nakonec se dostali do takové pozice, že byl Shizute schopen si své příbuzné přitáhnout k sobě.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Wiera. „Může trvat hodiny, než se probudíme a tak dlouhou se mi opravdu čekat nechce.“
„Mohli bychom si zahrát na babu,“ navrhnul Ari. Sestřenka obrátila oči v sloup.
„Ty tvoje věčné honičky…“
„To byl vtip, prosím tě,“ vyplázl na ni jazyk, „beztak by to taky nešlo. A… Hele! Co to je?“ Ukázal prstem před sebe, za záda svých společníků.
Shizute i Wiera se ohlédli.
„Ari, ale tam nic není.“
„Je! Přísahám, že je. Je to…obraz světlovlasé ženy v brnění. Je tak krásná… a nad hlavou má osmicípou hvězdu s dorůstajícím půlměsícem.“
„Nic proti, ale je bělovlasá, v šatech a půlměsíc má couvající.“
Instinktivně se rozešli. Snad si ani neuvědomili, že se jim pod nohama objevila zem.
„Dorůstající!“ – „Couvající.“ – „Dorůstající!“ – „Couvající!“
„Nehádejte se, kluci,“ zklidnila je dívka, „myslím, že každému z nás je souzeno vidět něco jiného.“
Ona sama totiž viděla velmi pohledného muže v uniformě ve vitrážovém výstupku. Měl světlé vlasy, zavřené oči, laskavý výraz tváře a nad hlavou hvězdu se Sluncem vpravo nahoře a Měsícem vlevo dole.
„Hele, ta moje má u nohou nějaký nápis. Hmmm… První luna je vždy v čele, brání svého panovníka. Síla je její dar. Co to asi znamená?“
„Zřejmě to, že tvoje žena je nebo byla válečnicí,“ pokrčila rameny Wiera.
„Nebo generálka, jako je táta,“ podotkl Shizute. „U té mojí stojí Poslední luna chrání záda, je pravou rukou panovníka. Byla jí darována moudrost. Asi byla rádkyní, jako je mamka.“
„Asi. Wiero, našla jsi taky někoho?“ ptal se starší z dvojčat.
„Našla. Je to muž, vážně hezký. A je tu napsáno Panovník stojí nade všemi, přitom si je s každým roven. Jeho darem je spravedlnost. Tak mám pocit, že jsme našli krále.“ Obrátila se ke klukům.
Prostředí se začalo prosvětlovat. Celou dobu vlastně stáli ve veliké místnosti s pěti různými obrazy, jenže každý viděl doposud jen jeden. Nyní se všem zjevily všechny.
Žena v brnění, před níž stál Ari, byla opravdu krásná. Působila jako silná osobnost, co se ničeho nezalekne. Ovšem šibalský úsměv na její tváři dával znát, že není nijaká světice. Krátké vlasy ještě násobily domněnku o zálibě v boji.
U Shizuteho nebyla vyobrazena žena, nýbrž skutečná dáma. Tvářila se vážně, koutky úst měla téměř neznatelně zvednuté. Dlouhé, lehce kroucené plavé vlasy jí splývaly na ramena. Celkově se zdála být jemnější, uhlazenější a způsobnější než první. Na druhou stranu si byly vážně podobné.
Mimo tyto tři postavy byly v místnosti ještě dvě další – muž a žena.
Černovlasý muž se zdál být ze všech pěti nejstarší. Nad hlavou měl hvězdu se Sluncem a u nohou nápis Nejstarší Slunce dbá o vše, co se zrodilo za jeho svitu. Trpělivost je jeho darem.
Špinavě blonďatá žena se věkem blížila k muži a její značkou byla hvězda s Měsícem. U nohou měla napsáno Mladší Měsíc bdí nade vším, co se zrodilo za jeho svitu. Darem mu byla obětavost.
Ari, Shizute a Wiera hleděli střídavě na sebe, na obrazy, na sebe, na značky, na nápisy a zase na sebe.
„Nevím, jak vy dva,“ začal Shizute, „ale já v tom mám zmatek a vůbec ničemu nerozumím.“
„Já taky ne,“ mračil se Ari a zkřížil ruce na prsou.
„Mě by spíš zajímalo, proč jsme tu takhle všichni tři,“ zamyslela se Wiera.
„To mi taky od začátku vrtá hlavou,“ pronesl mladší z dvojčat a rozešel se dokola. Druzí dva ho následovali. Rozhodli se prostředí prozkoumat pečlivěji.
Místnost byla pětiúhelníkovitého půdorysu, na stěnách byly portréty lidí se značkami. Podlaha nevypadala nijak zvláštně a strop nebyl vidět, ztrácel se v černotě.
Znamení šla od Slunce – to bylo nejstarší – po směru hodinových ručiček v pořadí Měsíc, První luna, Poslední luna a Vesmírná tělesa, jak Wiera z nějakého neznámého důvodu slunce s měsícem nazvala. Muži stáli vedle sebe.
„Ty symboly…“ zamyslel se Shizute, „už jsem je někde viděl. Zvlášť tenhle.“ Poukázal na hvězdu se Sluncem a Měsícem.
„Aby ne, je to znak našeho rodu.“
„To ne, ještě někde jinde…“
„Hm? Vždyť ten je na korunovačních klenotech.“ Shizute a Wiera se udiveně otočili na nejstaršího z trojice. „Eh… táta se strejdou mi je při poslední návštěvě ukázali.“
„Ach ti prvorození,“ zavrtěla nejmladší hlavou. Uklonila ji k rameni. „Hele, nezdá se vám, že mají ty obrazy jiné pozadí?“
„No… ani ne.“
„Ano, mají je rozdílné,“ souhlasil Shizute. „Tenhle je dočervena…“ ukázal na muže se Sluncem, „… kdežto tenhle je spíš dožluta.“ To mluvil o ženě s Měsícem.
„Jasně, už to taky vidím!“ zvolal Ari. „První luna je hnědozelená a Poslední luna šedá.“
„A Vesmírná tělesa jsou modrá.“ Kdykoli mohla, na „svůj“ obraz se podívala a několik minut na něm očima setrvala. Nemohla si pomoci, ale muž se jí hrozně líbil.
„A taky má každý jinak otevřené nebo zavřené ruce,“ podotkl starší z dvojčat. „Vidíte?“
Opravdu - muž se Sluncem měl ruce sevřené v pěst, žena s Měsícem natahovala jen dva prsty a muž s Vesmírnými tělesy otevíral ruce úplně. Všichni tři je měli vytočené dopředu. Naproti tomu ženy s půlměsíci měly dlaně směrem k tělu. První měla prsty vodorovně se zemí a Poslední směřovaly přímo dolů.
„To je všechno sice moc hezké, ale k čemu nám to bude dobré?“ Dívka se s povzdechem chtěla opřít zády o stěnu, když tu narazila do…někoho?
Poplašeně se otočila. Brada jí klesla.
„On vystoupil z obrazu?!“
„Emm… kluci?“ Opatrně ustupovala vzad a snažila se upozornit dvojčata. Jenže když se letmo ohlédla přes rameno, nikdo jiný v místnosti nebyl. A i dvě ženy s půlměsíci na obrazech chyběly.
„Neboj se ničeho, Wiero,“ promluvil muž s úsměvem. Měl velmi melodický hlas. „Jmenuji se Umiresu a stejně jako ty jsem z rodiny Hikari.“
Wiera nemohla uvěřit svým uším. „Král Hikari Umiresu?! To jste skutečně Vy, Velič-?“
„Ne, prosím, oslovuj mě jménem. A byl bych rád, kdybys mi tykala.“
„Do-dobře,“ rázně kývla hlavou. „Popravdě jsem nečekala, že bych Vás někdy potkala… ehm… osobně.“
Pousmál se a nervózně se podrbal prstem za pravým uchem. „Pravda. Přeci jen už jsem dávno mrtvý.“
„Kdo jsou ti lidé na obrazech?“ zajímala se.
„Světelní strážci. A také moji nejbližší příbuzní.“ Poukázal na muže po levici. „Můj starší bratr Inseki, trpělivý učitel a mistr, vévoda z Jihu.“ Ruku nasměroval k nyní jediné ženě na obraze. „Má sestra Suisei, obětavá, nicméně poněkud škodolibá, vévodkyně ze Severu.“ Chtěl pokračovat dál, ale zarazil se.
„Co se děje?“ ptala se Wiera.
„Kdyby ještě chvíli počkaly…“ vzdychl. „Ta žena v brnění byla Netsu, má sestřenice a vskutku výborná generálka. Převzala tuto úlohu po svém otci. A ta druhá v šatech byla Hiyasu, druhá sestřenice, má pravá ruka a vynikající rádkyně.“
„Připomíná mi to naši rodinu,“ usmála se dívka. „Mluvíš o nich jako o nějaké zlaté generaci.“
„My jsme byli zlatá generace,“ úsměv jí oplatil. „A až i vy splníte své poslání jakožto noví Světelní strážci, budete se jí moci nazývat také.“
„Počkat moment. To znamená, že my…?“ hnědovlásce začalo svítat.
„Přesně tak,“ přikývl Umiresu. „To, že jsi se svými dvěma bratranci tady, má svůj význam. Tvá sestra Ammanti a tvůj bratr Shian zde byli taktéž a své pečetě už dostali.“
„Pečetě?“ Očima přejela po třech značkách. „Ty dvě nezáří…“
Zahleděla se zpět na někdejšího krále. Pořád se tak mile usmíval. A potom si toho všimla.
„Ty… nemáš jen Byakugan, že ne?“ uklonila hlavu na stranu.
„Pravda, nemám jen Byakugan. Byl jsem obdařen i Sharinganem.“
„Stejně jako já,“ zazubila se. Popravdě ho tím zaskočila. Vzápětí se rozesmáli.
„Co jsou Světelní strážci?“
„Bytosti ryzí dobroty,“ vysvětlil, a když pochybovačně našpulila rty, hned pokračoval: „Když vzniklo devět ocasých démonů, bylo potřeba jejich sílu nějak hlídat, korigovat. Proto vzniklo pět Světelných strážců – od každého živlu jeden -, aby nad tou hrozivou mocí drželi kontrolu.“
„Ale ovládat démony dokázal jen První Hokage,“ namítla Wiera.
„To je pravda. Klan Senju byl přímou linií po Senninovi Šesti cest. Díky tomu získal tak úžasné schopnosti. Ovšem Světelní strážci mohou jen potlačit sílu Bijuu. A jako takoví jsou jen čistou energií.“
„Tak jak se vás pět tak mohlo nazývat, když je to jen nějaká abstraktní hmota?“ nechápala. Pohled jí sklouzl na značku. „Ta pečeť…“
„Díváš se správným směrem,“ usmál se Umiresu. „Ta abstraktní hmota, jak říkáš, byla uložena do pečetí rodu Hikari. Byl na ostrově dlouho předtím, než začaly vznikat skryté vesnice, dokonce i před první Velkou válkou ninjů. Království nikdy nevstoupilo do žádného konfliktu a díky výhodné poloze na něj nikdy nikdo nezaútočil. Proto byly pečetě uschovány tam.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že náš rod je vážně tak starý,“ pomyslela si dívka.
„Když se narodí pět dětí s různou podstatou, mohou obdržet přívěsky a naučit se techniku Světelného strážce a konat dobro. Naše dvě generace toho mají společného více, než jsme si doposud mysleli, Wiero,“ pronesl vážně.
Dívka hluboce přikývla. Pořád z něho šel takový respekt a autorita.
Založil si ruce na hrudi. Nad něčím přemýšlel. Pak se uhodil dlaní do čela. „Musím ti vlastně ukázat, jak ta technika vypadá! Bez toho nemůžeš odejít. Ehm… tak tedy… Hikari no gadian!“
Králi začaly zářit oči jasným světlem, stejně jako kroucené linie pod oblečením. Vypadal jako zlatá socha. Vlasy se mu trochu prodloužily, lehce se vznášel nad zemí a zaujímal podobný postoj, v jakém byl vyobrazen a stěně.
„Co to je za pocit? Takhle dobře mi ještě nikdy nebylo. Taková radost, štěstí…“ Dívka se z nepochopitelného důvodu musela usmívat.
„Toto je technika Světelného stráže,“ řekl a jeho hlas jí rezonoval v uších. Zněl ještě příjemněji, než předtím. „Ovšem platí tu několik pravidel.“
„Prozraď mi je.“
„Stejně jako váhy mají dvě misky, musíš zde zaplatit cenu za použití.
Zaprvé – technika spotřebovává téměř všechnu zásobu chakry. Dávej si pozor, abys jí měla vždy dostatek. Zadruhé – žádné živelné techniky nelze v tomto stavu použít. Nespoléhej na ně tolik. A zatřetí – forma Světelného strážce je časově omezená. Jak po stránce uživatelné, tak regenerační.“
„Znamená to tedy, že když ji jednou použiju, musím potom nějakou dobu počkat, než ji budu moct vyvolat znovu?“
„Přesně tak.“ Techniku zrušil a snesl se zpátky na zem. „Na druhou stranu budou všichni přátelé v tvé blízkosti šťastní a přidáváš jim na odhodlání k boji, dále efektivněji léčíš a můžeš sloužit jako pochodeň.“
Wiera vyprskla smíchy. „Ano, to bude určitě to nejpotřebnější.“
Umiresovi se v ruce objevila hvězda s Měsícem a Sluncem na řetízku.
„Zde je tvá pečeť, princezno vesmírných těles. Opatruj ji dobře a svou vládu postav na pěti aspektech, které jsi zde viděla.“ Nasadil jí ho na krk.
Dívka si ho prohlédla. Symbol byl z nějakého kovu, pravděpodobně ze stříbra. Hvězda velikostí odpovídala kroužku z prstů, Slunce a Měsíc byly trochu menší. Celý obrazec měl pár milimetrů široký obrys, jenž byl vykládán světlými kamínky.
Zvedla hlavu a úsměv na tváři jí povadl.
„Ty se rozpouštíš…“ špitla.
Někdejší král si prohlédl ruce i předloktí. Smutně se pousmál. „Vskutku. Náš čas bohužel vypršel. Považuj toto setkání za velmi přínosné.“
„Už dávno se tak stalo, Veličenstvo. Budu si vše pamatovat, abych jednou mohla být aspoň zpola tak dobrou královnou jako ty jsi byl králem.“
„Nepochybně budeš,“ opět se usmál. „Vkládám do tebe svou důvěru. Sbohem, Wiero.“
„Nezapomenu na tebe. Arigatou. A sbohem.“
Prostředí se znovu začalo nořit do tmy. Ještě předtím, než vše pohltila černota, se trojice lidí vrátila na svá místa.
Probudil je nepříčetný řev. Ke smůle všech byla v této části jeskyně zvláštní akustika, která intenzitu jekotu ještě znásobila.
Když vřískající utichl, mohli si všichni sundat ruce z uší, načež na něj začali vrhat dosti vražedné pohledy.
„Proboha, Ari, proč tak řveš?“ ptal se Shizute bratra. Starší z dvojčat na něj pohlédl. Z očí mu Wiera vyčetla překvapení, zděšení a možná i trochu strach.
„B-brácha…!“ vyjekl. „Wiero, Shizu, to nebyl sen!“
„O čem to mluvíš?“ nechápala dívka.
„Nebyl to sen! Hele!“ Zašátral rukou pod tričkem a vytáhl řetízek, na němž se pohupovala hvězda s půlměsícem. „Já ten přívěsek mám!“
Druzí dva si jen stačili vyměnit pohled a hned vylovili své pečetě.
„To je vážně…“
„A kruci…“
Trojice očí spočinula na dvou nejstarších sourozencích.
„Ammanti! Shiane! Co to má znamenat?! To co bylo za genjutsu?! Co jste to na nás navlíkli?!“
Ale ti se jen usmívali a nedali na sobě vůbec nic znát, dokud se dvojčata neuklidnila.
„Vy dva… vy dva už jste tam byli. Kdysi,“ řekla se Wiera. „Vy už jste svoje řetízky dostali. Od Insekiho a Suisei.“
„Jo, je to tak,“ zazubil se Shian, zatímco se Ammanti přehrabovala ve svých věcech. Potom oba vytáhli své přívěsky. Byly to přesně ty dva, co v místnosti nezářily, jak nejmladší poznala.
Všechny byly podobně velké, ze stejného kovu a taktéž byly vykládány stejnými světlými kamínky.
„Myslíte, že to jsou diamanty?“ ptal se Ari.
„Nejsou,“ zavrtěl hlavou Shian, „jen nějaká… ehm… žabaterie…?“ tázavě pohlédl na starší sestru, která se mračila a snažila se vzpomenou si na správný název.
„Ne, spíše bažiterie…“ Pojem zamumlala tišeji, jelikož si ani ona nebyla úplně jistá.
„Jste úplně vedle.“ Shizute obrátil oči v sloup. „Je to bižuterie.“
„Jo! Přesně to jsem chtěl říct!“ vyhrknul Shian.
„A proč rovnou neřeknete broušené sklo?“ nadhodila právě příchozí Yuki. Wiera si teprve teď všimla, že Arashi v jeskyni není.
„Yuki-sama.“ Shizute ji pozdravil kývnutím hlavy. Ze všech pěti měl k vůdkyni levhartů největší respekt. „Proč jste tady?“
„Slyšela jsem křik,“ pokrčila rameny – pokud se to tak dá vůbec nazvat. Ari odvrátil hlavu. „Ale jak vidím, nic nenasvědčuje tomu, že by se dělo něco zásadního.“
„To není tak docela pravda, Yuki-sama,“ řekla Ammanti. Velká levhartice pozvedla hlavu výš. „Wiera s Vámi už nebude moci trénovat tak často jako doteď, protože ona, Shizute i Ari už obdrželi pečetě.“ Zamávala se svým řetízkem.
Yuki překvapeně vydechla. „Už? Ve čtrnácti letech? Vždyť ty jsi ji dostala až…“
„V šestnácti. A Shian v patnácti. Je skoro logické, že oni je dostali jako čtrnáctiletí,“ přejela je významným pohledem.
„Ano, vzpomínám si. bylo to těsně po tom, co…“ Najednou se zatvářila tak smutně, až Wieru bodlo u srdce.
„Yuki-sama, prosím, je to za námi.“
„Kde je vlastně Arashi?“ ptala se nejmladší.
„Arashi trénuje. Už dlouho jsem ji chtěla zasvětit do tajů levhartích technik a teď je vhodná chvíle.“ Usmála se na ně tak jako vždy a odešla.
Po snídani se všech pět členů rodiny Hikari sešlo u jezera. Proč?
„Tato technika je vskutku nenáročná, alespoň co se týče vyvolání samotného,“ řekla Ammanti, „nepotřebujeme proto tolik prostoru. Až přijde čas na boj, teprve pak se přesuneme zpět na tréninkovou plošinu.“
„Viděli jste všichni techniku Světelného strážce?“ zeptal se trojice Shian a oni přikývli. „Jakou pečeť tedy potřebujeme? Ari?“
Chlapec se hluboce zamyslel. Zamračil se a zavrtěl hlavou. „Nevzpomínám si, že by Netsu nějakou pečeť použila.“
„Hm,“ zabručel nejstarší mladík uznale, „všímavý.“ Párkrát ho dětinsky poplácal po hlavě.
„Ruční pečeti opravdu při této technice nejsou potřeba,“ přikývla Ammanti. „Stačí jen síla vůle, dostatek chakry a přívěsek.“
„Bez něho to nejde?“ divil se Shizute. Černovláska s bratrem zavrtěli hlavou.
Trojice nejmladších si vyměnila pohledy.
„Tak do toho?“ – „Do toho.“ – „Jo.“ Následně se ozvalo trojí zvolání:
„Hikari no gadian!“
Zasvítilo jasné světlo, přeměna se jakž takž povedla. Nicméně Ammanti ani Shian nepociťovali žádnou větší radost. Spíš naopak.
Země pod nohama se jim začala třást. Kameny se uvolňovaly a padaly dolů. Rachot se ozýval ze všech stran.
Z ničeho nic se zvedl prudký, studený vichr. Obloha se zatahovala šedými mraky.
Voda v Reopado no mizumi začala vřít, ode dna se zvedaly velké bubliny. Hladina začala stoupat.
„To je špatný,“ sykla Ammanti.
„Hej, zastavte to! Vypněte to! Dost!“ Shian splašeně máchal rukama. Ti tři techniku zrušili a dopadli na skalnatou zem. Jako mávnutím kouzelného proutku se vše uklidnilo.
„Uf,“ oddechnul si Shian a zpražil je pohledem, „tohle už nedělejte.“
„Co nedělejte?“ – „My nic nedělali.“ – „Opravdu ne.“
„Abych to uvedla na pravou míru –“ vstoupila do hovoru černovláska, „– nevím proč, ale když jsem tuto techniku zkoušela poprvé, trochu se pobláznily přírodní živly. A,“ nervózně se zasmála a podrbala se na zátylku, „taky jsem podpálila kousek lesa Ikagawashi. Kizoku tehdy pěkně zuřil.“ Ostatní vyprskli smíchy.
„Tak na to se ho budu muset někdy zeptat,“ řekla Wiera.
„Proboha, jen to ne!“ zvolala nejstarší. „Ještě pořád mě za to nenávidí.“
„Takže,“ Ari dal ruce v bok, „znamená to teda, že budeme muset trénovat po jednom?“
„Zřejmě ano,“ pokrčil rameny Shizute.
„Neměj obavy, máme celý život před sebou,“ zazubila se Wiera.
„Tak to je vážně úžasná vyhlídka.“