Když má srdce svoji hlavu 37

Díl sedmatřicátý – Zákon a pořádek

Navztekaně jsem odhodila peřinu, s vytočeným zavrčením se posadila na posteli a dlaněmi, krátce nečinně položenými na čele, si tím věčným převalováním rozvrkočené vlasy uhladila dozadu. Se sprostým klením jsem se vyštrachala z pelechu, načež jsem nasupeně odkráčela do koupelny.
Jestli jsem celkem naspala tři hodiny, bylo to hodně. Nemohla jsem se zbavit otravně nahlodávajícího pocitu pochybnosti, zda jsem pro obnovu chakry skutečně udělala maximum.
Notnou dobu jsem civěla na svůj zmuchlaný a směšně otlačený odraz, nemilosrdně jsem proto otočila kohoutkem s modrou značkou a opláchla si světlým odstínem šedé hrající obličej, jež jsem následně zabořila do měkkého ručníku. Za účelem zdravějšího vzhledu pleti jsem se namazala denním krémem, na obalu se dušujícím dlouhotrvající svěžestí, roztaženými prsty si pročísla zplihlé prameny a vyčistila si zuby. Toť k ranní hygieně.
Vrátila jsem se do pokoje, kde jsem zabrejlila na ciferník budíku, ukazoval nekřesťanských 5:53. Bezva, takže se teď, když jsem nepotřebná a nemusím nikam brzy vstávat, budu potýkat s probdělými nocemi a mlátit sebou na matraci jako Manda při prvním svlékání kůže?
To značilo jediné – budu mít opravdu hodně volného času.
Bezradně jsem se porozhlédla po místnosti, panoval zde slušný nepořádek, od všude možně se povalujícího oblečení až po knihy a svitky rozházené po podlaze. Kromě vyžehlené kupičky s prádlem tu vše bylo tak, jak jsem to zanechala před misí. Nebyl čas ani nálada.
Hodlaje se nějak zabavit, zaklekla jsem na všechny čtyři a začala třídit věci na hromádky. Dlouho mi to tedy nevydrželo, po chvilce jsem se přistihla, jak dřepím nad stohem knih, zamyšleně si okusujíc kůžičku u nehtu na palci. Třeba jsem onu důležitou informaci prostě opomenula… Vyselektovala jsem výtisky týkající se medicíny, zády se opřela o zadní čelo postele a nanejvýš soustředěná se pustila do čtení kapitol byť i okrajově se zmiňujících o soustavě proudící energie.
Přestože pátrání nepřineslo kýžený výsledek, nevzdávala jsem se; rozhodnutá nahlédnout do každé lékařské příručky v Konoze, jsem se s kručícím žaludkem vydala do kuchyně.
Již na schodišti mě zarazily cinkavé zvuky vycházející z přízemí, někdo byl doma. Tipovala jsem to na mamku. O správnosti svého odhadu jsem se přesvědčila hned, jak jsem vstoupila obloukovým průchodem bez dveří.
„Brý ráno,“ pozdravila jsem tak málo sobě samé vzhledově podobnou ženu myjící nádobí.
„Ahoj, Sakuro,“ odpověděla od dřezu.
„Dobře, že už jsi vzhůru, aspoň se nemusím hnát nahoru. Udělala jsem ti snídani, tak ať ti to nevystydne.“
„Díky, ale víš, že si na tyhle tradiční pokrmy moc nepotrpím, klidně bych si nasypala müsli,“ řekla jsem ne příliš vděčně, zatímco jsem vrchovatou misku miso polévky opatrně přenášela ke stolu, kde osamoceně stál šálek černého čaje.
Po návratu z nemocnice, který se neobešel bez vyčítavého monologu, v němž jsem byla mimo jiné označena za lehkovážnou, sobeckou osobu, jíž je naprosto putna, že o ni rodiče mají starost, a že jim zpráva o napadení, hospitalizaci a vážném stavu jejich dcery téměř přivodila smrt, jsem byla pod zvýšeným dohledem. Nejenže se často ptala, jak mi je, kam jdu a zdali jsem jedla, dokonce mě první noc doma přišla zkontrolovat.
Neměla jsem jí to za zlé, vždyť ta nejhorší věc, co se matce vůbec může přihodit, je vidět své jediné dítě ležet na smrtelné posteli; když to přeženu, protože ona mě tam ve skutečnosti neviděla, pouze se to k ní doneslo. Chápala jsem, že Tsunade-sama neměla na vybranou, byla jsem stále nezletilá, tudíž informování zákonných zástupců o úrazu potomka je její povinnost.
Vlastně jsem za celou čtvrt hodinu poctivého plísnění neřekla slova, sem tam jsem pokorně přikývla, se sklopenou hlavou mučednicky zírala do země a modlila se, aby už byl konec. Na veškeré její dotazy jsem se snažila svědomitě odpovídat: ´Je mi fajn, jdu za Narutem, za Hokage, do nemocnice, za Ino, na záchod… A ano, snědla jsem tu večeři´. Ač jsem našim o problému s chakrou neřekla, což by jim pravděpodobně mnohé ulehčilo, nelhala jsem - zdravotně jsem přece byla v pořádku. Nebyli shinobi, nepochopili by to. Nikdy pořádně nerozuměli tomu, co pro mě znamená být ninjou.
„Copak, nechutná ti? Zase se v tom jen šťouráš,“ vytrhla mě z hlubokých myšlenek rázně. „Kolik vážíš? Připadáš mi hrozně hubená.“
„Nevím, furt stejně,“ odbyla jsem ji nemastně neslaně, zatímco jsem kusy zeleniny dál hůlkami apaticky schovávala pod nabobtnalé nudle.
„Až to dojíš, tak si tě přeměřím. Vybraly jsme s Hadao-san krásnou látku, napadlo mě, že bych ti k narozeninám ušila ty šaty z časopisu, co se ti líbily.“
„Cože?! K narozeninám?“ zhrozila jsem se. To mě probralo. Jako by mi právě oznámila, že nezvěstný lord Daimyo byl celou dobu zavřený u nás v kumbále.
„No, blíží se konec března, v tom období, pokud se nepletu, jsem tě přivedla na svět,“ odvětila pobaveným hlasem, přičemž mi věnovala tázavý pohled, patrně zkoumala, jestli si z ní utahuju, nebo to myslím vážně.
„Né, já nechci mít narozeniny!“ zaúpěla jsem, načež jsem nechala čelo nešťastně klesnout na desku stolu.
„Prosím tě, co to do tebe vjelo?“ napomenula mě s utěrkou v ruce, nechápavě kroutíc hlavou.
„Osmnáct je nádherný věk, co já bych za to dala.“
Usouženě jsem vzdychla a pokračovala v zírání na vlastní stehno. To mi ještě scházelo, někde se ukazovat, přijímat gratulace a přání všeho nejlepšího, hlavně ať se ten zádrhel brzy vyřeší. Jo, mávnutím kouzelného proutku se to zázračně rozuzlí a pak se tomu všichni zasmějeme. Ha ha. Kami, snad mi to Naruto nebude chtít oplatit a neuspořádá žádný večírek.
Rozmrzele jsem zvedla hlavu, současně jsem se opřela lokty o tvrdý povrch, tak jsem ji bez komplikací mohla vložit do jakési kolébky připravené z dlaní.
„Prostě nejsem v rozpoložení něco slavit,“ zahuhlala jsem mdle.
„Za mých časů nějaké oslavy nepřicházely v úvahu, člověk zbožně děkoval za každý rok naživu, obzvlášť civilisté. Politická situace se neustále měnila a my jenom čekali, kdy klany toužící po moci začnou tahat za nitky nebo se jednotlivé vesnice rozhodnou poměřovat své síly,“ vyprávěla se zrakem upřeným do prázdna. Pro zabřednutí do minulosti naštěstí přeslechla mou poznámku.
Těžko říct, kdo to tehdy měl těžší, jestli prostí občané či lidé ve službách všelijakých organizací.
„Nikdy jsi nelitovala, že nejsi kunoichi?“ zeptala jsem se s náhlým zájmem, na toto téma jsme se doma z pro mě nejasných důvodů jakživ nebavili. Teď jsem však měla dojem, že bude mamka sdílnější. Pohodlněji jsem se proto usadila, narovnala se a ruce si položila na koleno pravé nohy, kterou jsem si částí chodidla komfortně zapřela o sedadlo židle.
„To víš, že jo. Vzhlížela jsem k vrstevnicím navštěvujícím akademii, tajně jsem poslouchala, když si v hloučku povídaly o trénincích, prvních misích, úspěších, vnitřnímu uspokojení ze záchrany ohrožených životů,“ rozhovořila se s netypicky zasněným výrazem. Po krátké pauze navázala podstatně sklesleji: „Kdežto mým jediným posláním bylo dokončit normální školu, vyučit se řemeslo a najít si uplatnění. Ale být to jinak, nejspíš bych tvého otce nepotkala.“ Zalila si kávu a zpět v běžném módu se s ní usadila naproti mně.
„Jakto?“ vyzvídala jsem zaujatě.
„Tvá babička, z taťkovy strany, ninji nemohla ani cítit. Její manžel, tvůj děda, zemřel velmi mladý při plnění úkolu, v ten moment otci zakázala fungovat coby shinobi, přerušila styky se všemi známými a přestěhovala se na opačnou stranu Konohy, do nevojenské čtvrti. Prý už potom nikoho dalšího neměla, dvořící se nápadníky nekompromisně odmítala. Myslím, že se se smrtí Kizashiho tatínka nikdy nevyrovnala… Taky odešla brzy, ještě předtím, než ses narodila.“
„To je smutný,“ okomentovala jsem vyslechnutý příběh upřímně.
To, že byl nositel jména Haruno kdysi služebně aktivní nebyla žádná světoborná novinka, věděla jsem to. Jen jsem doposud měla za to, že skončil kvůli problémům se zády, údajně na ně trpěl již od mládí.
Když jsem byla malá, na dobrou noc vyprávěl akční, bláznivé pohádky- jak já je milovala - teprve na akademii mi došlo, že se jednalo o mise jeho týmu.
„Po taťkovi jsi zdědila talent kontrolovat chakru, ale sílu, tu máš po mně,“ pravila se smělou hrdostí mamka a přitom se spiklenecky zapitvořila, což mi na rty vehnalo krapet pokulhávající úsměv. Bojovat za vyšší dobro naší rodině nejspíš nebylo souzeno.
„Není to tak, že bych na tebe nebyla pyšná, to jsem, a moc, akorát bych místo dcery nerada měla vystavenou nějakou plaketu za statečnost,“ vyložila si onu grimasu po svém.
Užuž jsem se chystala něco rozladěně namítnout, ale předběhla mne: „A evidentně to tak neprožívám sama. Hokage si neodepřela detailní vylíčení Uzumakiho obav.“ Odmlčela se, aby mi mohla věnovat významný pohled, značící, že si je bídně zastírané strannosti hlavy vesnice dobře vědoma. Fakt, že jsme oba oblíbenci Páté, byl znám kdekomu.
„Většinový podíl na mé záchraně má kupodivu Sasuke,“ hlesla jsem maličko zklamaně, nejistě se ošívaje.
„Možná bys Naruta mohla přivést na narozeninovou večeři.“ Překvapeně jsem vzhlédla od způli spořádaného pokrmu. Nešokoval mě jen obsah jejího sdělení, především však způsob vyslovení blonďákova jména, po obvyklé nevraživosti jako by se slehla zem.
„Uznávám, že by nebylo fér, nedat mu šanci udělat dojem,“ řekla prostě. Když jsem na ni pouze nehnutě čuměla s pootevřenou pusou, dodala: „Chci ten jeho neodolatelný šarm zažít osobně.“
Rozuměla jsem skrytému významu - nehodlala mu mě dát zadarmo. Vyžadovala přesvědčení, důkaz, že je hoden jejího požehnání. Přesto, že přesně o tohle jsem usilovala, najednou jsem z přímé konfrontace měla drobet vítr a připadlo mi, že od minulého návrhu na Jinchuurikiho uvedení do rodiny uběhla snad věčnost. S odstupem pár týdnů jsem to vnímala nějak dospěleji nebo co.
Bylo mi jasné, že mu to mamka neulehčí.
Tentokrát jsem se na ni radostně nevrhla, místo toho jsem s vážnou tváří souhlasně přikývla. Na druhou stranu, byl to Naruto, ten si přece získá každého. Dřív nebo později.
„Dobře, pozvu ho.“ Dala jsem si záležet na nebojácném tónu, nýbrž v nestřeženém okamžiku jsem si mezi levými špičáky převalila skousnutou měkkou tkáň koutku. Musím mu víc věřit, sakra.
„Výborně! Zaúkoluju taťku, aby upekl dort. A teď pojď, vezmu ti míry. Takový šaty se neušijou za noc.“

Se zachmuřeně staženým obočím jsem mezi své kolegyně zasunula poslední knihu, útlými prsty nyní volné pravačky si ledabyle promasírovala od mnoha hodin strávených v předklonu ztuhlé krční svalstvo a bezradně očima přejela názvy výtisků v regále obrovské, i po měsících novotou vonící, police. Věděla jsem, že tápat v jiném odvětví by nemělo smysl.
Unaveně jsem si promnula kořen nosu a vydala se k nevelkému stolu s vyvýšeným pultem, za nímž seděla postarší paní s evidentně doma ne právě zručně obarvenými vlasy, které si poté ještě stejně laicky natočila na natáčky.
„Prosím vás, zachoval se takový ten katalog obsahující veškeré vydané tituly?“ vybalila jsem na ni momentální nápad.
Žena, léta zastávající funkci knihovnice, ustala ve slepování roztržené stránky a s vžitou profesionalitou si mě přeměřila.
„Ano. Nicméně se obávám, že není moc aktuální, hodně knih bylo při útoku nenávratně zničeno,“ odpověděla pohotově, načež se otočila ke skříňce za sebou a po chvilkovém zápolení s rozviklanými dvířky vytáhla solidně tlustý seznam v pevných deskách.
S vděčným pousmáním jsem si ten naditý rejstřík všelijak poskládaných listů přitáhla k sobě a za pomocí nasliněného ukazováčku jím začala listovat. Zastavila jsem se až u odstavce s lékařskou tématikou.
Bohužel měla pravdu, dobrou polovinu děl jsem tu vůbec nenašla.
„Znamená to, že jsou ty svazky nadobro ztraceny?“ zeptala jsem se tónem prozrazujícím neochvějnou touhu po záporné odpovědi.
„Ne nutně, některé mohou mít v držení jiné vesnice, spoustu jich taky kdysi kvůli nějakému případu zabavila Tsunade-sama.“ To zaručeně mluvila o Leeho operaci, pro jejíž úspěch ležela nepřekonatelná medička týdny v potřebných materiálech. Nejspíš se budou se svitky popisujícími jednotlivé lékařské techniky nacházet v archivu kage budovy.
„Děkuju, velmi jste mi pomohla.“ Po zdvořilé úkloně jsem se s poraženecky svěšenými rameny odebrala k východu. Jakmile jsem vylezla na čerstvý vzduch, prolétlo mi hlavou, že obdobně se za dávných časů jistě museli cítit mniši, bezmocně sledující, jak jim bezvěrci pálí v tolika ohledech přínosná psaná poselství.
Třebaže jsem ještě nevyčerpala všechny možnosti a měla kde pokračovat v hledání, uhnízdil se mi na hrudi cizopasný pocit úzkosti. Strachu z marnosti vlastní existence, z neschopnosti změnit směr, jímž se můj život nedobrovolně ubíral – do propasti. Náhle jsem zadychtila po útěše, vroucí náruči a pofoukání pošramoceného sebevědomí.
Přemýšlela jsem, co by Naruto po šesté hodině odpolední tak mohl dělat. Ač se mi o svých plánech nepochybně zmiňoval, přes usilovné hloubání v paměti jsem si nedokázala vzpomenout. To je tak, když mi něco říká během loučení.
Po usnesení, že najít ho by nemělo být nikterak složité, jsem si za první cíl cesty vybrala mladíkův apartmán, s kontrolní zastávkou v Ichiraku, samozřejmě. Když jsem ho nezaregistrovala v oblíbeném podniku a na klepání doma nikdo nereagoval, nasměrovala jsem své kroky na tréninkové hřiště. Kromě dvou Geninů házejících zbraně na terče se tam nevyskytovala živá duše. Prošla jsem ještě další tři místa, kde by se hyperaktivní ninja mohl pohybovat, leč bezvýsledně.
S prohlubující se depresí, částečně zapříčiněnou psychickým vyčerpáním, jsem kapitulovala a liknavou chůzí se loudala k domovu.
Znovu jsem míjela velkým lampionem označenou restauraci; ani nyní mi její osazenstvo nezvedlo náladu, zklamaně jsem si povzdechla a vtom jsem ho spatřila. Stál před výlohou jednoho z obchodů, levou ruku měl umístěnou v pase, zatímco prstem té druhé, spočívající přes dolní čelist, si nadmíru soustředěně poklepával po vyšpulených rtech. Z toho obrázku jsem ihned pookřála.
„Naruto!“ zvolala jsem radostně a rozeběhla se k němu.
Překvapeně se otočil, načež mi s láskyplným úsměvem vyšel v ústrety.
Nejradši bych se mu okamžitě vrhla kolem krku, ale ovládla jsem se, zpomalila a metr a půl před ním zabrzdila úplně. Proklínala jsem ten jeho zázračný talent rozvířit všechny do pozadí potlačené emoce. Rozhozeně jsem semkla rty do úzké linky a spěšně zaplašila do očí se prodírající slzy. Výborně, labilnější už tohle setkání být nemůže.
„Ahoj, Sakuro-chan,“ pozdravil měkce, zrušil vzdálenost mezi námi a vtisk mi horký polibek na přivítanou. Překotně jsem polkla, abych ze sebe záhy mohla přiškrceně vysoukat: „Smím tě obejmout?“
„Jasně, že můžeš,“ odpověděl zaskočeně, leč potěšeně. Dlaně, dosud položené na bocích, mi ovinul kolem torsa, přívětivě k sobě přitáhl a nos labužnicky zabořil do vlasů nad uchem.
Omotala jsem mu paže kolem krku a s bradou odloženou na rameni se pevně přitiskla. Bylo to tak uklidňující.
Dozajista ze mě onu lačnost po kontaktu vycítil, protože se přisunul ještě blíž a křehké tělo před sebou ochranářsky přimáčkl na své svalnaté.
„Děje se něco, Sakuro-chan?“ Následné mlčení mu dalo za pravdu.
„Nějaké pokroky v té záležitosti s chakrou?“ zkusil opatrně. Přes choulostivý předmět nadcházejícího rozhovoru jsem se neubránila znatelnému zachvění, které mi spolu s lechtivým mravenčením podél páteře vyvolal dopady smyslně teplého dechu na ušní lalůček.
„Pokroky jo, ale s negativními výsledky. Byla jsem za Hinatou i za Ino, ani jedna však neobjevila žádnou překážku,“ skuhrala jsem zkormouceně, ňuchňajíc se do na dotek příjemné mikiny. Můj poradce, pojmout to z jiného než medicínského hlediska byl totiž jeho nápad, si smolně povzdechl, patrně si od toho taktéž sliboval víc.
„Připadala jsem si jako ňáký nedokončený Orochimarův experiment, bez návodu na další postup.“ Nechtěla jsem si takhle stěžovat, nekontrolovatelně to ze mě vyvěralo, což jsem přikládala bezpečné atmosféře podnícené Narutovou bezprostřední blízkostí.
K mé nelibosti se odtáhl, aby mi viděl do tváře. Popotáhla jsem a sklopila zrak k zemi. Krapet jsem se za všechnu tu dramatičnost styděla, nechyběla mi noha, ruka či životně důležitý orgán, kupa lidí na tom po válce byla mnohonásobně hůř. Jenže vyrovnat se s tím jsem se taky nedokázala.
„To mě moc mrzí, Sakuro-chan,“ řekl lítostivě, nato něžně uchopil můj obličej do dlaní a jemným tlakem pozvedl hlavu, abychom si vzájemně hleděli do očí.
„Naštěstí ses smilovala nad chlápkem, co se nikdy nevzdává,“ připomněl mi polohlasně. Když se mi nad jeho poznámkou údivem rozšířily zorničky, povzbudivě na mě mrkl a pak nás nechal sťuknout čely.
„Neustanu, dokud na něco nepřijdu, přísahám. Najdeme způsob, jak tu techniku prolomit,“ utvrzoval mne vemlouvavě. Byl mužem netušených možností, nebyl důvod mu nevěřit. Navíc, upnout se k chlácholivým slovům bylo o dost snadnější, než se smířit s realitou.
Roztřeseně jsem si vsunula spodní ret do úst a souhlasně přitakala. Navzdory totálně vyměklému stavu a slzám rozostřujícím vidění jsem se na něho usmála, upevnila sevření kolem mužné šíje a prsty mu na zátylku zasunula do vlasů.
„Nesmilovala jsem se, ale zamilovala, to je rozdíl,“ ubezpečila jsem ho v uvolněnějším duchu.
„Pak to tuplem musí dopadnout, láska všechno přemůže,“ sdělil mi s trošičku domýšlivým výrazem rozverně. Zjevně bral nejhorší za zažehnané, poněvadž se sklonil a s osobitou dychtivostí mi slíbal oním naivním výrokem vykouzlený úsměv. Slastně zamručel, když jsem se svolně přidala.
„Ah, mladá láska,“ vyrušil nás z té bohulibé činnosti povědomý hlas plný čirého nadšení.
„Ani nevíte, jak ráda vás dva takhle vidím.“
„Anko-san.“ Kapku zahanbeně jsem přes Narutovo rameno pozdravila neohroženou veteránku, k níž jsem chovala uctivý respekt. Nestyděla jsem se za to, co jsme takto veřejně dělali, spíš jsem si nebyla jistá, jak s ní po prolitém večeru na Ininých narozeninách mluvit.
„Nač ta formálnost, mám za to, že jsme si posledně potykaly.“ A bylo to tady.
„Em, jo, asi jo. Já… moc si toho z té noci nepamatuju,“ přiznala jsem s ruměncem hrajícími líčky. Naruta, jenž dosud suverénně okupoval můj osobní prostor, patrně čekal, že ji rychle odpálkuji a budu se mu zase věnovat, ožehavé téma spolu s mou reakcí očividně zaujalo, otočil se a upřel na tmavovlásku svůj zvídavý kukuč.
„Buď v klidu, to se při zapíjení trablí s chlapama stává,“ nahrála mu krásně do karet. Jaksi povinně, nepřirozeně nahlas jsem se zasmála a nervózně se poškrábala na rozpálené tváři.
„Hlavně, že to pomohlo,“ dodala s darebáckým zamrkáním.
„S jakýma chlapama?“ zeptal se Naruto opožděně a přitom se zadumaně mračil.
„S tebou, ty troubo,“ uvedla jsem ho s táhlým povzdechem do obrazu, vzdávajíc se i té mizivé naděje na zachování důstojnosti.
„Aha.“
Aspoň, že se Anko dobře bavila.
„Ahá,“ zopakoval podstatně živěji, jakmile mu docvakly veškeré souvislosti. Nad ješitným, samolibým úsměvem, který se mu záhy přehnal přes pohledný obličej, jsem akorát rezignovaně protočila panenky k nebi. Typické mužské gesto. V očekávání nějakého náznaku pochopení jsem se obrátila na zkušenější Jouninku, ta na mě však jen ztřeštěně povyplázla jazyk.
Vždycky působila energickým a nezlomným dojmem, jen tak něco ji nerozhodilo, což bylo, vzhledem k její minulosti, nebo možná právě pro to, záviděníhodné.
„No, nebudu zdržovat. Tak se držte, děcka,“ popřála nám s nohou nakročenou k odchodu. Když procházela kolem, neuniklo mi, že Naruta dobrácky poplácala po rameni. Tento obyčejný počin mi na mysl vynesl kdesi v koutě zapadlou vzpomínku z ony proklaté oslavy. Vybavila jsem si, jak Orochimarova učnice po několikátém panáku hodnotila pánské osazenstvo týmu sedm, u některých výroků jsem se až červenala, u jiných zase pubertálně hihňala; pamatuji si, že o blonďákovi pronesla, že by si ho vykoupala ve vaně a potom mu ukázala, jaké uspokojivé výhody nabízí status válečného hrdiny. Rezolutně jsem si to zakázala představovat. Jestli jsem tenkrát své fantazii popustila uzdu, pak by to ledacos objasňovalo.
„Tak ty jsi kvůli mně měla těžkou hlavu?“ otázal se nevinně, čímž mne šmahem vrátil do reality. Samozřejmě to nemohl nechat plavat, musel z toho vytřískat maximum.
„Ohm…“
„Mimochodem,“ dožadovala se opětovně naší pozornosti již několik metrů vzdálená Anko, „musím uznat, že hezounek Sasuke tou solidaritou vůči týmu překvapil, od něho bych to fakt nečekala. Nejspíš to nakonec nebude takovej de*il.“ S touto třešničkou na dortu se strohým gestem ruky rozloučila, načež zapadla do Ichiraku.
„O čem to mluvila?“ pídila jsem se po vysvětlení, zatímco jsem se zmateně nakrčeným čelem hypnotizovala plentu restaurace.
„Nemám nejmenší zdání, je tak trochu prdlá, minule jsem ji viděl objímat strom,“ odpověděl bez patřičného zájmu a její nesmyslnou poznámku flegmaticky odmávl. Poznatek, že podle mě mají celkem podobné povahy, jsem radši spolkla.
Ať byla jakákoli, neměla jsem ji za typ, který na potkání plácá nepodložené hlouposti, znepokojilo mě to. Zmocnila se mě neblahá předtucha.
„Nezmínil se ti Sasuke o něčem?“ snažila jsem se tomu přijít na kloub.
„Ne. Jak to teda bylo s tím zapíjením trápení?“
„Nějak se mi to nezdá. Pojď, stavíme se u něj,“ ignorovala jsem jeho malicherné dotírání na velmi citlivou strunu. Nechala jsem tam Naruta schlíple stát, s neutišenou žízní po polechtání ega, a svižně vyrazila k ubytovně.
„Né, počkej, Sakuro-chan!“ zvolal, načež mě doběhl a s dotčeně našpulenými ústy se mnou srovnal krok. Převážnou část cesty jsme pochodovali mlčky. Periferně jsem po blonďákovi zašvidrala, ruce měl vražené v kapsách a tvářil se nabubřele. Proč je pro něho taková blbost tolik důležitá?
„Vesměs šlo o běžné holčičí strasti, je mi trapný to říkat nahlas.“ Nadhodila jsem nabídku k smíru, nechtěla jsem mu radikálně zkazit náladu. Ne příliš důvěřivě pokýval hlavou, přičemž nadále studoval strukturu prašného povrchu.
„Vážně, nehledej v tom žádný převratný tajnosti,“ ujišťovala jsem ho přesvědčivě a vtipně se u toho natáčela, jak jsem se mladíkovi za chůze snažila pohlédnout do obličeje.
„Dobře, Sakuro-chan. Chápu to… já jen, že jsi nikdy nebyla velký zastánce alkoholu, takže to nejspíš nebyla zase taková prkotina, když ses tak namazala.“ Poté mě obdařil psím kukučem, jako by si můj tehdejší stav kladl za vinu, a popleteně rozhodil rukama do stran.
Navzdory všemožným vytáčkám, dnešek se prostě nesl ve znamení obnažování sebe zahanbujících pikantností.
Připravuje se na příchod nevyhnutelného, zhluboka jsem se nadechla a zadívala se na prsty vykukující z obyčejných vycházkových bot na vyšším kramflíku.
„Takhle s odstupem mi to připadá přehnaný a hloupý, ale žárlila jsem na tvoje fanynky,“ drmolila jsem tlumeně, překotně, „trávila hodiny popíráním citů, které se pak hlásily s o to větší razancí, a především jsem si nebyla jistá, jestli mě máš ještě rád.“ Jelikož jsem hleděla dolů, mohla jsem odezvu na ´kápnutí božské´akorát hádat, nicméně to, že vyprskne smíchy, jsem skutečně v úvahu nebrala. Vykolejeně jsem vzhlédla a utvrdila se, že netrpím falešnými slyšinami, neboť se Naruto málem popadal za břicho.
„Hej!“ okřikla jsem ho a rozzlobeně tomu posměváčkovi uštědřila herdu pěstí do bicepsového svalu.
„O to ti šlo, pobavit se na můj účet?!“ vztekala jsem se kompletně zrudlá.
„Sakuro-chan, ty seš truhlík. Pojď sem.“ Skoro mu nebylo ani rozumět, jak zadržoval smích, nadlidským přemáháním to ukorigoval na mocně cukající koutky. Přehodil mi levou paži kolem ramen a pevně, abych se nevysmekla, což jsem trudomyslně zkusila, přitáhl k sobě.
„Promiň, ale pochybování, zda tě mám rád,“ u posledního slova to v něm opět zabublalo, „když jsem do tebe prakticky celý svůj život beznadějně, totálně zamilovanej mě rozesmálo.“
Ve veselém rozmaru se naklonil a na rozmezí čela a spánku mi vtiskl vřelý polibek.
„Už jsi to nějaký pátek nedával najevo, ty pitomče,“ utrousila jsem na svou obhajobu.
„Že ne?“ uchechtl se znovu.
„Možná jsem zvolnil, abych tě neodradil nadobro,“ připustil již normálním hlasem.
Protože jsme se na úzkém chodníčku, položeném u dávno lepší časy pamatující budovy, míjeli s chodcem, uvolnil úchop, chytil mě jemně za ruku a popošel kousek dopředu.
„Asi jsem přecenil tvůj pozorovací talent,“ ohlédl se po mně těsně před vchodovými dveřmi, natahuje se ze setrvačnosti po klice.
„Ba-“ nestihla jsem ho varovat.
„Au!“ zaúpěl současně, načež se s bolestivým zaklením popadl za nos.
„Omlouvám se, nevšimli jsme si vás,“ řekl bezbarvě muž stojící mezi futry. Odtáhla jsem Naruta stranou, aby mohli volně projít, a skrz závoj prstů jsem zkušeně okoukla napáchané škody, což značně ztěžovala z obou dírek se řinoucí krev.
„Nevypadá to zlomené, stiskni si to a zakloň hlavu,“ zaúkolovala jsem Jinchuurikiho a přesměrovala pozornost zpět na zbrklého vycházejícího. Byl jím zamaskovaný ANBU, jež za sebou v modře zářících poutech z chakry vyváděl neodporujícího vězně. Jakmile vystoupil zpoza špinavé skleněné výplně dveří, údivem mi brada téměř lízla nedopalky, suchým jehličím a kdejakým nafoukaným bordelem zanesený vyvýšený betonek zápraží. Se za zády spoutanýma rukama ho s kamennou tváří následoval Sasuke, k němuž byl zezadu napojený druhý věznitel skrytý za porcelánovou maskou.
„Počkejte, co to má znamenat?“ dovolávala jsem se objasnění.
„To je přísně tajné,“ odsekl ten vzadu.
„Jsbe jeho týbový kolegobé,“ huhlal s kapesníkem ucpaným chřípím Naruto.
Ninjové, schovávající svou identitu pod zvířecími škraboškami, si vyměnili kradmý pohled, posléze promluvil ten, co nás smetl na prahu: „Proti Uchihovi Sasukemu bylo vzneseno obvinění z únosu a ohrožení na zdraví lorda Daimyo.“
„Cože?!“
„Blbost,“ odsoudil ono nařčení v mžiku Naruto. Nikoho naše názory však nezajímaly. Trojice se dala znovu do pohybu.
„Sasuke-kun?“
„Klídek, nemají jediný důkaz,“ utěšil mstitel zbytek svého týmu vyrovnaně. S nepokojně skousnutým rtem jsem se nanovo přitočila k hrdinovi vesnice, zkontrolovat, jestli už ustalo krvácení. Nedalo mi to, stejně jsem ten zvláštní průvod se zachmuřeně staženým obočím vyprovázela pohledem.

Za účelem prokrvení si střídavě promnul obě zápěstí, přemrštěně utažené chakrovými klepety, nato zaujal pohodlný postoj s rukama v bok a vyzývavě upřel zrak do Tsunadiny přísné tváře, dodávající situaci patřičnou váhu.
„Víš, proč jsi tady?“ otázala se ho, poté co mávnutím dlaní dala páru ANBU pokyn k vyklizení pole.
„Ano.“
Mírně se předklonila, položila si předloktí na desku masivního stolu a ladně propletla prsty s křiklavě nalakovanými nehty.
„A udělal jsi to? Přes zákaz jsi opustil vesnici, napadl karavanu lorda Daimyo, unesl ho, psychicky mučil a nakonec ho zanechal na pospas vlastnímu osudu v poušti?“ vypočítala Hokage veškeré body obvinění.
„Ano,“ odpověděl lhostejně Sasuke. Chviličku se vzájemně přeměřovali pohledem, přísahal by, že se jí v unaveném obličeji mihl záchvěv zklamání, které záhy vystřídalo překvapení z přímosti.
„Pro všechno na světě, proč?“ zeptala se, aniž by se namáhala se zastíráním smutného tónu.
„Protože to byl on, kdo na Sakuru poslal ty zabijáky, ale to vám Hiashi Hyuuga asi neřekl, co?“ opáčil horoucně.
S nefalšovanou hrůzou vytřeštila oči; nebyl si jist, zda kvůli jmenování viníka zodpovědného za útok na růžovlásku, nebo proto že ví, kdo se zapříčinil o jeho zatčení.
„Jak by-?“ Nedostala prostor na dotazy, neboť kdosi hlučně zabušil na dveře.
„Teď ne!“ zahřměla, vytočená z vyrušování v tak vypjatém okamžiku.
Jenže odvážlivec na chodbě se nenechal odbýt, svůj kurážný čin měl navíc tu drzost zopakovat.
„Řekla jsem NE! Hergot!“ Rozlíceně se postavila, čímž kolečkovému křeslu zpečetila nevyhnutelnou srážku se zdí, to se s úpěnlivým rachotem odrazilo a za doprovodu protivného vrzání se směšně pokřivené klouzalo na své místo. Legendární Sanninka toho nedbala, právě se totiž, coby litá šelma, připravovala rozcupovat koledující si oběť. Člověk venku musel být buď blázen, či pohrdat vlastním životem, protože se i přes vyslechnutá varování rozhodl vejít.
Nijak zvlášť ho neudivilo, když se zpoza zárubně objevila Kakashiho střapatá hlava.
„Moc se omlouvám, Hokage-sama, ale přešlapují tu Sakura s Narutem, chtějí vědět, co se děje. Slíbil jsem, že to zjistím, a mimoto si myslím, že k tomu mám taky co říct,“ spustil chvatně, než k němu stihla dojít a vykonat akt pomsty.
Zůstala stát ve středu kanceláře, s bojovně vytrčenou bradou si založila paže na objemných prsou a krátce ho zpražila žhnoucíma očima.
„Pojď, pořádně za sebou zavři,“ zavelela, pak přešla ke stolu, na půl žerdi se usadila na bližší roh a ruce s dlaněmi přes sebe složila na vyzvednuté stehno.
„Teď mi pěkně vysvětlíte, o co sakra jde,“ seznámila je s nalinkovanou úlohou autoritativně.
„Je to jednoduchý,“ chopil se úkolu poslušně Sasuke, „zhrzený Hyuuga se spojil s Daimyem, pravděpodobně ho nějak přemluvil, aby najal ty chlápky, vylákal Sakuru z Konohy a dal ji nemilosrdně zlikvidovat.“ Přestal pochodovat od police k oknu, aby se během pauzy ujistil, zda ho pozorně poslouchají.
„V téhle části příběhu se nabízí otázka, proč by to dělali. Pro svoje dcerušky.“ Dramaticky vytrčil ukazováček ke stropu. „Kdyby Sakura nebyla, měly by volné působiště a zničeného, tedy oslabeného Naruta. Dle mýho ho Hiashi nakonec plánoval podrazit, hodit všechnu špínu na bezcitného mocnáře, tím pádem by náš hrdina zanevřel na Kiyone a Hinata by nastoupila jako utěšovatelka.“ Odmlčením jim dopřál čas na zpracování informací.
„To, že Sakura přežila, jim udělalo čáru přes rozpočet,“ doplnil ho Kakashi přičinlivě.
„Jenže ona si ty útočníky nepamatuje. Ledaže…“
„Bingo!“ pochválil blondýnčinu dedukci suše.
„Moc dobře ví, kdo jí šel po krku, ale rozhodla si hrát na mučednici, aby chránila Naruta. Patrně se bála, že by při své horkokrevnosti naběhl vymlátit celý palác.“
Tsunade si nad volbou oblíbené žákyně ztrápeně povzdechla, nakrátko přivřela oříškové oči a bříšky prstů si promnula starostlivou vráskou zhyzděné čelo.
„Zachránilo ji to, že se ti z Kiyone náhodou podařil dostat otcův záměr, nemám pravdu?“ spojila si Pátá dvě a dvě dohromady.
„Ano, ona byla ten můj zdroj. Když jsem na ni přitlačil, dala mi popis jednoho z tý bandy, nejspíš velitele. Obratem jsem ho poslal Gaarovi k prověření.“
„A k čemu ta sólo akce, že jsem tak smělá, proč jsi s tím nepřišel za mnou?“
„Obejít úřad se nám za daných okolností jevilo bezpečnější,“ přispěchal s odpovědí Kopírovací ninja.
„Mohlo mě napadnout, že jsi do toho taky namočený,“ utrousila bez špetky údivu Tsunade, poraženecky kroutíc hlavou.
„I fanda úředních postupů ví, že oficiální cestou by se to ututlalo. Nějakou dobu by se to naoko řešilo a pak zametlo pod koberec. Ten prašivej Daimyo beztak zná svoje lidi,“ pravil opovržlivě Sasuke.
Hodnou chvíli se místnost potopila do ticha, každý lapený ve strhujícím víru myšlenek.
Nakonec to byla vnučka Prvního, kdo prolomil bobříka mlčení; hlučně se dlaněmi plácla do stehen, zvedla se z okupovaného místa a se směrodatným výrazem se usadila na nyní mírně nakloněnou, pojízdnou židli. Troufale se opřela, lokty umístila na boční madla a ruce spojila před hrudníkem v pozici modlitby.
„Ač s tvým jednáním sympatizuji, musím se Hiashiho oznámením zabývat. Ihned zahájím vyšetřování, do jeho ukončení budeš brán za podezřelého a uvězněn pod nepřetržitou ostrahou,“ obeznámila ho s konečným, nezvratným stanoviskem.
„Dělejte, co musíte. Nenajdou jediný důkaz,“ opáčil, aniž by nad omezením svobody hnul brvou.
„To doufám, hodlám na to totiž povolat nejlepší tým.“
„Pak byste měla potrestat i mě, jsem Sasukeho komplic, na bráně jsem ho protáhl přes detektor chakry,“ připomněl svou spoluúčast spravedlivě Kakashi.
„Ne, ty musíš zůstat mimo, být v kontaktu s Písečnou,“ vyvedl ho z omylu pohotově mladý Uchiha.
„Ač nerada, souhlasím se Sasukem. Tebe se udání netýkalo, tak toho využijme.“
Zatímco se milovník novel se zvrhlou tématikou škrábal ve vlasech, poslušně přikývl.
„A co Hyuuga? Mohli bychom to obrátit proti němu…“
„Počkáme na výsledky pátrací jednotky, prozatím si to necháme v záloze, mladá slečinka není právě nejdůvěryhodnější svědek.“
Černovlasý uživatel sharinganu pouze svolně přitakal.
„Dobře, jistě vám nemusím klást na srdce, že je to do odvolání přísně tajné. Takže si připrav řeč, co těm dvěma nedočkavcům venku povíš, než přijde stráž,“ řekla Kakashimu s pomstychtivým úšklebkem.