Poslední z klanu Akame XXXIX. - První zkouška

Marně se pokoušela vecpat do své zápasnické bundy. Jenže od doby, kdy ji naposledy měla na sobě celkem vyrostla. Povedlo se jí narvat ruce do rukávů skoro až po ramena, ale pak se zasekla. Nemohla ani tam ani zpátky. Obě horní končetiny jí chromě vysely v nepřirozené poloze.
„Krucinál, že jsem se do toho vůbec pouštěla,“ hořekovala a poskakovala ve své malé ložinico-kuchyni, ve snaze uvolnit pevnou látku. Nakonec ani na chuuninské zkoušky nedorazím, protože jsem se nedokázala poprat se svým prvním soupeřem, oblečením, pomyslela si zoufale. Pak se naštěstí ozvalo zaklepání.
„Dále,“ zavolala Tou. Kakashi vešel: „Koukám, že jdu právě včas,“ ušklíbl se. Vytáhl kunai a bundu rozřízl.
„Neee, co to vyvádíš? Teď nebudu hustá,“ zaprotestovala Tou, ale vlastně byla ráda, že se konečně může hýbat.
„Neboj se, budeš,“ řekl a podal jí měkký dárek, zabalený v hedvábném papíře a převázaný hrubým motouzem. Trochu kontrast, ale proč se zabývat Kakashiho baličským uměním. Touazuki rychle vybalila překvapení.
„Ty jsi snad věštec,“ vydechla nadšeně a oblékla si nachlup stejnou bundu, ze které ji Kakahi osvobodil. Pravda, tahle byla o několik čísel větší.
„Trochu deja-vu,“ podotkla, jakmile se prohlédla v zrcadle. Měla stejné oblečení, jako při zápasech, které vyhlásila Tsunade, jakmile se ujala úřadu Hokage.
„Myslím si, že ne. Stojí přede mnou daleko zkušenější kunoichi. Hodně vzdálená od té malé holčičky, kterou si pamatuji.“
Tou se na Kakashiho usmála: „Nechceš mě doprovodit na první kolo?“ zeptala se ho s širokým úsměvem. Kakashi se na ni podíval. Od jejich prvního setkání se změnila. Nikdy by neřekl, že z toho malého divokého zvířátka může vyrůst zkušený shinobi a jeden z nejvýznamnějších diplomatů a poradců ve vesnici. Tolik vyrostla, stále byla největší z jejích vrstevnic, a i když to nepřiznala, rozčilovalo ji to. Byla dokonce vyšší než jeho sestra. Měla ostřejší rysy, ale jinak jí byla velmi podobná jak postavou, tak hlasem. Tou, ale měla drsnější a tvrdší povahu. Byla silnější, než by si sama dokázala připustit a moudřejší, než by její okolí odhadovalo. Měla srdce na správném místě, stejně jako její matka. V ten jediný moment Kakashi získal jistotu, že ať půjde kamkoli své místo si najde. Byl na ni pyšný a zároveň pocítil obavy. Měl o ni strach, chtěl, aby zůstala do konce života nezasažená vší špínou, jakou si musel projít on a mnoho dalších ve vesnici.
„Co je, starouši?“ luskla mu Tou před očima. Kakashi se probral ze zamyšlení.
„Promiň, jsi připravená?“
„Ano pane, můžeme vyrazit,“ měla všechny svoje lahvičky a taky Šisku, který se jí spokojeně usadil za krkem. Dlouho zvažovala, jestli si má vzít otcův náhrdelník, ale nakonec ho nechala doma, ještě si ho nezasloužila.

Připojila se k týmu ve frontě. Hinata vypadala mírumilovně a zároveň ustrašeně jako vždy. Kiba se mračil na všechny kolem. Jen Akamaru si užíval. Nadšeně zkoušel všechny pachy nově příchozích a neustále vrtěl ocasem. Přišel k Tou pro pohlazení a pak zase věnoval pozornost okolí.
„Tak jak to vypadá?“ zeptala se Tou.
„Soupeři jsou nuly,“ odpověděl jí Kiba sebevědomě. Tou se rozhlédla kolem. Ať si říkal ten pitomec cokoli, nevěřila, že je tu byť jeden neschopný. Litovala toho, že neměla přístup do archivu a k dalším informačním zdrojům, jinak by mohla něco zjistit. Nezbývalo jí než jen pozorovat. Tsunade ji svým rozhodnutím připravila o největší výhodu a přišlo jí to nespravedlivé. Každý využil všech svých schopností, aby uspěl, což jí nebylo umožněno. Rozhlížela se po soupeřích. Několik z nich si vybavila z návštěv jiných vesnic, ale nic bližšího o nich nevěděla. Mezi zástupem těl vibrovalo napětí a hučela nedočkavost. Tou se atmosférou pomalu nechala ovlivnit, cítila se připravená. Na tváři jí přistála muška, okamžitě ucítila Šiškův jazyk: „skvělý postřeh, taky jsi ve formě,“ pochválila ho a přejela mu prsty po hlavičce. Šiška si jen pomlaskl a dál se vyvaloval za jejím krkem. Blížila se ke vchodu a napětí rostlo. Co sis pro nás připravil, Shikamaru?
„Ahoj Kotetsu a Izumo,“ pozdravila je Tou s úsměvem a opřela se o stůl.
„Touazuki, nemůžeme ti nic prozradit o průběhu zkoušky,“ řekl místo odpovědi Kotetsu oči upřené na desku stolu.
„Proč si každým, koho pozdravím myslí, že jdu něco vyzvídat?!“ rozzlobila se.
„Protože až moc dobře víme, jaká jsi manipulátorka a dokážeš člověka oblbnout,“ odpověděl Izumo a strčil před ní nádobu, ze které koukaly tři tyčinky.
„Jeee, lízátka,“ pronesl Kiba a všichni tři po jedné sáhli.
„Jednička, jak jinak,“ vyplázla Tou na Kibu jazyk, ale pak na něho rychle mrkla, aby se nezačali hádat ještě, než začne první část.
„Běžte do třídy označené číslem, které jste si vylosovali.“
„Hodně… přeju vám hodně štěstí,“ popřála všem Hinata. Tou s ní nemohla než souhlasit. Znala rodinu Nara dost dobře, aby věděla že přelstít je není jednoduché a pro mnohé dokonce nemožné. Jejich dokonalá znalost lidské psychiky, vzorců chování a přitom chladná hlava jim umožňovala mít kontrolu nad situací. Věřila, že úkol bude mít svoji logiku a Shikamaru využije všechny svoje zkušenosti.
Vešla do místnosti a rozhlédla se po přítomných, hledala známou tvář. Konečně si všimla rozcuchaných vlasů v lavici u okna.
„Ahoj Chouji, máš tady volno?“ zeptala se Tou.
„No, jasně,“ uculil se a posunul se, aby jí udělal místo. Konečně někdo, kdo za jejím pozdravem nevidí postranní úmysly.
„Dneska bez svačiny?“
„Neměj strach, doma probíhala příprava na chuuninské zkoušky. Mamka vařila a já vytvářel zásoby,“ spokojeně se poplácal po břiše.
„Taky mám zásoby,“ uculila se Tou a ukázala na pásy plné lahviček.
„Jsem zvědavý, co bude teď následovat,“ řekl zadumaně. Jestli ani on neměl představu o Shikamarových záměrech, neměl ji nikdo. Tou chtěla odpovědět, ale přerušilo ji hlasité bouchnutí dveří. Vchod se uzavřel. Poslední účastník, který vstoupil, zalomcoval dveřmi. Marně. Bylo zamčeno. Několik rychlejší tepů srdce, než se Tou zase uklidnila. Pak se všichni podívali dopředu. Byla tam obrazovka, na které se právě objevil Shikamaru. Všichni pozorně poslouchali a řídili se jeho pokyny. Tou se podívala na papír před sebou. Tři jednoduché otázky. Dokázala by na ně bez problémů odpovědět, ale v tom nebyl ten háček. Otázky měly bodové ohodnocení a to třicet, čtyřicet a padesát. Každý odpověděl jen na jednu otázku, avšak součet celého týmu nesměl přesáhnout sto bodů. Zároveň nesměl být nižší než průměr ostatních týmů. Což znamenalo, že pro vítězství musí dosáhnout sta bodů. Rozhlédla se kolem, soupeřům se div nekouřilo z hlav. Ušklíbla se. Rozhodně není sama, kdo zůstal v úplné kaši. Vyndala jeden kunai, za zkoušku nic nedá. Vší silou ho mrštila proti oknu. Ozvala se rána, zbraň se odrazila. Obratně ji chytila a zadívala se na hladkou plochu, okno ani neškrábla. Což znamená, že silou se odsud nedostane. Nemělo cenu zkoušet chidori a odhalovat tak jednu ze svých zbraní.
„Tou, co vyvádíš?“ ptal se Chouji, jednu ruku vraženou ve vlasech, aby tak snad napomohl svým myšlenkovým pochodům.
„Hledám možnost, jak kontaktovat zbytek svého týmu,“ odpověděla. Teprve, když se pustila do akce i ostatní se rozhýbali. Nejspíš si mysleli, že musí zůstat sedět, ale Tou věděla jedno, co není zakázáno je dovoleno. Jen jedno ji trochu dráždilo. Velký nápis na tabuli, který jasně zakazoval zápasy. Teď si bude muset najít nějakou mírnější formu, jak získat, co potřebuje. Došla až k televizi a pozorně si ji prohlédla. Zkoumala její připojení. V místnosti je kamera. Shikamaru je musí pozorovat. A taky odposlouchávat.
„Nevyznáte se někdo v elektronice?“ zavolala na ostatní v místnosti.
„A proč jako?“ zeptal se tmavovlasý týpek přidrzlým tónem.
„Nevím, hledám možnosti, třeba bychom to mohli propojit a spojit se s dalšími místnostmi,“ vysvětlila Tou. Jenže jak se zdálo, nikdo se v elektronice nevyznal nebo to nepřiznal. Takže se znovu došourala na svoje místo. Byla v nevýhodě. Neznala svůj tým natolik dobře, aby mohla odhadnout jejich uvažování. První myšlenkou bylo, že Kiba je moc natvrdlý na to, aby byl schopen na cokoli odpovědět. Čímž by ona a Hinata udělaly otázku za padesát bodů, dostali by se na stovku a byli by za vodou. Jenže Hinata si určitě řekne, že Kiba v jeho natvrdlé makovici má alespoň něco, takže by nevyplňovala padesátibodovou otázku. Nemělo cenu nad tím přemýšlet. Netušila, co odpoví její týmoví parťáci.
„Máte obrovskou výhodu,“ pověděla Choujimu, když začal psát. Ino se dokázala s ostatními členy spojit. Jenže Chouji nebyl vysílač, ale jen přijímač, takže nemělo smysl ho přemlouvat, aby kontaktoval i členy týmu osm. Navíc by to i pro samotnou Ino nebylo snadné, možná dokonce nemožné, napojit se na někoho, koho tolik neznala. Jenže, pokud se zvládne pomocí jutsu zkontaktovat jeden tým, určitě se najde i jiný, alespoň v to doufala. Touazuki se pohodlně posadila a zavřela oči. Soustředila se na svoje okolí. S velikou námahou se jí povedlo vytěsnit všechny rušivé vlivy, které přicházely ze všech stran. Ignorovala nepříjemný šum, a podivnou nasládlou vůni, která se o ni otírala. Nevnímala dokonce ani Šiskovu váhu a jeho teplo. Kolem ní se rozlila vlna barevných vlnek a obloučků, které občas narušovala lehká linka. Kolem blikala stovka různých odstínů. Nezbývá jí než pozorovat. Jakmile někdo použije nějakou pečeť uvidí to. Nebo pokud bude dělat podivná gesta nebo posunky.

Čas se kolem ní klouzal, aniž ho vnímala. Musela se oprostit od nervozity z časového limitu, aby mohla plně věnovat pozornost svému okolí. Konečně něco podezřelého! Někdo stál u okna a skládal pečetě. Otevřela oči a prohlédla si ho. Genin z Písečné. Na poslední chvíli mohla vidět mizející písmena, která se formovala na prostranství u budovy. Našla svého kandidáta. Kluk se spokojeně posadil zpátky na své místo a vypisoval otázku. Tou došla až k němu a posadila se vedle jeho testu.
„Co chceš?“ vyštěkl na ni.
„Máš určitou schopnost, kterou bych ráda využila,“ odpověděla mu lhostejně a dívala se při tom z okna.
„Nevim, co tím myslíš,“ pokračoval podrážděným tónem.
„Víš naprosto přesně, co tím myslím,“ odpověděla mu s důrazem na každém slovu a podívala se mu zpříma do očí. Zarazil se, jako by ho její výraz vylekal, ale pak se vrátil ke svému klackovitému chování.
„A co s tím? K čemu ti to bude?“
„K jedné důležité věci, pošleš vzkaz svým kamarádům a ti předají zprávu mým kamarádům.“ Odpovědí jí byl pohrdavý smích.
„Snad nejsi tak naivní? Přece nevěříš tomu, že jim jen tak pošlu zprávu.“
„Jistě, že ne jen tak.“
„Souboje jsou zakázané a jinak mě k tomu nedonutíš,“ ušklíbl se. Pomalu přitahovali pozornost ostatních.
„Nehodlám tě k ničemu nutit. Mluvím o obchodě.“ Tou si sáhla do výstřihu a vyndala ruličku bankovek.
„Chceš mě podplatit?“
„Ne, chci si koupit tvoji službu. Zamysli se nad tím. Tahle zkouška skončí a nikdo neví jak. Jestli pro tebe dopadne dobře nebo ne, ale takhle budeš mít jistotu, že si přeci jen něco odneseš. Je tam dost vysoká částka, která bez problémů pokryje roční příjem průměrného shinobi.“
Pozorně si ji prohlédl a vzal od ní peníze. Začal je přepočítávat. Tou viděla chamtivost v jeho očích. Věděla, že je její.
„To není dost,“ řekl jakmile částku spočítal.
„Dobře, tady je ještě jedna,“ Tou vyndala druhou. Vzal si od ní další obnos a pak všechny bankovky schoval do kapsy.
„A nemáš nic. Žádné vzkazy od tebe předávat nebudu a peníze jsou moje. Souboje nejsou povoleny a jinak než násilím je ode mě nedostaneš.“
Touazuki mu předvedla široký úsměv.
„Čemu se šklebíš?“ Neodpověděla. Jen se podívala na odpočítávání a pak se otočila zpátky k němu a pozorovala ho.
„Přestaň na mě čumět,“ rozzlobil se, ale Tou toho nenechala. Viděla na něm, jak je zmatený. Vyčkávala tak několik minut, mezitím se místnostmi šířil hluk a bouchání, ale nevěnovala tomu příliš pozornosti. Po pěti minutách k němu promluvila: „Cítíš to?“
„Co jako?“
„Sucho v ústech, bušení srdce a slabost. Nejspíš ji nejprve zaznamenáš v konečcích prstů a v nohách. Postupně se rozšíří. A ten divný pocit v žaludku? Studený pot?“
Vytřeštil na ni oči.
„Co se děje?“
„Nic zvláštního, jen ty bankovky byly napuštěné jedem. Dokáže se vstřebat přes kůži, ale tím jak sis při počítání slinil prsty, začne účinkovat rychleji.“
„Cože?!“ vyskočil a ruce zaťal v pěst, jako by ji chtěl jednu vrazit.
„Hluchota není mezi příznaky,“ upozornila ho.
„Nemůžeš mě otrávit.“
„Jak vidíš, tak můžu a navíc jsi se vlastně otrávil sám.“
„Jakto… jakto, že jsi se neotrávila ty? Taky jsi na ně šahala.“ Tou se usmála a postupně si olízla všechny prsty.
„Jsem imunní, nevidíš?“ otočila se k němu zády a ukázala znak na bundě.
„Co to znamená?“
„Klan Akame, největší traviči v dějinách. A taky jsme odolní vůči většině jedů.“
„Necháš mě umřít?“
„Nenechám, jen pošli tu zprávu.“
„Tak mi dej lék.“
„První pošli tu zprávu.“
„PODVEDEŠ MĚ!“
„Máš jinou možnost?“
Vyběhl vpřed a zakřičel: „Rozhodčí, ona porušila pravidla!“ zakřičel na vypnutou televizi. Čekal. Všichni v místnosti s ním, protože se na ně zaměřila pozornost ostatních.
„Nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu, otrávil si se sám,“ zazněla z reproduktoru Shikamarova odpověď.
„Fajn, co mám poslat?“ zeptal se zoufale.
„Hinata čtyřicet, Touzuki třicet, Kiba třicet. A postarej se ať se k nim ta zpráva dostane. Lék ti dám, až vyjdeme z místnosti a přesvědčím se, že jsi mě nepodvedl.“
„To nemůžeš!“ zaúpěl.
„Právě teď klidě můžu.“
„Počkám si na záchranu zvenčí.“
„Zkus to, ale není to dobrý nápad.“
„Proč jako?“
„Jed je můj vlastní a stejně tak i protijed. I Tsunade bude chvíli trvat, než by dokázala najít protilátku. Tolik času nemáš.“
Hluboce si vzdychl, ale pak odeslal zprávu.
„Takhle napovíš i ostatním,“ upozornil ji.
„Nevadí mi to, hlavně že postoupíme. O zbytek se postarám v dalším kole.“

Seděla a čekala na konec odpočítávání. Pak se znovu objevil Shikamaru.
„Všichni otočte papíry. Druhá část. Musíte vybrat člena týmu, který bude obětován na misi. Pro onoho člena zkouška končí. Svoji odpověď napište na zadní stranu testu. Všichni z týmu musí mít jednu odpověď. Máte tři minuty na odpověď.“
Po tomto prohlášení třídou zašuměly překvapené hlasy. Tou měla jasno a aby ne. Někdo, kdo vyrůstal s Kakashim, nemohl jednat jinak. Prostě nechala papír prázdný a doufala, že to udělají i ostatní. Teď jí nezbylo nic jiného, než jim věřit.

„Akame, dej mi ten protijed.“ Vyběhl za ní genin z Písečné.
„Dobře, ale cena je dva roční platy průměrného shinobi,“ upozornila ho.
„Vezmi si ty špinavé peníze zpátky, už je nechci,“ vrazil jí do ruky ruličky.
„Děkuji, jsi laskavý,“ otočila se a odcházela.
„Počkej, co ten protijed. Umřu! Už cítím, jak to na mě jde.“
„Jestli umřeš, tak ne mojí vinou. Protijed nepotřebuješ, protože ty bankovky nebyly otrávené. A tvoje příznaky jsou jen sugesce. Měj se,“ zavolala na rozloučenou.
Byla spokojená. Jejímu týmu se nad její očekávání povedlo postoupit do druhého kola.