Když má srdce svoji hlavu 39

Díl devětatřicátý – Když zachránce všechno zkazí

Přestože jsem před Narutem při loučení u brány, kde jsme se nechali „vyhodit,“ hrála hrdinku a kasala se, že na mne nulový výsledek pátrání po jakékoli zmínce o té záhadné, dle všeho ani neexistující, technice nezanechal zdrcující negativní vliv, během cesty k domovu jsem se neubránila neúnavně dotírající skleslosti. Neměl ji kdo rozptýlit, tudíž se postupně zvesela rozlézala po bezbranných vnitřnostech.
Po rekapitulaci dobrodružného dne a přijetí holých fakt jsem se musela vyrovnat hned se dvěma neúspěchy - jednak byli bezradní pamětníci v Zemi Žab, plus zaúkolované klony v archivu nepochodily o moc líp.
Vzpomínka na odpoledne na Myobokuzanu mě coby emocionální vzpruha zahřála u srdce. Bylo od Naruta hezké, že mě tam vzal. Vzhledem k tomu, že neměl žádnou rodinu, vlastní krví stvrzené pouto s touhle podivnou sebrankou žab tomu pojmu bylo momentálně asi nejblíž, byla to pro mě ohromná pocta. Už jen povolení vstoupit do jejich před cizinci skryté země byla velká čest; oni mě navíc přivítali, pohostili a snažili se i pomoct. Za všechno jsem samozřejmě vděčila milovníkovi rámenu, to díky němu ke mně byli tak vstřícní.
Především Shima.
Když jsme se vrátili z procházky, vyloženě nám vnutila jakýsi silně zapáchající čaj spolu s nevábně zbarvenými sušenkami z řas, jejichž většinu jsem si po Narutově vzoru nenápadně nastrkala do kapes. Při přátelském dýchánku mi mateřským způsobem kladla lehce žinantní otázky okolo našeho vztahu. Z formulování a směru, jakým se ubíraly, jsem byla krapet nesvá. Obzvlášť při zmínce, že při blonďákově minulé návštěvě okamžitě poznala, že za jeho nezvyklou nemluvností, schlíplostí a uzavřeností vězí trable s láskou, jsem se nepříjemně ošila, na hrudi se mi uhnízdil starý známý pocit viny. Navzdory rozpakům, které se mi v podobě sytých ruměnců promítly do tváře, jsem ji chtěla ujistit, že k Jinchuurikimu chovám nezlomné city a nedovolím, aby se daná situace někdy opakovala, jenže vtom se do toho předmět naší debaty vložil, zastal se mě, další vyzvídání rázně zatrhl a zavelel k odchodu. Přes ožehavé chvilky, kdy jsem se s přispěním tamního klima solidně orosila, jsem byla hrozně ráda, že o nejhlučnějšího ninju Listové má někdo takový zájem a péči.
Tak to má mezi blízkými fungovat.
Nad vědomím, že by o něho bylo dobře postaráno, kdyby se se mnou náhodou něco stalo, jsem si odlehčeně povzdechla a sedla si na schody před naším bytem, i když jsem měla hlad a prahla po sprše, dovnitř se mi nechtělo. Pozvedla jsem zrak ke zšeřelé obloze, přemítajíc, kolik může být hodin, baculaté červánky, schovávající se za hustě rozestavěnými budovami nikterak významné čtvrti, potvrzovaly mé podezření, že v Zemi Zmatku plyne čas jinak. Podle toho je k němu přistupováno; zatímco my si vážíme každé vteřiny, oni ho tráví uvolňující meditací. Možná by nebylo špatné to taky občas zkusit. Zpomalit. Zaujala jsem příslušnou, pohodlnou pozici, ruce si hřbety dlaní položila na kolena a s hlubokým nádechem zavřela oči.
„Čau, vyhodili tě spát pod širák?“ vyrušil mě z pročišťování hlavy povědomý hlas. Pootevřela jsem víčka na pouhé škvírky a periferně zkontrolovala svůj odhad na kaziče atmosféry. Zubící se Kaemon, oblečený v kapsáčích barvy vojenské zelené a rozepnuté tmavé mikině s kapucí, se pravým loktem ležérně opíral o betonovou zídku táhnoucí se od úpatí schodiště až nahoru a s pobaveně svítícíma očima odstínu hořké čokolády mě pozoroval.
„Ještě ne, pokud vím. A co ty tady?“ zeptala jsem se malinko nuceně, bylo mi líto ho rovnou neslušně odpálkovat.
„Šel jsem se radši podívat, jestli jsem nezapomněl nic vypnout. Nechat, potom co jsem se konečně naučil s alarmem, vyhořet krám by ze mě zaměstnance měsíce asi neudělalo,“ pravil s flegmatickým pokrčením ramen.
„To seš takový dřevo?“ rýpla jsem si, věnujíc mu nyní plnou pozornost. Nemohla jsem si pomoct, v jeho chování bylo cosi drzého, co mě nutilo s ním takhle mluvit. Zřejmě mu to nevadilo.
„To ani ne,“ odpověděl se zamyšleným výrazem, aniž by se pozastavil nad skutečností, že se mu vysmívám, místo toho se odlepil od zdi, na které spočívala převážná část jeho váhy, a bez vyzvání si hrcnul vedle mě. Neochotně jsem stáhla kolena k sobě, chodidla si odložila o dva schody níž a pokrčené dolní končetiny si objala těmi horními; i kdybych chtěla pokračovat v předchozí činnosti, nebylo mi přáno.
„Znáš ten pocit, když si nejseš jistá, jestli jsi něco udělala, ačkoli bys přísahala, že jo, a musíš na to pořád myslet. Po cestě z práce, při jídle, u čtení novin, ve vaně… opakovaně si pokládáš otázku ´vypnul jsem tu zatracenou pec´?“
„Hm, to neznám,“ setřela jsem ho, třebaže to nebyla tak úplně pravda. Nechápala jsem, čím jsem si vysloužila jeho důvěru vedoucí k tendenci se svěřovat.
„Aha, tak nic. Ale počkej, to bys nám zítra mohla přijít pomoct, někdo tak uvědomělý se na place vždycky hodí,“ opáčil pohotově. Natažené paže si v úrovni loktů opíral o pokrčená kolena, což mu umožňovalo umístit si bradu kousek pod rameno a zároveň mě nepokrytě sledovat. Tlak na spodní čelist ho mírně omezoval v artikulaci, takže to znělo poněkud huhlavě, nadto mu opticky rozšířil ústa, díky čemuž vypadal, jako by se šklebil.
„Copak, nestíháš nasazené tempo?“
„Jak kdy,“ zasmál se, pak však viditelně zvážněl, „tvůj táta se zmínil, že máš nějaký problémy s chakrou, možná bys uvítala rozptýlení.“
„Co, on ti to vyžvanil?!“ naježila jsem se ve stylu rozzuřeného dikobraza.
„Spíš se potřeboval vypovídat, asi ho to dost trápí. Hele, tvůj otec je fajn, umí naslouchat, taky mu sem tam prozradím něco osobního,“ odpověděl klidně, pohled upřený před sebe.
„Jako třeba co?“ vyštěkla jsem bez rozmyslu, nasupeně si zastrkávaje vlasy za ucho.
„Víš co, něco za něco. Když přijdeš, prásknu na sebe něco, co jsem ještě nikomu neřekl.“ Nad jeho spikleneckým mrknutím jsem akorát otráveně protočila oči v sloup. Kde bere tu jistotu, že mě to zajímá?
„No tak, bude sranda,“ během verbálního lanaření do mě vrtošivě dloubl loktem.
„To pochybuju,“ utrousila jsem v průběhu vyvažování ztracené rovnováhy, načež jsem nad jeho dětinskými manýry zakroutila hlavou. Popravdě jsem měla co dělat, aby mi nezacukaly koutky.
„Někde se startem normálního života začít musíš, ne?“ nadhodil konverzačním tónem.
„Jak to myslíš?“
„Bez chakry nemůžeš léčit, ani chodit na mise, tím pádem přijdeš o veškerý příjem. Co jsem o tobě tak pochytil, hádám, že nechceš zůstat rodičům na krku?“ Chvatně zvedl ruce v obranném, vzdávajícím se gestu, neboť mu neuniklo, jak jsem po něm varovně šlehla očima.
„Oprav mě, jestli se pletu.“
Se skousnutým spodním rtem a maličko vyšpulenými ústy jsem se zadívala na prsty levačky, s kterými jsem si druhou rukou nevědomky pohrávala, a na kratičký okamžik se ponořila do hýřících myšlenek. Hluboko uvnitř jsem věděla, že má pravdu. Když si neseženu práci, po vyčerpání tenkých úspor, stačících sotva na měsíc, zůstanu závislá na našich, a to absolutně nepřicházelo v úvahu. Zanedlouho mi bude osmnáct, chtěla jsem být soběstačná, přispívat do rodinného rozpočtu a zasadit se o zlepšení finanční situace, ne stát se přítěží, vyžírkou.
„Ne,“ pronesla jsem odevzdaně.
Směšné a ironické zároveň bylo, že jediný, kdo se tohle téma odvážil nakousnout, byl vpodstatě cizí člověk.
„Makat v podniku vybudovaném tvým tátou není žádná hanba,“ řekl tlumeně, konejšivě. Jistěže není, to jsem si taky nemyslela, spíš jsem doufala v něco méně stereotypního… vznešenějšího. I když, třeba právě obyčejné hňácání těsta mi prospěje při akceptaci civilního života. Života manuálně se živícího občana, jenž vlastně pořádně nic neumí.
Vytáhla jsem si z pusy nehet malíčku, který jsem zahloubaně drtila zuby, hlasitě se dlaněmi plácla do stehen a s tíživým povzdechem se zvedla.
„Jsem unavená, jdu spát.“
Než jsem se dala na odchod, sáhla jsem do kapsy a s prostým „na“ překvapenému mladíkovi vecpala v nestřežených okamžicích z misky odebírané dobroty.
„Em, díky…Tak ráno,“ zavolal za mnou opět v povzbudivě popichujícím duchu, když se také postavil.
„Hm, uvidíme,“ zamručela jsem neurčitě, strkaje vylovený klíč do dírky zámku. Kdybych ho rovnou odmítla, určitě by dotíral dál.
„Ty, Sakuro,“ zadržel mě s jednou nohou za prahem, „být civilista není tak zlý, díky tomu tvýmu nám nic nehrozí, jsme v bezpečí. Svobodní, prostí lidé, radující se z maličkostí všedních dní…“
Kéž by to bylo tak snadné.
„Dobrou chuť.“
Aniž bych se otočila, vstoupila jsem do chodby i druhým chodidlem a zabouchla za sebou.

Ač jsem neměla v plánu nastoupit na ranní směnu neprodleně po rozhovoru s Kaemonem – ještě by mu to rozumování stouplo do hlavy, - taťkovo znavené poklimbávání u večerního pořadu, a především neschopnost po probuzení v půl čtvrté znovu zabrat, mě přimělo dané stanovisko přehodnotit. Dobrala jsem se k závěru, že než se další hodinu bezúčelně převalovat a marně se pokoušet oči naučit nočnímu vidění, radši budu užitečná.
I když ten pojem byl dost irelevantní.
Poté, co jsem svým nečekaným příchodem oběma vytřela zrak, několikrát jsem je musela ujistit, že jim doopravdy jdu pomoct, navlékli mě do bílého stejnokroje s šátkem, hravě zaměnitelného s tím nemocničním, a šoupli mě k válu hníst těsto na chleba. Prý to byla ta nejjednodušší práce, leč již při prvním bochníku jsem nedokázala určit, zda kecali, nebo jsem totálně levá.
Přes úpornou snahu se mi nedařilo vypracovat předepsaný tvar bez prasklin a vzduchových trhlin, jenž měly po upečení za následek hyzdící rozšklebenou kůrku, připomínající dlouhé měsíce suchem vyprahlou, vrásčitou půdu. Většina pokusů kvůli mé stupňující se zuřivosti a nepřiměřeně vyvinuté síle skončila jako nelítostně k pultu přibitá placka.
„Počkej, pust mě k tomu,“ přikázal hnědovlasý mladík s lícemi znachovělými od žáru pece, načež se zkušeným postojem zaujal mé místo, „ukážu ti takový grif. Musíš to formovat spíš prsty, dlaněmi už jen zahlazuješ nedostatky.“
Nemohla jsem se rozhodnout, zda mám poděkovat, či mu ten výraz á la mistr pecenového světa obtisknout do nyní krásně poddajné hroudy. Zvolila jsem kompromis, současně se skřípavě učenlivým „uhm“ jsem se na Kaemona šeredně zapitvořila.
Neměla jsem ráda, když mě někdo poučuje. Potila jsem krev, abych tomu učinila přítrž. A kde jsem skončila…? Týpek, který s partičkou kumpánů zneužil mého oslabeného stavu a bavil se alkoholem režírovaným představením, mně v rodinném podniku přičinlivě demonstroval správný postup výroby jednoho ze základních produktů. Komičtější už to vskutku být nemohlo.
Protože jsem stála kousíček za ním, neměl můj ošklebek šanci zaregistrovat, určitou formu vzdoru - pravděpodobně z negativně vysílaných vibrací - však vycítil, s tázavě pozvednutým obočím se otočil a záhy pokynul, abych se předvedla.
Troufale, odhodlaná se za žádnou cenu nenechat zahanbit, jsem opětovně předstoupila před pečlivě odvážené množství tvárné hmoty.
Tak jo, nemůže to bejt taková věda. Zaručeně to nebude těžší než upevnění obvazu. Podtáhnout pod rukou, překrýt zranění, přeložit spoje, urovnat, zatlačit a přitáhnout a je to. Jo!
„Jo!“ zvolala jsem po očíhnutí výsledku nahlas. Byl takřka identický s tím mého mentora. Tentokrát jsem se na něho zaksichtila přímo, čímž jsem si vysloužila zákeřné vmetení mouky do obličeje. Chtěla jsem mu to oplatit, ale přepadl mě nekontrolovatelný záchvat kašle. Do dálky nataženou rukou jsem mu dala znamení, ať si drží odstup, že uznávám svou porážku a s dráždivým šimráním v dýchací dutině jsem se obrátila k práci.
Ani jsem se nenadála a byla pauza na svačinu. S neodmyslitelným hrnkem kafe jsem seděla na uklizené pracovní ploše, koukala na dvířka naplněné pece, zpod nichž se na pár místech coby uzounké, vlnící se nítěnky prodíraly obláčky kouře, a bezmyšlenkovitě pohupovala v kotnících překříženýma nohama. Teplo a monotónní zvuk, který vydávala, bylo neuvěřitelně uklidňující.
„Co, bolí tě ruka?“ utnul mé rozjímání Kaemon, táhnoucí se ze skladu s pytlem té nejdůležitější suroviny.
„Hm? Ne, já… vlastně trochu jo, je to takový blbý pohyb,“ přiznala jsem, když jsem byla přistižena, jak kroutím zápěstím.
„To je o zvyku. Týden budeš trpět, pak se to zlepší. Nebo chceš jít radši prodávat?“
„Ne, tady to je v pohodě.“
„Víš,“ promluvil zadýchaně, zatímco se s těžkým břímě lopotil k regálu na opačné straně místnosti, „měl jsem za to, že dcera pekaře bude mít s otcovým povoláním aspoň primární zkušenosti.“
„Hle, a ono ne. Akademie, všelijaký zkoušky a později mise mě zaměstnávaly dostatečně, nebyl čas sem chodit. Jestli jsem tady občas něco plácala předtím, tak to ve mně absolutně nic nezanechalo,“ řekla jsem narovinu a seskočila dolů.
„Na začátečníka to nebylo tak hrozný,“ funěl v krkolomném předklonu.
„Jo, lhát umíš stejně jako já péct,“ pronesla jsem mu za zády, kam jsem se mezitím přikradla, pravačkou jsem chytla onen pytel a bez sebemenších potíží ho okázale hodila do kouta, kde ještě před chvílí spočíval jeho poloprázdný předchůdce.
„To by bylo. Co je v plánu teď?“ popíchla jsem ho s rukama v bok. Se zaraženě vykuleným výrazem si otřel čelo, načež ukázal na nerezový stůl naproti.
„N-naučím tě plést slané motance, ať máš nějakou změnu?“
„Fajn.“
Nakonec to byla docela bžunda. Zprvu jsem plodila úděsné paskvily, kterým jsme dávali všemožná jména, nebo se snažili uhodnout, čemu se nejvíce podobají. Aniž bychom se domluvili, předháněli jsme se, kdo přijde s třeštěnějším přirovnáním.
„Jo, skoro bych zapomněl. Co jsi mi to včera dala za sušenku?“ otázal se při skládání našich výtvorů na plechové pláty odolné vůči vysokým teplotám.
„Nechutnaly?“ uchechtla jsem se.
„První dvě byly odporný, pak už to šlo.“
„Tys je vážně snědl?“ podivila jsem se nehraně.
„No jo, ale neptej se, kde jsem strávil většinu noci.“
„Buď rád, že ti po nich nenarostly blány mezi prsty.“
„Proč blány?“
„To je fuk. Nemáš mi o sobě náhodou něco prozradit?“ připomněla jsem mu onu nepsanou dohodu. Vymyslel si to sám.
„Co bys chtěla vědět?“
„Nevím, cokoli. Vůbec tě neznám.“
„Dobře, jmenuju se Kaemon, bydlím kousek od Ino, je mi dvacet, dělám v obchodě tvýho táty a nemám rád pochybně vypadající jídlo neověřeného původu.“
„Páni, tolik informací najednou,“ prohlásila jsem naoko ohromeně. „Neměla bych si to psát?“ Kyčelním kloubem jsem se opřela o hranu sypkou bílou vrstvou potaženého pultu, ukazováčkem a palcem uchopila imaginární pero, jímž jsem si byla připravená dělat poznámky na přiloženou dlaň.
„Pravda je taková, že jsem úplně obyčejný, nezajímavý kluk,“ vymlouval se se skromným pokrčením ramen.
„To ti budu věřit. Co rodiče?“
„Žiju akorát s mámou.“ Už jen ze stylu, jakým to řekl, jsem poznala, že na tohle jsem neměla zavádět řeč.
„Táta umřel při útoku Kyuubiho. Nebyl ninja, pouze bránil to, co mu bylo nejdražší. Pamatuju si ten den, i když mi nebyly ani dva roky.“ Mluvil pomalu, rozvážně, jeho nepřítomný pohled svědčil o tom, že se se ztrátou milované osoby dosud nevyrovnal. „Od tý doby jsem snil, že zesílím, vytrénuju se, v dětské naivitě jsem se modlil za získání nějaké nepřemožitelné schopnosti, abych se té devítiocasé bestii mohl pomstít…“
„Hlásil ses na akademii?“ otázala jsem se opatrně.
„Jo,“ odfrkl pohrdavě, „nepřijat pro nedostatek potenciálu.“ Neměla jsem tušení, co na to odpovědět, vyjádření soucitu by v této situaci pravděpodobně nebyl správný tah.
„Chceš slyšet něco šílenýho? Ještě v učení jsem si představoval, jak ho pro alergii na lepek zabíjím těstem narvaným do chřtánu; krom naděje, že ho někdo oddělá brutálnějším způsobem, mi nic jinýho nezbylo.“
Ačkoli se to neposlouchalo nejlíp, vždyť hovořil o mém laskavém příteli, měla jsem pro jeho touhu po odplatě jakž takž pochopení, s takovým smýšlením jsem se ostatně nesetkávala prvně. Nekompletních rodin po tom masakru zůstala spousta. Z oněch případů jsem také věděla, že s neměnným přístupem, s nenávistí zakořeněnou v srdci, se bude užírat, až ho to nadobro pohltí.
„Kyuubi k tomu byl tehdy zneužitý Madarou… to ho samozřejmě neomlouvá, i tak to byl krvelačný démon, ale teď je to jiné. Narutovou zásluhou se hodně změnil,“ snažila jsem se o co nejobjektivnější podání. Instinkt mi našeptával, že blonďáka za hrdinu tak zcela nepovažuje.
„Má totiž úžasný dar měnit všechny kolem sebe.“
„I tebe?“ překvapil mě na tělo stroze mířeným dotazem.
„Ano, nepochybně i mě.“
„A nezdá se ti to trochu sobecký, upravovat si lidi k obrazu svému?“
„Nejde o žádnou manipulaci. Patrně si to ani plně neuvědomuje …“ Žmoulala jsem si ruce, zatímco jsem pečlivě volila slova, dávaje si pozor, abych ho příliš neopěvovala.
„Vidí v člověku to dobré, a potom se i dotyčná osoba vidí v lepším světle. Kdybys ho znal blíž, neřekl bys to. Naruto je… Naruto!“
„Oh, nepovídej,“ okomentoval značně opovržlivě mé zmatečně zakončené vyzdvihování Jinchuurikiho kvalit.
„Né. Kolik je hodin? Sakra, už jsem tam měla být,“ zaúpěla jsem s pohledem na nástěnné hodiny nade dveřmi a splašeně se rozeběhla do malinké místnosti vzadu, sloužící jako kuchyňka a šatna zároveň. Vteřinku nato jsem se ve svém všedním oblečení vyřítila zase ven, rozpustivší si v gumičce uvězněné vlasy.
„Promiň, musím běžet. Měj se,“ vychrlila jsem na něho za chůze, přičemž jsem si urovnávala ohrnutý lem trička.
„Takže zítra nanovo?“ Rozhozením paží do stran jsem mu naznačila, že to je ve hvězdách, načež jsem zmizela v přední části krámu. Taťkovi jsem v rychlosti oznámila, že pospíchám na schůzku a pak už si to svižně rázovala do centra.
Neschopnost střihnout to po střechách mi prodloužila cestu na dvacet minut rychlochůzí – běh jsem zavrhla, zbytečně by přilákal všetečné čumily. Jakmile jsem zahnula do příslušné vedlejší ulice, dala jsem se do poklusu a zanedlouho už vybíhala místy vydrolené schody. Nahoře jsem zastavila, abych ustálila nepravidelné dýchání a již normálním tempem došla ke dveřím, kde jsem se ještě ve zdeformovaném odrazu kliky rozhodla spěšně zkontrolovat účes.
Sotva jsem se sehnula, improvizovaná náhrada zrcadla se pootočila a léty sešlé dveře se mi otevřely před nosem.
„Sakuro-chan! No sláva, už jsem si začínal dělat starosti,“ vysypal ze sebe úlevným tónem s napůl oblečenou mikinou, pohledný obličej stále stažený oněmi obavami o mou maličkost.
„Omlouvám se. Byla jsem jim pomoct v pekárně a ztratila pojem o čase,“ přiznala jsem lítostivě, duchaplně maskujíc předklon sundáváním bot. Naruto mezitím ustoupil ke stěně, takže jsem se s kozačkami v ruce mohla vzniklou mezerou prodrat do úzké chodbičky. Nonšalantně za námi zabouchl, současně mi přiložil ruce na boky, s hypnoticky zaníceným výrazem přistoupil blíž a s těma kolena podlamujícíma očima, silou halogenových žárovek do kůže vypálivších koryta schopná pojmout rekordními průtoky se chlubící řečiště, se posléze sklonil k mým žádoucím rtům. Ochromeně jsem upustila v pravačce dřímající obuv, přerývavě se nadechla, paže mu pevně ovinula kolem krku a náležitě se do vášnivého polibku vložila. Pro tohle stálo za to vstávat.
Navzdory nadpozemsky povznášejícímu pocitu jsme zůstávali pouhými smrtelníky závislými na kyslíku.
Velmi neochotně se odtáhl, načež mi věnoval omluvný úsměv, který se rázem přetransformoval do pobaveného.
„Zaváděli jste novou obličejovou metodu?“
„Co?“ Má obluzená mysl dosud nepracovala na sto procent.
„Máš na tváři mouku.“
„Ou, kruci,“ zaklela jsem a ihned si prsty počala třít líce, krom emocionálně náročnou činností znachovělé i pro alarmující nízký stav vzduchu v plicích.
„Dojdu si do koupelny.“
„Dáš si něco? Čaj?“ volal za mnou, když se naše cesty na konci chodby rozdělily.
„Jo, ráda,“ křikla jsem po rozsvícení nazpět a postavila se před zrcadlo zabudované na dvířkách malé závěsné skříňky upevněné nad umyvadlem. Nad obrázkem, které mi vrátilo, jsem se upřímně zhrozila, přes půl čela, spánek a dobré dvě třetiny skráně se táhla nyní rozmatlaná skvrna zaschlé mouky. Ten zmetek Kaemon mě takhle klidně nechal vyjít mezi lidi, a co hůř na rande. Pustila jsem vodu a pečlivě si mýdlem vydrhla celý obličej, pak jsem si půjčila jen zřídka používaný hřeben a vyčesala si z ofiny utkvělé žmolky těsta.
V rámci možností spokojená s proběhnutými úpravami vzhledu jsem se vydala za Narutem do kuchyně, kde jsem si zabrala tu samou židli, na níž jsem se tenkrát svíjela coby uzlíček nervů.
„Lepší?“ zeptala jsem se na názor odborníka.
„Dokonalý,“ odvětil po zkoumavém posouzení dotazovaného objektu naoko důležitě.
Rozverně jsem se na něho oplázla a udělala si pohodlí. Hodila jsem si nohu přes nohu, přičemž jsem tu vrchní ještě nártem zahákla za vnitřní stranu kotníku spodní končetiny, a se zájmem sledovala jeho počínání. Během čekání na vařící vodu, líně si klokotající ve staré hliníkové konvici určené na sporák, uklízel, kdo ví od kdy na odkapávači navršené nádobí. Využila jsem mladíkovy aktivity k důkladnějšímu, od stresu oproštěnému obhlédnutí vybavení místnosti. Vše, od nábytku až po spotřebiče a kuchyňské doplňky, zde bylo staré a jevilo známky užívání, mně se to ale z neznámého důvodu líbilo, připadala jsem si tu uvolněně, vítaně. Představa, že bych tady v budoucnu třeba bydlela, mi vůbec nepřišla hrozná, naopak. Z fantazírování mě vytrhl pískavý zvuk, jenž spolu se špagáty kouře vyluzovala ze spodu očouzená konvice.
„Sakuro-chan, ač bych byl rád originální, musím se tě zeptat, co bys na svoje narozeniny chtěla podnikat?“ Jelikož se u toho zaobíral zaléváním čajových pytlíků, neviděl můj překvapený výraz, který ve vteřině vystřídalo podezřívavě stažené obočí. Za tou prostou otázkou jsem tušila cosi nekalého.
„Hlavně prosím ne žádnou oslavu,“ řekla jsem téměř prosebně. Z vidiny předstírání veselí se mi zvedal žaludek.
„Nejradši bych s tebou byla sama,“ připustila jsem malinko ostýchavě leč pravdivě. S potěšeným, mírnou samolibostí zavánějícím úsměvem se ke mně otočil čelem, zády a dlaněmi se opíraje o pracovní desku vlídným slovem po kupě držící linky.
„Myslel jsem, že nějaká hromadná akce nebude to pravý ořechový. Vlastně jsem doufal, že to řekneš. Tak co kdybych něco uvařil?“ Jestli jsem se předtím tvářila užasle, teď mi údivem málem vylezly oči z důlků a po vzoru hopíků odskákaly do všemožných zákoutí. Když jsem usoudila, že se nejedná o vtip, nepatrně jsem zatřepala hlavou, abych se vzpamatovala z utrženého šoku.
„Neuraz se, ale… seš si jistej, že to umíš?“ optala jsem se co nejšetrněji, nechtěla jsem blonďáka hned ranit prvotní nedůvěrou. Dle bublavého smíchu ho má reakce spíš pobavila.
„Jasně, že to umím. Myslíš, že bych ti jinak nabízel slavnostní večeři?“
Okamžik jsem na Naruta jen vyjeveně zírala, neschopná slova.
„Vážně umím vařit, nekecám,“ přesvědčoval mne, pokoušeje se tvářit důstojně.
„Tak promiň, já… jakživ jsem tě u toho neviděla. Měla jsem za to, že jíš pořád jenom rámen,“ přiznala jsem kapitulovaně a bezradně rozhodila rukama, z předběžného podceňování už se stejně nevymluvím.
Můj komentář u Jinchuurikiho však rozpoutal novou salvu veselí. Měl štěstí, že mu smích tolik slušel, v opačném případě bych mu ji už dávno ubalila.
„Jo, venku a na misích ho jím, někdy i doma, ale když mám čas a náladu, připravuju si normální jídlo. Čistě na rámenu se nedá přežít dlouho,“ připustil s cukajícími koutky.
„A proč ses o tom nikdy nezmínil?“ osočila jsem se na něho obviňujícím tónem. Celé tohle nedorozumění byla jeho chyba!
„Vždycky jsem se domníval, že závislost na rámenu je poutavá přednost.“ Nevinně pokrčil rameny a obrátil svou pozornost opět k hrníčkům, z nichž opatrně vyndal vylouhované sáčky.
„Ne, to teda není,“ procedila jsem skrz zuby neslyšně.
„Věřil jsem, že na svůj kumšt jednou utáhnu nějakou holku,“ dodal na trase ke koši provokativně.
„Hej!“ utrhla jsem se na něho spontánně, jenže jak jsem prudce pohnula hlavou, píchlo mě za krkem. Bolestivě jsem sykla a chytla se za postižené místo.
„Co se stalo? Jsi v pořádku?“ zajímal se starostlivě, po předchozím dobírání ani památky.
„Jo, akorát jsem špatně- Au!“ zaskučela jsem, zamrzlá v určité poloze. Tak kroužením to asi rozhýbat nepůjde.
„Počkej, to chce rozmasírovat,“ poučil mne znalecky, bez zaváhání se přemístil za židli a než jsem stačila cokoli namítnout, ucítila jsem na šíji Narutovy teplé dlaně. Při prvním stisknutí jsem takřka nadskočila, když mi bolest vystřelila až do páteře.
„Promiň, Sakuro-chan, ale máš to úplně zablokovaný.“ Co nejjemněji pokračoval v hnětení ztuhlého svalstva, které se pod jeho hřejivým dotekem postupně doslova rozpouštělo. Se zavřenýma očima jsem seděla jako přikovaná a ani nedutala. Příjemné bylo slabé slovo. Bylo to až orgasmické. A co teprve kdyby to praktikoval na zádech.
Kde se to naučil? Bála jsem se zeptat, protože dozvědět se, že takhle někdy ulevoval komukoli ženského pohlaví, žárlivostí bych ho přizabila.
„Ah, to je slast,“ uniklo mi, když bříšky prstů zajel až k uchu.
„Jak…? Ah.“
„Výhoda schopnosti se naklonovat.“
„Cože? Chceš říct, že sis vytvářel klony, aby tě masírovaly?“ Nutno podotknout, že ten bizardní obrázek mě dostatečně zchladil.
„No jo, když to podáš takhle, zní to divně. Ale kolikrát jsem se po tréninku stěží odbelhal domů. Kde jsi k tý strnulosti přišla ty? V pekárně?“ rozvzpomněl se, že jsem pracovala.
„Pravděpodobně, hodiny jsem byla skloněná nad válem.“
„Furt tam je tvůj taťka sám?“
„Často mu chodívala pomáhat mamka, jenže pak si našla přivýdělek u kamarádky švadleny, tak bylo těžké to skloubit dohromady. Teď je tam na zkušební dobu Kaemon.“
„Kdo?!“
„To je ten kluk, s kterým jsem se bav-“
„Já vím, kdo to je,“ přerušil mě netrpělivě. „Ale co pohledává u vás v krámě?“ Nevraživý tón a fakt, že zničehonic ustal v masírování, mi potvrdil, že nesympatie jsou vzájemné. Své sdílnosti jsem i tak nelitovala, nechtěla jsem to před ním zatajovat, vždyť taky nebylo co, nýbrž má pokožka, notně postrádající kontakt s těmi blahodárně působícími dlaněmi, nad učiněným rozhodnutím nejásala.
Očekávala jsem, že z toho nebude nadšený, tady však šlo o víc než obyčejnou zaujatost, tohle bylo osobní.
„Ty žárlíš?“ Přestože jsem zvolila tázací intonaci, obsahem jsem si byla poměrně jistá. Obezřetně jsem zvrátila hlavu; stál s pažemi založenými na prsou a zachmuřeně se mračil.
„Co je to za otázku? Samozřejmě, že jo!“
Vynaložila jsem pekelné úsilí, abych se nad jeho bezprostředností nerozesmála, tohle bylo citlivé téma.
Posunula jsem se o devadesát stupňů doleva, takže jsem seděla zády ke zdi a koleny do prostoru, trup jsem vytočila ještě víc, předloktími se opřela o dřevěné opěradlo a bradu položila navrch.
„Nemusíš, nemáš důvod. Fakt, nic v tom nehledej. Sháněl práci a taťka zrovna najímal pomocníka,“ řekla jsem konejšivě.
„Jo. Docela náhoda, nemyslíš? Cápek, co tě v opilosti přemluví, ať jim zatancuješ na stole, aby ti mohli koukat pod sukni, a motá se kolem tebe, se náhodou objeví u vás v obchodě. Čistě s ryzími úmysly.“ S nabubřele nafouknutou pusou se ode mne odvrátil, hledě kamsi na podlahu, přitom si nejistě podupával nohou.
„Narutoo.“ S psím kukučem jsem chlácholivě protáhla jeho jméno, odhodlaně vstala a došla těsně k němu. Chytila jsem ho za překřížené ruce, každou do jedné a bez větších komplikací mu je rozpletla, pak jsem je s menším odstupem protáhla podél těla a následně důvěrně propletla naše prsty. Nevydržel mě ignorovat, s mučivým povzdechnutím shlédl dolů a pomalu se očima vpíjel do mých výmluvných.
„Nepamatuju si, jak se to seběhlo v tom baru… na novoročním festivalu se mi za to omluvil a tím to beru za uzavřené. Je to kamarád Ino, tak nemůže bejt tak špatnej,“ pravila jsem vemlouvavě, palcem ho pohladila po hřbetu levačky a tulivě přiťukla čelo k blonďákovu. „Nicméně slibuju, že tě do smrti nikým nenahradím,“ přešla jsem do podmanivého šepotu, „celoživotní slib.“
„Pokud se vztahuje minimálně na další čtyři životy, jsem pro,“ odvětil s dětinským zaculením. Se zavřenýma očima jsem němě přikývla, předsunula bradu, pootevřela rty a velmi pomalu je přilepila na ty jeho. Po chvilce jsem stočila hlavu lehce do úklonu a při znovupřilnutí mu horní ret i přední zuby decentně pošimrala špičkou jazyka. Spokojeně zamručel, otevřenými ústy překryl ta má a francouzským stylem polibek prohloubil. Uvolnil úchop, aby mi horní končetiny mohl majetnicky ovinout kolem pasu a zrušit i tu nepatrnou mezeru mezi námi. Nenechala jsem se zahanbit, levačku jsem Narutovi přiložila na zátylek a zatímco druhá ruka putovala na rameno, kde se nehty roztouženě zaťaly do svalu, naléhavě jsem si ho přitáhla k sobě.
Na žebříčku vášnivosti patřil tenhle polibek na hodně vysokou příčku. Kdyby mě nedržel, jistě by vláčné nohy vypověděly službu a skácela bych se pod stůl. Když si mě doslova přimáčkl na hrudník, neovládla jsem se a tichounce zasténala. V tu ránu stisk povolil, se sotva slyšitelným zaskučením propustil mé odkrvené rty a neochotně odstoupil o půl kroku vzad.
„Promiň,“ zaúpěl ochraptěle, přičemž nechal čelo zmučeně klesnout na mou klíční kost. Chápala jsem to, bál se, aby mě zase neuvedl do rozpaků. Na znamení, že se nezlobím, jsem ho jemně pohladila po vlasech. I pro mě byla sebekontrola stále náročnější, možná bylo načase se v našem vztahu posunout dál.
„Co kdybychom se šli ven projít?“ navrhl řešení, kterak udržet splašené hormony na uzdě.
„Třeba pomůžu, zapomněla jsem ti totiž říct, že tě naši zvou na narozeninovou večeři,“ vybalila jsem na něho bombu srovnatelnou s ledovou sprchou.
„Ale na procházku klidně můžeme.“
Odhadla jsem to správně, protože pohled, jenž mi po zpracování informace věnoval, neobsahoval ani stopu touhy, spíš údiv a… zděšení.
„Cože?“
„No jo, a teď se podrž, vyrukovala s tím mamka sama.“
Roztaženými prsty si projel již tak rozježené vlasy a nato bezhlesně odfoukl zadržovaný vzduch. Evidentně jsme to oba vnímali stejně – nebude to snadný večer.
„To jsou věci. Co mám říkat, a jak se mám chovat?“ dotazoval se poněkud nešťastně, jak mu postupně docházelo, co pojem večeře obnáší.
„Co uznáš za vhodné. Hlavně buď svůj, na mě to zabralo.“ Za účelem povzbuzení jsem na Jinchuurikiho spiklenecky mrkla, ba ona rada ho spíš znepokojila.
„Určitě se mi o tom bude zdát, ještěže to jsou jenom dvě noci,“ zamumlal při pouti k lince, kde se chopil hrnku s nepochybně dávno vystydlým čajem.
„Jak dvě noci?“
„Vždyť to je pozítří,“ vysvětlil poté, co nápoj vyzunkl na jeden zátah.
„Vážně, pozítří?“ podivila jsem se nefalšovaně a zabrejlila na visací kalendář křivě přibitý na stěně nad stolem. Jak to mohlo tak rychle utéct?
„Je to jen pozvání, nikde není psáno, že je povinné. Jestli se na to necítíš, můžeš odmítnout,“ s úmyslem ho uklidnit jsem připomněla možnost zadních vrátek, zřejmě jsem to na chudáka Naruta neměla takhle vybalit.
„Nesmysl,“ zazdil to rázně a se svou typickou živelností ke mně dokráčel s netknutým čajem, po hrůze z přímé konfrontace s rodiči ani památky. Asi potřeboval čas na vyhodnocení postoje, protože nyní čišel energií a odvahou.
„Je to výzva, příležitost, kterou nehodlám promarnit, chci říct… je to přece posun k lepšímu. Nějak to dopadne, přijdu rád,“ prohlásil s jiskrnýma očima.
„Dobře. Já taky, bude mi ctí od tebe něco ochutnat,“ oprášila jsem nabídku na pohoštění, která zůstala jaksi nezodpovězená. Samou radostí se úplně rozzářil, sebevědomě se nakvartýroval do mého osobního prostoru a nedbaje hrnku uvězněného mezi námi, natáhl se pro sladkou pusu.
„Nechtěli jsme náhodou někam jít?“ zahuhlala jsem proti mladíkovým žádoucím rtům, kdoví, kam by to zase zašlo.
„Tak jdeme,“ zavelel čile, odebral mi z půli vypité pití a za ruku mě vedl do chodby a posléze i z malého bytu.
S propletenými prsty jsme se potulovali méně zalidněnými ulicemi a zpětně probírali výlet na Myobokuzan. Poděkování za nevídaný zážitek skromně odmávl rukou, neodpustil si však škodolibě poznamenat, že na strůjkyni jeho apatie byli stejně všichni zvědaví. V dotčeném gestu jsem mezi zuby protlačila jazyk, vyboulila jím levou skráň a bezradně zakroutila hlavou. S potutelným zachichotáním mě objal kolem ramen a smířlivě líbnul na spánek.
„Nevíš něco nového o Sasukem?“ zeptala jsem se po několikaminutovém tichu.
„Nic moc, ráno jsem přemlouval babču, aby mě za ním pustila, ale byla neoblomná. Dokud neskončí vyšetřování, bude trčet ve vězení.“
Přikývla jsem na srozuměnou a nasucho polkla, z celé té záhadné kauzy se mi nevysvětlitelně svíralo hrdlo.
„Hele, my o vlku… Sasuke!“ zařval, až mi málem praskly bubínky. Pozvedla jsem hlavu a skutečně opodál spatřila postávat zbylé dva členy týmu sedm. Mistr Kakashi nám zamával, načež ukázal naproti na Ichiraku, kam oba zapadli.
„Tak už se to asi vyřešilo. Nevadí, když s nimi hodíme řeč?“
„Jasně, že ne.“ Popravdě to mému neviditelnou pěstí okleštěnému hrudníku moc neulevilo, měla jsem neblahou předtuchu čehosi závratného. Především jsem si se Sasukem přála nejdřív mluvit o samotě.
K mému úžasu bylo v restauraci narváno, spousta občanů si tam totiž chodila pro jídlo i do krabiček. Vlivem štěstěny, nebo tou jeho negativní aurou, se vedle posledního člena Uchiha klanu uvolnila stolička, na kterou jsem si po Narutově pokynutí vylezla, kdežto on, s levačkou ovinutou kolem útlého pasu, zůstal stát opřený o mé stehno.
„Kdy tě pustili?“
„Zhruba před hodinou, ještě jsem musel podepisovat tak milion papírů.“
„Chtěl jsem vás svolat na hromadnou oslavu, ale nebyli jste nikde k nalezení,“ nechal se s podezřívavým přeměřením našeho blízkého osazení slyšet Kakashi. Naštěstí se zrovna Teuchi zajímal o naše objednávky, tak jsme byli ušetřeni jakéhokoli vyjádření. Sdělovat mu, že jsme se někde museli minout, by beztak nemělo význam.
„Pořád jsem říkal, že tě musí brzo pustit, když jsi to neudělal,“ pronesl Naruto směrem ke mstiteli a zároveň mu uštědřil bratrskou herdu pod lopatku.
„Jenže já to udělal, akorát nemají žádné důkazy,“ opravil ho s ledovým klidem, přes obecný halas ve stánku nebyla šance, aby to zaznamenal někdo nepovolaný.
„Em, co? Jak bys… Proč?“ blekotal zmateně blonďák.
„Kvůli Sakuře.“
„Sasuke!“ okřikla jsem ho varovně. Něco mi sakra slíbil!
„Dost toho mlžení, měla jsi mu to říct hned. Je dospělej, naloží s tím podle svého uvážení,“ obořil se na mě nemilosrdně.
„O co tady jde?“ S rukama v bok nechápavě těkal očima z jednoho na druhého.
„Mistře Kakashi?“ dožadovala jsem se zoufale zastání u dlouholetého učitele.
„Bohužel souhlasím se Sasukem, Sakuro,“ zmařil mé naděje.
„Vysvětlí mi konečně někdo, co se děje?!“
„Jde o to, že Sakura moc dobře ví, kdo ji napadl. Byla to banda, kterou na její likvidaci najal Daimyo, tomu ji patolízalsky doporučil Hiashi Hyuuga.“
A bylo to venku. Nevratně.
„COŽE?!“
„Hinatin tatík to šikovně naplánoval, přišel s nápadem na odstranění Sakury, dodal lidi a Daimyo to zaplatil, navíc nějak předpovídal, že po tom tlusťochovi půjdu, proto to přičinlivé obvinění.“ Nepochybovala jsem, že by se Sasuke o původci té akce mýlil, chladnokrevný na to byl dost. Zamotala se mi z toho hlava, viditelně jsem zbledla a Naruto jakbysmet. Rozhozeně si promnul čelo a pak si dlaní přejel po obličeji. Oba jsme to museli vstřebat.
,,Moc nechybělo a klaplo to, jenže dojel na stovky let opakovanou chybu svého klanu - podcenil Uchihu."
Nakrátko zavládlo hrobové ticho.
„Jak dlouho… jak dlouho už to víš?“ optal se napjatým hlasem s nádechem ukřivděnosti, když ode mne odstoupil dál.
„Od začátku,“ špitla jsem odevzdaně, nemělo cenu nadále zapírat.
To, co se mu po doznání ustálilo ve tváři, mi lámalo srdce na stovky miniaturních kousků. Zklamání, bolest, zrada. Smutek.
„Proč jsi mi to neřekla?“ Břitkost, ke které se uchýlil, mi vyrazila dech, takhle se mnou mluvil pouze jednou – v Zemi Železa. Dokonce se na mě i stejně díval. Tvrdě. Nesouhlasně. Rozpolceně. Jako by se najednou zbortilo vše, v co věřil.
„Nechtěla jsem, abys udělal nějakou hloupost.“
„Jo, ale Sasukemu jsi to řekla, ten ji udělat mohl!“ štěkl naštvaně, přičemž rukou mávl ke zmíněnému uživateli Sharinganu, oddávajícímu se nezúčastněně své porci rámenu.
„Všechno v pořádku?“ přispěchal k nám hlasitou konverzací vyplašený stařík.
„Ne.“
„Ano,“ odpověděl Sasuke, vychutnávající si nevzrušeně naservírovaný pokrm, ostatní stály před svými konzumenty nedotčené.
„Nepověděla jsem mu to, sám si to vydedukoval,“ hájila jsem se přiškrceně.
„Vy jste si to taky vydedukoval?“ Zaručeně narážel na fakt, že Kakashi během diskuze nevypadal překvapeně.
„Ne, dozvěděl se to ode mě, pomáhal mi se dostat přes detektor chakry u brány,“ předběhl ho potichu Uchiha.
„Skvělý, takže jsem za vola akorát já!“ To byla ukázka, jak rychle se dá zničit hezká chvíle. Celá tahle situace byla totálně špatně, Sasukeho vměšování nás s Narutem postavilo do těch nejhorších pozic, ke všemu na veřejném místě, kde probíhající výstup začínal přitahovat stále větší pozornost hostů i kolemjdoucích. Přitom poslední, co jsem zamýšlela, bylo, aby si připadal jako blbec.
„Uklidni se, Naruto. Chápu tvé rozčarování, ale scény v afektu to nevyřeší,“ snažil se impulzivní jednání svého studenta nějak ukorigovat maskovaný Jounin.
„Jasný, vždyť o nic nejde, jen jste mi všichni lhali. Hlavně ty, Sakuro-chan! Myslel jsem, že mezi sebou nemáme žádná tajemství, holt jsem asi naivní!“
Teď už napínali uši naprosto všichni, včetně obsluhy, hádku hrdiny vesnice s jeho holkou si přece nemohli nechat ujít. Třásl se mi hlas, když jsem ze sebe vysoukala ubohé: „Chtěla jsem tě chránit.“
„Chránit? To sis mohla odpustit, nepotřebuju to. Od mala se o sebe starám sám, tak teď buď tak laskavá a přestaň za mě rozhodovat!“ soptil vzteky, živě u toho gestikuluje rukama.
Skousla jsem si spodní ret, který se nezadržitelně chvěl, a vynakládala veškeré úsilí, abych se nerozbrečela. Tu radost vesničanům neudělám. Roztřeseně, s křečovitě zuby stisknutým vnitřkem tváře jsem sklouzla z barové stoličky a chystala se odtamtud odklopýtat pryč. Než jsem se protáhla za plentu, zastavila jsem se a ve snaze oddálit pláč si přiložila paži na břicho.
„Když někoho miluješ, toužíš ho chránit, ať to stojí, co to stojí.“ Pak už jsem zapadla za celtu stánku, kde jsem se zhluboka nadechla.
„To sis mohl odpustit,“ doneslo se ke mně pokárání.
„Drž hubu, Sasuke."
Jakmile vytryskl první příval slz, prorazila jsem si uličku skupinkou přihlížejících a rozeběhla se domů.