Roj meteoritů: 1. kapitola – Budeš pykat!

Můj příběh začal obyčejně, jenže to jsem netušil, že díky obyčejné banalitě se můj život převrátí doslova vzhůru nohama. Říkám hned na rovinu, v životě nemáte nic jistého. Snad jen, že všichni umřeme. Ale to sem nepatří. Jen chci říct, že nikdo, ale absolutně nikdo by neměl trpět pro lásku tak, jako my. Když si na to vzpomenu, i po tolika letech, stále se mi svírá hrdlo a neskutečně bolí u srdce. Stejně tak jako tenkrát. Ovšem to dalece předbíhám událostem.
Myslel jsem si, že můj život proběhne hladce, užiju si svobody, jak jen to půjde, dokončím Akademii, ožením se s ženou z lepší společnosti, sice bez lásky, ale tu jsem ani nechtěl znát. Vyhovovalo mi to. A pak převezmu otěže otcovy práce a povedu je dál. Zestárnu za pištění vnoučat. Takhle jsem to měl nalinkované, i když jsem druhorozený. Můj starší bratr na sebe totiž vzal břemeno své manželky. Zase odbíhám. Plán mé rodiny mi nevadil, věděl jsem, že musím převzít odpovědnost. Byl jsem k ní vedený. Možná proto jsem se skamarádil s ostatními podobnými kluky mého věku. A hned jsme ovládli Akademii. Začalo se nám říkat B3. Krásná trojice. Beauty 3.
Vše šlo dokonale hladce, nikdo si netroufl nám cokoli říct, nebo udělat. Tak jsme si začali dělat, co jsme chtěli. Vlčili jsme, terorizovali své okolí. Věděli jsme, že ani jeden z nás nepovede život shinobiho. Ale bylo pro nás dobré se umět bránit a bojovat. To jediné nás drželo na Akademii. Také naši rodiče, těm sice bylo putna, co děláme ve škole, ale dbali na to, abychom dokončili Akademii. Byla by to ostuda pro naše rodiny, kdybychom neměli Akademii.
Až do toho osudného dne, kdy se náš život navždy změnil a nikdy to už nebylo takové jako dřív. Stačil jeden pouhý centimetr a nezažili bychom náš první ostrý střet.
Teprve nyní s odstupem času zjišťuji, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat, pokud odmyslím to zlé. Ale že toho bylo. Díky tomu jsem si začal vážit čas strávený s ní. Celkově mě změnila od základů.
Po každé připomínce na ten den se tomu zasměju. Jak směšně jsme museli ostatním připadat! Od té doby ten celý kolotoč začal.
Ale i tak se s vyprávěním posunu na samý začátek toho dne. A proč Vám to budu vyprávět? Chci, aby někdo znal můj příběh osudové lásky k dívce, která se mi jako jediná nebojácně vzepřela, i přestože dobře znala následky!

To ráno začalo jako obyčejně, sluha mne vzbudil již v sedm hodin, protože v osm nám začalo vyučování. Vůbec se mi tam dneska nechtělo, jako by to mé tělo již vědělo dopředu. Další služebná přinesla velmi hlasitý gong a třískala do něj, než jsem se uráčil vstát z postele. Poté ji sluha propustil. Místo ní přišly další dvě s hromádkami oblečení na dnešek.
Musím říct, že sluha Kai měl vkus. Vybral mi to nejlepší oblečení, co trh nabízel v sekci kimon. Západní oblečení jsem sice nosil, ale ne tak často. Můj klan pochází z dávné éry, kdy kimona byla povinná. Vzorem byly větve sakury (tehdy tomu snad chtěl osud) nad řekou spolu s ptáky. A abych nebudil pohoršení, nosil jsem pod ním krátké černé kraťasové kalhoty, které nebyly, až tak vidět. Pás ke kimonu byl stejných barev jako kimono, ale bez vzorku. Boty klasické s bílými ponožkami. Účes jsem si zvolil jako vždycky. Natupíroval jsem si je, co nejvíce. Po důkladné kontrole jsem byl spokojený.
Proběhla rychlá snídaně, jelikož po ránu moc nejím. Vzal jsem si jen onigiri a dango kuličky, hlavně díky energii, které moje tělo potřebovalo.
Poté mě klanová drožka odvezla k Akademii, byl jsem tam přesně v sedm padesát pět. Sotva jsem vystoupil, už se ke mně hrnuli mí kumpáni.
Jmenovitě to byli Nara Shikamaru, pocházel taktéž z důležitého klanu, který zajišťoval léčiva z jeleních parohů. Nikdo ten vztah nechápal a už vůbec jak ta léčiva vznikala a jaká. Vše bylo pod přísným utajením. Až se stane vůdcem, budou mu tato tajemství odhalena. Dnes si vybral také kimono v lesní zeleni s hnědými proužky, vlasy klasicky v culíku. Ta barva mu ladila k očím. Nikdo, kdo ho znal blíže se divil té jeho lenosti. Nejvíc ho bavilo koukat na mraky. Sice jsme tuto zálibu nepěstovali jako on, bylo někdy příjemné jen ležet na trávě a kochat se oblohou. (Zase ten osud?) Ale díky důležitosti klanu se řadil k hlavním dědicům.
Druhým byl Uzumaki Naruto, byl to ten typ, co je pro každou srandu a není chvíle, kdy by něco nevymyslel. Vtípky, šprýmy a různé pastičky. Měl příjmení po matce, protože jeho otec, Namikaze Minato, pocházel ze střední vrstvy, ale díky síle a píli, se vypracoval na hlavu naší vesnice, ano byl současným Hokagem. Stal se tak uznávaným a jen se čekalo, koho vlastně pojme za manželku. Nakonec to byla Uzumaki Kushina, členka mocného klanu. Nositelka též démona zvaného Kyuubi no Youkou. Naruta proto čekala nemilá povinnost. Co nejdříve se oženit, počít dítě a toho démona ho do něho vložit… mělo to však jeden háček. Až se tak stane, Kushina zemře. Vůbec jsem mu tohle nezáviděl. Děsivé břemeno. Ale nemyslel na to, možná proto byl tak odbojný a drzý, celkově si užíval života jak jen to šlo. I on měl dnes kimono v klanových barvách, oranžové a červené. Působilo to dojmem živého ohně. Blonďaté vlasy halabala nechané, ať si jsou jak chtějí. Úsměv od ucha k uchu.
„Ahoj, Sasuke, co tak brzo?“ oslovil mne můj nejlepší kamarád. Ano, a já, Uchiha Sasuke, byl jsem ten třetí, kdo doplňoval naši trojici. Tedy spíše jsem ji vedl. Protože náš klan byl v Konoze vedle Hyuuga klanu ten nejváženější. Vždyť můj otec, Uchiha Fugaku, vedl všechny bezpečnostní složky od policie až k samotným ANBU. Proto také nikdy nebýval doma, kancelář a Velitelství sídlilo u našeho daimyo. Matka byla otcovou pravou rukou. Mohla si sem tam dovolit přijet domů, bývalo to tak sporadicky, až se mi rodiče zcela odcizili. Neznal jsem je, jediný, kdo mi byl oporou byl můj starší bratr, Itachi. Jenže ten se před třemi roky oženil s dědičkou Hyuuga klanu, Hinatou, aby se posílila pouta mezi námi, převzal povinnosti vůdce klanu. Takže jsme se také poměrně odcizili, což mě fakt mrzelo a já měl vést ten náš, až otec odejde na odpočinek. Tudíž na mých bedrech ležela obrovská zodpovědnost. Ihned po Akademii, odcházím k otci, abych se učil jak vést Velitelství… zatím to tak vypadalo. To jsem ještě tehdy nevěděl, jaké plány kula má matka, aby rozšířila svůj vliv a majetek.
„Brzo?“ divil jsem se, i když jsem čekal všechny možné scénáře.
„Jo, ty dřív jak v devět nechodíš,“ vložil se do toho Shikamaru.
„Holt, dneska byl Kai, až moc přesvědčivý.“ Přiznal jsem barvu ostřejším hlasem. „Budete tady stát, nebo jdeme do hodiny?“
„Ale jo, jen, že dneska máme první hodinu s Anko-sensei a za ty kimona dostaneme přednášku,“ prorokoval zcela správně Naruto, načež se usmál a schválně si kimono posunul o něco výše.
„Ale co, jdeme,“ na to jsme zůstali stát, když vyrazil jako první Shikamaru. Otočil se na nás s větou: „Jdete nebo co?“
„Jsme hned za tebou.“ Broukli jsme společně.
Tak jsme šli a jakmile jsme vstoupili do prostranství cvičiště, už se na nás řítila sensei s litanií o chování, oblékání apod., ovšem jakmile si všimla mého rozpoložení zmlkla, nechtěla dostat vyhazov, ten nebyl problém zařídit, jelikož moje matka byla výkonnou ředitelkou… a v tu ránu se to stalo! Ten zlom! Stál jsem zády k jednomu dřevěnému terči a jakoby odnikud se zjevil shuriken a zabodl se mi do rukávu kimona a přišpendlil mi tím ruku, stačil centimetr a skončil mi v zápěstí.
Byl jsem tak konsternovaný, ba až šokovaný, jsem jen chvíli stál a nevěřícně zíral na shuriken a zničené kimono.
Z hloučku se vynořil obtloustlý kluk z bohatšího klanu Akimichi, Chouji. „Moc se omlouvám, Sasuke-sama!“ A jal se vytahovat zrádný předmět, pročež to udělal tak nešikovně, až rukáv natrhl víc než předtím. „Omlouvám se, hned tu škodu zaplat-.“
Těžce jsem si povzdychl. „Proč se mi musí někdo pořád omlouvat? Cožpak nemáme policii?“ Moje oblíbená hláška, která parodovala otcovu práci. „Zaplatíš? Ty máš tolik peněz? A uhni mi z cesty, špekáčku!“ nevybíravě jsem do něho strčil, upadl, hleděl na mě s opovržením, nic však neřekl, až ona!
„Nikdo nebude urážet mého kamaráda!“ první slova, co jsem od ní slyšel!
„Kdo to řekl?“ vyštěkl jsem už s pořádnou dávkou hněvu. Uvědomil jsem si, že byla první, kdo se mi vůbec kdy postavil! Navíc holka!
„Já,“ vystoupila z řady, kdybych nebyl plný hněvu, rozesmál bych se na celé kolo. Cože? Takový diblík? Smál bych se jak blázen. Byla to drobná dívka s růžovými vlasy, zelenýma vzdorovitýma očima, lehce zaoblenou hrudí, ale s tak opotřebovaným oblečením, které bych na sebe nikdy nevzal! Hned ten den jsem se dozvěděl, jak moc chudá je.
„TY nevíš kdo já sem?“ přistoupil jsem k ní ještě blíž. Udeřila mě do nosu lehká květinová vůně. Ještě jsem to tak nevnímal…
„Ale ano vím, rozmazlený spratek, co neví jak se chovat, bez kouska cti v těle, kdo si myslíš, že jsi? Bůh? Abys urážel ty, co ti nikdy nic neudělali? Že ti zničil kimono? No a co? Beztak jich máš doma tucty a tucty! Jsi jen zmetek, co se schovává pod maminčinou sukní! Tebe a tobě podobné já nenávidím ze všech nejvíc!“ vyhrkla to na mě jako uragán. Oba dva jsme neměli čas nad tím přemýšlet. Prostě jsme konali. To mě dopálilo ještě víc. Ve vzteku jsem ji chytil za čelist, stiskl a svoji tvář přiblížil k ní, díval jsem se do těch očí, co se vůbec nebály. TO mě doslova rozzuřilo. Viděl jsem rudě. Tohle si ke mně nikdo nedovolil! „Holčičko, tos neměla dělat. Za tohle budeš pykat, nenechám nikoho, aby mě urážel! Chceš boj? Máš ho mít, ale připrav se na hodně zlé následky.“ Odtáhl se od ní, prudce jsem ji pustil. Asi spadla na zem, podle tupého žuchnutí, mě to bylo jedno. „Kluci jdeme, už mě to tady nebaví.“
Následovali mě mlčky. Znali moji náladu. Lépe se mi klidit z cesty. Pak jsem zaslechl její hlas jak volá: „Nebojím se tě!“ A tím to bylo zpečetěné. Naše válka začala. Čekal bych to od kluka, ale ne od holky…
Naše drožka stála blízko vchodu. Všichni tři jsme jeli k nám. Vydal jsem rozkaz, aby o té holce zjistili, co nejvíc.

O pár hodin večer jsem se dozvěděl, že se jmenuje Haruno Sakura, je jí sedmnáct, bydlí na okraji Konohy, má chudé rodiče, bez sourozenců. Chodí na brigádu do místní ramen restaurace Teuchi, její otec se živí jako asistent zvěrolékaře u Inuzuků – stejně jako Akimichi bohatší klan – a matka pomáhá v jednom květinářství Yamanaka – také lepší klan – ovšem pořád mi vrtalo v hlavě, kde sebrali tolik peněz na školné. Přece jen Akademie byla pro bohatší klany a rodiny. I to jsem se měl brzy dozvědět.
Vyhlásil jsem jí válku, tak ať pyká. Zpětně nedovedu říct, co mě k těm slovům vedlo, ale pusa si dělala, co chtěla.
„Dejte ji Černého Petra, uvidíme, co vydrží naše pracantka,“ ďábelsky jsem se usmál. Spokojený sám se sebou.
„Seš si opravdu jistý?“ ujišťoval se zcela zbytečně Naruto.
„Jako nikdy v životě.“
Pozdě večer jsem před spaním koukal na nebe. Pak jsem uviděl menší roj asi o pěti meteoritech zablesknout se. Asi je musela vidět i Sakura, protože od toho druhého dne se všechno změnilo…