Proč jsou lišky němé III.

Plán byl jednoduchý. Najít mapu a zjistit, jak se z Konohy dostat do Země Vodních Vírů a vypařit se odtud. Jenže oni všichni na ni byli až tak dotěrně milí. A hlavně, ji nenechali ani minutu samotnou. Na paty se jí hlavně přilepila Megumi nebo Reiko, prováděly ji po vesnici, chodily spolu na procházky, zvaly ji k sobě domů a víceméně si z ní udělaly zmrzačenou kamarádku, lomeno mazlíčka. Pravděpodobně si kompenzovaly svou aktuální bezdětnost. Nebyly však až tolik otravné. Mito, i když němá, si užívala, že se na ni nehledí skrz prsty kvůli její délce vlasů, a že má konečně něco jako kamarádky. Navíc, bylo moudré se zde zdržovat, protože na nově vznikající vesnici se silnými vůdci, si nikdo netroufl. A hlavně, nikdo netušil, kým Mito je a co skrývá.

Madaru od svého příchodu neviděla. Přišel jí jako zajímavý chlapík, kterého se dobře poslouchalo. Už jenom pro ten nihilismus. Hokageho potkávala na chodbách jeho domu, vždycky jí zdravil, ptal se jí, jestli něco nepotřebuje a snažil být se milý. Nikdy však s ní neprohodil víc než jen pár zdvořilostních frází. Na které ale neodpovídala. Jeho bratru se Mito snažila vyhnout. Neviděl ji tu rád a nechtěla, aby na ni vůbec mluvil.

Jedno deštivé odpoledne se jí poštěstilo, že Reiko s Megumi se musely věnovat svým povinnostem a tak zůstala sama. Rozhodla se proto najít alespoň mapu, aby se mohla podívat, kde vůbec je. Před pár dny objevila knihovnu. Nebo to byl možná archív, nevěděla. Prostě šlo o místnost s hromadou svitků a dokumentů bez ladu a skladu. Vydala se jí propátrat.

„Tady nic nenajdu,“ vzdychla, když otevřela další svitek a na něm nic užitečného. Znovu jej srolovala a hledala dál. Byla natolik zabrána do práce, že si nevšimla své společnosti.
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se muž. Byl to Hashirama Senju. Leknutím nadskočila, neudržela rovnováhu a spolu s hromadou svitků, které ležely prostě všude, upadla na podlahu.
„Dávej pozor, prosímtebe,“ přiskočil k ní a osvobodil jí z pod toho nánosu dokumentů. Pokynula mu na důkaz svých díků.
„Co jsi tu dělala?“ zeptal se vážně.
Vylekala se. Máchala rukama a snažila se dát najevo, že není zvěd, nepřítel a že tu nedělá vůbec nic podstatného.
„Ty umíš číst?“ zeptal se mírněji. Vůbec nepochopil, co se mu snaží naznačit.
Nevěděla jak zareagovat. Gramotných lidí bylo jako šafránu, doteď pro místní musela být jednou ztracenou dívkou z mnoha. Jestliže teď prozradí, že je vzdělaná, začnou o tom přemýšlet.
„To je skvělé! A psát umíš taky?“ Hashirama se zdál nadšený. Oddychla si. Pravděpodobně jej vůbec nenapadlo, že je dívkou z vyšší vrstvy nějaké vyspělé země.
Přikývla.
„A mohla bys mi když tak psát vzkazky? Já moc těm tvým gestům nerozumím, víš. Madara je v tomto lepší,“ podal jí kalamář s dřívkem a prázdný svitek, „ až mu to řeknu, bude nadšený,“
Mito rychle popadla svitek a začala čmrkat znaky. Měla hrozný rukopis, ale doufala, že to přečte.
- Nemohlo by to zůstat jenom mezi námi? Vyhovuje mi to tak a s ostatními se domluvím. Kdyby to zjistili, upsala bych si ruku a ona by mi potom upadla.
Když si to přečetl, usmál se na ni. Její humor se mu zamlouval. Sám napsal:
- dobře, ale musíš mi o sobě říct, jak ses tu ocitla. Pak tvé tajemství udržím, jako hrob.
Když si Mito přečetla podmínku, dala se rozvážně do psaní.
- Bude ti stačit, když ti řeknu, že jsem před někým utíkala a že je to jenom náhoda, že jsem tady? Ty a tvůj přítel jste mi zachránili život. Ještě jsem vám za to dostatečně nepoděkovala. Omlouvám se.

„Není za co omlouvat,“ řekl Hashirama, „a to Madara tě uviděl, já bych si tě při své roztěkanosti možná vůbec nevšiml,“
Zavrtěla hlavou, že tomu nevěří.
„Vypadáš teď mnohem líp. A to je dobře. Mám teď chvíli před obědem čas. Nechtěla bys mi pomoci trochu to tady urovnat?“ ukázal prstem po místnosti.
Přikývla.
Chvíli mlčky rovnali svitky. Náhle ale Mito popadla psací potřebu a něco načmárala na kraj papíru. S psíma očima jej dala přečíst Hashiramovi.
„Svitek? K čemu bys potřebovala prázdný svitek?“ zareagoval překvapeně na její žádost. Sepnula dlaně a na důkaz prosby a sklonila hlavu. Pak palcem a ukazováčkem naznačila, že by ji stačil i nějaký maličký.
„Nu dobrá,“ jejím očím se nedalo odolat. Hashirama ustoupil: „Když se nám tu podaří nějaký najít.“
Hledali.
Nenacházeli.
„Uf, příští týden se zde staví kupci, určitě něco dovezou. Nezapomenu na to.“ řekl nakonec Hashirama. „Nepůjdeme se najíst?“ nadhodil.
Přikývla.
„Jak ti mám vlastně říkat? Určitě musíš mít nějaké jméno.“
Mito stiskla rty a schovala ruku s perem za záda.
„Ale no tak,“ pobídl ji Hokage.
Třásly se jí ruce.
Příjmení z ní nedostane, to je jisté. Mohlo by to narušit všechny dohody, která si její země s touto vesnicí nadělala. Ale co jméno? Řeklo by mu něco její jméno? Jemu určitě ne, ale rozneslo by se to. Nějaká rusovlasá Mito se skrývá v Listové. To by nebylo dobré.
„Může to zůstat mezi námi. Slibuju,“ jakoby vycítil její obavy.
Nejistě přikývla, že rozumí. Pomalu začala psát znaky svého jména.

„Hashiramo! Hashiramo!“
Tobiramův hlas za rohem. Mito přestala psát a rychle papír zmuchlala a skryla za záda ve chvíli, kdy Hokageho bratr vtrhl do místnosti.
„Konečně jsem tě našel, ty hlupáku!“ vydechl Tobirama Senjuu a zastavil se před překvapenou dvojicí.
„Co se děje?“ zeptal se Hokage.
„Uch, uuuh,“ kuckal zadýchaný Tobirama, „dostali jsme zprávu ze země Vodních vírů. Před pár dny nějaká nepřátelská skupina zaútočila na dceru tamního vůdce. To děvče se ztratilo a rada nás prosí, abychom ji pomohli ji nalézt,“
Hashirama zamrkal. Jako by si právě teď vzpomněl jaké jsou jejich vztahy na mezinárodní úrovni a jaké to sebou nese povinnosti.
„Posloucháš mě vůbec?“
„Ale jo, jistěže pomůžeme… ji najít? Ale může být kdekoliv. Navíc v těch končinách se vůbec nevyznáme, ale ať nám dají její popis,“
„Hashiramo, tady jde mnohem o víc. Jde o tvoji nevěstu!“
„Nevěstu? Cože jakou…? Jo, ahá… to má být ten sňatek, který má utvrdit to naše spojenectví, že?“
„Šmarja, bratře. Já se divím, že ještě žijeme, vzhledem k tomu že máš paměť akvarijní rybičky! Ta žena se teď ztratila, bůhví, jestli není mrtvá a nám nezbývá nic jiného než projevit snahu o její záchranu, abychom ukázali, že to s tím spojenectvím myslíme vážně. Takže alou do zbrojnice a vyrážíme za úsvitu!“
„A nebylo by lepší na tohle vyslat Madaru? Poslední dobou je celý nesvůj a tohle by mu přivedlo myšlenky jinam…“
„Ty ses snad zbláznil, ne?! Uchihu na to, aby zachránil tvou budoucí ženu! Ještě to tak!“
„A proč ne? Stejně jsem tu ženštinu nikdy neviděl. Třeba… třeba… ji můj přítel okouzlí a vdá se za něj. Tak jako tak, by to zůstalo v Konoze,“ zamyslel se Hashirama.
Tobirama jen mávl rukou, bratrovy úvahy odmítal jakkoliv komentovat.
„A co tu dělá ona?!“ vyštěkl Tobirama na němou dívku.
„Madarovi by žena a manželství prospělo… a jakže se vůbec jmenuje?“
„Kdo?“
„Moje nebo Madarova nevěsta,“ uchichtl se Hashirama. Pozlobit bratra patřilo mezi jeho oblíbené koníčky.
„Co na tom teď záleží. Uzumaki Miro… Mito nebo tak nějak,“

Nádech. Výdech. Prudký déšť jí smáčel vlasy. Stála v předklonu uprostřed prázdné ulice před úřadem Hokageho.
„Bohové moji!!!“ ulevila si. „Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové!“ opakovala neustále a chodila v kruhu. Nakonec se z něj vymotala a vydala se podél řady dřevěných domků.
„Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové!“
Tak pan tatínek se nezmínil! Oni ji chtěli provdat a nikdo ji o tom nic neřekl! Ani teta Maki ne! Ne, teta Maki by něco takového nedovolila, takže to neřekli ani jí! Takový podraz! A navíc, za nějakýho cizího mužskýho míle od domova! Kterého nikdy ani neviděla!
Tak počkat, viděla. Zastavila se.
„Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové!“
A shodou všech těch pitomých náhod skončila v jeho baráku. A on ani neví, jak se jmenuje!
„Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové! Bohové!“
Ale co teď?
Rozhodně dál bude mlčet. Kdo by jí věřil, že ta otrhaná, divná holka je dcerou vůdce jednoho z nejstarších a nejbohatších rodů známého světa? Nikdo. Navíc jí, jako otrhané, němé holce nehrozí žádné nebezpečí. Je pod ochranou Hokageho coby osoba v úzkých, která utrpěla šok (jak si její zachránci sami vydedukovali).
Mito Uzumaki postávala u konožské brány, mokrá jako slepice a stejně tak bezbranná. Sedla si na lavičku a dala se do pláče.

Stříška ji pramálo chránila před deštěm, ale to jí ze štkaní nevyrušilo. Byly to teplé dlaně na jejím rameni.
„Tak tady jsi. Utekla jsi strašně moc rychle… Proč pláčeš?“
Zvedla hlavu. Vůdce klanu Senju ji dřepěl u nohou a rukou lehce stiskl její nadloktí. Usmíval se smířlivým, tázavým úsměvem. V očích mu čpěla starost.
Rychle si otřela oči a tváře, ale stačilo několik nenadálých škytnutí a už se jí slzy valily znovu přes líčka a lícní kosti. Jako na potvoru nemohla přestat, přestože se tolik snažila. To se jí snad ještě nikdy nestalo. Odvrátila od něj hlavu.

„Vyděsilo tě, jak bratr na tebe uhodil? Nic si z toho nedělej, nic zlého by ti neudělal,“ konejšil ji, „i když… To asi nebude ono, viď?“
Podívala se na něj.
„Já toho o ženách moc nevím, ale to už sis jistě všimla. Matku jsme s bratry pořádně nepoznali a jiné ženy se o nás moc nestaraly, možná, když jsme byli ještě v plenkách. Ale víš, proč ženy pláčou víc než muži?“
Bála se odpovědi. Že jsou slabší, že nic nevydrží, že nemají odvahu, že to mají v povaze pro svoji nedokonalost. Slyšela snad všechny verze.
„Protože soucítí s poraženými. Mají tak velké srdce a jejích lítost vůči nim je nezměrná, proto tolik pláčou. S porovnání s muži, kteří s poraženými nemají slitování.“
Takovou odpověď neznala. Překvapením přestala plakat a červeň, která se jí ještě nestačila nahrnout do tváří, zaujal rychle své místo. Ošila se a jeho ruka ji sklouzla z ramene pryč.
„Tak vidíš, pláč je pryč. Ať už to bylo cokoliv, teď můžeš být klidnější.“
Mito se usmála.
Hashirama se posadil vedle ní do zákrytu před hustým deštěm.
„Nějak jsem si od tebe zapomněl přečíst ten poslední vzkaz, který jsi psala. O tom jak se jmenuješ.“
Byl nebezpečně pozorný.
„Máš ho tu u sebe?“
Ano. Ještě jej muchlala v ruce. Prsty si zamazala od inkoustu.
Zavrtěla hlavou, že ne. Pěstičku zachumlala do svých šatů.
Nebyl slepý.
„Dobře. Tak příště. Nara měla pravdu, vážně jsi nějaká stydlivá.“
Usmála se. Úsměv byl gesto, díky kterému se mohla žena dostat skoro ze všeho.
„Teď se asi nějakou dobu neuvidíme. Musím jít zachránit tu ženštinu. Nebo aspoň najít její ostatky a pak to s bratrem zkusit s našimi spojenci vyžehlit jinak než tím pitomým sňatkem.“
Nervózně se usmála.
„A neboj se, Madara, můj přítel, kterého jsi viděla, se má vrátit dnes večer. Vesnice bude pod ochranou tak jako bych tu byli oba dva.“ nevěda jak si její reakci vyložit.
„Jsem rád, že jsme tě našli. Totiž, že jsi v bezpečí a že ti nic zlého nehrozí. Tak jsem to myslel. Samozřejmě by bylo lepší, kdybys zůstala na místě, které je pro tebe tvým domovem a kde jsi šťastná, ale asi chápeš, jak to myslím, že?“
Přikývla. Bylo roztomilé, jak se mocný válečník zamotával do svých vlastních slov.
„Jsem rád, že tě tu mám- máme- v domě. Sice Tobirama se tak netváří, ale udělala jsi z našeho domu domov. Jak jsou teď všude kytky a všude se tam motají i jiné ženy a že je dům plný vašeho smíchu- tedy ne tvého, ale těch jiných ženštin. A po dlouhé době máme také teplé jídlo. No a taky ta zvířata všude kolem. Jak ti Nohara koupila ty andulky a s Narou jste obnovily to jezírko s těmi kapříky. My s bratrem na ně vždycky zapomněli a oni pošli a …ehm… nepovažuje se za nestoudné ti říkat takové věci, že ne? Moc tomu nerozumím.“
Gesty se mu snažila dát najevo, že je všechno v pořádku.
„Podívej. Přestává pršet. Myslím, že se můžeme vrátit.“
Ještě než stačila vstát, předběhl jí a nabídl ji ruku. Přijala. Když už stála na nohách, pozdržel se Hashirama s jejím puštěním. Byla tolerantní a trpělivá, pohlédla mu tázavě do očí.
„Já jen… moc děkuju. Za všechno ti moc děkuju,“ a pustil ji. Vydali se domů.

„Bratře.“
„Tobirama je někde venku.“
„Já myslel tebe.“
„Jo, aha.“
„Nehraj hloupého Madaro, něco od tebe potřebuju.“
„Co budeš pryč, já ti na tu holku dohlídnu,“ ušklíbl se Uchiha. Hashirama se tvářil šokovaně.
„J-jak to víš?“
„Mám oči ne?“ odvětil přítel. „Ale proč se na to nevykašleš?“
„Na co?“
„Na tu záchrannou akci té dávno mrtvé holky. Je to už dlouho, co jim zmizela? Pravděpodobně je po ní. Na tvém místě bych se na to vykašlal. Prostě si můžeš vzít tu němou a mít s ní kupu dětí. Vím, Tobirama by z toho asi lezl po zdi, ale taky by to šlo, ne? Tamta je asi mrtvá. Tvůj brácha je natolik natvrdlý, aby se snažil rozmnožit. A někdo ten klan Senju udržet při životě musí. Ona sice nemá ani jméno, ale je zdravá a je tu spokojená. Co bys ještě chtěl?“
Jestli se předtím První tvářil šokovaně, teď vypadal jako by mu k nohám spadl měsíc.
„Co tak na mně koukáš?! Jsem zase řekl něco nevhodnýho, co by urazilo podstatu Konohy?“
„Ne, to ne. Jen mě to zaskočilo…“
„To je slabý slovo. Vypadáš jako by do tebe uhodil blesk,“
„Vždycky jsem si myslel, že jsem to já, kdo mluví o věcech, o kterých se mluvit nemá. Nahlas.“
„Jako můžu o nich šeptat, ale pochybuji, že bys mě na tu vzdálenost slyšel,“ usmál se Uchiha a mrkl na přítele.
Hashirama dovázal poslední vázání na své zbroji.
„Vyrážím. Uvidíme. Snad ta dívka bude živá a zdravá. Pak si promluvíme. Drž se tu,“ rozloučil se s Madarou.