Roj meteoritů: 6. kapitola - V pasti

Než byla neděle, byl jsem pořád nervózní, dokonce jsem z toho dva dny nešel na vyučování. Nemohl jsem se pořádně soustředit a potkávat Sakuru na chodbě by to všechno ještě zhoršilo. Nemohl jsem se toho dne dočkat. Už tři dny dopředu jsem se domluvil s Kaiem na vhodném oblečení.
„Máme vás čekat na večeři?“ ptal se mě Kai na ten den.
„Ano, stihnu to,“ Kai se uklonil, byl na odchodu, když jsem ho ještě zastavil. „Kaii?“
„Co si račte ještě přát?“
„Mohl bys, prosím, vyřídit v kuchyni, že bych chtěl na neděli připravit okonomiyaki? Ale tak, aby se to matka nedozvěděla?“ požádal jsem ho.
„Nevidím v tom problém.“ Usmál se na mě majordomus. Věřil jsem mu, on dokázal být velice vynalézavý.
A bylo to.
Naštěstí čas běžel rychle. Než jsem se nadál Den D byl tady. Uff, moje nervozita ještě vzrostla, když jsem se oblékal. Kai mi podle instrukcí dal západní oblečení, protože v kimonu bych budil nežádoucí pozornost. Jelikož klanové kimono znala celá Konoha. Obyčejné džíny, černé triko, přes to tmavě modrá mikina, byla opravdu lehká a vhodná obuv, modré botasky. Vlasy jsem si klasicky natupíroval. Byl jsem hotov.
Kaiovi jsem poprvé v životě lhal. „Jdu ven za Shikamarem. Na večeři budu zpět.“ V tomto jsem se pletl. Nikdy by mě nenapadlo, že moje první rande skončí takhle.
Nechal jsem se drožkou dopravit na místo, i když bylo teprve něco málo po půl druhé. Poslal jsem ji domů.
„Yosh, jsem tu trochu dříve, ale pokud přijde byť o pět minut pozdě, tak ji zabiju!“ mluvil jsem si pro sebe. Vzal jsem si pro jistotu klanové hodinky.
A tak začalo moje skoro čtyřhodinové čekání na dívku, do které jsem se zamiloval... „Kde, ksakru, je? Je z ní mrtvola!“ Už bylo půl třetí, ona nikde! Naštěstí svítilo sluníčko. To se však po čtvrté hodině schovalo za stále přibývající mraky. Lehce se ochladilo, a za necelých dvacet minut začalo pršet. Nejdříve spadlo pár kapek, a déšť na sebe nenechal dlouho čekat. Většina se běžela někam ukrýt, zbytek si klidně vytáhl deštníky a pokračovali v cestě.
Jen já, blbec, čekal a čekal u menšího památníku Hokage bez ničeho, jen tak. Vlasy mi těžce spočívaly na hlavě. Zase ztratily svůj tvar. Nechtěl jsem to vzdát, i když jsem byl už promočený na kůži. Zima mi byla neskutečná, až jsem se začal trochu třást. Lidé, a dokonce i pár shinobi, kolem mě míjeli, ťukali si na čela, chtěl jsem jim něco říct, zatnul jsem však zuby a dál čekal. Musel jsem v tom stále trvajícím dešti stát asi tak něco přes hodinu a půl, když v tom se konečně ukázala! Měla jasně červený deštník, džíny, růžové triko a černou mikinu a na zádech měla tlumok.
Rozběhl jsem se za ní! Nevím proč měla překvapený výraz, asi nečekala, že tady ještě budu. „Kdo si myslíš, že já jsem? Kdes byla?“ zaječel jsem na ni.
„Copak jsem řekla, že půjdu?“ ohradila se Sakura.
„Ale přišla si, proč pak?“ zajímal jsem.
„Jen mě zajímalo, zdali tady budeš,“ odpověděla nejistě.
„Jistěže jsem, a tos mě chtěla nechat čekat do půlnoci?!“
„Ne, tak proč si tady čekal, když ti muselo být jasné, že nepřijdu?“
V tom měla sice pravdu, ale než jsem odpověděl, tak jsem začal kýchat. „Sakra, to je zima!“ objal jsem se a snažil se zahřát.
„Tak dobře, znám jedno místo, kde dělají skvělý čaj a jídlo. Pojď, zvu tě.“ Mile překvapený jsem byl, ještě když se podělila o deštník, abych už víc nepromokl. Ani nevím kam jsme šli, ale bylo mi to jedno. Hlavně, když tam nebude pršet.
Došli jsme na místo, moc se mi ta budova nezdála. Vypadala nějak podobně jako dům, kde bydlela.
Vešli jsme dovnitř, deštník si schovala do tlumoku, jenže hlavní schodiště neslo označení oprav a nebezpečí pro chodce, tak jsme museli výtahem, jelikož požární schodiště nevedli. Už tehdy se mi to zdálo podezřelé, ale nic jsem neřekl.
Sotva jsme nastoupili, hned v prvním patře se výtah zasekl, ani panel s tlačítky nefungoval a dveře nešly otevřít.
„Ne, ne, ne, ne,“ opakoval jsem stále dokola.
„Omlouvám se, je to moje chyba,“ začala Sakura s omluvnou řečí.
„Jo, je to tvoje chyba, že jsme tu uvízli!“ vyjel jsem na ni. Zamotala se mi hlava, tak jsem si na chvíli sedl, až mi pak zrak padl na strop výtahu…
„Už vím jak se odsud dostaneme! Vylez mi záda,“ nařídil jsem s dávkou naděje v hlase.
„V žádném případě,“ odmítla to s nejistým hlasem, aniž by to nějak promyslela.
„Copak, stydíme se?“ rýpnul jsem si do správného místa.
Prostě jsem ji popadl, nasoukal na záda, dost sebou šila, taky mě zase několikrát praštila.
„Au, to bolí, přestaň! Zaměř se radši na ten poklop!“ zvýšil jsem hlas. Zabralo to, ale bohužel strop byl celý zavařený do stěn, a kdybych použil nějakou techniku, tak to bych nás šupem poslal dolů. A i dveře nešly žádnou technikou otevřít, to bych nás pro změnu uškvařil zaživa. Přesto jakou měla Sakura sílu, neměla dost prostoru se do toho pořádně opřít. Takže by to bylo zbytečné plýtvání její silou.
Pustil jsem ji na zem. Pak jsme se usadili naproti sobě a hodnou chvíli jsme tam tak seděli. Nepromluvili jsme. Mezitím jsem se začal podivně potit, srdce mi bušilo rychleji, motala se mi hlava, byl jsem zvláštně malátný, byla mi zima, měli jsme kliku, naštěstí klimatizace v budově držela relativně dobrou teplotu.
„Poslyš, můžu být upřímný?“ Natahoval jsem se k ní.
„Co to děláš? Nepřibližuj se ke mně! Nebo si něco udělám!“ Rozhodně jsem na toto neměl sílu, navíc mi byla fakt hrozná zima, chtěl jsem se jen zahřát. Navíc se mi chtělo spát. Tak dlouho jsem se k ní blížil, až jsem na ni přepadl. Tady to mám malinko rozmazané, ale díky tomu, co mi poté řekla Sakura to vím celé.
„Ne, co to děláš! Nech toho!“ stále se bránila, nedocházejíc jí, že jen ležím a nehýbu se. Sebrala všechnu sílu, aby mě od sebe odkopla do druhého rohu!
„Au, zima,“ drkotal jsem zuby. Odvážila se mě dotknout na čele, bylo celé rozpálené.
„Tomu říkám horečka! Proč si nic neřekl?“ Najednou otočila svůj přístup ke mně.
„Chtěl jsem,“ dál jsem jektal zubama. Rukama jsem se objímal, abych si vytvořil aspoň trochu tepla.
„Pojď,“ přitáhla si mě blíž, takže jsem hlavu měl na jejích stehnech. Hezky hřála. Vzápětí z tlumoku vytáhla dva svetry a šálu. Tu mi dala kolem krku a svetry přikryla mé tělo.
„Co děláš?“ ptal jsem docela hloupě, horečka mě otupovala.
„Držím tě v teple, otevři ústa.“ Nařídila mi poměrně velitelsky.
„Nač?“
„Kvůli medicíně, přece.“ Připadal jsem si jako dítě.
„Já nemůžu, beru jen předepsané od…“ nedořekl jsem, protože mě přerušila.
„Nech toho a poslechni mě!“ Otevřel jsem ústa, dala mi prášek a trochu vody na zapití. Kolik toho s sebou měla? K tomu mi ještě dala vlastní mikinu.
„Nebude ti zima?“
„My chudobní trochu zimy sneseme, ne nadarmo mi říkají Sakura.“
Ještě než lék zabral, promluvil jsem zcela vážně, najednou jsem měl tak čistou hlavu, jako nikdy v životě.
„Omlouvám se, že jsem na tebe křičel. Není to tvoje chyba, že jsme tady.“ Myslel jsem to zcela vážně.
„Nic se nestalo,“ ona na to.
„Také beru zpět tvoji kartu,“ řekl jsem s mírným červenáním, i když tady se to ztratilo, kvůli horečce. „To by na mém místě udělal každý,“ dodal jsem upřímně.
„Á, vypadá to, že tvoje pýcha vůdce F3 vyletěla komínem!“ podotkla se smíchem Sakura a mírně mě ťukla pěstí do stehna.
Pousmál jsem se tomu, cítil jsem jak prášek zabírá. Uvelebil jsem se a v ten moment jsem usnul. Ani jsem nevnímal jak se Sakura opřela o stěnu, natáhla nohy a znovu si dala moji hlavu do klína.
Ze snu jsem se usmál. Absolutně první noc, kdy jsem usínal šťastný. Bezesná noc mi dovolila načerpat sílu. Pak také musela Sakura usnout, protože, když jsem se ráno probudil, našel jsem ji tak, jak spí. Stačilo, abych se pohnul a Sakura už byla vzhůru. Takže jsem neměl čas obdivovat její rysy ve spánku. Najednou se mi zdála hezčí a moje pocity tím jen zesílily… začínalo to být krajně nebezpečné, ale už tehdy mi došla jedna věc, že není cesty zpět.
„Zkus ještě spát,“ poradila mi. Ani jeden jsme nevěděli kolik je hodin. Moje hodinky se zastavily v prvních minutách deště.
„Jak jsi na tom s nohama?“ zajímal jsem se.
„Zdřevěněly mi, ale chakrou už je léčím. Rychleji se mi pak obnoví krevní oběh.“ Koukal jsem na ni jak zjara.
„No co, chodím i na lékařské kurzy Shizune-sempai.“
„A tos mě nemohla vyléčit?“ vyjel jsem na ni, bolest nebolest hlavy.
„Ne, protože jsme to ještě nebrali, jen jak sebe ošetřit při oděrkách a modřinách.“ bránila se Sakura statečně.
„Aha.“ Chtěl jsem spát. Přesně v tom okamžiku se otevřely dveře výtahu a v nich čtyři dělníci, s nimi proniklo do kabiny i trochu světla, takže bylo ráno! Ráno?!
„Ale ne, tady nemůžete být! Je to tu nebezpečné. Tato budova se bude bourat! Měli jste jít do hotelu!“ Promluvil na nás jeden z nich. Takovou rychlostí jsem ještě odnikud nevypadl. I Sakura si stačila všechny věci uložit zpátky do tlumoku, jen ta červeno-bílá šála mi zůstala.
Skutečně bylo ráno, vyšli jsme před budovu.
„Ještě jednou se omlouvám,“ a pak jsem se šibalsky usmál, naklonil se k ní, jakože ji chci políbit a pronesl toto: „Tohle byla naše první společná noc, tak si toho važ.“ Měl jsem předpokládat ránu do holeně, ale ne, nečekal. Takže jsem od ní zase odskákal s bolavou nohou…
Kai byl prostě úžasný, nevím jak to zjistil, musím se ho na to zeptat, ale za chvíli přijela drožka, aby nás vyzvedla.
„Opravdu nechceš vzít? Byla bys doma dřív.“
„To je dobré, mám to kousek. Opravdu, děkuju,“ rozloučila se mnou. Spíš nechtěla, aby měla dostatek času si promyslet, co řekne svým rodičům. Když tentokrát nebyla zaštítěna mnou.
Domů jsem dorazil v polospánku. Kai ihned nařídil léky a postel. Ochotně jsem přijal. Převlékl jsem se do pyžama, vzal léky a za chvíli usnul. Než se tak stalo, musel jsem neustále myslet na to jak milá ke mně byla. Nepředstírala to? Ne, určitě ne. Ujišťoval jsem se. Pak mi zrak padl na jistou červeno-bílou šálu. Měl jsem ji pořád na krku. Zachumlal jsem se a s vůní toho kousku oblečení pod mým nosem jsem brzy usnul.
Probudil jsem se, až hodně po půlnoci. Sluha mi mezitím nachystal druhou várku medicíny. Vzal jsem si ji a ráno se probudím okolo sedmé hodiny. Sotva otevřu oči. Kai už nade mnou trpělivě stojí.
„Dnes do Akademie?“
„Ano, už je mi mnohem lépe.“ Usmál jsem se. Pro jistotu jsem si vzal další prášky. Podal jsem neochotně sluhovi její šálu. „Prosím tě, nech ji vyprat, ale ať jsou opatrní,“ nařídil jsem.
„Jistě, a co se týče vaší večeře, byla odložena, protože spolehlivá kuchařka si na ten den vzala volno, ale mohu ji říct na dnešek?“ Připomněl mi zdvořile.
„Ach ano, díky, to bude skvělé.“ Uklonil se a odešel.
Úsměv mě neopustil, ani když jsem potkal Shikamara na schodech před hlavním vchodem do budovy.
„Ahoj, co si proboha dělal?“
„Nic, jsem si trochu dal pauzu, bez Naruta je tu stejně ticho a není to ono, musel jsem jen i trochu přemýšlet.“ Což byla i trochu pravda.
„Máš pravdu, není to ono.“ Souhlasil se mou.
Nevím proč, ale dneska se mi chtělo jít do třídy okolo haly, kde visela nástěnka s novinkami. Nejvíce příspěvků bylo od nás, protože jsme si to mohli dovolit. Předstíral jsem, že jdu jen tak okolo, jelikož bylo před nástěnkou velké rojení a pištění. V úplném středu stála Sakura a její kamarádka, všichni se jí snažili gratulovat, pak jsem to taky uviděl. Černobílou fotku nás dvou, jak stojíme před tou budovou. Úhel fotky byl tak zajímavý, že to vypadalo, že se líbáme. To mi zvedlo náladu ještě víc. Pak mě spatřili, vyjekli ještě víc a Shikamaru se mě zeptal: „Je ta fotka a článek skutečně pravda?“
S úsměvem jsem došel k Sakuře, objal ji v ramenou a pronesl: „Ano, je to pravda, jsme spolu.“ To nemáte představu jak spolužáci začali jásat a gratulovat ještě víc.
„Ne, tak to není!“ Bránila se. Sakura se mi pokoušela vytrhnout, ale už jsem byl tak při síle, že mi nečinilo problém ji udržet. Odtáhl jsem ji od toho hloučku k její třídě, jen na jedno jsem zapomněl. Na její kamarádku, to jsem tehdy netušil, co ještě přijde, ale teď jsem byl šťastný. Spolužáci to přijali, určitě ji pak po tomhle nechají být. Což se taky potvrdilo.
Rozloučil jsem se s ní před její třídou, se Shikamarem jsme šli do své. Ihned jak skončilo vyučování jsem spěchal za ní, ale ve třídě mi řekli, že Sakura už odešla do práce. Zaklel jsem. Mno nic, chtěl jsem zajít k ní do práce, ale zastavil mě jeden z poslů mého klanu.
„Máte tady důležité psaní od bratra.“ Znělo to naléhavě. Na místě jsem si ho přečetl. Nebylo to tak naléhavé, za pár dní přijede na návštěvu! Konečně zas uvidím Itachiho. Byl jsem z toho vedle radostí. Začal jsem plánovat, že uspořádám na Itachiho pověst menší oslavu. Zašel proto na Shikamarovo oblíbené místo, abych se s ním domluvil. Díky této události jsem na chvíli přestal myslet na Sakuru, možná, že kdybych to neudělal, asi by se to nestalo. Už to nelze změnit. Prozatím jsem žil v nevědomosti. Což bylo dobře. To, co mělo nastat v následujících dvou dnech, bych nejraději vymazal z paměti. Ale zlé je pro něco dobré. Hlavně pro moje city…