Sedm Osamělých - Kapitola 19

„Zabili velitele místních ninjů.“
„Cože!?“ Vytřeštila Tayuya ráno oči, když jim Enza sděloval novinu.
„Je toho plné město. I když se to Píseční snaží ututlat, dostalo se to ven a je z toho hotový pozdvižení. Obzvlášť proto, co se stalo nedávno se Čtvrtým Kazekagem, což Píseční neberou na lehkou váhu.“
Čtveřice si vyměnila pohledy, když k nim přistoupil Ikehara se znepokojeným výrazem v jeho postarším obličeji.
„Tohle jsou těžké časy, i když už není válka. Ten Orochimaru a jeho Zvučná... Přivedl neštěstí nikoli jen Listové, ale i Písečné a lidem Země Větru. Zlomil morálku lidí nejen smrtí Kazekageho, ale i potupnou porážkou ninjů. Jsem obchodník a cestovatel, ale nezapomínám na to, že pocházím odsud, a proto cítím sklíčenost jako všichni ostatní.“ Enza mu jen přikývnul s podobným výrazem. „Nebyl jsi to ty, že ne?“ zeptal se Ikehara Raiua, který podle krycí verze byl jediný z nich ninja. Černovlásek zakroutil hlavou.
„Ne, nebyl.“
„I kdyby ano, stejně bys mi to neřekl,“ dodal obchodník a Raiu jen pokrčil rameny s mírným úsměvem.
Ikehara se otočil ke svému pomocníkovi: „My se musíme dát do připravování našeho stánku. Obchod nepočká.“ Společně pak odešli za svou prací.

Čtveřice se také přesunula tak, aby ji nebylo slyšet.
„Tohle je hodně velký problém,“ konstatoval Raiu a Tayuya se na něho podívala.
„Ne, tohle je přímo průser.“
„Proč vlastně?“ zeptal se upřímně Jakkaru a okamžitě si vysloužil zrzčin upřený pohled, ze kterého se otřásl. Tayuya očividně spolkla ostrou urážku na chlapcovu adresu, když koutkem oka zachytila, že Raiu na ni zaměřil zrak.
„Protože teď budou Píseční hledat jako šílení toho, kdo zabil jejich velitele, a řekla bych, že i pár ninjů, kteří jim stáli v cestě. To znamená posílení hlídek ve městě a na hradbách, kontroly a sledování. Jestli bylo riziko našeho prozrazení středně vysoké, teď je k*****ky nebeské,“ vysvětlila svůj názor.
„Přesně tak,“ přitakal Raiu, „a jestli přijdou na to, že jsme všichni ninjové, a že Tayuya je bývalá Orochimaruova společnice, která mu asistovala ve vraždě Čtvrtého Kazekageho a Třetího Hokageho, ji zabijí a nás v lepším případě jen uvězní v té nejtmavší, nejsušší a nejodpornější cele, jakou mají.“
Po těchto slovech sic Jakkaru zděšeně, ale s pochopením přikývnul. Nouzu si udržel svůj klidný výraz, ale taky byl napnutý.
„Jaký bude náš další postup?“ zeptal se Travnatý shinobi a trefil přímo do černého.

Raiu si složil ruce na prsa a pravou rukou se chytil za bradu, Tayuya si levou dala na bok a oba dva začali zvažovat možnosti. Nouzu, který byl zvyklý operovat vyloženě sám, i když byl ještě obyčejným geninem, musel uznat, že tihle dva se skvěle doplňovali. Tayuya byla zdatná v taktice a strategii. Raiu měl hlavně teoretické znalosti manévrů a taktik, také i dobrý smysl pro velení, ale jeho hlavní předností byla analytika. Díky svým širokým znalostem technik a strategií dokázal identifikovat, analyzovat a zpracovat informace, a případně vymyslet efektivní proti postup. Takže Raiu zhodnotil situaci a Tayuya vymyslela plán.
S jeho speciálním výcvikem na Ninja-Tengu, který Nouzu dostal od Outoriho-sama, znal nejrůznější způsoby přestrojování, maskování, špionáže, ale i sabotáží a klamných manévrů. Dokázal operovat sám a vymýšlet nejrůznější pasti a triky proti svým nepřátelům. To ale dokázal jen v případě, když byl sám, nikoliv v týmu. V tom nad ním jouninové měli navrch, protože oba měli práci v týmu zvládnutou. Možná, že... jim to teď začínal i trochu závidět. Práce jednotlivce pro něho byla lepší, nemusel se nikomu dalšímu zpovídat, o nikoho dalšího se strachovat, starat, ani nikoho nemohl ztratit, co by ho mohlo rozptylovat při plnění úkolu.

Raiu se po chvíli nadechnul a podíval se na Nouzua a Jakkara.
„Útěk je bezpředmětný. Hned by na nás přišli a museli bychom si cestu probít, čímž na sebe ještě víc upozorníme. Poslali by po nás jednotky pátračů ze Skryté Písečné, a těm bychom neunikali moc dlouho. Díky kontrolám vědí, že jsem ve městě, ale nevědí o vás ostatních, což nám dává určité možnosti. Jen já jsem brzdící článek, který má omezené možnosti pohybu.“
„Na co myslíš?“ zeptala se Tayuya lehce podezíravě. Raiu sundal ruku z brady a vrátil ji zpátky na prsa.
„Chtěl bych zjistit, jak přesně velitel ninjů zemřel, abych se mohl případně hájit, kdyby si pro mě přišli, nebo abyste dokázali dosvědčit moji nevinu,“ vysvětlil Oblačný a zrzka se odmlčela.
Raiu pokračoval, „nesmíme vzbudit sebemenší podezření z viny, takže se nemůžeme moc rychle pohybovat, nebo dělat podezřelé aktivity. Ale je potřeba, aby někdo šel vyšetřovat, nebo alespoň získal informace.“
„Pohybovat se po městě a vyhnout se přitom hlídkám může pouze ten, kdo je v podobných praktikách vycvičený,“ dodala Tayuya a Raiu jí přikývnul na znamení souhlasu.
„Takový výcvik máte vy dva,“ Ikazuchi kývnul na Tayuyu a Nouzua, „ale nemůžeme riskovat, že by Tayuyu poznali, to bychom byli zase u vězení nebo smrti. Nouzu je nejlépe kvalifikovaný a taky jediný, kdo může.“
„Nechci to přiznat, ale je to tak. Nejsem vůbec v pohodě, že se máme spolehnout zrovna na tebe,“ zavrčela Tayuya a Nouzu jí opětoval upřený, nepřátelský pohled.
„Co ode mne chcete?“ zeptal se zcela klidně a věcně. Raiu se na něho vážně zahleděl. Teď se uvidí, jestli mu na nás skutečně záleží a můžeme se na něho spolehnout.

„Musíš zjistit, co se dá o tom útoku. S tvým výcvikem základů ANBU jsi na to nejvhodnější.“
„A bohužel jediný.“
„Ano. Jsi samotář, takže ti to půjde skvěle. My zůstaneme ve městě a počkáme, na co přijdeš. Nesmíš ale riskovat prozrazení, jinak... víš co se stane.“
Nouzu chvíli mlčel a jen si s ostatními vyměňoval pohledy. Co se mu honilo hlavou, mohli jen tušit, ale rozhodně to byl moment, na který všichni čekali snad jen s výjimkou mladého a důvěřivého Jakkara.
„Fajn, udělám to,“ odpověděl zelenovlásek a Raiuovi se viditelně ulevilo, když se usmál a vydechl. Nouzu však hned na to pokračoval, „budete muset zajistit, aby na moji absenci s vámi nepřišli.“
Načež Raiu přikývnul, „o to se postarám já. Udělám stínový klon a ten se změní na tebe.“
„To nebude moc těžký,“ pronesla kousavě Tayuya, „stačí jen, aby se tvářil stejně blbě jako ty.“
Mezi Travnatým a Zvučnou doslova létaly jiskry, které však zažehnal Oblačný, když jim zahradil tělem cestu: „Přestaňte s těmi provokacemi, obzvlášť teď!“
Oba se nějak uklidnili, aspoň prozatím. Raiu si uvědomoval, že napětí mezi nimi bude trvat ještě dlouho.
„Zajistíme ti, aby ses mohl vytratit, aniž by si toho kdokoliv všiml a mohl jsi začít,“ řekl Raiu a všichni přikývli. Tohle bude hodně těžký.

* * * * *

Parta se vydala do známé restaurace přesně tak, jak jejich role seděly. Tudíž Tayuya šla v čele s Raiuem po její pravé straně hned krok za ní a Jakkaru s Nouzuem za nimi. Zde si dali celkem dobrou snídani. Po krátké návštěvě toalet všichni čtyři odešli zpátky směrem k tržnici. O čtvrt hodiny později z toalety vyšel podruhé Nouzu již ve svém novém přestrojení. Raiu vytvořil stínový klon, který, jak se dohodli, provedl Henge no Jutsu, aby se mohl vydávat za Nouzua. Ten pravý nijak nelenil a dal se do práce na svém vzhledu.
První věcí byla změna účesu. Svoje ježaté, dozadu stažené vlasy učesal do tří pramenů, dvou kratších, které mu rámovaly tvář vepředu a jednoho velkého vzadu staženého do culíku. I když teď byl beze svého červeného nosu a černi okolo očí, namaloval si modré čáry dolů od očí až k lícním kostem, odkud šly vodorovně do stran, a dolů od rtů přes bradu až k ohryzku krku. Měl i jiné pleťové barvy než jen černou a červenou. Změnil i oblečení. Místo prostého pouštního roucha s šátkem na hlavu zvolil černé tričko bez rukávu, vybledle červené kalhoty, přes levé rameno si přehodil bledě fialovou šerpu a levou ruku si ovázal bílým obvazem od zápěstí až k rameni. Vyměnil dokonce běžné ninja sandály za obyčejné. Aby jeho proměna byla ještě věrnější, přestal se tvářit tak znuděně a víc otevřel oči. Se svým nosem nemohl dělat nic, ale spoléhal na to, že mu nikdo nebude věnovat moc velikou pozornost, protože určitě tu byli i jiní s dlouhým nosem.

S touto novou vizáží vyrazil z restaurace do města. Podle Ikehara a Enzy se vniknutí a zabití Písečného velitele stalo ve středu města, ve veliké válcovité budově se třemi věžemi - sídlo, centrála a kasárna Písečných ninjů v této části Země Větru. Více podrobností nedostal. Logicky mu toho víc říct nemohli, když tam nikdy nebyli, ale to ani nepotřeboval. Prostě bude improvizovat.
Nijak nespěchal, procházel ulicemi jako kdokoliv jiný, kdo měl jasno, kam chce jít, i když to z jeho strany bylo pouze hrané, ale tak to bylo nutné. Musel zapadnout, nechovat se podezřele a to pořád. Nikdy nemohl vědět, jestli jsou ninjové z Písečné tak paranoidní jako ti z Travnaté. Procházel tímto způsobem městem asi hodinu, udělal i pár zastávek u obchodů, aby se nenápadně porozhlédl po okolí, a tak našel případné únikové cesty, kdyby se něco pokazilo.
Po hodině se konečně přiblížil k cílové budově, a i když popis byl hodně orientační, tak byl velmi přesný. Velení ninjů byla široká třípatrová budova kruhového půdorysu, která měla na okrajích tři vysoké věže, které utvářely rovnoramenný trojúhelník. Věže byly dostatečně velké na to, aby se v nich nacházely místnosti jako pracovny nebo sklady zbraní a úschovny. Na jejich vrcholech i na hlavní budově bylo mnoho balkónů a teras, na kterých právě Nouzu viděl hlídkovat velký počet Písečných ninjů.
Aniž by zpomalil v chůzi, Ninja-Tengu rychle přejel pohledem každého ninju a budovu samotnou. Nemohl se zastavit ani u krámku, jako že si prohlíží zboží, protože nechtěl riskovat, že by Píseční ninjové mohli být laxní k poplachu, který teď panoval. Spíše čekal, že o to víc budou obezřetní, a i třeba tak nenápadný mladík, za jakého se teď Nouzu maskoval, pozorující budovu, je mohl upozornit, že se něco může chystat. Musel vypadat, že ho budova vůbec nezajímá, což byl jeden z triků, který ho naučil Mistr Outori.

Proto rychle přešel okolo budovy a zahnul do jedné z uliček. Odtud se dalšími cestami dostal na tu hlavní, kterou k hlavní budově přišel. Během toho provedl rychle Henge no Jutsu a změnil se na Písečného ninju, konkrétně jednoho ze strážných u hlavní brány do města, kterého tam viděl, když přijeli. Na hlavní ulici se naopak začal chovat jako běžný občan, prohlížel si lidi sedící na zahrádkách, díval se na vystavené zboží obchodů a čekal.
Příležitost se dostavila zhruba za dvacet minut, když se směrem k velitelství blížila větší skupina ninjů. Dle jejich způsobu chůze a chování to nebyli vyloženě strážci, nebo přesněji nevypadali tak ve střehu jako ostatní okolo. Nouzu, zamaskovaný jako jiný Písečný ninja, se k nim nenápadně zezadu připojil a následoval je. A nemýlil se, skutečně skupinka šla až k hlavní budově. U vchodu stáli dva jouninové, kteří jim všem věnovali zkoumavý pohled, ale ani jeden nic nepodnikl, a tak pokračovali dovnitř.

Nouzu se brzy od této skupiny odtrhnul a vydal se hlouběji do budovy. I když mu Henge prošlo, nemohl riskovat, že by někdo mohl strážce brány poznat, nebo že používá ninjutsu k maskování své pravé totožnosti. Potřeboval převlek.
Propracoval se budovou, až došel do ubikace ninjů. Byla to velká místnost s mnoha palandami pro dva lidi a skříňkami vedle nich. Jednalo se o velmi jednoduché a účinné uspořádání, kdy ninja poslaný ze Skryté Písečné měl místo na spánek, které však musel sdílet s dalšími. Vojáci by měli spolu takto trávit čas, aspoň to ho učili. Nouzu se opatrně a rychle vloupával do skříněk, ve kterých hledal standardní uniformu a ochrannou vestu Písečného shinobiho. Až u čtvrté se mu poštěstilo a s tím málem času co měl, se rychle převléknul. Své původní přestrojení ukryl pod postelí na druhé straně místnosti a vyrazil.
Teď, když měl uvěřitelnější a pravdivější přestrojení, a jeho malování i odpovídalo zvykům určitých ninjů a klanů Země Větru, mohl se Travnatý ninja soustředit na hlavní cíl. Musel se nějak dostat k tělu místního velitele a zjistit, co se zde stalo a jestli to může ovlivnit, či ohrozit jejich čtyřčlennou skupinu. Zde už si nebyl jistý svým postupem, ale pokud by to měl někde zkusit, musel se nějak dostat na místo činu a k vyšetřovatelům. I když se mohl vydávat za jednoho z kontingentu posil, to mu nedávalo oprávnění dostat se všude, kam se mu zachtělo. Potřeboval nejdříve získat informace o prostředí, a tak se rozhodl ke zcela nečekanému, šílenému a hlavně na výsost drzému kroku; bude se vydávat za Písečného ninju, jako by jím skutečně byl. A taky tak učinil.

Následujících pár hodin Nouzu chodil po budově, mluvil s ostatními a plnil zadané úkoly jako skutečný ninja ze Skryté Písečné Vesnice. Měl určité obavy z toho, že by ho někdo mohl podezřívat kvůli jeho relativně nízkému věku, ale naštěstí věděl, že Píseční geninové na rozdíl třeba od těch Listových mohli nosit i bojové uniformy obzvláště, když byla vyhlášena pohotovost. A jak čekal a doufal, nikdo si nevšiml, že je tam navíc. Během toho se začal rychle učit poměry mezi ninji, jména velitelů různých sekcí, aby se tak mohl dostat k vyšetřování. Bylo to hodně riskantní, ale měl výcvik a instinkt, a na to se Nouzu spoléhal.
Procházel právě jednou chodbou, v ruce držel stoh papírů, které mu předal jeden z řídících sekce, když proti sobě viděl jít dalšího mladého ninju taktéž s papíry. Na rozdíl od něho, tento měl mnohem lehčí a méně vybavenou uniformu, takže se jednalo o genina pracujícího převážně v kanceláři.
„Zdravím,“ řekl Nouzu lehce zvesela, ale s unaveným a posmutnělým obličejem. Mladík s hnědými rovnými vlasy k němu vzhlédnul a také se pousmál.
„Ahoj,“ opětoval pozdrav a oba se u sebe zastavili. Vypadal docela sklesle, i když se ho tahle událost až tolik netýkala. Nebyl ještě tak vysoko na žebříčku hodností, přesto na něho dopadala tíha celé události. Zajímavé.
„Hrozné, viď?“ zeptal se Nouzu už víc zkroušeně. Tohle určitě zabere, aby začal mluvit.
„Jo,“ řekl ještě chmurněji druhý mladík a pohledem klesnul k zemi. Vážně ho to hodně vzalo. „Nageru-sama byl skvělý ninja, kterému na Vesnici a Zemi Větru moc záleželo. Kdo mu to mohl udělat?“
„Vážně nevím. Nejdříve Kazekage-sama, teď tohle. Je to jako nějaké... prokletí,“ Nouzu zněl tak přesvědčivě, že Písečný genin ani neměl šanci cokoliv poznat. Jeho myšlenky navíc nasměroval k jeho zármutku, což otupovalo pozornost. Nouzu se obratem zeptal, aby změnil téma, „co to neseš?“
Mladík se po překvapivé změně tématu podíval na Nouzua, pak na spisy ve svých rukách.
„Jo tohle. To jsou rozpisy hlídek a hlášení za poslední tři dny. Nesu to pro Kentara-dono, ten má na starosti vyšetřování vraždy Nagera-sama.“

Konečně. Zaradoval se zelenovlásek v duchu nad svým štěstím a vytrvalostí, a hned se chopil příležitosti.
„Tak to je náhoda. Já Kentarovi-sama nesu předběžnou zprávu o stavu hlídek na hranicích. Asi pro jistotu, že se tamtudy vrah nebo vrazi nechtěli vytratit do Země Řek, řekl bych. Tak jestli chceš, já mu to donesu.“
Nabídka zněla věrohodně. Je pravda, že mezi svými úkoly, které teď jako zamaskovaný Písečný ninja dostal, bylo i předání dané zprávy jouninovi jménem Kentaro, nevěděl však, že to on byl pověřen prošetřit útok. Bylo mu řečeno, že se má jednat o dobrého taktika a bojovníka. Teď měl jasný důvod, proč za ním jít okamžitě. Genin se na Nouzua zadíval.
„To bys udělal?“
„No jistě. Ty tak můžeš vyřizovat zase další věci,“ Travnatý v přestrojení se usmál.
Písečný kolega ještě chvíli váhal, než řekl svoji odpověď, „tak jo. Moc ti děkuju. Hrozně nerad bych šel tam kde... kde se to stalo.“ Nálada mu opět poklesla, co už Nouzua nezajímalo, i když to na sobě nedal znát.
„Nemáš za co.“
Mladík odešel chodbou. Nouzu se stále díval do míst, kde ho viděl naposledy, než se vydal svým původním směrem, který však na nejbližším schodišti změnil a vystoupal o další dvě patra výš na místo původního kurzu, kdy měl jít stále rovně chodbou do zcela jiné kanceláře druhého oddělení.

Cestu si ověřil už předtím a stejně tak i místo, kde se měl jeho cíl nacházet. Měla to být kancelář zavražděného. Blížil se k ní, a jak čekal, podél obou stran dveří stáli na stráži dva jouninové. Úmyslně se zarazil, aby tak dal dojem překvapení mladého a nezkušeného ninji, pak se váhavě rozešel k nim. Oba elitní ninjové ho bedlivě sledovali, ale neudělali nic, alespoň nic takové, čeho by si Nouzu všimnul. V tomhle je nesměl podcenit a musel zůstat ve své roli. Zastavil se před nimi, a jako každý mladý ninja viditelně polknul s napnutým výrazem ve tváři.

„Co chcete?“ zeptal se jeden ze strážných, holohlavý muž s tvrdými rysy tváře a dlouhou jizvou táhnoucí se přes spodní čelist.
„Nesu hlášení hlídek, o které požádal Kentaro-sama, pane,“ odpověděl Nouzu s hranou bázní, ale i nucenou sebejistotou a nastavil spisy v rukách tak, aby si je mohl jounin prohlédnout. Hraní patřilo k jedněm z nejdůležitějších dovedností Tančících Tengu. Možná ještě víc než nějaké vražednické techniky. Chvilku si jeho i spisy prohlíželi, pak ten druhý, o něco mladší než jeho kolega, s hnědými vlasy a protáhlou bradou přikývnul a dovolil Nouzuovi vstoupit.

Místnost vypadala úplně stejně jako kterákoliv jiná kancelář, kterou v této budově viděl. Tmavá s malým kruhovým okýnkem, pracovní stůl uprostřed se židlí, police podél stěn a keramické nádoby. Jediný rozdíl spočíval v tom, že zde byly i dveře vedoucí ven na balkón. A další odlišností bylo několik ninjů zkoumajících snad každý centimetr za použití chemických látek, přípravků, i pečetních svitků.
Uprostřed toho všeho za pracovním stolem stál Písečný ninja, o kterém se Nouzu domníval, že musí být Kentaro. Mohlo mu být tak třicet let, i když jeho zvrásněná tvář napovídala o vyšším věku. Měl tmavě hnědé vlasy a malá očka, nad nimiž měl naopak velké nadočnicové oblouky, obdélníkově tvarovaný nos a širokou spodní čelist. Na sobě měl standardní vojenskou uniformu Písečné včetně béžové vesty s chrániči ramen a ochrannou bílou látkou přes hlavu. Ačkoliv neměl žádný odznak nebo jiný symbol, který by ho identifikoval, Nouzu z něho cítil vyzařovanou auru autority. Právě si četl nějaký svitek a viditelně nad ním přemýšlel.
Nouzu opatrně přešel místnost až k vyšetřovateli. Někteří z ostatních ninjů si jeho příchodu všimli, ale po rychlém pohledu mu nevěnovali žádnou další pozornost. Zamaskovaný Tengu se zastavil u Kentaroa a s napjatým výrazem čekal, až si ho služebně starší ninja všimne. Ten tak učinil téměř okamžitě potom, co přestal pohledem přejíždět po svém svitku.

„Ano?“ zeptal se muž. Nouzu z jeho hlasu poznal, že i když to na něm nebylo vidět, byl Kentaro unavený, což bylo pochopitelné. Nouzu polknul, lehce naslinil rty, aby mu bylo lépe rozumět (to sucho bylo všudypřítomné) a pak odpověděl: „Tady jsou hlášení z hranic, a pak hlášení veškerého personálu za poslední tři dny, pane.“ Nouzu opět zahrál nervozitu a Kentaro mu to zřejmě uvěřil. Nikdy si nesmíš být jistý svým úspěchem. Nikdy nevíš, co ostatní skutečně ví a myslí si, vzpomněl si Nouzu na slova Mistra Outoriho.
„Ahh. Ano.“
Mladík předal vyšetřovateli spisy a čekal. Ten je velmi zběžně začal pročítat a Nouzu tak měl chvilku, aby si prohlédnul místo činu.
Hned první si všimnul, že nebylo vidět žádné známky souboje. Podle krvavé skvrny, která byla i za stolem vedle židle, to vypadalo tak, že vrah musel Nagera zastihnout zcela nepřipraveného, což vypovídalo o schopnostech pachatele. Kromě toho tu nebyla žádná jiná viditelná stopa. Z toho mála Nouzu začal vymýšlet možné způsoby, jak mohl vrah provést svůj čin.
Samozřejmě, že těch způsobů bylo mnoho, všechny je však neznal, ale například se za velitele mohl vrah dostat tak, že se vtělil do zdi a tiše z ní zase vystoupil. Mohl odlákat pozornost, aby se dostal dovnitř. Nebo mohl v místnosti už být a jen čekal na svoji příležitost prostřednictvím Henge, nebo jutsu použil, aby se dostal dovnitř a v nestřeženém okamžiku oběť probodnul. Anebo se mohl stát neviditelným. Sám by preferoval odlákání pozornosti, aby se dostal dovnitř a Nagera probodnul, ale to by musel mít jistotu, že na to oběť brzo nepřijde. Na jakýkoliv konkrétní způsob neznal dost informací.

Najednou se otevřely dveře na balkón a v nich stála černá postava. Proti slunci ji nebylo moc vidět, i když Nouzu mžoural, co mohl. Postava vstoupila dovnitř do stínu, takže ji konečně spatřil. Jednalo se o mladíka zhruba stejně starého, jako byli Raiu a Tayuya, možná o rok staršího. Měl světlou pleť, široké tváře, které se však trojúhelníkově zbíhaly k bradě, široký nos, malé černé zorničky ve velkých očích, avšak jeho hlavním vzhledovým znakem bylo obličejové malování ne nepodobné jeho vlastnímu. Líčidlo bylo karmínově-fialové. Jedna linka šla od čela až na špičku nosu, další byla přes jeho ústa, ze kterých vybíhala další dolů přes bradu, takže tvořila písmeno T. Další make-up měl okolo očí, ze kterých vybíhaly dvě linky, jedna tlustá, která nejdříve šla dolů a poté do strany k uchu, druhá tenčí, která se táhla od koutka oka rovnou přes spánek k uchu. Na sobě měl černé oblečení s kapucí, která mu na hlavě tvořila jakoby kočičí uši a na čele měl kovovou destičku se znakem Písečné. Na jeho břiše byl kulatý znak rozdělený na dvě půlky, pravou žlutou a levou červenou, na pravém stehně měl připevněné pouzdro na kunaie a pak černé rukavice s odhalenými prsty a volné ninja sandály.

„Kankurou,“ pronesl Kentaro a nevědomky tím Nouzuovi nově příchozího představil. Ten vstoupil do místnosti, přičemž za sebou nezavřel dveře, takže světlo zalilo jinak temnou kancelář. Vyšetřovatel pokračoval v řeči: „Co jsi objevil?“
„Pár zajímavých skutečností,“ odpověděl Kankurou a podíval se k podlaze.
„Balkón byl použit jako úniková cesta, ale zároveň jako přístupová. Stopy písku tomu nasvědčují.“
Skutečně? Nouzu se podíval ke kamenné zemi, kde písek skutečně byl, ale neviděl v něm nic, co by nasvědčovalo jakýmkoliv stopám. Co jiného čekat od ninjů z pouště, než že v něm budou umět číst. Ve svém přestrojení Travnatý nijak nedal najevo své překvapení a úžas. Nesmíš dát najevo svou znalost, ale ani ji předstírat. Jedině tak tě nikdo nebude podezřívat, tvař se, jako že to je zcela normální, pokud to není něco skutečně nenormálního. Další rada Mistra Outoriho.
„Pachatel měl komplice, kteří dokázali velitele Nagerua vylákat od jeho stolu. Toho využil k tomu, aby se dostal dovnitř a skryl se zatím neznámým způsobem.“

„Komplice? Jak víš, že nebyl jen jeden?“
„Podle šlápot,“ odpověděl rychle Kankurou na Kentaroovu otázku a dřepnul si, aby mohl rukou přejíždět těsně nad zemi, „jsou zde tři páry bot, které tu nejsou dlouho, z nichž jedny mířily oběma směry. Ty patřily Nageruovi. Ty další dva páry jsou zcela jiné a pozoruhodné.“
„Co máš na mysli?“ zeptal se Kentaro.
„Jeden z nich je mnohem lehčí, což je velmi zvláštní. Stejně tak i vrahovy stopy. Také mají velmi šouravý krok. Nohy jakoby tahali za sebou, písek skoro vykopávali všude okolo. Zvláštní, že by dva různí lidé měli stejný způsob chůze, nemyslíte?“ Kankurou schválně nechal otázku viset ve vzduchu. Ostatní o tom přemýšleli, včetně Nouzua. Podobné návyky znamenaly buď stejný výcvik a návyk, nebo stejné omezení, což mohlo nasvědčovat tomu, že útočníci mohli být dva sourozenci, kteří se naučili stejným způsobem chodit, ale i tak to znělo silně přitažené za vlasy.
„Souhlasím. Máš pro to nějaké vysvětlení, Kankurou?“ zajímal se zamyšleně vyšetřovatel a mladý Písečný ninja přikývnul.

„Jedno ano. Byly to loutky. Jejich chůze byla napodobena velmi zdařile, ale šourání a váha je prozradila. Jsou částečně nadnášeny, a tak k jejich pohybu není tolik zapotřebí stability nohou.“
„Takže loutkář. Nějaký zrádce z Písečné?“
„Nepochybně.“
„Rozumím,“ přikývnul Kentaro zamyšleně a Kankurou se postavil. Všichni ostatní je sledovali, protože si uvědomovali vážnost situace. I Nouzu nasadil stejný výraz jako ostatní, ale byla to jen přetvářka. Ve skutečnosti mu to bylo jedno.

„Je pravděpodobné, že vrah má u sebe přivolávací svitky, ve kterých jsou jeho loutky uloženy. Na to se budeme muset zaměřit při pátrání,“ řekl Kankurou a Kentaro souhlasně přikývnul. Pak se podíval na Nouzua, který tam stále ještě stál jako Písečný genin a jouninova tvář jakoby zestárla starostmi.
„Vrať se na své stanoviště. Nemluv s nikým o tom, co jsi tu slyšel. Rozumíš?“
„Ano pane,“ řekl Nouzu s nabytou jistotou a rychle odešel z místnosti, zatímco ho Kentaro a Kankurou mlčky sledovali.

Po zbytek dne Nouzu zůstal v centrále a dělal přesně to, co ostatní Píseční. Svoji práci dělal dobře, ale nijak na sebe nechtěl upozorňovat. Museli na něho zapomenout, ale zároveň nesměl zmizet moc rychle, aby nebyl podezřelý. Pohyb na tak tenkém laně v něm vzbuzoval zvláštní formu vzrušení. Počkal až do večera, než odešel, přičemž své přestrojení zase vrátil na původní místo. Nechtěl, aby si případnou krádež mohli spojit s jeho přítomností. Musel za sebou nechat co nejvíce falešných stop a skrýt ty pravé. Jedině tak mohl utajit, že v budově bylo o jednoho ninju víc, než mělo, a i kdyby na to přišli, mohli si myslet, že se jednalo o vraha.

Co nejrychleji a nenápadně se vrátil zpět na tržiště ke svým novým partnerům. Ti byli už připraveni uložit se ke spánku. Nouzu jim řekl všechno, na co přišel, což Raiu vyhodnotil jako dobré zprávy.
„Takže se nemusíme až tolik bát, že by si pro nás přišli.“
„Jejich cílem teď je nějaký Písečný ninja. Určitě rychle přijdou na to, že nejsi jeden z nich a zamítnou tě jako podezřelého,“ pronesl klidně Nouzu, který si už smyl maskovací make-up a oblékl se do svého pouštního oblečení.
„Pořád je to pro nás riskantní, ale aspoň si můžeme trochu odfrknout,“ pronesla Tayuya a opřela se o stěnu vozu, ve kterém spali.
„Je to ale celkem zvláštní, že velitele místní posádky zabili zrovna, když jsme přijeli my,“ zamyslel se Raiu a začal se škrábat na bradě. Tayuya na něho podezřívavě pohlédla.
„Raiu. Jestli tě napadá to začít vyšetřovat...“ nedokončila větu, a ani nemusela, když křupnula prsty ruky. Raiu rychle zakroutil hlavou a zašklebil se.
„Ne, ne! To nemám v úmyslu. To se nás vůbec netýká. Jenom mě to zaujalo, nic víc.“

Nastala chvíle ticha. Všichni už byli unavení, a tak se spíše zabývali vlastními myšlenkami ohledně celé téhle situace.
Za chvíli promluvil ten, který toho během rozhovoru řekl nejméně, a to Jakkaru, „takže, co uděláme teď?“
„No, pořád platí, co jsem říkal ráno,“ odpověděl Raiu, „nemůžeme se jen tak vytratit, ale zůstat tu taky nesmíme. Budeme muset zůstat s karavanou, dokud neupustí Seifukushu. Pak budeme moct jít po svých pryč odsud dál na jih. Pokud nemá někdo lepší nápad.“
Nikdo nic neřekl, a tak se všichni uložili ke spánku. Nadcházející dny budou pro všechny velmi vypjaté, ale Raiu věřil, že to všichni zvládnou. Společně.