Když má srdce svoji hlavu 42

Díl dvaačtyřicátý – Bít se za lásku přináší dorty

S na hony vzdáleným pohledem seděl vysoko na větvi, levou nohu měl pokrčenou a přitaženou k hrudníku, kdežto druhou nepravidelně komíhal ve vzduchu. Zády se opíral o kmen stromu, v jehož koruně si dopřál přestávku na jídlo zakoupené v nedaleké, malé, přátelské vesnici.
Líně zvrátil hlavu a skrz třepotající se listí, které svým neorganizovaným růstem nepodléhalo žádnému řádu, upřel zrak ke hvězdám. Svítily. Ne, zářily, jako by se mu tím odleskem snažily předat nějaké poselství. Přemítal, jak asi Sakura strávila svůj narozeninový den. Odpočívala doma, nebo šla někam ven? Viděla se s přáteli? Povečeřela s rodiči? Neskutečně ho mrzelo, že s ní při takto významné události nemohl být, ale tahle „věci na pravou míru uvádějící“ mise prostě nepřipouštěla odklad. Čím dřív si tihle svrchovaní ignoranti, špinavě si zahrávající s lidskými osudy, uvědomí, že Naruto Uzumaki rozhodně není podělaná figurka na šachovnici, s níž by pro vlastní prospěch mohli manipulovat, tím líp. Kdokoli se ho pokusí připravit o to nejdůležitější, co nedobrovolnou schránku Devítiocasého v životě potkalo, bude litovat.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Sakuro-chan,“ zašeptal s posmutnělým úsměvem ke stříbřitými tečkami poseté obloze, nato ladně seskočil na zem a navzdory dvěma předešlým probdělým nocím se pomalou, rozvážnou chůzí vydal směr Konoha. Na spánek neměl nejmenší pomyšlení, stejně by nezabral. Čekal ho totiž ještě jeden nelehký úkol, jenž obvykle unáhleného mladíka bude nepochybně stát veškerou sebekontrolu a disciplínu.
Zatímco uvažoval o zvolení co nejefektivnějšího postoje pro další setkání, notoricky si vrazil ruce do kapes a pozvednutím ramen si přitáhl mikinu blíž ke krku. Takhle pozdě bylo pouze pár stupňů nad nulou. S bezděky zatvrzelým výrazem přidal do kroku, přece jen měl před sebou dlouhou štreku.

Slunce se již dávno vyhouplo nejvýš nad obzor, když se před Narutem postupně začal rozestupovat les a v dálce se majestátně rozostřovala známá brána. Zastavil se před otevřeným prostranstvím, které ho dělilo od milované domoviny, bokem se opřel o jeden z posledních stromů a bystrým zrakem zmapoval dění u vstupu. Kromě dvojice Chouninů, řešící cosi s hlídkou, a blížící se skupince obchodníků s mulami tam panoval klid. Nehodlal se hlásit, jazykem si přesunul bonbon ze strany úst na druhou, mrštně se odrazil, a tak, jako prve šikovně proklouzl ven, se teď nepozorovaně dostal zase dovnitř.
Na okraji cílové bohaté čtvrti, kam se dopravil po střechách, přistál na široké cestě dlážděné kočičími hlavami, po nichž se po krátké aklimatizující pauze spořádaně vydal hloub.
Ač nespadal mezi trémisty, do očí bijící honosnost a vyšperkovanost rozlehlých sídel spolu s takřka hmatatelnou nadřazeností vyplňující zdejší ovzduší Jinchuurikimu nepříjemně svíraly žaludek. Nepřidaly mu ani poměrně čerstvé vzpomínky na minulou návštěvu téhle lokality. Přitom v době před akademií sem chodíval celkem často, především vyvádět lumpárny – rozhazovat psí výkaly po udržovaných trávnících, omotávat schránky toaletním papírem, patlat bláto na luxusní dveře, čmárat barevné nápisy na omítky, ale i závistivě pozorovat zdánlivě šťastné rodiny, zejména o vánocích, kdy mu společnost chyběla nejvíce. Bylo zvláštní, jak člověk s odstupem času vnímá věci jinak.
„Dobré odpoledne, Naruto-kun!“
Zběžně se ohlédl po hlase volajícím jeho jméno, patřil do draze vypadajícího kimona oděné dívce, jenž nejspíš právě vyšla z prodejny přepychových oděvů. Nezaujatě kývnul na pozdrav a pokračoval dál. Ne, že by se z něho úměrně s narůstající slávou stal arogantní tupec - na více či méně odvážné projevy mladých slečen stále reagoval plaše, nejistě, početnější skupinka holek ho dokonce k smrti děsila - jednoduše se plně soustředil na následující plán.
Najatým profesionálem vyladěnou zahradou s okrasnými keři prošel k hlavní budově klanu, vystoupal na vyvýšené zápraží a zdobeným klepadlem několikrát odhodlaně bouchl do bezpečnostních dveří. Sice by se s vynalézavostí a trochou obratnosti do domu pořídil vplížit, zde to však nepovažoval za chytrý tah. Majitele rezidence, vzhledem k jeho chladné a nedůvěřivé povaze, by tím tutově neohromil, spíš naopak, negativně by to pošramotilo onu věhlasnou nedotknutelnost.
Dle předpokladu mu otevřel ten samý majordomus nenápadného vzezření co posledně. Mají tihle lidé vůbec někdy volno? Vedou osobní život?
„Ah, Uzumaki-san. Co si račte přát?“ zeptal se během mírné, zdvořilé úklony.
„Chci mluvit s panem Hiashim,“ řekl rázně.
„Obávám se, že vás momentálně nebude moci přijmout, je uprostřed důležitého jednání se zástupci vedlejších rodin.“
„Jsem si jistý, že mě přijme, až mě ohlásíte. Jinak si ho z tý schůze půjdu vytáhnout osobně,“ opáčil neoblomně a upřel na sluhu, jenž si ho s nečitelně kamenným výrazem měřil drobnýma těkajícíma očima, svůj neústupný pohled.
Po chvíli mlčenlivého zírání před blonďákem správce té velké domácnosti opět shrbil záda, načež škrobeně přikázal: „Prosím, počkejte tady, oznámím váš požadavek vůdci.“ A tak Naruto osaměl. Zatímco si na ukazováček tak nějak nevědomky namotával šňůrku mikiny, v malém rozsahu přecházel sem a tam po dřevěné terase. Navzdory předchozí sebejistotě zbožně doufal, že mu Hinatin otec vyhoví, takže nebude nucen zrealizovat svou ne do větru vyřčenou výhružku.
Když zanedlouho znovu klaply dveře, přistihl se, že samým očekáváním zadržuje dech.
„Hiashi-sama je ochoten vám věnovat pár minut svého drahocenného času,“ oznámil mu majordomus rezervovaně vybraným posunkem ruky signalizujíc, aby ho následoval. Poté, co úlevně vydechl, šeredně se do zad toho strojeného panáka nad přetlumočenou větou zapitvořil.
Kromě monotónního pleskání sandálů o mramorovou podlahu, po níž poslušně kráčel za služebným, se dlouhá, artefakty posbíraných z různých koutů světa dekorovaná chodba utápěla v tichu. Jak se blížili k pracovně, v dutině břišní se mu nanovo usídlil ten otravně nepokojný pocit. Prsty si prohrábl od kapuce jaksi povadlým dojmem působící vlasy a za visící cípy utáhl uzel na ochranné čelence, přitom si stylem mantry v duchu opakoval, že se nesmí nechat vytočit, ať se děje cokoli. Byl do toho tak zabraný, že do svého průvodce málem naboural. Byli na místě.
Muž v na míru střižené uniformě mu otevřel a s úslužným pukrletem se namáčkl na z masivu vyrobené dveřní obložení, aby kolem něho mohl pohodlně projít do místnosti. Pak bezhlučně zavřel.
„Naruto, co tě za mnou tak neodkladně přivádí?“ oslovil ho neprodleně Hiashi. Přestože stál u rohu stolu a naléval si čaj, byl schopen neodbytnému návštěvníkovi věnovat přísný pohled. Přerušení vyjednávání ho vskutku příliš nenadchlo.
„Řekněme varování,“ odpověděl nebojácně. Nijak zvlášť prostorný pokoj s malým oknem do ovocného sadu pravděpodobně sloužil pouze k soukromým účelům. Na desce sekretáře panovala rozpracovanost, která absolutně neladila s pořádkumilovností představitele hlavní větve, ležely zde rozevřené knihy a svitky, na složce nesoucí název účetnictví spočíval talíř s nedojedenou snídaní, v popředí byla dokonce vystavená rodinná fotografie. Dva zarámované snímky dcer stály i na skříňce připomínající kartotéku, nad níž visel zaručeně ručně malovaný obraz krásné tmavovlasé ženy. Dle podoby neomylně poznal, že se jedná o portrét Hinatiny matky. Kdysi ji letmo zahlédl při nějaké události, mezi obyčejné lidi nechodila. Na zbylých stěnách byly přibité dozajista na zakázku dělané katany všemožných délek a tvarů.
„Nerozumím.“
„Já myslím, že ano,“ odsekl lehce nabroušeně, na tyhle úhybné hry neměl náladu. Popravdě, od někoho Hiashiho kalibru je nečekal.
Jakmile spatřil, jak veliteli nejmocnějšího klanu s nevídanou kuriozitou povylétlo obočí, kvapně si připomněl to, co si tak pečlivě vštěpoval do paměti. Zachovat. Klid. Několikrát přenesl váhu z jedné nohy na druhou a zase zpět, založil si paže na prsou a o něco vyrovnaněji uživatele Byakuganu alespoň propíchl pohrdáním sršícíma očima.
„Zařídil jste, aby lord Daimyo najal vámi doporučené zabijáky na Haruno Sakuru,“ pronesl rezolutním, leč v normální rovině posazeným hlasem. Na chvíli zavládlo ticho, v němž dlouhovlasý Hyuuga nad vzneseným obviněním nehnul brvou.
„Ano, tohle,“ připustil během usedání do polstrovaného křesla netečně. Hlasitě si usrkl a nato odložil šálek na totožným vzorem vyvedený podšálek.
„Pochop, jsem vlivný muž, který je zvyklý dosáhnout svých záměrů jakýmikoli prostředky.“
„To vám nedává právo usilovat někomu o život!“ rozkřikl se na něho vytočeně. Domýšlivost tohohle panáka neměla hranic! Aniž by si to uvědomil, stál rozkročený v bojové pozici, ruce, instinktivně spuštěné podél těla, byly připravené ve zlomku vteřiny zasáhnout svůj cíl. Veškeré mimické svaly měl napnuté k prasknutí, chřípí se mu těžkými nádechy a výdechy divoce roztahovalo a zase smršťovalo. Největší změnu však prodělaly jeho oči, už se netřpytily, světle modré duhovky nebezpečně potemněly a zorničky se stáhly do uzounké čárečky. Obdobně tak mladíkovy rty. Narutův hněv se odrazil i na atmosféře v pracovně, jako by se náhle citelně ochladilo, také se zdálo, že oknem neproudí tolik světla co před pouhým okamžikem. Člověk nepotřeboval speciální oční techniku, aby viděl tu démonickou auru zhmotněnou kolem blonďatého ninji.
„Co s tím uděláš, napadneš mě ve vlastním domě?“ otázal se ho Hiashi posměšně. „Měl jsem za to, že jsem tě dostatečně upozornil na možné fatální následky. Na vině je ta tvá nerozumná mladistvá tvrdohlavost. Zodpovědnost za ten incident padá jen na tvou tvrdošíjnou hlavu.“
Jízlivé pobavení v jeho hlase bylo rázem tatam, nahradilo ho zlomyslné apelování na Jinchuurikiho svědomí, což naštvaného mladíka kupodivu kapánek usměrnilo. Nesmíš se nechat vyprovokovat, protože o to přesně mu jde, kladl si v duchu na srdce.
„Říkejte si, co chcete, na svém rozhodnutí trvám. Nedovolím, aby nás se Sakurou někdo rozdělil. Bez zaváhání se postavím každému, kdo se o to pokusí,“ pravil nekompromisně, přesvědčivě.
„To mi vyhrožuješ?“ zavrčel muž s culíkem pohoršeně až rozzlobeně, přičemž se za stolem vztyčil v celé své úctyhodné výšce. Na takové chování evidentně nebyl zvyklý.
„Ne, to bych si netroufl,“ odvětil sarkasticky. Z potěšení, že se mu povedlo věčně ovládajícímu se Hiashimu pozvednout mandle, se značně uvolnil.
„Jak jsem říkal, berte to jako varování.“ Po těch slovech na něho se zpupným úšklebkem neohroženě ukázal prstem, poté se s grácií otočil na patě a nevzrušeně vykročil ke dveřím.
„S tou nemajetnou Harunovic holkou po boku nebudeš dobrý Hokage, nehynoucí láska a vysoký post nejdou dohromady,“ ozvalo se za ním uštěpačně.
„Můj otec měl obojí, a byl skvělý Hokage,“ setřel ho pohotově, načež opustil místnost.
Zaslepen vztekem nad zvráceným smýšlením toho chlapa pořádně nevnímal, jak se dostal ven. Asi si podvědomě zapamatoval trasu, kterou ho předtím vedl sluha, zapadající svým vzhledem k druhu takzvaných šedých myší, a ninja instinkty ho z toho členitého baráku bezpracně vyvedly. Ať to bylo jakkoli, znenadání se ocitl na čerstvém vzduchu, což nesmírně uvítal. Neotálel, rychlou chůzí za sebou zanechal pozemky klanu Hyuuga a zanedlouho i celou tuhle okázalou část vesnice.
Bylo mu jedno, kam jde, hlavně, že byl pryč odtamtud. S nespokojeným povzdechem si sedl na nejbližší lavičku a frustrovaně si dlaní přejel po obličeji.
„Tohle jsi teda moc nezvládl,“ počastoval se tlumeným hlasem sebekriticky. Mnoho nechybělo a naklonil se přes stůl a plnou silou zarazil pěst pod tu snobsky vztyčenou bradu jednoho z nejvýznamnějších členů Rady. Tolik k jeho diplomatickému taktu. Bylo mu jasné, že chabé vysvětlení, že šlo o citlivou a velmi osobní záležitost, by jeho čin neomluvilo. Hokage prostě nesmí dopustit, aby mu ruply nervy… No co, však ještě není Hokage. Zatím není oficiálně ani budoucí Hokage. Navíc měl vždycky problém s uznáváním autorit. Víc než to, komu právě nepřímo vyhrožoval, ho trápilo, co podnikne, pokud si Hiashi nedá pokoj. Nejspíš by ho musel vyzvat na souboj cti. Upřímně doufal, že k tomu nedojde, protože veřejné zostuzení by se dotklo i zbytku rodiny, a to si nepřál. Pevně věřil, že Hinatin otec není tak naivní, aby si dělal falešné naděje na výhru.
Neměl tušení, jak dlouho tu lavičku okupoval, nebýt Shikamaru s Kibou a Akamaru, kteří ho na ní objevili sedět se zkormouceným výrazem, trčel by tam do setmění.
„Naruto, ty pitomče! Co tady tak nešťastně dřepíš? Ulítly ti snad včely?“ vytrhl ho ze zadumanosti hnědovlasý stopař vesele.
Pozvedl hlavu, načež mu odpověděl jejím negativním zakroucením.
„Řeším morální dilema, to nestojí za řeč,“ dodal, když trojice přišla blíž k němu, a s nuceným úsměvem to ožehavé téma odmávl stranou.
„To znám a vím naprosto přesně, co potřebuješ. Rozptýlení. Máš štěstí, že jdeme kolem. Máme se v plánu trochu odvázat, dát si pár panáků, pokecat, sbalit nějaký holky, víš jak. Tak vstávej, jdeš s náma.“
„Já se rozhodně nikoho sbalit nechystám,“ podotkl oddaný pozorovatel mraků věcně tváře se nad tou představou poněkud otráveně.
„Díky za nabídku, kluci, ale radši bych se viděl se Sakurou,“ odmítl je Jinchuuriki ve vši slušnosti. Vyhrocená debata v Ichiraku a vypjaté emoce ho dohnaly k ukvapenému odchodu, o němž ji zpravil vzkazem o třech řádcích, chtěl si s ní v klidu promluvit, mimo jiné, neskutečně se mu po růžovlásce totiž stýskalo.
„Au, to bolelo,“ zakňučel hraně Kiba, přičemž se afektovaně chytil za srdce.
„To tě zklamu, tvá drahá polovička si s Ino a Tsunade-sama někde v baru užívá dámský večer,“ informoval ho uživatel stínové techniky.
„Oh.“ Po poškrábání na temeni to bylo jediné, na co se vzmohl. Nezlobil se, vždyť Sakura o jeho návratu nevěděla; spíš mu to udělalo čáru přes rozpočet.
„Další důvod, proč se přidat.“ Energickým štěknutím dal Akamaru svému pánovi za pravdu. Ten upustil od bezvýsledného verbálního lanaření, popadl Naruta za nadloktí a švihem ho vytáhl na nohy.
„No jo, tak dobře. Dobře.“ Srovnal s akčním Inuzukou krok a nepříliš nadšeně se nechal vést na místo určení. Vnitřně stále zpracovával fakt, že přivítání i rozhovor se svou milou bude muset odložit na zítřek.
„Kde jsi vlastně byl, chlape? Hledal jsem tě po všech čertech. Nakonec mi Sasuke řekl, že plníš nějakou misi.“
„Jo, musel jsem si vyřídit jistý… věci.“
„Mělo to něco společného s tím, co se stalo Sakuře?“ zeptal se vždy bravurně dedukující Shikamaru. Zapálený kandidát na Hokage chviličku zaváhal, pak souhlasně kývl a hloubavě zabodl zrak do udusané cesty. Nebyl typ, který by si před přáteli liboval v tajnostech.
„Ohledně toho, doneslo se ke mně několik zajímavých hypotéz. Můj bratranec z ANBU si myslí, že na Sakuru ti vrazi zaútočili na popud lorda Daimyo. Sasuke to zjistil a podal si ho,“ rozpovídal se polohlasně Kiba, „zezačátku jsem to považoval za blbost, teď mi to přijde celkem reálný. Jiro byl ve vyšetřovacím týmu. Nic nenašli, to ale neznamená, že to neudělal, i když mi k němu taková loajalita zrovna dvakrát nesedí. Je silnej a chytrej, překonat bezpečnostní prvky u brány a nedohledatelně zamést stopy je pro něho hračka. I Sai to víceméně potvrdil.“
„Bastardu Sasukemu na Sakuře-chan záleží, třebaže to většinou nedává najevo, je to jeho týmová kolegyně. Nezdála se mu ta její amnézie, vydoloval z ní, kdo ty šmejdy poslal, a zakročil,“ zastal se svého nejlepšího přítele Naruto. V jeho tónu již nebyly památky po ukřivděnosti z obejití, v uplynulých dnech měl spoustu času na přemýšlení a uznal mstitelovy pohnutky. Bohužel se shodovali v tom, že obvinit takového mocnáře běžným legálním způsobem, nezaručovalo uspokojivý výsledek. Obdobné soudní spory se mají tendenci táhnout roky, přičemž je obžaloba za pochybných okolností nakonec stejně stažena. Ve skutečnosti mu byl za ten čin vděčný.
„Hm, to klobouk dolů. Sasuke je formát,“ utrousil mistr v rozpoznávání pachů, když vstupovali do zapadlé putyky. Jelikož bylo venku ještě světlo, musely si zasažené oči přivyknout nezvyklému přítmí. Ne, že by hospoda neměla okna, jak si vzápětí všiml, byla ze tří čtvrtin schválně zatažena těžkým závěsem. Po levé straně stál dlouhý bar, u něhož posedávalo nevídané množství mladíků. Upíjeli oblíbené drinky a tlachali s koketujícími servírkami. V rohu byl jukebox s malým tanečním parketem, ve zbylé části nevelkého prostoru byly halabala rozestavěny stoly. Na rozdíl od Kiby, jenž se na dálku pozdravil s nakrátko ostříhanou obsluhující dívkou, tu nikdy nebyl.
„Dojdu objednat, zatím si někde hrcněte,“ zavelel, načež se od nich se svým věrným společníkem oddělil, i ten vypadal, že to tu zná. Zabrali první volný stůl, na kterém se neválelo zapomenuté špinavé nádobí, a čekali. Shikamaru si zapálil cigaretu.
„Vydal ses do paláce za Daimyem, co?“ Nad kamarádovou inteligencí se už neobtěžoval pozastavovat.
„Musel jsem, málem kvůli mně Sakuru-chan zabili. To bych si do konce života neodpustil. Potřeboval jsem jim sdělit, co se bude dít, když se to bude opakovat.“ U poslední věty se držel, aby zlostně neskřípal zuby.
„Jim?“ S otázkou Narovi z úst vyšel i našedlý obláček kouře, ve spirálách si lenivě stoupající ke stropu.
„Jemu a Hiashimu. Ukázalo se, že to byl propracovaný plán podnikavého Hyuugy,“ řekl s křečovitě zatnutými pěstmi. Ten zatracený člověk nemající zábrany bude Narutovi ležet v žaludku hodně dlouho. Přemítal, zda někdy nadejde den, kdy bude litovat, že ho doopravdy nepraštil.
„Vážně? To je teda síla. Proč mě to jen nepřekvapuje?“ Nějak nevěděl, co na to odpovědět, unaveně si podepřel rukou bradu a bezradně pokrčil rameny.
„A jak to šlo?“
„Dobře a o něco hůř,“ shrnul svou varovnou misi huhlavě. Dle Shikamarova vědoucího úšklebku nebylo nutné zacházet do detailů. Věřil, že chápal, proč to považoval za povinnost. Přesto všechno byl rád, že to měl za sebou.
„Hej, co ty zvadlý ksichty, vy dva?! Už se to nese,“ vyplísnil je příchozí Kiba usednuv naproti. Jen to dořekl, přitančila k nim ta jeho známá barmanka, postavila se za neobsazenou židli a začala vyprazdňovat na dlani precizně vybalancovaný naložený tác. Před každého umístila bílou keramickou karafu se saké a malý šálek. Naruta obsloužila naposled dávaje si záležet na řádném předklonu, při němž velmi podbízivě vystavovala na odiv objemné poprsí. Ze svého úhlu, pořád si nečinně podpíral hlavu, měl vskutku královský výhled. Zatímco blonďák krvavě zrudnul, Kiba se na něho rozverně zazubil. Sebejistá dívka nešetřící líčidly se potěšeně usmála a svůdně na na sedátku se ošívajícího ninju mrkla.
„Na pěkný holky!“ zvolal Kiba poté, co si všichni nalili. Naruto, po vzoru svých spolustolovníků, vyprázdnil kalíšek do dna, a s nakrčeným nosem se nenápadně oklepal. Saké mu nijak zvlášť k srdci nepřirostlo, naštěstí ze zkušenosti věděl, že u příští rundy to bude lepší. Tu do sebe, k mladíkově nelibosti, oklopili takřka v závěsu.
„Jak to všechno vůbec Sakura snáší?“ zajímal se hovorně Shikamaru.
„No…“
„Slyšel jsem, že jste se pohádali,“ skočil mu jeho protivník z arény neomaleně do řeči, zároveň co si doléval další.
„Pohádali, to úplně ne. Trochu jsem na ni vyjel, protože mi lhala o důvodu toho napadení. Sasukeho heroický skutek tomu moc nepomohl, v tu chvíli jsem si připadal jako totálně neschopný blbec.“ Nad tou vzpomínkou se nehezky zamračil. Sakuřino mlžení se ho bolavě dotklo. Skutečně mu tak málo důvěřuje? Hledě na skupinku dovádějící na parketu zadumaně si křehký kalíšek protáčel mezi prsty.
„Ženský jsou problémový,“ přerušil Shikamaru panující ticho. Jeho výstižný poznatek stvrdili dalším frťanem.
„Co ostatní, měli na páteční večer lepší zábavu?“ dožadoval se objasnění nízké účasti téhle sleziny. Už to bylo pár týdnu, kdy se sešli ve větším počtu. Nakázal si, že to musí dělat častěji.
„Lee je na misi, Chouji má klanovou poradu a Shino se Sasukem společnost zrovna nevyhledávají,“ vyjmenovával Kiba aktivity přátel, „obzvlášť Sasuke. Sai se snažil vymluvit na práci pro ROOT, ale myslím, že má sjednaný nějaký dostaveníčko. Tropil kolem toho hrozný tajnosti. Aspoň někdo má v tom vašem týmu rozum a je otevřený nabízejícím se krásám přírody. Jo, mistr Iruka říkal, že možná zaskočí.“
„Jak to myslíš?“ chytil se záhadné narážky Naruto, zmateně přitom krabatě čelo.
„Jen naznačuju, že mi přijde jako hřích odmítat všechny ty svolné slečny vyjadřující ti náklonnost.“
„O čem to mluvíš?“
„Snaží se tě svést ke svému stylu života,“ přetlumočil mu výborný stratég kamarádovy neschvalované úmysly, nad nimiž v otráveném gestu protočil panenky.
Už pili každý sám ve své frekvenci – Kiba často, Shikamaru sporadicky, Naruto vůbec.
„Huh?“
„Naruto, dobrá polovina dámského pohlaví Listové by bez mrknutí obětovala vlastní babičku nepříteli, aby s tebou mohla strávit noc,“ vychrlil na něho polopaticky od alkoholu růžolící Kiba, „seš hrdina a vůbec si nevážíš pod nos naservírovaných výhod.“ Z jeho téměř pohoršeného výrazu, kdy nad blonďákovou neposkvrněností skoro lomil rukama, bylo zřejmé, že on by se zachoval jinak.
Jinchuuriki oněměle vytřeštil oči, možná pět vteřin na něho civěl s pootevřeno pusou, pak nevěřícně zatřepal hlavou a nervózně se zasmál. Nahlas.
„Plácáš nesmysly. Viď, Shikamaru?“
„Nechápu to, ale obávám se, že má pravdu.“
Nejdřív se chtěl zeptat, co by s ním všechny ty ženy ráčily dělat, nicméně od toho upustil. Byl zvídavý mladý muž, nejkrizovější období prožil po boku Zvrhlého poustevníka, ke všemu byl prakticky donucen kompletně přečíst jeho odvážnou tvorbu, takže v teorii nezaostával. V momentě, kdy to na úsporný režim fungujícímu mozku docvaklo, se v pohledném obličeji zračila čirá hrůza s notnou dávkou studu.
„A-Ale, já… J-Jak bych- Já miluju Sakuru-chan!“ vykřikl po počátečním blekotání směrodatně.
„To ti samozřejmě nikdo nebere, Sakura je hezká, chytrá, silná a umí být i milá, jenže je taky děsně komplikovaná. Bude trvat věky, než ti dovolí vystřelit na branku.“
„Ty seš fakt debil, Kibo,“ okomentoval jeho prostořekost Shikamaru.
„Co jsem řekl?!“
Ač měl sto chutí se vrhnout přes stůl a naložit osobitému členu týmu osm co se do něj vejde, ovládl se. Nehybně seděl se semknutými rty a zavřenýma očima a počítal do deseti. Jistěže se mu líbily i jiné holky, za spoustou z nich se na ulici otáčel, leč navzdory fyzickým potřebám osmnáctiletého shinobi ho představa něčeho intimnějšího s některou z nich tolik nelákala. Bylo mu volný, jestli ho ostatní kluci mají za hlupáka, zelenooká medička pro Naruta byla ta jediná na světě, pouhé pomyšlení na její blízkost s ním provádělo hotové divy.
„Jenom se mu pokouším poradit, jak se popasovat s dostupnými příležitostmi, vztahy na jednu noc mají svoje kouzlo. Podle mě by chlap měl získat nějaké zkušenosti, než se uváže,“ ztěžklým jazykem se v jeho milostném životě rýpal dál.
„Drž už hubu, Kibo!“ osočil se na přítele rozhořčeně zvýšeným hlasem, až Akamaru ležící u nohy varovně zaštěkal. To drobet zkorigovalo jeho rudé vidění.
„Když nějakou holku opravdu miluješ, dostat se jí mezi nohy není ta největší priorita. Upřímně ti přeju, abys to někdy poznal,“ pravil o dost klidněji. Došlo mu, že z mladého Inuzuky mluví alkohol. Zvedl se a chystal se k odchodu, podobná nabádání neměl zapotřebí poslouchat. Někdo hledá lásku s velkým L po celý čas bytí. Bezúspěšně. On ji našel napoprvé a nehodlá ji odehnat kvůli prchlivým okamžikům slasti.
„Tak se hned neurážej. Sedej, kámo, dáme si štamprličku.“
„Zjevně dneska nemám správnou náladu, radši půjdu,“ otočil se na vášnivého hráče Shogi.
„Neber si to tak, je na mol.“
„Já vím. Měj se.“
Vecpal se k baru mezi hosty, aby mohl zaplatit. Jakmile si ho ona obdařená servírka povšimla, přispěchala k němu. Vypadala zklamaně, když ji požádal o účet.
„Vážně už musíš? Za hodinu tady končím, kdybys toužil po společnosti,“ zatrylkovala vábně mávajíc dlouhými řasami.
„Ne, díky,“ odbyl ji s omluvným úsměvem a mašíroval k východu. Snad vlivem nějakého nadpřirozeného úkazu se rozhodl jít delší trasou normálně po cestě. Vymotal se lampami osvícenými ulicemi hlavní třídy a u kina zahnul do jedné z mnoha postranních. Osvětlení několikrát protivně zablikalo a potom zhaslo nadobro. Napřímil se v krční páteři, aby zkontroloval, co se děje, nic neobvyklého však nezaznamenal. Pravděpodobně jen praskla žárovka. Zasunul ruce do kapes a znovu se dal do pohybu, když vtom mu zrak padl do okna různými hlasy šumícího baru. Zamrzl na místě, neboť za sklem v tlumeným, barevným světlem zalitém podniku zmerčil dvě blondýny živě klábosící nad postavou dívky spící na stole. Čelo jí spočívalo na složených pažích, rozprostřené vlasy kolem ní tvořily jakousi clonu, takže jí nebylo vidět do tváře. Naruto o její identitě ale nepochyboval. Byla to jeho Sakura. Starostlivě se zakabonil a vešel dovnitř.
„Ino, babčo, co se stalo Sakuře-chan?“ optal se po stanutí u konkrétního stolu.
„Oh, Naruto! Naruto, Naruto,“ dokola převalovala Pátá jeho jméno, namazaně a o oktávu výš než bylo přirozené.
„Tak seš zpátky, ty k-kluku jeden. To se dělá, takhle bez povolení se zdejch-nout?“ Škytla, což ji ohromně rozesmálo. Chopila se lahve a oparem zastřenýma přimhouřenýma očima pátrala po jakékoli nádobě.
„Je opilá?“ přesměroval pozornost k o trošku střízlivěji působící vrstevnici poukázav přitom na shrbenou růžovlásku.
„To ani né, měla sotva d-dvakrát. Prostě usnula.“ Shledajíc to za strašnou záhadu, rozhodila rukama do stran.
„Pořád leží v těch deníkách a pak si s ní člověk ani nepokecá,“ stěžovala si s našpulenou pusou.
„Vezmu ji domů,“ řekl nesmlouvavě, vklínil se do mezery mezi jejich a sousední box a velmi obezřetně, aby ji nevzbudil, vzal Sakuru do náruče.
„Jé, Naruto, to je tak h-hezký,“ zaštkala se sprásknutými dlaněmi Ino. Přešel její opilecký výlev a zeptal se, zda tam jeho milá nemá nějaké věci. Po zdlouhavém shánění mu s menšími obtížemi na prst pověsila ucha dvou dárkových tašek.
„Tak pěkný zbytek večera, dámy.“
„Hej, Naruto, četl jsi všechny Jiraiyovy knihy?“ zastavila ho Tsunade podivným dotazem.
„Nevím, asi jo. Ne, že bych měl na výběr.“
„Há, neříkala jsem to? Sakura bude jednou opravdu šťastná žena,“ zahýkala rozjařeně Hokage, načež ke své druhé učnici vyslala zvláštní posunek. Pro vlastní dobro se nepídil po významu a chytře využil nestřežený moment k vytracení. Zatímco opatrně kladl nohu za nohou, s bedlivým a zároveň učarovaným výrazem shlédl na podřimující dívku. Pocítil náhlý příval výčitek, že na její únavě nese neopomenutelný podíl viny. Zahanbeně si povzdechl a přivinul si ji těsněji k hrudi. Přes opatrnost, s kterou postupoval, měl Sakuřin dům zanedlouho na dohled. Vystoupal na kupě míst vydrolené schody a zůstal stát přede dveřmi, za jejímiž čtvercovou skleněnou výplní prosvítalo mihotavé světlo. Takové, co ve tmě vychází z televizní obrazovky. Špičákem si skousl spodní ret a nejistě přešlápl. Zbožně se zahleděl na okno nad balkonem Sakuřina pokoje, určitě ho nenechala pootevřené. Nápad zahrnující neohlášené vniknutí do bytu se mu stejně nelíbil. Pokud si s jejími rodiči přeje vycházet, musí hrát fér. Přidržel si pravidelně oddechující krásku pozvednutou nohou a kloubky prstů levačky zaklepal.
„Haruno-sama,“ pozdravil v pyžamu se objevivšího muže.
„Naruto, co se-?“
„Nebojte, je v pořádku. Jen usnula vyčerpáním,“ zarazil jeho nastupující paniku.
„Oh, aha. Tak, pojď dál. Uložíme ji do postele.“ Blonďák ho následoval do chodby, kde si s lehkým zavrávoráním palcem u nohy sundal sandál, posléze i druhý, a potom se vypravil ke schodišti do patra.
„Nahoru a rovně,“ instruoval ho pokročilý třicátník. Na to mladík pouze kývl, nechtěl mu vykládat, že už tu za hodně obdobných okolností jednou byl. Nenamáhal se s tápáním po vypínači, místnost naštěstí prosvětlovalo dostatek záře z venkovních lamp. Jako tehdy Sakuru pomalu položil, zul jí vysoké boty, odhrnul zbloudilé prameny z hebké pokožky a po pokochání ji láskyplně políbil na čelo.
Když se vrátil dolů, nikdo tam nebyl. Rozhlédl se a všiml si, že se svítí v kuchyni, tedy předpokládal, že se jedná o kuchyň. Připadalo mu neslušné zmizet bez rozloučení, tak se vydal za žlutým kuželem. Ostražitě nakoukl dovnitř, aby zjistil, kdo se chopí pískající konvice s uvařenou vodou.
„Říkal jsem si, jestli by sis se mnou nedal šálek čaje. Nerad ho takhle pozdě piju sám,“ promluvil na Jinchuurikiho, aniž by se otočil od sporáku.
„Em… děkuju, rád,“ odpověděl zaskočeně.
„Posaď se,“ pobídl ho zástupce rodiny vřele. Opustil okupovaný flek kousek od vstupu, kde uctivě čekal na pokyny, a mlčky zaplul na židli k nachystanému hrníčku.
„Dobře, že to neviděla Mebuki. Dnešek byl celkem hektický, rozbolela ji hlava, trpí na migrény, tak si vzala prášek na spaní,“ prozradil mu důvod manželčiny nepřítomnosti. Otočil se od linky, postavil před něho talířek s trojúhelníčkem narozeninového dortu a usedl ke své porci. Vykolejený Naruto nenacházel slova, sebral proto přiloženou lžičku, ukrojil si sousto a strčil si ho do úst.
„Páni, je vynikající,“ vyhrkl spontánně, jakživ nic lahodnějšího nejedl.
„To mě těší, pečení je má silná stránka.“
„Jistě není jediná, kterou máte,“ zareagoval impulsivně.
„Obávám se, že o mně máš příliš vysoké mínění. Ale děkuju.“
Rozhoštěné ticho rušilo jen občasné zacinkání lžičky či zvuk srkání horkého čaje.
„Sakura-chan se zmínila, že vám pomáhá v pekárně,“ vypotil pracně nějaké téma ke konverzaci. Jelikož odpověď dlouho nepřicházela, pozvedl zrak a střetl se s nerozluštitelným, analyzujícím pohledem. Nervózně se poškrábal na nose, načež těkajícíma očima zakotvil v rozjedeném dortu.
„Ano, ale tohle není práce pro ni. Je předurčená pomáhat lidem, konat velké věci, ne hňácat těsto,“ pronesl takřka po věčnosti Kizashi bezmocně.
„Já vím. Slibuju, že udělám všechno pro to, abych jí pomohl obnovit proudění chakry, znovu získat možnost dělat to, co ji naplňuje,“ dušoval se odhodlaně Naruto.
„Věřím, že to dokážeš. Učinit moji holčičku šťastnou… No, zdá se, že ty bylinky začínají působit, je nejvyšší čas jít na kutě. Děkuju, že ses o Sakuru postaral.“
„Kdykoli.“
Čile vstal a opětovně vyjádřil své díky za skvělé pohoštění. Pod tíhou náklonnosti k tomu bodrému muži natáhl ruku, ten ji srdečně stiskl a záhy mu do ni vsunul krabičku s nejmíň čtvrtinou té sladké dobroty. Popřáli si dobrou noc; najednou se taky hrozně těšil do postele.