Poslední z klanu Akame XLI. - Osudové rozhodnutí

Po dlouhé době ucítila Tou Šišku, který se probudil ze svého denního spánku. Opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se. Akamaru zoufale zavyl. Boj kolem se zastavil.
„Rychle utečte!“ varovala je Hinata a uskočila zpět. Akamaru kníkal a kousal si nohu. Kiba ho zvedl do náruče a utíkal. Písek zčernal. Dívka zůstala uvězněna uprostřed hemžení. Ošívala se. Metala kolem sebe jutsu jako šílená. Její kolega jí vyrazil na pomoc, ale rychle se stáhl.
„Rychle, musíme odtamtud dostat,“ zakřičela Tou a setřásla ze sebe škorpióna, který ji bodl do ruky. Chytla Šišku za ocas a několikrát s ním zatočila a pak ho odhodila daleko za sebe. Ten se ještě ve vzduchu stočil do pevného klubíčka, chvilku se kutálel a pak se zastavil.
„Zůstaň!“ křikla na něho. Hmyzí pochoutka pro něho byla neodolatelným lákadlem, ale tentokrát si vybral příliš velké sousto.
„Musíme se k ní dostat! Potřebujeme se jich nějak zbavit,“ volala Tou. Ubýval jim čas. Jestli sebou nepohnou, škorpióni ji ubodají. Jejich bodnutí je velice bolestivé. Jed určitého škorpióna byl použit jako jedna ze složek mučícího séra, které dobře znala. Rychle zvažovala jejich možnosti, nemohla využít vodu, stálo by ji to příliš mnoho chakry. Raikiri nemělo takový rozsah.

„Vítr proroctví,“ pronesla Hinata.
„Co uděláme,“ zeptal se chlapec z Deštné.
„Hinata odhodí co nejvíc těch potvor. Doběhnu pro ni, bodnutí mi neublíží.“
„Chci nějak pomoci!“ vychrlil kluk z Deštné. Jeho suverenita byla pryč. Zůstal jen zpola maskovaný strach.
„Co umíš?““
„Suiton.“
„Až ji donesu, tak ji pořádně opláchneš.“ Nebude muset vyčerpat svoje síly.
Škorpióni létali na všechny strany. Ostatní se kryli o kus dál. Hinata se předvedla, skvěle vyčistila cestu. Tou proběhla vytvořeným bulvárem a popadla dívku a přehodila si ji přes rameno. Zavrávorala pod její tíhou. Zpáteční cesta byla náročnější. Nohy se jí bořily do písku hlouběji než předtím. Dostala několik dalších bodnutí do krku, ramene a ruky. Jakmile se dostala do bezpečné vzdálenosti položila dívku na zem. Okamžitě ji zaplavila vlna vody, která splachovala a topila bodavé tvory.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se Tou.
„Setsuko.“
Setsuko se celá chvěla a ruce měla pevně zatnuté v pěst.
„Potřebuje dostat dvojitou dávku. Kdo je ještě pobodaný?“
„Akamaru.“
„A já,“ odpověděl další z Deštné.
„To vystačí akorát.“ Připravila si čtyři protijedy. Tři pro její tým a jeden pro jistotu. Vyndala lahvičky ze svých zásob. Díky malému vylepšenému jutsu mohla tekutinu v nich aplikovat bez použití injekce. Stačilo protijed zformovat do tvaru malé jehly a nechat ho proniknout kůží.
„Setsuko, dám ti lék na bolest. Za chvíli se ti uleví.“ Dívka se pokusila přikývnout. Tou jí dala navíc antibiotika. Stejně postupovala u Akamara a Araty, tak se jmenoval člen týmu z Deštné.
Během jejího léčení se k nim došoural Šiška. Očichával mrtvá těla škorpiónu, ale nakonec usoudil, že nejspíš nejsou žádnou lahůdkou a šel raději k Tou.
„Zamiřte rovnou k cíli nebo si přivolejte pomoc. Měla by být v pořádku, ale bude vyčerpaná, stejně žádný další boj nezvládne.
„Díky,“ odpověděl Arata.
„Tohle je pro vás,“ podal jim svitek Země.
„Skvělý, díky,“ sebral ho rychle Kiba. Tou jen protočila oči.
„Ehm, děkujeme, ale nechtěli jsme to po vás,“ snažila se zamluvit Kibovu netaktnost Hinata.
„Pro nás chuuninské zkoušky končí, třeba to pomůže vám.“

„Takže máme vyhráno, můžeme se vydat k cíli,“ pochvaloval si Kiba. Akamaru sice trochu kulhal, ale jinak přežil bodnutí bez větší újmy. Tou cítila, jak jí tuhne ruka, ale věděla, že je to jen nepříjemný pocit, který brzo zmizí.
„Neměl bys předbíhat událostem, ještě nemáme vyhráno,“ upozornila ho Tou. Hinata mlčela.
„Prosímtě, nestraš.“ Nechtěla sýčkovat, ale nemohla se zbavit nepříjemného pocitu.
Slunce se pomalu začalo vytrácet, šeřilo se. Nesnesitelné teplo přejde do pronikavé zimy. Směřovali umírněným tempem ke středu. Dopřáli si jen krátký odpočinek. Všichni chtěli nechat Démonní poušť za sebou. Daleko za nimi se začala formovat obrovská a děsivá stěna. Písečná bouře se k nim blížila. Jako přízrak před ní vyvstala omšelá vzpomínka. Choulili se všichni tři pod otcovým pláštěm. Všude kolem to hučelo a Tou se bála. Maminka ji k sobě přitáhla blíž a pevně ji sevřela. Hladila ji po vlasech a šeptala jí do ucha. Nepamatovala si co. Jestli zpívala nebo vyprávěla pohádku. Nakonec usnula. Když se znovu probudila byl den a ona se nesla na zádech. Utápěla se ve vzpomínkách, které měly sladkou příchuť s nepříjemně trpkým dozvukem.

Nejdřív začala zaostávat za ostatními. Potom se zastavila a opřela se dlaněmi o kolena. Kiba a Tou se na ní otočili. Hinata se sesunula k zemi. Oba se k ní rozeběhli.
„Co je ti?“ vyděsil se Kiba. Jen ukázala na svoji nohu. Pomalu ji poodhrnul nohavici. Měla nateklé lýtko.
„To je od škorpióna,“ Tou se k ní sklonila.
„Proč jsi nic neřekla!“
„Neměla jsi další protijed,“ zašeptala a omdlela.
„No a co, tak by prostě ta holka dostala jen jednu dávku. Raději bych pomohla tobě. Kruci!“ zakřičela, jako by ji mohla slyšet.
„Pomůžeš jí?“ zeptal se Kiba. Podíval se na ni s vírou, že všechno vyřeší. Měla chuť řvát. Nevěděla, co má dělat. Proč to Hinata nechala zajít tak daleko? Odolala touze začít vrazit si ruce do vlasů a schoulit se do sebe, aby utekla nepříjemnému rozhodnutí.
„Tak Touazuki!“ zakřičel na ni Kiba, až Akamaru vyděšeně couvl.
„Něco můžu zkusit.“ Než lahvičku odšroubovala, několikrát ji protočila mezi prsty a zamyšleně se na ni dívala.
„Vyvinula jsem to pro sebe. Říkám tomu Škrabka.“
„To zní hloupě.“
„Občas to se všemi mými lektvary přeženu,“ pokračovala, jako by ho neposlouchala, „jakmile mám v sobě příliš jedu anebo experimentuji a nezvládnu s chakrou detoxikaci, vypiju to. Kompletně to očistí všechno špatné v těle.“
„To je skvělý, Hinatě to pomůže,“ radoval se Kiba s naivitou, který by spíše pasovala k dítěti.
„Rychle a kompletně to odstraňuje toxiny z těla. Je to náročné pro organismus, nepříjemné, ba i bolestivé. Potíš se, zvracíš nebo můžeš i krvácet z nosu. Věř mi, že nic podobného zažít nechceš.“
„Když jí to pomůže.“
„Nevím, jestli jí to pomůže. Může jí to ublížit. A bude mít obrovskou ztrátu tekutin. Tady v poušti.“
„Máme na výběr?“
„Ne.“

Kiba byl u Hinaty a podpíral ji. Musela zůstat sedět, aby se nezačala dusit. Probrala se, ale byla zesláblá. Tou do ní lila jeden hlt vody za druhým, dokud zvládala pít. Naplnila všechny jejich čutory.
„Vezmi ji na záda, Kibo. Musíme si pospíšit a dostat se do cíle. A kryj se, nejspíš ti nazvrací za krk.“ Doufala, že narazí na někoho, kdo jim pomůže překonat zbytek cesty. Písečná bouře byla už blízko. Kus před nimi se tyčila zubatá skaliska, chtěli se tam schovat. Pro Hinatu by to bylo bezpečnější.
„Dobře, vyrážíme,“ zavelel Kiba.
„Ne tak rychle, zlatíčka,“ zašveholila melodicky žena, která se objevila až příliš blízko u nich.
„Máme s vámi nějaké jednání,“ ozvalo se za nimi. Zjizvený muž vyskočil za Kibou. Pak se objevily další čtyři postavy.
„Heleďte, nechceme teď žádné problémy. Dáme vám svitky a nechte nás jít,“ vyštěkl na ně Kiba. Tou si je prohlédla. Jednak byli o dost starší než oni, ale navíc nikdo z nich neměl čelenku. Tohle nebyli účastníci chuuninských zkoušek.
Zrzavá žena se sladkým hlasem se rozchechtala.
„Miláčku, svoje svitky si nech.“ Touazuki chytla Kibu za mikinu a přitáhla si ho těsně k sobě. Nahnula se až k jeho uchu a zašeptala: „Prosím, teď bez odmlouvání…“
„Co si to tam šeptáte, haranti,“ vřískl plešoun.
„Jdi do háje,“ prskl Kiba.
„No, rádi, ale nejdřív od vás něco chceme.“
„Co chcete?“ zeptala se Tou a šroubovala si lahvičky na svém popruhu. Zřejmě jim to nevadilo a byli si jisti svojí silou, protože nezakročili. Užívali si své moci.
„Dvě krásná bledá očička,“ pohodil hlavou k Hinatě.
„Jak příhodné nechat někoho s Byakuganem bez dozoru.“
„Stačilo si počkat, až bude oslabená.“
„A to se v Démonní poušti stane snadno.“ Všichni kolem se jim posmívali.
„Kibo, teď!“