Proč jsou lišky němé VIII.

„Plán je pro tebe jasný. Ty budeš vějička, která je naláká k vodě. Hodně by se mi hodilo manželovo Kekkei Genkai, ale bohužel mám jen podstatu vodní. Potřebujeme je dostat k řece. Tam se o to postarám já a ty dobiješ každého, kdo by se ještě hýbal,“
Megumi si nebrala servítky.
Mito připomínala Nara její tetu. Žádné cavyky. Jasné cíle a jasné postupy. Nemělo cenu se s něčím mazlit.
O svitku v kapse se zatím nezmínila. Vypadalo to, že nebude potřeba.
„Ten Les smrti jsme prohledávali ze špatného úhlu. Tady podívej, ta skaliska. Působí jako neprostupné jeskyně, ale dá se jimi projít. Jsou utábořeni z druhé strany. Ještě předtím než Reiko…“ ukazovala jí na mapě, kterou měly před sebou, „Tudy se mohli dostat pohodlně až k polím a bezpečně a rychle zase zpátky do tábora, který si z druhé strany skalisek udělali, aniž by si jich ti Hyuugové všimli, chápeš?“
Chápala.
„Dobře. Tvoje trasa je jasná. Tady je Les smrti. Jím ani skalisky se nedostaneš k řece, ztratila by ses cestou. Vezmeš to tudy. Je to sice volné prostranství, ale potřebuješ jen být rychlá. Přeběhneš tady to houští, protáhneš je částí řídkého lesa na tenhle palouček u vody. Tam se schováš a já to vyřídím. Případně mi budeš krýt záda. Hlavně ale nelez na tu pláž u řeky, rozumíš?“
Rozuměla dobře. Ale Megumi neměla o jejím odhodlání jistotu, tak dodala: „Děláme to pro Reiko i pro ty ostatní holky. Děláme to ale taky pro sebe a děláme to pro všechny, které by tato banda mohla dostat,“

Megumi byla na předvídání genius. Hned jak Mito dorazila na místo, kde měl být tábor, okamžitě na nepřátelské ninji narazila. Skrčila se v trávě. Opravdu tam byli. Ale bylo jich přesně tolik, kolik Nara říkala? No, přepočítávat to nebude, bude své kamarádce věřit. Začala odpočítávat.
Deset.
Devět.
Bože, je jich víc! Co teď?!
Osm.
Sedm.
Nějak to s Megumi zvládnou. Megumi byla chytrá, určitě jí improvizace nedělá problém a třeba to ani plán nenaruší.
Šest.
Pět.
Tiše se postavit. A vyčkávat. Až si jí sami všimnou. Ozařoval jí zezadu měsíční svit. Ale do obličeje jí vidět nebylo. Důležitá věc.
Čtyři.
Tři.
Ti nejblíže od ní otáčejí hlavy.
Dva.
Jedna.
„Za ní! Chyťte ji!“
Na ten příkaz Mito vyběhla. Teď se jen modlila, aby neměli nějakou techniku, kterou by ji mohli nadběhnout. Nebo nedej bože aby to někdo prokoukl a zařídil se podle toho.
Nic.
Byli průměrní.
Stačili jen na to, aby dívce vrazili kudlu do hrudi, než mohla vykřiknout.
Měla náskok. Louka, houští, les. Několik shurikenů a kunaiů ji přístálo těsně u hlavy, ale veškeré ostří se zaseklo o dřevo. Pořád měla náskok. Proletěla snad kolem i jedna katana.
„To je zase den!“ zavyla. Byla na konci lesa. Už viděla řeku. Skočila před poslední strom a skrčila se. Několik metrů před ní stála nachystaná Megumi. Dělila je písečná pláž u řeky.

O téhle části plánu netušila Mito nic, tiše se krčila v kořenech stromu a sledovala, co se bude dít. Nepřátele vybíhali jeden po druhém z lesa. Neměli ponětí o tom, že jsou tu dvě ženy, takže si utíkající dívku zaměnili za mladou ženu stojící po kolenou ve vodě.
Bez jakéhokoliv varování se vrhli na ní. Jenže k ní už nedoběhli. Megumi díky své vodní podstatě zavedla část řeky pod písek, takže se z pláže stala nebezpečná bažina, která pohltila nohy nepřátel, a ti začali klesat do opravdu tekutého písku. Snažili se po ní házet zbraně, ale díky silnému měsíčnímu svitu se nedokázali dobře strefit. Ona naopak měla viditelné podmínky ideální a tak pomocí luku strefovala jednu nepřátelskou hlavu za druhou, případně jejich hrudníky či břicha. Vystoupila na břeh a vytáhla šípy z nejbližších těl zabořených až po pás v písku. Znovu je použila ke střelbě.

Jenže Megumi se opravdu přepočítala. Nepřátel neubývalo a navíc si všimli, že vběhnutí na písečnou plochu by pro ně znamenalo jistou smrt jako pro jejich spolubojovníky, kteří neměli to štěstí. Začali se zastavovat a vymýšlet taktiku.
Mito cítila ohrožení.
Vytáhli střelné zbraně a snažili se do Megumi trefit. Také začali obcházet pláž a dostávat se k ženě do vody přes větve některých stromů sahající až nad hladinu řeky.
„Megumi!!!“ zaječela a Mito a vzdala se svého úkrytu. Byl čas vytáhnout svitek.

Jedna druhou podepírala, když přecházeli přes tichou, spící louku. Hvězdy jim svítily nad hlavou. Přežily. Vyhrály.
„Dneska jsem viděla kouzla,“ zašeptala Megumi, která měla o málo víc zranění než Mito, „po nebi se honili draci a bájní ptáci a kosili naše nepřátele. Bylo to jak z pohádek a starých vyprávění,“
Uzumaki jen přikývla.
„Ten svitek jsem u tebe v pokoji už viděla. Tobirama mě požádal- prosím nelekej se!“ usmála se, když se Mito zarazila.
„Požádal mě, abych tě sledovala. Že prý se mu něco nezdá. Zjistila jsem, že jsi ninja, ale neřekla jsem mu nic. Je to jen mezi námi. Ty klikyháky na těch pečetích… ty jsi ta ztracená dívka ze Země Vodních vírů, viď? Mito Uzumaki,“
Uzumaki sklopila hlavu.
„A jsem ráda, že nejsi němá. Ty pečetě, ten svitek, to jak jsi Reiko překřížila ruce… Ti chlapi od nás musí být minimálně barvoslepí,“ prohrábla jí vlasy.
Mito se usmála.
„Reiko měla ráda Madaru. Řekneme mu to?“ změnila téma. Bylo to poprvé, co po několika týdnech promluvila na lidskou bytost.
„Ne, neřekneme mu to. Bude to tak lepší. Ale také měla ráda hvězdy, podívej,“ ukázala na nebe. Zastavily se uprostřed louky a hleděly na oblohu.
„A myslím, že dnes si ty draky a ostatní zvířata hýřící všemi barvami moc užila. Byla by na nás pyšná. Podívej, padá hvězda,“
„Poslyš Megumi-san,“
„Povídej,“
„Já vím, že to nemohu chtít jako protislužbu, protože Reiko byla i moje přítelkyně, ale mohly bychom si to prosím nechat pro sebe? To kým jsem? A ještě hrát, že jsem němá? Já vám nechci ublížit. Jen se teď všechno moc zkomplikovalo.“
Megumi se usmála.
„A zkomplikuje se to ještě víc. Hned jak sem dorazí vyslanci od vás a uvidí tě tu, mohl by z toho být velký problém. Hned jak to půjde, jdi za Hokagem a ukaž mu, že nejsi němá. Bude mít radost,“
„Bude si myslet, že k němu nejsem upřímná. Že jsem lhala, ale já se jen bála a pak už bylo pozdě,“
„Mito, nemusíš se bát. A tím kdo jsi, se spousta věcí vyřeší,“
„Jsem myslela, že o tom nic nevíš,“
„Zlato, mě nic neunikne,“ mrkla na ni Megumi, „a teď rychle, než o nás začnou mít chlapi strach,“

„Madaro, ty jsi u nás skoro pečený, vařený!“ vzdychl Tobirama.
„Jedna z našich ženských bude mít těžkou hodinku,“
„A neměl bys tam být jako vůdce klanu?“
„Prý překážím, tak jsem tady,“
„Pánové, je všechno v pořádku?“ vstoupil do společenské místnosti Hashirama.
„Doufám že jsi se nemotal v kuchyni, nemůžeš tam ženským dělat nepořádek,“
„Já se jen bojím vás dva nechávat spolu o samotě,“
„Já nic nedělám!“ bránil se Tobirama.
„Stačí, stačí. Chcete něco k pití?“
„Od Hokageho-hospodyňky cokoliv,“ ušklíbl se Uchiha.
Když si připíjeli, někdo zaklepal. Tobirama šel otevřít. Do dveří padl Nara.
„Á Shikami-san! Pojď si s námi připít!“ vybídl jej s úsměvem Hokage.
„Prosím vás chlapi, není u vás moje žena?“ odmítl muž.
„Počkat, to němé děvče šlo za tvou ženou,“ zarazil se Tobirama.
„Ano, to je pravda. Přišla k nám. Já pak šel do putyky, a když jsem se vrátil, nebyly doma. Tak jsem myslel, že šly třeba sem nebo tak,“
Společnost přestala myslet na pití.
„Ne, tady nejsou,“ řekl Hashimara.

Čtyři muži seděli nad mapou okolí a pečlivě si ji prohlíželi.
„Nejlepší na čtení v mapách je stejně tvá žena,“ řekl Tobirama.
„Je to jediné co jsem našel v jejím pokoji. Vůbec nemám ponětí, kde by mohly být,“
„Třeba se šly mstít,“ řekl Madara.
„Co-cože? Komu?“ nechápal Hashimara.
„Vrahům Reiko Nohary. Nara nám mohla lhát, že nic neví. Třeba věděla, kde přesně jsou a vzala si tu němou na pomoc,“ pokračoval Madara, „a teď někde na ně číhají,“
„To ne! Hrozilo by jim velké nebezpečí! To němé děvče je příliš křehké na tyhle věci!“
„Nemyslím si, Hashimaro, že by byla nějak křehká,“ odporoval Tobirama.
Rozrazily se dveře a muži utichli. Jen nevěřícně zírali na výjev před sebou.
„Tak jsme doma, Liško,“ řekla Nara Megumi, „ále, je tu nějaká zajímavá sešlost. Pánové!“
Ninjové civěli na dvě špinavé, ztrhané ženy poseté šrámy. Oddechovaly a usmívaly se.
„Kde…kde jste byly?!“ uhodil na ně Hashirama.
„Hokage-sama, postaraly jsme se o tu věc s těmi bandity za Lesem smrti. Můžete se vydat hledat svou nevěstu. Vesnice vaši přítomnost nebude nutně potřebovat,“
„U všech bohů! Co se dělo?! Proč jste tak zřízené?“
„No, bylo jich tak o dvacet víc, než jsem předpokládala,“
Všichni měli otevřenou pusu dokořán.
„Jak o dvacet?“ zopakoval Madara číslovku.
„Šmankote, Megumi! Vždyť jsi v očekávání! Musíš se šetřit!“
„Vždyť jsem se šetřila. Dala jsem jich tak patnáct a tady moje přítelkyně dorazila zbytek,“ otřela si Megumi natrhlý ret.
„Jak zbytek?“ to byl Madara.
„Tys jí vzala sebou?! Vždyť o ní nic nevíme!“ nasupil se Tobirama.
„Bez ní, bych tu teď nestála, Senju! Nepřežila bych, nedodržela naši rodinnou filozofii a nepomstila bych Reiko a ty ostatní!“
„Přece jsme si říkali, že pomsta…“ začal pomalu Hokage.
„Tak tomu nebudeme říkat pomsta, ale prevence. Už se to žádné ženě nestane. Reiko byla poslední. A Tobiramo Senju chci ti říct, že moje němá přítelkyně je sice cizinka, ale teď už je naše! Šla do toho se mnou, protože jsem ji o to požádala a riskovala život pro pomstu, tedy prevenci v našich končinách! Ochránila mě, když jsem byla v úzkých. A to proto, že tohle místo považuje za domov.“
Mito zrudla a zabořila zrak do země.
Hashirama to vzdal.
„Nu dobrá, Megumi-san, prosím ukaž mi to místo na mapě, kde jste se střetli. Vyšlu tam hlídku. A teď si půjdete obě odpočinout,“
Jakmile Megumi pronesla přesnou polohu v souřadnicích, její manžel jí vzal do náruče a rozloučil se se všemi přítomnými.
„Po-počkej! Já to ujdu!“ zlobila se Megumi.
„Já vím, ale nepočkám. Jdeme. Dobrou noc,“
Dveře se za nimi zaklaply.
„No, já jdu okouknout to místo činu,“zívl Madara, „Tobiramo, jdeme, vezmu svoje lidi, tak abys zase neměl nějaký divný pocit, že děláme něco nekalého,“ vytáhl druhého Senju od stolu a zmizeli v noční temnotě.

„Takže kolik jich bylo? Sto?“ ušklíbl se Hokage.
Mito zavrtěla hlavou, že nikoliv.
„A já si myslel, že ty ušetříš i mravence v kuchyni,“
Opět záporně zareagovala.
„No jistě, ženy mravence v kuchyni nešetří. Zapomněl jsem,“
Podal jí ruku a ona si myslela, že jí jen chce pomoct se narovnat, protože se opírala o trám. A ne, že ji zvedne ze země a odnese do jejího pokoje. Málem se propadla hanbou. Aspoň, že to nikdo neviděl.
„Teď si odpočiň. Naber sil. Jsi nějak zraněná, co by se muselo hned ošetřit? Udělám to,“
Dala mu najevo, že v pořádku.
„Tak dobře a kdyby se něco tak řekni… jo, řekni, protože jsem si jistý, že umíš mluvit,“ znělo to mírně dotčeně a Mito se velmi zastyděla.
„Ne, nebuď smutná prosím, nezlobím se,“ pomalu vykročil z místnosti, šel pozpátku a tak se bál, že do něčeho narazí. A taky se mu to povedlo. Vrazil ramenem o stěnu.
„Tak dobrou noc,“ usmál se.
Dívka jej ale dohnala. Dělilo je od sebe jenom pár centimetrů. Přikývla a postavila se na špičky. Chtěla mu to pošeptat. Chtěla se svěřit. Sice to bylo všechno naráz, ale alespoň něco. Něco málo o sobě říct. Nemusela hned všechno.
Na poslední chvíli si ale vše rozmyslela a zabouchla mu posuvné dveře přímo před nosem.

„Bohové, já se asi půjdu zabít,“zavyla polohlasně a skrčila se za paraván. „Teta měla pravdu. Jsem jak neřízená střela!“ zakryla si ruce dlaněmi.