Sny jsou přežitek

„Jaký je tvůj sen? Čím chceš bejt?“ Nehezky se pitvoříc papouškovala otázky, na něž už byla doslova alergická. S hlasitým zaduněním upustila loket na bar a roztaženou dlaní si neohrabaně zapřela alkoholem ztěžklou hlavu.
„Poslední dobou kolem lidí s harantama neslyším nic jinýho. Jako by snad mělo význam mít sen, za něčím jít,“ mrmlala si nevraživě pod vousy.
Mžouravě zaostřila na kalíšek naplněný až po hrdlo, s jakousi zatvrzelostí, odrážející se v trhavém pohybu, se ho chopila a obrátila do sebe. V jejím stavu se to samozřejmě neobešlo bez nehody, od obtisknutého kolečka se přes dřevěný pult táhla cestička kapiček, která za do hladka opracovanou hranou pokračovala po ženině holém stehně i světlém kabátu.
„Třeba já jsem chtěla být divadelní tanečnice, v honosných šatech s krásnými partnery tančit před zraky publika,“ zasnila se s přitroublým úsměvem na rtech, hned se však zase vrátila k rozčarovanému tónu, „a podívej se na mě. Jsem pořád Genin, bez chlapa, bez dětí.“
„Ale jděte, přece není všem dnům konec,“ pronesl povzbudivým tónem barman, pro hrstku zákazníků leštící skleničky.
„Ale je.“
Jak se natahovala po z půli vypité lahvi saké, nebezpečně na barové stoličce zavrávorala. Nelibě se zamračila.
„Uh, kruci,“ zaklela, když část čiré tekutiny skončila mimo porcelánovou nádobku. Chvíli přemýšlela, jak drahé pití dostat tam, kam patří, pak se malinko těžkopádně shrbila a líně se roztahující loužičku hlasitě vysrkla. Spokojena s výsledkem náročného výkonu, potěšeně se zašklebila.
Pingl, spěchající s hadrem odstranit napáchané škody, se zarazil v polovině kroku, nešťastně nad tím výjevem zakroutil hlavou a rezignovaně se odebral k obsluhování nově příchozích hostů.
Kunoichi s červenými vlasy, upravenými do ležérně extravagantního stylu, se pro změnu zadívala na stojánek se slánkou.
„Koho to zajímá? Myslíš, že rodičům záleželo na tom, čím se chci stát? Že se mě Travnatí ptali, po čem toužím, když nás s mámou vyhnali na ulici a udělali z nás spodinu společnosti? Ne. O mé vysněné cíle se nestarali ani při rozhodování co se sirotkem jejich podrobeného uzdravujícího stroje; prostě mi přikázali ji nah-radit.“ Škytla, což ji ještě víc rozezlilo, naštvaně zkrabatila čelo.
„Kdepak, i vyhledávači podivínů, Orochimarovi, bylo ve skutečnosti putna, po čem tajně prahnu, jen předstíral účast, abychom byli povolnější. Jeho ovečky, nic jiného jsme nebyli. Ovečky, které se na povel proměnily ve vlky.“ Afektovaně ve vzduchu máchla rukou, jako by místo nehtů měla drápy. Stylem prostoduchého blázna se tomu gestu zachechtala.
„A potom přišel miláček Sasuke-kun…,“ při vyslovení toho jména zázračně zněžněla, „ne, ani on neprojevil zájem o mé niterní tužby, byl natolik zahleděný do sebe, že jsme postupně pojali jeho sny za své, slepě ho následovali. Naše ustoupily do pozadí do takové míry, až jsme se stali loutkami, otupělými pěšci bez vlastního názoru. Přesto, tohle období v jeho přítomnosti, byla nejhezčí část mého mizerného života.“ Mluvila kamsi do prostoru, vypadalo to, že to celé vypráví vylepenému plakátu, zvoucího portrétem frontmana známé kapely na jejich koncert.
Za výraznými brýlemi oparem zakalenýma očima zašvidrala po panáku, dezorientovaně po něm zašátrala, jakmile ho nahmátla, hořce se ušklíbla, vyprázdnila ho a hlučně položila zpět.
„Ž-život stojí za hou-by,“ řekla sotva srozumitelně, opět škytla a nato čelem přistála na pocintaném baru. Tvrdě usnula.
Zdál se jí krásný sen o Sasukem, vděčně se na ni smál a děkoval jí za vše, co pro něho udělala, obětovala. Pak ji ale zničehonic chytil za rameno a začal s ní lomcovat.
„Teto Karin. Teto Karin, vzbuď se!“ Ono protivné tahání za rukáv se stále stupňovalo. Neochotně rozlepila víčka a namáhavě zvedla hlavu. Zmateně se rozhlédla, až spočinula zrakem na malé dívence s obdobně nápadnými obroučky.
„Huh?“
„S mámou tě všude hledáme. Slíbila jsi, že přijdeš na večeři.“