Oné noci...

Co to se mou, sakra, je? Měl jsem tendenci hledět pouze do jednoho místa, až mě z toho bolely oči. Papíry byly téměř netknuté, práce jednoho dne se mi nebezpečně hromadila. Neměl jsem o nic zájem. Vše mi připadalo titěrné. Nedokázal jsem vyplodit jednoduchou větu. Proč jsem tak roztěkaný? Nesoustředěný? Plný zmatku? K ničemu? Mučil mě pocit děsivý proud viny. Ano, dával jsem si jeho smrt za vinu. Dokola jsem si opakoval: „Není to moje vina.“ Přece jsem mu dal šanci. Nevyužil ji. Toť vše.
Asi mě smrt mého nejlepšího přítele zasáhla víc, než jsem si byl ochotný přiznat. A to jsem ho zabil vlastníma rukama! Před několika málo hodinami! Nešlo to jinak! Vyprovokoval mě! Nebo chtěl, abych ho zabil? Ale proč? Neustále mi vrtalo hlavou to, co mi řekl těsně před smrtí. Věděl přesně jak to dopadne, přesto se té ráně nevyhnul…
Nechtěl jsem na to myslet, měl jsem důležitější věci na práci, jelikož jsem byl zvolen hlavou vesnice, tudíž na mých bedrech spočívala tíha zodpovědnosti za každého obyvatele. Ovšem nyní bych nedokázal ochránit ani sám sebe, natož celou Konohu. Nasekal bych v boji tolik chyb, až by to hezké nebylo. Zemřel bych dřív, než bych použil nějakou kloudnou techniku. Můj sensei by mi za to pěkně vyčinil. Nad touto myšlenkou jsem se smutně pousmál.
Styděl bych se za sebe. Madarova smrt mě hluboce zasáhla. Přese všechno, co jsme spolu zažili nebo udělali. Byli jsme si hodně blízcí přátelé. Dokonce i přes naše klany, sváry, neshody, roztržky a války. Musel jsem urychleně vypadnout z kanceláře, jinak by mě její stěny rozdrtily na prach, nadýchat se čerstvého vzduchu, dát se trochu do kopy, jinak se z toho zblázním.
Předstíral jsem lhostejnost, jak nejlépe jsem uměl, někdy mi to šlo samo, jindy hůře, tvářil jsem se normálně, choval jako by nic. Jediného Tobiramu a samozřejmě moji Mito jsem nedokázal ošálit, věděli přesně jak mi je. Také mě znali nejlépe. Stejně jako řeč těla. Že za tou jednou maskou skrývám druhou. Tu bolestnější. Tu temnější.
Brečel jsem jen tehdy, když jsem si byl jistý svojí samotou. Ani před těma dvěma jsem nedával najevo pláč. Už tak jsem si připadal slabě. Nechtěl jsem tak ještě vypadat před těmi, které nejvíc miluju.
Pořád to mám před očima… jako by to bylo vypáleno do mých očí. Nešlo to vymazat…

„Proč to nechceš zatraceně pochopit? To je tak těžký? No tak proč?“ začínal jsem ztrácet nervy. Přesně na to spoléhal. Byl jsem horká hlava.
„To TY nechceš chápat!“ slyšel jsem říkat Madaru. Stál na tom protilehlém kameni. Cítil jsem jak se mi i na tu vzdálenost posmíval. Úplně stejně jako když jsme byli malí a v něčem jsem byl slabší než on.
Oba jsme se na náš osudový boj oblékli do našich klanových bojových uniforem. Docela jsme barevně ladili. Hrdě jsme nesli naše jména s představou jak je ten druhý snadno porazitelný. Opak byl pravdou. Ani jeden náš souboj neskončil vítězně pro toho druhého. Pokaždé nám chakra vyprchala ve stejnou chvíli, po použití našich nejsilnějších technik…
„Nemůžu za to, že si mě Rada vybrala, i když jsem bojoval o to, abys to místo získal ty. Nechtěli mi popřát sluchu. I za cenu, že bych ihned odstoupil a místo sebe bych určil tebe. Razantně mi to zakázali. Nevíš…,“ nestačil jsem dopovědět větu a už na mě útočil tou svojí technikou. I přestože věděl o její neúčinnosti. Či v jeho případě šlo čistě odpoutat mou pozornost, aby zaútočil druhým směrem. Dnes si vybral pravou. Vykryl jsem to na poslední chvíli svým Mokutonem.
Pak už jsme nemluvili. Jen na sebe útočili. Věděli jsme moc dobře, jakou techniku ten druhý použije, věděli jsme, že je to zbytečné plýtvání naší chakrou. Znali jsme techniky až moc dokonale, bojové taktiky jakbysmet. Ničím novým jsme se nemohli překvapit. Ovšem oba jsme měli jisté tajnosti. Já přírodní chakru, on zas tu od démona. I když byl zapečetěný v mé ženě. Doteď nevím jak to dokázal, mám takový pocit, že se to ani nedozvím.
Nevím, kdo z nás udělal tu osudovou chybu, ale těsně předtím, než se chtěl Madara vytasit se svou technikou jsem zkusmo vyslal pár mých kunaiů, různými směry, jak kovových, tak i těch z Mokutonu… jsou daleko tišší a jen na jedno použití.
Madara musel ty kunaie vidět i slyšet. Přesto to vypadalo, že se chystá použít první techniku svých nových očí. To byl podstatný zlom. Dva z pěti kunaiů si našli cestu do jeho těla. Jeden vězel v boku, druhý takřka v srdci… chyběly jen milimetry.

Z mého přemítání o konci Madary mě vyrušil můj bratr. Má žena už spala. Těhotenství jí vyčerpávalo. Do toho měla ještě spoustu dalších povinností…
Věděl přesně, kde mě najít. Na střeše od mé kanceláře. Spěšně jsem si utíral slzy, snažil se tvářit normálně. Předstíral jsem, že mě zaujalo jedno uskupení hvězd. Což se i trochu dělo. Stále mě uchvacovala nádhera hvězd. Skoro jsem slyšel je vyprávět dávné příběhy, kdy naše země byla ještě mladá… a Rikudou Sennin mladík zažívající svá vlastní dobrodružství. Kéž bych je mohl prožít.
„Jak to že můj velký bratr nepracuje?“ prolomil to vzácné ticho Tobirama. Jakmile přečetl vážnou atmosféru, přestal se uculovat, zmlkl, posadil se vedle mě. Koutkem oka jsem viděl jak se také zadíval na půlnoční oblohu. Byla neskutečná. Jen zářila tolika hvězdami a měsíc tu krásu podporoval svým svitem…
„Tobě nemůžu lhát, je to kvůli Madarovi. Až nyní mi dochází, co bude s klanem Uchiha, když jeho synovi je sotva šest. Také se bojím toho, co budou dál podnikat, zvláště pak po ztrátě vůdce.“ Vyřkl jsem svoje nejhorší obavy.
„To nevím, budeme muset vymyslet nějaký systém, který je zabaví na dost dlouhou dobu, musí to být něco náročného, aby neměli čas plánovat jakoukoli odvetu proti tobě, nedejkami proti našemu klanu.“ Navrhl docela zajímavou ideu o budoucnosti všech. I když jsem měl o tom své pochyby, musel jsem mu dát částečně za pravdu.
„Možná, nechce se mi věřit, že už není.“ Podíval jsem se znovu na své ruce. Místy tam zůstala krev mého přítele. Lehce jsem se začal třást. Před očima poslední chvíle…

Dorazil jsem na místo, kde umíral můj dlouholetý souputník. Chtěl jsem mu pomoci, ale jeho ruce mě od sebe dokázaly odstrčit, až jsem se podivil té síle.
„Teď mi chceš pomáhat?“ Ironie z něj jen prýštila.
„Měl ses tomu bez problému vyhnout. Sakra, máš Sharingan! Jeden z nejmocnějších a nevidíš moje Mokuton kunaie? Nedělej ze mě blázna!“ vyčetl jsem mu důrazně.
„Nezáleží na tom, co jsem viděl nebo neviděl. A k čemu?“ vykašlal trochu krve. Snažil jsem po vytáhnutí kunaiů zastavit krvácení, nešlo mi to, nebyl jsem léčitel.
„Cože? Jako jak k čemu? Vždyť máš rodinu, klan, syna! Potřebují tě! JÁ tě, hergot, potřebuju! Jsi pro mě jako bratr.“ To už jsem začínal popotahovat. Z ničeho nic mě chytil za ruce, pevně je svíral. Cítil jsem, že mi chce ještě něco důležitého říct.
„TY fakt nic nechápeš. Se svýma dokonalýma očima jsem zřel pravdu, kdybych ti ji řekl, neuvěřil bys.“ Poté přišel strašlivý záchvat kašle, krev byla takřka všude. Nastávaly jeho poslední chvíle. „JÁ viděl, já poznal, tohle se mělo stát. Já se vrátím…“
Nic víc neřekl. Třes jeho těla ustal, jeho ruka svírající moji, povolila sevření. Byl konec.
Definitivní.
Uchiha Madara byl mrtev.

„Halo? Jsi tady vůbec?“ před očima mi létala Tobiramova ruka, zkoušel moje reflexy. Doslova jsem zapomněl na svého bratra. Vzpamatoval jsem se z těch zrádných vzpomínek.
„Říkal se něco?“ promluvil jsem staženým hlasem.
„Jo. Co teda podnikneme s našimi rebelanty?“ Můj bratr je moc v lásce neměl, i přes fakt, že jeho jeden dobrý kamarád pocházel právě z Uchiha klanu.
„Já nevím, promyslím to. Musím jít. Vzpomněl jsem si na něco. Omluv mě,“ v tu ránu jsem byl pryč. Nestál jsem o jeho přednášku o nenápadném odsunu klanu z vesnice. Pokaždé to zmiňoval. Měl jsem toho dost!
Přesunul jsem se na místní skálu, ze které byl dokonalý výhled na celou Konohu. MÉ město. Stále jsem tomu všemu nemohl uvěřit. Kde jsou všechny ty roky, které se teď zdály proklatě daleko. Ač v mizerné náladě, se mé tělo samo napjalo, třáslo se novými myšlenkami.
Ano, tak to bude.

Tu noc jsem se rozhodl. Ne, pro sebe. Pro vesnici. Nebudu už lpět na minulosti, zaměřím se na budoucnost. Ta měla přednost. Musím zajistit bezpečí spolu s mírem v naší zemi. Ochraňovat pokračovatele všech rodin a klanů. Jít neochvějně vpřed, neohlížet se. Být silnější vůdce, lepší manžel, milující otec, skvělý bratr.
Naložil jsem si toho hodně. Nevadilo mi to. Naposledy té noci jsem vzhlédl k obloze, malinko se usmál. „Budoucnost je pro tebe, příteli. Nikdy nezapomenu.“ Vrátil se zpátky do práce. Nová naděje mi vlila do žil nečekanou energii. Za tu noc jsem dohnal všechny své resty. Načež jsem pracoval na dalším konceptu.
Následující ráno mi snídani do kanceláře donesla Mito. Ani nevím, že jsem měl hlad. Usmívala se, po ránu vypadala božsky. Narůstající bříško ji dodávalo na kráse.
Vstal jsem ze své židle, přešel k lásce mého života, políbil ji, pohladil bříško a zašeptal jsem: „Pro lepší zítřky, drahý příteli.“