Boj proti Osudu 97
„A soustřeď ji do dlaně. Měl bys cítit, jak celá ruka brní a jak se ti zahřívají konečky prstů.“
Keitaro se musel kousnout do rtu, aby udržel zamyšlený a koncentrovaný výraz a neprotočil oči nad Nejiho snahou naučit ho základy ovládání chakry. Na čele se mu objevil nervózní pot, když už deset minut držel ruku před sebou a se zapojením všech sil umožňoval chakře pouze neskutečně pomalý postup příslušnými cévami. Kdyby tak neměl jeho otec zapnutý byakugan, bylo by všechno to lhaní daleko příjemnější. „Už je skoro tam. Cítíš ji, Keitaro?“ Neji k němu přistoupil blíž a vlastní ruku položil na Keitarovo předloktí, kde se hromadila chakra. „Brní tě a trochu pálí.“
Keitaro jen němě pokýval hlavou. Nevěřil si, že by při mluvení udržel koncentraci.
Neji udělal pár kroků dopředu a otočil se, aby byl s Keitarem tváří v tvář. Pak se zohnul a upřeným pohledem provrtal Keitarovu ruku. Jeho obočí se nakrčilo. „Jsi strašně křečovitý. Zkus se uvolnit. Takovým způsobem tu chakru akorát zadržuješ, nemůže přes ten tlak projít až do dlaně.“
Keitarovi se málem podlomila kolena.
Neříkej, tati.
„Pořádně se nadechni.“
Keitaro se zhluboka nadechl, jeho koncentrace ale nepovolila a chakra se dál pomalu sunula vpřed. „Znovu.“ Bez odezvy. Jeho tělo bylo v křeči ze strachu z toho, co by se asi stalo, kdyby se vážně uvolnil a nechal svoji chakru plynout. Z pohledu v Nejiho očích, z jeho hněvu. Z matčina hněvu. Z toho, co by určitě udělali Kyoudou, kdyby věděli, že to díky ní už dokáže vydržet hodinu s aktivním byakuganem, že dokáže nahrnout chakru do jakékoli části těla a soustředit ji tam bez mrknutí ona. Že dokáže stvořit velké množství klonů a zavzít je do henge k nerozlišení od originálu. Že už je tak dobrý, že by bez mrknutí oka prošel zkouškami v akademii.
Cítil kapky potu, jak stékají po studené šíji. Jedno jeho koleno se viditelně roztřáslo.
Neji před ním se rázem napřímil a naběhlé žíly kolem jeho očí zmizely. Položil Keitarovi ruku na rameno a lehce stiskl.
„Pro dnešek už toho necháme. Jsi unavený. Můžeme pokračovat zase zítra, když se na to budeš cítit,“ pokynul Keitarovi hlavou a otočil se k němu zády. „Trochu se vydýchej a pak přijď dovnitř na něco k jídlu.“ Keitaro pro jistotu ani neprotestoval.
Když Neji zmizel za skřípavými dveřmi verandy, vydechl si tak hlasitě, že div nevyplivnul plíce.
„Božeee…,“ zaúpěl, když si mezi stehny promnul bolavou ruku, natlakovanou z chakry, které neumožnil postup. Příště na to bude muset nějak chytřeji; něco vymyslet, protože takhle oklamávat dlouho nikoho moct nebude.
Napřímil se a zatřásl bolavou rukou, zatímco ta druhá mu nehybně plandala podél těla. Jen tak ze zvyku v ní zkoušel probudit život, hlubokými nádechy a představou jemných pohybů, bubnování bříšek prstů o látku kalhot. Prsty ale zůstaly nehybné a celá ruka jakoby se mu vysmívala tím, jak silně ho najednou začala tahat k zemi.
Zamračil se, ale na nezdaru nelpěl. Místo toho zatřásl hlavou a začal pomalu protahovat křečovitě sevřené tělo. Při každém pohybu ucítil táhnutí, místy mu i v ramenech a páteři luplo.
Byl vyčerpaný, daleko víc, než když mohl dát volnost vlastním schopnostem při trénincích s Kyoudou.
Co to vlastně jeho otce tak z ničeho nic napadlo? Měl potřebu mu vynahradit čas strávený výhradně na misích mimo vesnici? Nějak si ho opět udobřit nabídkou aspoň malé ochutnávky z toho, co Keitaro strašně moc chtěl a Neji si myslel, že to nikdy nedostane?
Keitaro zacvakal zuby, když se přes něj přehnal vítr a zastudil ho skrz potem prosáklé tričko. Naposledy rozmáchl rukama, aby se pořádně nadechl, a zamířil zpátky do domu.
Venkovní počasí bylo nepříznivé, mlha a zima a na zemi koberce napadaného listí. Oproti tomu byl vnitřek domu vyhřátý a útulný. Z nově zrekonstruovaného krbu v obýváku sálalo teplo a vzduch byl suchý a příjemný, provoněný skořicí a odérem vepřového vývaru.
Pověsil vestu na věšák a tichými kroky se vydal do kuchyně, odkud slyšel tlumené hlasy rodičů.
„Co když zrovna budeme pryč. Zůstane tady úplně sám. Víš, co dokážou udělat ve dvou, natož když si pro něj přijdou všichni.“ Hlas jeho matky byl roztřesený a přeskakoval nahoru.
Keitaro se zastavil uprostřed chodby, obočí nadzvednuté a dech tak tichý, aby se náhodou neprozradil.
Kdo si pro koho má přijít?
„Mizukage nebude nikoho posílat na externí mise. Ne, dokud se celá tahle situace s Utakatou nevyřeší. Není tak naivní, aby si myslela, že může v téhle situaci někoho postrádat.“
Kdo je sakra Utakata?
„Vzpomeň si na Gaaru. Vzpomeň na Asumu.“ Hinatin hlas se na konci zlomil a Keitaro uslyšel jen šoupání podrážek o podlahu a pak tlumené vzlyky.
Gaaru… jako Kazekageho?
Keitaro netušil, o co jde. Zvedl nohu a nakročil, aby o sobě dal vědět, když ho zamrazila další matčina věta.
„A do toho všeho ještě všichni ti mrtví Hyuugové. Proč to někdo dělá, Neji. Proč? Je to kvůli nám? Kvůli nám je někdo vraždí?“
Keitaro zůstal stát jako přikovaný, ani nedutal. Židle v kuchyni zavrzala, jak na ni Neji Hinatu posadil a pak si klekl před ni.
„Není to kvůli nám. Nemůže to být kvůli nám. Nic jsme neudělali. Ať je za tím kdokoli, musí to souviset s interní situací v Konoze. Kdyby měl někdo zájem pomstít se na nás, šel by přímo. Musel by vědět, že ke Konoze už nemáme vazbu.“
Keitarovy oči se neskutečně vypoulily. Vazby na Konohu? Jaký vazby?
„Ale co Keitaro. Nikdy nevíš, co by se mohlo stát. Kdy se do vesnice dostane někdo, kdo ho pozná. Měli bychom… měli bychom ho nějak víc ochránit.“
Látka zašustila, jak se Neji postavil.
„Víc ho chránit nemůžeme a ty to víš. Vždyť má prakticky domácí vězení s tím, co všechno jsme mu už zakázali.“
Chvíle ticha byla tak hutná, že se Keitaro neodvážil ani nadechnout. Přemýšlel, jak by se mohl co nejnepozorovaněji otočit a utéct nahoru do svého pokoje, ale Hinata byla v reakci rychlejší.
„Ty si snad myslíš, že bychom mu něco měli dovolit? S tím vším, co se venku děje?“ začínala hysterčit. Keitaro už to poznal, po těch pár epizodách, které v minulosti prodělala a které ho nechali stát za dveřmi vlastního pokoje, tichého a nechápajícího a s vypoulenýma očima zalitýma slzami, protože... proč?
„Myslím, že aspoň něco málo ano. Podívej.“ Na chvíli se odmlčel a Keitaro uslyšel šustění papíru. „Cestou z mise jsem potkal doktora Tetsuyu. Chvíli jsme si povídali o Keitarovi a on mi navrhl tohle. Začíná to další měsíc a je to vhodný úplně pro všechny obtížnostní kategorie.“
Keitarovi začalo rychle bušit srdce.
Chtějí ho konečně dát na oficiální výcvik?
„Medický trénink pro začátečníky,“ uslyšel pomalu číst svou matku a rázem mu zamrzl úsměv na rtech. Všechna euforie jako by se z něj lusknutím prstu vypařila a místo ní ucítil na jazyku trpkou pachuť zklamání. „Myslíš, že to bude bezpečné?“
„Myslím, že pokud by měl mít aspoň nějaký základ, který mu zvýší šanci na přežití, tak je to tohle. Aspoň bude mít nějaký program, když dostaneme náhodou misi, a nebudeme se tak muset neustále spoléhat na Kyoudou.“
V Keitarovi by se v tu chvíli krve nedořezal.
No… no to ne! On chce Kyoudou! Chce s ní trávit čas, kdy nikdo jiný není doma. Chce s ní trénovat! Za posledních pár měsíců ho naučila tolik, co se ostatní učí v akademii roky. Nemůže to všechno přece zahodit jenom kvůli nějakýmu pitomýmu medickýmu tréninku! Vždyť zastavit krvácení si přece už dovede, tak k čemu mu to sakra bude!
Uslyšel, jak si Hinta povzdechla, v ruce ji zašustil papír.
„Asi máš pravdu. Je to lepší než většina alternativ. A takhle ho aspoň můžeme připravit na nejhorší.“
Keitaro už to dál nemohl poslouchat.
Připravit ho na nejhorší tím, že bude z rukou sršet zelenou chakru a obvazovat lidem bebínka?
Hlučně nechal dopadnout nohu na podlahu, aby o sobě dal vědět, a s prudkým rozhrnutím korákového závěsu napochodoval přímo do kuchyně.
Jedna, dva tři. Nádech. A úsměv. Nesmí dát nic najevo, nebo to celé skončí ještě daleko hůř.
Dlužím vám omluvu za strašně dlouhou absenci, ale jediný důvod, který vám můžu poskytnout, je škola. Jsem v státnicovým ročníku a 20. 11. mě čeká SRZ z interny, kterou teď bohužel vidím úplně všude. Takže myšlenky na FaF jsou ukryty někde hluboko, hluboko.
Dnešní díl je takové ne moc zajímavé intermezzo, spíš na shrnutí dosavadních poznatků a odhalení. Příště se vrhneme na trénink a pak se nám to snad konečně zas pořádně rozjede.
Učenie - mučenie, obzvlášť, keď žiak sa musí tváriť ako blb Páni, Kyoudou ho teda perfektne trénuje, hoci Keitaro má byť po kom geniálny, dedo by určite padol na zadok Nedži netuší a myslí si, že malý je unavený a zlatičenko naše je pretlakované zadržiavanou čakrou Keitaro musí byť dobre vyšišený z rozhovoru rodičov, lebo nevie, o čo ide Situácia nindža-sveta je ozaj vypätá a Hin celkom oprávnene hysterčí. Chudák decko nemá najšťastnejšie detstvo v takých hektikách Medický tréning sa síce malému nepozdáva, ale tiež sa môže kadečomu priučiť a Kyoudou ho určite neopustí Páni, Keitaro tuším dostáva najdokonalejší tréning v umení pretvárky, ten prekoná aj Kabuta Vždy som veľmi šťastná, keď píšete o Keitarovi Interna je ale rozhodujúca, tak sa len pekne uč a hlavne ju dobre zvládni My už dajako vydržíme