Když má srdce svoji hlavu 46

Šestačtyřicátý díl – Dost už bylo gest 1

Bohužel jsem se opět přesvědčila, že učinit rozhodnutí a následně ho zrealizovat, jsou dvě naprosto odlišné věci.
Uplynul skoro týden a já se stále plácala na mrtvém bodě. Ač jsem usilovným dumáním nad činností, která by mě aspoň z poloviny uspokojovala, trávila hodiny, nedařilo se mi nic kloudného vymyslet. Nejspíš to bylo mou vnitřní potřebou dělat něco ušlechtilého, co by se byť jen z části vyrovnalo záchraně životů, jenže s nefunkční chakrovou soustavou jsem si o takové práci mohla nechat maximálně zdát. Ano, byla tu možnost vrátit se do nemocnice, přijmout pozici konzultanta, nebo nastoupit na nejnižší pozici zřízence, což se mi bytostně příčilo, když jsem se mnohdy přes bolest a pocení krve vyšvihla takřka do jejího vedení. Taky se nabízela politická kariéra, věřím, že kdybych projevila zájem, Tsunade-sama by si mě vzala pod svá křídla a našla bývalé studentce nějaké uplatnění, ale to mě nelákalo, považovala jsem to za nudné. A přesně to byl ten problém, chtěla jsem být v centru dění, mít akční povolání, neboť jsem byla zvyklá pracovat pod tlakem, vést lidi, udělovat rozkazy za pochodu, vyždímat se až na dřeň a po krátkém odpočinku nanovo bezchybně plnit své povinnosti. Na postu účetní pochybného živnostníka, provozní restaurace či obchodního zástupce ani jedno nehrozilo, nejblíže mým, pravděpodobně zvráceným, požadavkům bylo krátké oznámení o sháňce vychovatelky do sirotčince. Tam bych se jistě vyšťavila dosyta a o vydávání pokynů neměla nouzi, i to vykazovalo určitou vznešenost, nepřetržitý kontakt s dětmi mě však děsil, neměla jsem na to buňky, a lámat to přes koleno by kýžené výsledky nepřineslo. Frustrovaně jsem si nad inzercí v rozložených novinách, pro inspiraci zabavených taťkovi, povzdechla, ráda bych věděla, jestli to ostatní rookies vnímají podobně, postrádají to hektické tempo a najednou si přijdou nevyužití, ztracení.
„Co je, hledáš nějakýho mazlíčka na dlouhý chvíle?“ popíchl mě Kaemon poté, co mi při cestě ze skladu odrzle nakoukl přes rameno.
„Spíš zaměstnání, kde mě nebude otravovat takový tlučhuba, který si myslí, že spolkl veškerou moudrost světa,“ opáčila jsem bezbarvě, aniž bych zvedla oči od textu. Neměla jsem na jeho vtípky náladu, okamžitě to vycítil a raději si hleděl rozdělaného těsta. Rozladěně jsem zaskřípala zuby, přičemž jsem se jala vytáhnout z pece hotový produkt, vyskládala jej do bedýnky a odnesla na krám otci, na něhož dnes vyšlo prodávání.
„Co děláš, až tady skončíme, máš nějaké plány s tím svým?“ zeptal se můj společník, jakmile jsem vstoupila do místnosti. Překvapeně jsem k němu stočila zrak, bedry se opíral o vál a nehnutě zpod nehtu doloval ulpělé zbytky.
„Um? Ne, Naruto je celé odpoledne s Hokage,“ odpověděla jsem, přestože jsem netušila, k čemu mu daná informace bude dobrá. „Proč?“ Přece jen jsem byla zvědavá ženská.
„Skvěle, jdeš se mnou na kafe,“ pronesl oznamovacím tónem nepřipouštějícím námitky, „bez diskuze,“ dodal spěšně, jelikož jsem užuž otevírala pusu k protestu. Na mé tázavě pozdvižené obočí se akorát přitrouble zakřenil, načež se znovu vrhl na tvorbu sladkých kapsiček. Nechala jsem to tedy být a dál se věnovala svěřenému úkolu, ať tím sledoval cokoli, teď mi to neřekne, natolik jsem ho stihla poznat.
Když nám konečně padla, vystřídali jsme se v šatně - chodívala jsem se převlékat druhá, protože mi to přirozeně trvalo dýl - potom jsem se rozloučila s vůdcem naší skromné rodiny, pečlivě odepisujícím neprodané kousky, a přemítajíc, kam Kaemon tak znenadání zmizel, jsem vylezla na ulici.
„Můžeme?“ otázal se čiperně objekt mých myšlenek, postávající nedaleko vchodových dveří s rukama ležérně zastrčenýma v kapsách.
„No jo, když jinak nedáš,“ odtušila jsem rezignovaně, stejně jsem neměla lepší program. Zajít s ním na chvíli posedět mě nezabije.
„Nedám,“ prohlásil pevně a bez jakéhokoli obeznámení mé maličkosti s cílem se sebejistě vydal směrem, jímž se denně ubíral k domovu.
„Předpokládám, že místo vybereš rovněž ty,“ rýpla jsem si cupitajíc dva kroky za ním.
„Jasně. Ukážu ti svou oblíbenou kavárnu, připravují tam to nejlepší kafe, jaký jsem kdy pil,“ utvrdil mě s povzbudivým mrknutím přes rameno, „kámošova sestřenice ji nedávno otevřela.“
Hm, to neznělo zle. Všimla jsem si, že i Kaemon tomuhle černému životabudiči vcelku holduje, dle obalu si dopřává kvalitní značku, tak jsem na ten zázrak byla zvědavá.
Malinko zpomalil, abychom kráčeli vedle sebe, nato mi začal nenuceně vyprávět o trapasu na první brigádě, v podniku zaměřeném na servírování kávy, kde váženému zákazníkovi omylem zalil velmi drahý druh studenou vodou. Jeho vtipné podání, a vlastně samotná pointa, mi roztáhly ústa do pobaveného úsměvu, při podrobném líčení dohry jsem dokonce vyprskla smíchy.
„Už jsem se bál, že ses dočista zapomněla smát,“ prohodil s detekovatelnou úlevou vlídně, výrazně potěšen onou spontánní odezvou.
„To ne… jen si momentálně procházím takovým složitým obdobím.“
Němě přikývl. Na obsáhlejší reakci ani nebyl prostor, protože jsme se blížili k příslušné budově, nízkému stavení natřenému na tmavě červeno, situované na jižním okraji čtvrti, ve které bydlel jak můj hnědovlasý doprovod, tak Ino. Kavalírsky mi dal přednost ve dveřích, za kterými jsem se, za účelem se pořádně rozhlédnout, zastavila. Moderní vybavení ještě vonělo novotou, působilo útulně, přátelsky a navozovalo příjemnou atmosféru.
„Skoč obsadit nějaký stůl, já nám zatím objednám,“ poručil nesmlouvavě, načež se vypravil k naleštěnému baru. Pohoršeně jsem se otočila za jeho vzdalujícími se zády, považoval mě snad za negramota, jenž si není schopen vybrat z nápojového lístku?! Nakonec jsem spolkla na jazyku štípající jadernou poznámku a poslechla ho. Sic jsem preferovala tureckou kávu, tyhle mizerně obarvené žbrďoly jsem příliš neuznávala, protentokrát jsem se odhodlala se nechat překvapit.
Po krátkém zvažování jsem ze strategického hlediska zvolila stolek u okna, kdyby náhodou vázla konverzace, mohla jsem pozorovat lidi venku. Zběžně jsem projela širokou škálu kofeinových i bezkofeinových moků, od čajů po čokolády s všemožnými příchutěmi, přehledně vypsaných na papíře, jenž byl z praktických důvodů zalisovaný v plastovém stojánku. Bylo jich požehnaně, v závěru asi dobře, že mě toho dilema ušetřil.
Brzy se ke mně připojil, sedl si na židli naproti a ostýchavě se zazubil. Zdvořile jsem se pousmála, zatímco jsem si pod stolem nepokojně kroutila prsty, zavládlo tíživé ticho. Najednou mě děsně zajímalo, čím zde mají obložený strop, a jak vymalovali zdi.
Klid, holka, o nic nejde, nejseš na rande, připomněla vnitřní Sakura věcně.
Pravda, pojďme z něj vymáčknout, co má za lubem.
„Takže, Kaemone, proč jsme tady?“ zaútočila jsem přímo, pro větší efekt jsem se opřela, paže zaklesla na prsou a nasadila podezřívavý výraz.
„Protože jsem tě pozval?“ vyhnul se lstivě odpovědi.
„Poprosil tě o to taťka, viď?“ páčila jsem z toho chudáka takřka s lítostí v hlase. Nepochybně mu neušlo, že se po odpolednech držím doma, tak mi mimoděk přičinlivě zařídil přátelské rozptýlení.
„Ne,“ vyvedl mě z omylu pobaveně.
„Tak mamka,“ dotírala jsem s nakrčeným čelem dál. To by byla rozhodně ta horší varianta.
„Seš úplně vedle.“ S našpulenou pusou jsem se zabořila hloub do židle, tohle měl být výslech a on z toho má srandu.
„Prostě jsi mi přišla smutná, tak mě napadlo, že změna prostředí ti prospěje,“ řekl o poznání vážněji nevinně krče ramena. Odlepila jsem semknuté rty, abych mu nějakým kousavým komentářem prozradila, že jeho pozorovací talent stojí za prd, ale zase jsem je zaklapla, neboť nám právě servírka se dvěma copy přinesla poručenou kávu, před každého postavila šálek, přede mne navíc ještě talířek s velmi lákavě vypadajícím dortem.
„Postřehl jsem, že ti sladký docela jede,“ vysvětlil na můj posunek, tlumočící obyčejné „co to je?“. Detektiv hadr. Leč obdržel plusový bod, bylo to milé.
„Půlka je tvoje,“ oznámila jsem mu štědře, přičemž jsem dezertní vidličkou na povrchu jemně vyznačila dělicí čáru. Potom jsem si přitáhla kouřící kávu a se slastně zavřenými víčky k ní přičichla, kromě typického kávového aroma mě v nose zalechtala lehká oříšková příměs.
„Beru,“ odsouhlasil přiškrceně. Zvedla jsem hlavu od toho dokonale harmonicky vyváženého spojení a podívala se na mladíka na protější straně stolu, podivně okouzleně mě hypnotizoval těma hřejivýma očima. Rychle jsem uhnula pohledem, předstírajíc, že se nic nestalo, jsem se chopila lžičky a opatrně ji ponořila do našlehané čepice navrchu.
„Voní úžasně,“ zamlouvala jsem to duchapřítomně, očnímu kontaktu jsem se však vyvarovala. Třeba jsem si to špatně vyložila, třeba měl jen nějaký opojný zásek a vůbec na mě tak necivěl. Do mě se kluci přece takhle nezamilovávají. Nicméně na vizuální kontrolu jsem se neodvážila.
„Tak ochutnej,“ pobídl mě již normálním tónem. Způsobně jsem otřela lžičku o okraj, položila ji zpět na podšálek a dle rady se napila. Pro lepší posouzení jsem si dopřála ještě jeden lok, mé chuťové buňky zažívaly druhé svolení stát se učnicí Tsunade-sama.
„Je výborná,“ ohodnotila jsem nápoj popravdě.
„To mě těší. Zdá se, že máme podobný vkus.“ Jelikož jsem nevěděla, co na to odpovědět, pustila jsem se do zákusku, i ten byl naprosto vynikající. Jakmile jsem si do úst šoupla sousto a do přísných gurmánských pohárků se postupně rozlilo bezchybné vybalancování sladkého s kyselým, ocitla jsem se v sedmém nebi. Blaženě jsem si povzdechla, čemuž se upřímně zasmál. Popadl míchací nástroj, trčící z hrnku, a navnaděně si udloubl z druhého konce. V tom labužnickém souznění jsme se na sebe rozjařeně uculili.
„Em, promiň, Sakuro, nechci se nějak vměšovat, něco málo jsem zaslechl a říkal jsem si… Myslím, že bych ti mohl pomoct,“ vysoukal ze sebe obezřetně po mně pošilhávaje.
„Jak, prosím tě?“ utrousila jsem pochybovačně. Aha, proto ta mlsota, spoléhal na to, že mě cukr obměkčí a nevyplísním ho za vtěrnost.
„Hele, zkus k tomu přistupovat jako k fakticky dlouhé zasloužené dovolené, určitě vyjmenuješ spousty aktivit, které jsi toužila dělat, ale neměla na ně dřív čas,“ rozhovořil se zapáleně. „Rád tě zasvětím do života civilisty a předvedu, jak si my, běžní občané, užíváme volno.“
„Například?“
„Můžeme si jít šťouchnout kulečník.“
„Kulečník?“
„To je ta hra, jak tágem-“
„Já vím, co je kulečník,“ přerušila jsem ho kousavě.
„Dobře, tak něco akčnějšího. Co takhle tenis? Nebo lanovou dráhu.“
„Nebo horolezectví,“ navrhla jsem poťouchle. Vždycky jsem prahla prubnout, jaké to je, škrábat se někam pouze za pomoci jištění.
„No, mám sice trochu strach z výšek, na horní šprycli žebříku většinou omdlívám, ale pokud ti to udělá radost.“
„Ten kulečník zní taky fajn, popřemýšlím o tom,“ přislíbila jsem nezávazně. Ve skutečnosti ten nápad nebyl zcela scestný.
Ještě nějakou chvíli jsme se předháněli, kdo plácne za vlasy přitaženější a nebezpečnější akci, pak jsme se dobu handrkovali při placení, Kaemon trval na tom, že to vezme dohromady, načež jsme si řekli ahoj a rozešli se každý svou cestou.

Mačkali jsme se kolem na mnoha místech odřeného konferenčáku, dle vzhledu dozajista existujícího už v období založení Konohy, být v Kamenné, přísahala bych, že pamatuje Tsuchikageho dětství, třebaže bych tomu sešlému kusu nábytku po prvním dojmu stěží svěřila plastový kelímek, již několikrát jsem byla svědkem jeho neuvěřitelné nosnosti. I nyní byla veškerá plocha zaskládaná, válely se zde krabičky od jídla, hůlky, ubrousky, uprostřed stála čajová konvice, kdežto hrnky různých tvarů a velikostí byly rozeseté v závislosti na dosahu dočasného majitele.
Seděla jsem vedle Saie na důvěrně známém gauči, mistr Kakashi se Sasukem na druhé straně stolku obývali židle, donesené provizorně z kuchyně, a Naruto, jež k tomuto setkání propůjčil svůj malý apartmán, si bez servítek zabral flek na zemi u mých nohou, obrazně řečeno, neboť jsem je měla nahoře, pokrčené v kolenou jsem si je vklínila pod sebe a částečně si seděla na lýtkách. Po detailnějším rozboru byl Jinchuuriki vlastně jediný, u koho jsme se mohli sejít - já bydlela s rodiči, v Sasukeho kamrlíku to nepřicházelo v úvahu, Sai žil na ubytovně ROOTu a sdílel pokoj se spolubydlícím a mistr Kakashi nás do nového bytu odmítl vzít. Když jsem o tom tak přemítala, došlo mi, že jsem nikdy nebyla ani v jeho původní garsonce, zničené při útoku. V duchu jsem si nakázala, že se musím blonďáka později zeptat, zda ho tam Kopírovací ninja někdy pozval.
Zmiňovaný se zrovinka něčemu zasmál, a jak zaklonil hlavu, zašimral mě vlasy na holé kůži na stehně, což mě nenásilně vrátilo do reality. Od Saiovy mise se hovor přesunul k jakémusi evidentně vtipnému incidentu, který se odehrál při tréninku Geninů.
„Torifu dosud žádné žáky na starost nedostal, je to pro něho premiéra, a protože je to typický Akimichi, není divu, že jim ten oběd všechen snědl,“ zakončil tu historku milovník oplzlých knih. Sledovala jsem další salvu hromadného veselí, ačkoli jsem ten příběh moc nevnímala, jejich bezstarostnost mi taktéž vykouzlila úsměv na rtech. Bezmyšlenkovitě jsem si urovnala lem sukně, pak jsem pravačkou sjela níž a láskyplně ji navedla Narutovi do vlasů na zátylku. Nejprve jsem si jen sem tam bezděky namotala pramen na ukazováček, leč to mi nestačilo, po chvíli jsem mu do kadeří vpletla všechny prsty a jejich bříšky lenivě masírovala pokožku. Cítila jsem, jak pod mým dotekem na okamžik ztuhl, potom se však uvolnil a pro větší požitek zvrátil hlavu drobet dozadu. Škoda, že jsem mu neviděla do obličeje, ze Sasukeho ke stropu otráveně protočených očí jsem soudila, že ta grimasa musí stát za to.
„Kvůli nedostatku učitelů byli oslovováni i starší, v tomto směru nezkušení Jounini,“ doplnil ho o důležitou informaci Sai.
„Zatím jsem to nekonzultoval s Radou, ale hodlám tě navrhnout od září na senseie, Naruto,“ vyrazil nám všem dech Kakashi. Tedy kromě tmavovlasého mstitele, ten si nadále zachovával chladnou fasádu.
„Huh?“ vydral ze sebe vyznavač oranžové zmateně, jakmile jsem ho přestala drbat. Nejspíš se vznášel někde v oblacích, poněvadž mu vcelku trvalo, než se vzpamatoval a zpracoval význam slov.
„Ale… já nejsem Jounin,“ poznamenal stále poměrně zaraženě.
„To nejsi, domnívám se však, že by se v tvém případě mohla udělit výjimka, do karet nám hraje fakt, že senseiů je skutečně málo, navíc jsem přesvědčený, že se za tebe spousta členů postaví.“
„Takový Hiashi tě podpoří stoprocentně,“ popíchl ho zákeřně Sasuke. Ozvalo se čísi pohrdlivé odfrknutí, poté zavládlo ticho.
„Měl bych svůj vlastní tým?“ otázal se nevěřícně Naruto.
„Ano. Ty, Chouji, TenTen a Shino.“
Tak náš bývalý učitel to chápal, byl si vědom, že po velmi rušných měsících na bitevním poli a následném rekonvalescenčním odpočinku potřebujeme uplatnění, v rámci zachování duševního zdraví. Prokazoval nám laskavost, nebýt jenom zapomenutými válečnými veterány, jako kdysi jemu Třetí. Samozřejmě „nominoval“ ty nejméně vytížené, Shikamaru byl často vysílán na diplomatické mise, Ino docházela do nemocnice a vypomáhala v květinářství, Hinata byla zaměstnaná politikou klanu a Kiba byl… Kiba.
„Inuzuka nárazově vykonává stopaře pro jednotky ROOTu,“ zalátal Sai trhliny mého pytle nevědomosti. Až jsem se lekla, že mi čte myšlenky.
„A Lee?“ optala jsem se z delší odmlky ochraptěle.
„Lee dává soukromé hodiny taijutsu,“ poučil mě o nejžhavějších novinkách Kakashi.
Hm, takže je o všechny postaráno. Zbýval akorát Sasuke, u toho bych však dala ruku do ohně, že takovou poctu tutově oželí, beztak si buduje základy pro nějaké své asociální plány. A já. Kvapně jsem se snažila spolknout tu hořkou pachuť nespravedlnosti, jenž stylem paralyzujícího plynu postupně zamořovala všech pět smyslů, dnešek nebyl o mně. Koneckonců, po období se střídmým udělováním misí se hyperaktivnímu ninjovi fixní plat bude hodit.
„Fakt existuje reálná šance, že budu vést tři mladé svěřence?“ otočil se na mě s neupadajícím ohromením Naruto. Nějak nebyl s to tu příležitost rozdýchat.
Mlčky jsem přikývla, zatímco jsem přemýšlela, čím ho účinně přesvědčit.
„Hádám, že se feudální pán nevměšuje kompletně do všech projednávaných bodů, navzdory svému všetečnému nosu, ve vnitřních záležitostech jistě respektuje pravomoc Hokage-sama, a ta tě nesporně podpoří v jakémkoli rozumném počinu.“
„Sakura má pravdu, Pátá to při nejhorším nějak skoulí s Radou i Staršími. Sice jsi Genin, ale ocenění válečného hrdiny má taky svou váhu, ber tu funkci za odklepnutou,“ ubezpečil ho stříbrnovlasý.
„A doufej, že nedostaneš takový dva spratky, jako jste byli vy dva,“ neodpustil si šťouravou poznámku Sasuke, přitom se netypicky okázale šklebil.
„Hele, být tebou, pomlčím. Neřekl bych, že tys byl zrovna ukázkovým ztělesněním vyrovnaného studenta, spíš emo psychouš nesnáším-hodně-věcí-zato-mám-poslání-zničit-jednu-osobu,“ odpálkoval ho pohotově Naruto nehorázně vtipně imituje Uchihovu mstitelskou představovací řeč. Nad jeho pokusem o nenávistnou interpretací jsem zahýkala smíchy. I Kakashi se Saiem se popadali za břicha, přes uslzené oči jsem zblikla, že dokonce samotnému aktérovi notně zacukaly koutky.
„Všichni jste byli neskutečně otravní,“ zabil to nejstarší člen našeho osazenstva, „na nervy jdoucí ukřičení smradi bez potenciálu, tedy až na Sasukeho… kteří se ale nakonec, bohužel ne mou zásluhou, vypracovali ve schopné shinobi, na jejichž úspěchy jsem pyšný.“ Ačkoli začal hašteřivě zabarveným hlasem, větu dokončil ve viditelně pohnutém rozpoložení.
„Ale jděte, Kakashi-sensei, dal jste nám toho hodně, vštípil jste nám důležité zásady a předvedl, jak klíčová týmová spolupráce je, dohlížel jste na nás,“ vyvrátil mu onen pocit neprospěšnosti Naruto. Souhlasně jsem přitakala, nebýt na první pohled zdánlivě netečného Jounina, nedostali bychom příležitost trénovat pod vedením Legendárních Sanninů.
„No, myslím, že radši půjdu, na můj vkus se to nebezpečně rychle zvrhlo v sentimentální debatu zavánějící dojetím,“ prohlásil uživatel nejmocnějších očních technik a demonstrativně se zvedl ze židle.
„Copak, bojíš se, že neudržíš slzičky?“ popíchl svého věčného rivala blonďák. Ten ho zpražil extrémně smrtícím pohledem.
„Ba ne. Sasuke má pravdu, nějak na mě dolehla síla okamžiku, to bude nejlepší cestou domů spláchnout.“
„To ta tvá literatura, vedlejšími účinky je přecitlivělost.“
V těsném závěsu se vztyčil i Sai, zřejmě nám tu nedopatřením odmítal dělat křena.
„Ty ještě nemusíš, viď?“ otočil se na mě Naruto zbožně doufaje v negativní odpověď.
„Sice ráno brzy vstávám, nicméně ještě není tak pozdě,“ uklidnila jsem ho po zkontrolování ciferníku hodin. Věnoval mi milý úsměv, načež se čile vyhoupl do stoje, připraven naše tři přátelé vyprovodit.
„Tak pěkný zbytek večera, děcka,“ popřál všem Kakashi a coby předvoj se vydal do chodby. Jakmile jsem se s nimi rozloučila, vstala jsem a pustila se do povrchového úklidu, spočívajícího v zasunutí jednotlivých krabiček do sebe, takže tvořily jakousi věž, seskupení použitých hůlek na hromadu a přesunutí prázdných hrnků na tác ke konvici.
„Nech to být, Sakuro-chan, já to pak udělám,“ napomenul mě vracející se nájemník žoviálně, „pojď si sednout ke mně.“
Bezhlesně jsem si hrcla na místo na gauči, na které názorně poklepal levačkou, a udělala si pohodlí v podobě na stolek hozených natažených nohou. Skrz spojené prsty jsem si zaklesla ruce do sebe a celý propletenec si položila na břicho, nato jsem se uvolněně opřela týlem o zadní opěrku a zavřela oči.
„Jsi unavená?“
„Ne, jen zpracovávám obdržené informace.“
„Je to fakt něco, co? Možná budu sensei,“ dodal s nadále zřetelnými stopami ochromení.
„Budeš. Všichni budete,“ odvětila jsem v neměnné pozici pevně.
„Myslíš, že mám co nabídnout?“ zeptal se nejistě. Ač jsem se utápěla ve tmě, věděla jsem, že se tváří zachmuřeně. Bylo celkem ironické, že přese všechno, co v životě dokázal a čemu byl nucen čelit, o sobě v některých situacích stále pochybuje. Lenivě jsem otevřela oči a natočila k němu hlavu, nechala jsem ji však zakloněnou.
„Děláš si srandu? Jsi hrdina, legenda, profláknutá i v té nejzapadlejší vesnici, ovládáš asi milion technik, všichni návštěvníci akademie budou škemrat, aby je přiřadili k tobě, včetně učitelů, kteří to všechno dávno absolvovali.“ S úmyslem ho povzbudit jsem se uchýlila k mírné nadsázce. Zabralo to, s uličnickým úsměvem detailně okopíroval můj posed a s podstatně optimističtějším výrazem rovněž naklonil hlavu na stranu.
„Jen milion? To jsem myslel, že o mně máš lepší mínění, Sakuro-chan,“ vyčetl mi s rošťáckým zajiskřením v očích, pak ale opět zvážněl, „dobře víš, že tahle funkce není pouze o technikách, i když ne primárně, jde i o předávání hodnot, návyků, nepsaných pravidel lidského soužití…“
„To ano, právě proto si v roli mistra nedovedu představit vhodnější osobu, vždyť kdo jiný by těm dětem byl příhodnějším příkladem. Nepotřebují dokonalou ikonu, ale někoho, kdo se poučil z vlastních nezdarů. Netvrdím, že jsi bez chyb, ale pro mě jsi ten nejčestnější, nejnesobečtější, nejodvážnější a nejumanutější člověk ve vesmíru, a to neříkám proto, že tě miluju, takhle tě vnímá většina populace.“ Během své řeči jsem sledovala, jak se postupně rozjasňuje, až se culil, jako by mu Teuchi slíbil doživotní konzumaci ramenu zdarma, počkat, to mu nejspíš fakt slíbil, tak jako by ho z fleku jmenovali Hokage. Bylo to nakažlivé. Sesunul se po vypolstrované opěrce blíž a upřel na mě ty skvostné safíry, jejichž modř by jim nepokrytě záviděla i ta nejazurovější zátoka planety.
„Tak ty mě tak miluješ?“ Cože?! Já mu tady vyjmenuju tolik kvalit a jediný, co z toho pochytil, bylo, že ho miluju?
„Jo, ty pitomče,“ připustila jsem malinko zahanbeně, výjimečně ochotná mu polechtat ego. Nevýslovně spokojeně se zakřenil, načež vztáhl ruku a láskyplně ji umístil na zrůžovělé líčko, kde mě něžně pohladil kloubky ukazováčku a prostředníčku. Loktem druhé paže se zapřel o matraci, legračně se vytáhl z trupu a nezvykle jemně mě políbil. Zpočátku se jednalo jen o cudné přitisknutí rtů na rty, po nichž po krátkém spojení zpomaleně přejížděl sem a tam. Rozechvěle jsem je oddělila a vyfoukla nevědomky zadržovaný vzduch, což mu hrálo do karet, silou vážky na dietě mě jazykem polaskal střídavě na obou rtech, pak se teprve uráčil překročit práh, kde se setkal se svým nejvěrnějším fanouškem. Zažila jsem s Narutem spoustu polibků, líbali jsme se často, byla jsem na té činnosti doslova závislá, ty vášnivé mě přiváděly k šílenství, ale tenhle mě takřka vystřelil do nebes, samou malátností mě brněly prsty na nohou. Ani jsem si nebyla vědoma, že bych se k němu natočila i tělem. Každopádně jsem blonďáka netrpělivě chytila za zátylek a hladově se k němu přicucla, abych mohla polibek prohloubit. Nebránil se.
I když bych s ním s největším potěšením strávila hodiny a hodiny, čas byl v tomto směru neúprosný, nepřející ručičky si s vtisknutou monotónností poskakovaly v naučeném tempu, až se dobraly k nejzazší možné hranici mého odchodu. Po neúnavném naléhání jsem mu dovolila mě doprovodit. Držíce se za ruce jsme kráčeli potemnělou Konohou a povídali si o blbostech. Třebaže jsme se šourali rychlostí šneka důchodového věku, na roh naší ulice jsme se doplahočili směšně brzy.
„Jak to vůbec jde v pekárně? Moc o tom nemluvíš. Pořád u vás dělá ten vlezlej týpek?“ otázal se po uzření visací cedule krámku hovorně, při narážce na mladého brigádníka mi však neunikla jistá zášť. Neměla jsem v úmyslu ho provokovat, či mu lhát, tudíž jsem to stručně shrnula: „Dobrý, není to nijak zvlášť záživná práce, ale docela jsem si tam zvykla. A jo, Kaemon nám vypomáhá furt.“
„Hmp,“ utrousil nenadšeně. Periferním viděním jsem navíc zaznamenala, jak rozmrzele špulí pusu.
„Co má znamenat to ´hmp´?“
„Nic… Jen se mi nelíbí, že jsi s ním zavřená půl dne v jedné místnosti.“ Tiše povzdychávajíc jsem se zastavila, předstoupila před něho, a jelikož se s dětinskou trucovitostí zamračeně díval jinam, smířlivě mu stiskla ruku. Na bezdůvodnou žárlivou scénu jsem zrovna neměla náladu.
„Je to kamarád, spolupracovník, prostě se normálně bavíme. Nějak si umínil mi dokázat, že bez chakry život nekončí.“ Zatímco jsem neškodně pokrčila rameny, Naruta to vytočilo, trhnutím zvedl hlavu a zabodl do mě nesouhlasný pohled plný neporozumění.
„Co to je za hovadinu?! Jistěže nekončí. Najdeme způsob, jak to spravit, budeš zase schopná léčit lidi a pracovat v nemocnici.“
„Upřímně, dost o tom začínám pochybovat,“ špitla jsem rezignovaně. Tentokrát jsem to byla já, kdo uhnul očima.
„Poslyš,“ řekl po krátké pauze umírněně, za účelem získat plnou pozornost přistoupil blíž a chytil mě i za druhou ruku, „vím, že to může vypadat, že jsem se na to vykašlal, ale není to tak. Z různých vesnic jsem do knihovny nechal objednat všechny knížky, který by se byť pouhým řádkem mohly zmiňovat o chakrovém systému, s klony je ve volném čase procházíme. Zatím jsme na nic užitečného nenarazili, proto jsem to zamlčoval, aby ses zbytečně netrápila, kdyby to nevyšlo. V případě nulového výsledku mám v rukávě ještě jedno eso.“ Překvapeně jsem otevřela pusu, a aniž bych z ní cokoli vypustila, opět jsem ji zavřela.
„Slíbil jsem, že to nevzdám,“ připomněl, když jsem na něj jen uchváceně zírala. Těžce jsem polkla, z rázu jsem si připadala jako totální trotl, vděčně, a zároveň omluvně, jsem se usmála a uznale ho objala kolem krku.
„Děkuju, Naruto,“ zatrylkovala jsem mu rozechvěle do ucha.
„To je přece samozřejmost, Sakuro-chan, ničí mě tě vidět nešťastnou.“
Neměla jsem tušení, jak dlouho jsme tam tak stáli a vzájemně se k sobě tiskli, než jsem se dokopala k rozloučení.

Stála jsem opřená o kmen stromu za kage budovou, kde jsem čekala, až blonďáka Pátá propustí ze svého „doučování“. Posledních pár dní si, k mé nelibosti, přivlastňovala celkem dost jeho volného času, tudíž jsme se tolik neviděli. Ačkoli tvrdila, že potřebuje nutně nastudovat důležité materiály pro blížící se výroční schůzi, podezřívala jsem ji, že Naruta z větší části využívá ke srovnání papírů v kartotéce, neboť Shizune byla pro mou nepřítomnost převážně zaměstnána řízením nemocnice.
Odlepila jsem se od chladivé kůry listnáče a s dlaněmi na bedrech si prohnutím protáhla bolavá záda, rapidně snížená fyzická aktivita a jednostranný pohyb jim neprospíval. Z dumání nad průběhem dnešního rande mě vyrušil přiklusávající Jinchuuriki.
„Promiň, zdržel jsem se se Shikamaru,“ omlouval se, sotva co se dostal na doslech. Dobrosrdečně jsem to odmávla, a jakmile se ocitl v mém dosahu, rozverně jsem si ho přitáhla pro polibek na přivítanou. Nadmíru ochotně mi vyšel v ústrety. Dle mučivého zaskučení, jenž mu uniklo, když jsem kvůli doplnění kyslíku přerušila to opojné spojení, jsem mu také chyběla. Onu domněnku mi záhy potvrdily jeho oči, neskutečnou intenzitou se do mě vpíjely a oslnivě zářily.
„Co podnikneme, zajdeme něco zakousnout a do kina?“ přednesla jsem při minulém setkání nahrubo projednávaný návrh. K mému údivu se Naruto trochu nejistě podrbal na temeni.
„No, Shikamaru říkal, že se mají s několika dalšíma lidma za hoďku potkat v Grill baru, jsme taky zvaný.“
„Um, aha.“ To bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Nechtěla jsem dávat okatě najevo, že se mi tahle změna plánu dvakrát nezamlouvá, přesto jsem se asi nějak nevhodně zaškaredila.
„Nemusíme, jestli se… na to necítíš,“ vyhrkl ihned. Ano, necítím bylo to správné slovo. Necítím se na soucitné pohledy, necítím se na projevy útěchy, necítím se na otázky ohledně mého stavu a už vůbec se, do háje, necítím na sáhodlouhé hovory o budoucnosti, ať už učitelské, lékařské, obnášející jmenování vůdkyní klanu, politické, stopařské, jednoduše růžové. Byla jsem si vědoma, jak ohromná příležitost to pro Naruta je, neskutečně jsem si přála, abych se z ní s ním svedla upřímně radovat, jenže to nešlo. Nebylo by to přirozené a přetvářka byla to poslední, co bych do našeho vztahu chtěla vnést.
Oba jsme si byli nějak intuitivně vědomi, že se nemůžeme posunout dál, dokud se ta zatracená ošemetnost nevyřeší. I když jsem dřela na opaku, ten zádrhel mě tížil víc než večeře obsahující nadměrné množství česneku, svazoval mě, bránil v rozletu. Děsně mě to štvalo.
„Promiň, já se asi nezúčastním, ale ty určitě běž. Je to hotová věčnost, co jsme se takhle hromadně někde sešli.“ Zkusila jsem se usmát, leč ve finále z toho vzešel jakýsi pokřivený škleb, tak jsem toho radši nechala. Ach jo, proč neumím být nesobecká a přející přítelkyně, kterou si Naruto zaslouží? Grráh!
Protože to shledáváš nefér a připadáš si ublížená, poškozená.
To mě neopravňuje se takhle chovat, měla bych mu stát po boku za všech okolností, vyrukovala jsem rozpolceně, čímž jsem rozumování vnitřní Sakury ostře utnula.
„Nesmysl, bez tebe na to dlabu, tohle je po dlouhé době společné odpoledne,“ zamítl mou velkorysou nabídku okamžitě.
„Ne. Chci, abys šel. Opravdu. Nepochybně budete probírat nominování na pozice senseiů a u toho bys měl být, je to mega událost.“ Ačkoli to nebyl zcela věrohodný úsměv, aspoň to nevypadalo, jako bych trpěla zácpou. „Obávám se, že bych stejně nebyla dobrý společník, vždyť o nic nejde, můžeme se domluvit na jindy.
„Seš si jistá, Sakuro-chan?“ zeptal se po chvíli, během níž mě bedlivě pozoroval, zjevně seznal, že mě nezviklá.
„Jo, jsem. Využiju toho a skočím si zacvičit,“ plácla jsem první věc, co mě napadla. Ne, že by mi to neprospělo. Trošku zklamaně kývl hlavou, potom se však spiklenecky uculil, drze vstoupil do mého osobního prostoru a objal mě kolem pasu.
„To neznamená, že si tu zbývající hodinu nemůžeme vychutnat,“ zašeptal mi do vlasů v oblasti spánku, nato si špičkou nosu mezi prameny proklestil stezku až na pokožku, po které zahálčivě doputoval na rovinatou krajinu v podání levého líčka, odkud sestoupil do malebného údolíčka koutku úst, načež mě smyslně políbil. No, po zahájení tohoto programu už jsme toho moc nenamluvili.
Jak jsem se s doznívajícím omámením loudala ulicí, v jejíž zhruba polovině jsme se s Narutem oddělili, najednou mi ono vnuknutí – dát si pořádně do těla – přišlo nanejvýš lákavé. S novou motivací jsem si zaběhla domů pro tašku s oblečením a zamířila do posilovny, kde jsem si poctivě připomněla, kolik svalů jsem nedostatkem tréninku zanedbávala. Jelikož jsem byla příjemně rozprouděná, zašla jsem si ještě zaplavat do nedalekého bazénu. Bylo to strašně fajn, ale po osprchování, ledabylém vyfoukání vlasů a zaklapnutí hlavních dveří jsem náhle nevěděla, co dělat s načatým večerem. Sedla jsem si na schody a přemítala, zda je Sasuke na ubytovně, nebo se nechal překecat a vyrazil si s ostatními. Hm, to leda v nějaké převrácené realitě.
Jeho chladný přístup k problémům by mi třeba nyní bodnul. Užuž jsem se chystala zvednout a poctít ho svou návštěvou, když se zpoza cedule s logem a otevírací dobou plovárny vyrojily čtyři osoby. Nijak zvlášť jsem si jich nevšímala, postavila jsem se a oprášila si sukni na pozadí.
„Nene, jestlipak to není moje sličná kolegyně,“ zvolal nositel povědomého hlasu rozjásaně. Udiveně jsem pozvedla hlavu a spatřila před sebou křenícího se Kaemona.
„Um, ahoj,“ pozdravila jsem skupinu neadresně.
„Byla ses vyráchat?“ otázal se bystře, poukazuje na budovu za mnou.
„Jo.“
„A teď máš volno?“ vyzvídal se zájmem.
„No, vlast…“
„Super, bereme tě s sebou na bowling,“ přerušil mě tím sebevědomým konstatováním neomaleně.
„Ne, já… mám v báglu mokré věci a umírám hlady,“ snažila jsem se ždibet rozpačitě vytasit s nějakými konstruktivními důvody k nespolupráci.
„Ten ručník ti tam dvě hoďky vydrží a břicho ti taky naplníme. No tak, pojď, nenech se prosit.“ Přívětivě se usmál a očima mi naznačil, abych se připojila a nedělala drahoty. Nerozhodně jsem si přeměřila zbylé členy malé bandy, dosud mlčky vyčkávající v povzdálí, bylo mi blbý se k nim takhle vetřít.
„Budeme rádi, když se přidáš, čím víc hráčů, tím líp,“ prohlásil kluk s tmavou patkou, jejíž konce mu ležérně spadaly do pravého oka. Jakmile Kaemonovi docvaklo, že o tom uvažuji, neohroženě se přichomýtl, čapl mě za nadloktí a vlekl za sebou.
„Hele, umím chodit, nemusíš mě vláčet jako nějakýho delikventa, co byl přistižen při krádeži v obchodě,“ obořila jsem se na něj nakvašeně.
„No jo, co tvoje pověst,“ zažertoval přes rameno.
„Ta už horší být nemůže,“ odtušila jsem s poraženecky nakrčeným nosem. Pobaveně se nad tím uchechtl, nicméně mě pustil a zpomalil, abychom srovnali krok.
„Mimochodem, tohle je Masato,“ ukázal na mladíka, jenž mě ujistil, že jsem vítaná, „ten druhý je Toshiaki,“ pohodil bradou k vysokému blonďákovi, jehož většina vlasů byla schovaná pod stylovou čepicí, „a nakonec růže mezi trním – Fumiko,“ zopakoval posunek i k dívce s piercingem v nose.
„Sakura,“ dokončil představovací proces, přičemž mě rozpustile plácl dlaní po lopatce. Navzájem jsme na sebe kývli, s někým družně, s někým méně, nejsympatičtěji se prezentoval dlouhán s pokrývkou hlavy, dobromyslně na mě mrkl a zároveň vystavil na odiv řadu bílých zubů. Nenápadně jsem si oba muže prohlédla, pokud byli kdysi v baru svědky mého opileckého tance, nedali na sobě nic znát.
Kromě zmínky o jakémsi jejich společném kamarádovi jsme si toho víc říct nestihli, neboť jsme brzy dorazili k cíli – k restauraci, patřící díky vzhledu k těm nově postaveným. Nakvartýrovali jsme se dovnitř, prošli středem obdélníkového výčepu, vybaveného převážně menšími stolečky po stranách, minuli skleněnou vitrínu s různorodými poháry, pomyslně dělící celkovou plochu na dvě místnosti, a následně zabrzdili u botníku s identicky barevnou obuví.
„Kolikátku máš nohu?“ Místo odpovědi jsem se kolem něho naklonila a sáhla do příslušné přihrádky. Přezula jsem se a pokračovala ke stolu u dráhy. Ze zvyku jsem spěšně omrkla okolí, čtyři dráhy, orientační tabule nad nimi, spousta koulí a deset kuželek před každou dírou, kam mají spadnout. Brnkačka.
„Už jsi někdy hrála?“ zeptal se Kaemon, když jsme si všichni objednali.
„Ne,“ přiznala jsem popravdě.
„Tak pojď, vyškolím tě. V podstatě je to jednoduché.“ Zakotvili jsme u čáry přešlapu, kde mi názorně ukázal, které prsty kam strčit, jaký zaujmout postoj a kam zamířit.
„Strike!“ zařval po prvním pokusu a ve vítězném gestu spokojeně zapumpoval pravačkou ohnutou v lokti, načež mě vybídl, ať to zkusím. Soustředěně jsem si skousla spodní ret, mírně se prohnula v kolenou a úměrnou silou vrhla kouli kupředu. A skolila jsem všechny. Potěšena vlastním výkonem, triumfálně jsem si oprášila ruce a vrátila se na své místo.
„Štěstí začátečníka,“ okomentoval to namyšleně. Nato jsem pouze fádně pokrčila rameny.
Bylo vidět, že to jsou zkušení hráči, po druhém kole jsem však na kontě měla nejvíce křížků já, což mi značně nakoplo sebevědomí.
„Doopravdy jsi to nikdy nehrála?“ ujišťoval se Toshiaki nechápavě studuje minimálně třikrát přepočítané výsledky. Živelně u toho poťukával tužkou o prázdný půllitr, postřehla jsem, že chvilku neposedí, neustále musí být v pohybu.
„Nikdy, ale čirá náhoda to taky nebyla,“ rozhodla jsem se objasnit okolnosti mého neočekávaného úspěchu, „házet na terč je jedna ze základních dovedností ninji.“
„Ty jsi kunoichi?“
„Byla,“ předběhl mě přičinlivě s odpovědí Kaemon. Zarazilo mě to, zamračeně jsem se na něho podívala a znepokojeně mlaskla jazykem o patro.
„Pořád jsem, jen v dočasné neschopnosti, je to složité.“ Naštěstí pochopili, že se o tom dál nechci bavit a nedotírali.
„Buď jak buď, převálcovala jsi nás, zasloužíš si odměnu. Co piješ?“
„Ne, díky, já to moc nevyhledávám.“ Rázem mi na mysli vytanuly ojedinělé střety s alkoholem, všechny skončily katastrofálně.
„Dobře, vezmeme ti aspoň pivo.“ Než jsem stihla protestovat, kluci se zvedli a hromadně se odebrali k barovému pultu, tudíž jsme s Fumiko osaměly. Kousla jsem si do rozjedeného kousku pizzy, čímž se mi naskytla příležitost si ji podrobněji obhlédnout. Skutečně dělala čest svému jménu, byla krásná a vážná, moc toho nenapovídala, i když to mohlo být zapříčiněno přítomností neznámé osoby, třeba mě vnímala jako narušitele jejího teritoria. Do podkovy ostříhané vlasy, které jí vpředu sahaly až ke klíčním kostem, měla uhlově černé, dvě třetiny délky byly obarvené na tmavě modro. Ozdoba v nose spolu s náušnicemi a kupou přívěsků na kožené šňůrce na krku skvěle ladily k volným šatům v hippie stylu. Rozhodně byla zajímavá.
„Takže, ty a Kaemon spolu chodíte?“ zeptala se znenadání propichujíc mě vyzývavě nalíčenýma očima. Absolutně mě tím vykolejila, jelikož jsem zrovna pila, nemalé množství vody se dostalo do špatné trubice a já se divoce rozkašlala, tedy poté co jsem si její část nevychovaně vyprskla do jídla.
„N-Ne, jsme spolupracovníci,“ uvedla jsem sípavě náš vztah na pravou míru.
„Uhm.“ Neznělo to věru přesvědčeně.
„Já…“
„Tak, dámy, tady to je,“ učinil mému blekotání přítrž Masato stavěje před nás zlatavý mok.
Jakmile jsme opět byli komplet, chopili jsme se číší a svorně si přiťukli na vítěze. Trochu jsem ucucla, abych neurazila, nechutnalo to vůbec zle. Dnešek se nesl ve znamení samých premiér, okusila jsem západní stravování, jenž ve mně vždycky vzbuzovalo nefalšovaný zájem, jenže rodiče o tom nechtěli ani slyšet, byli ze staré školy a postupně se sem prodírající trendy považovali za znevažování naši kultury. Bohužel.
„Řekni mi, Sakuro, je Naruto-chan opravdu takový, jak se o něm mluví?“ přivodil mi Toshiaki takřka druhý infarkt.
„Em, no, záleží na tom, co konkrétně myslíš,“ vysoukala jsem ze sebe drbajíc se nehtem na spánku.
„Všichni tvrdí, že je hrdina každým coulem, nepřemožitelný, oddaný svým přátelům, ochotný za ně kdykoli položit život, nepřáteli obávaný a za svým slovem si stojící bojovník.“
„Co, ty jsi přítelkyně Uzumaki Naruta?“ Karty se obrátily, tentokrát to byla Fumiko, kdo ohromeně lapal po dechu. Jen jsem si nebyla jistá, zda výraz, který nasadila, znamenal „ty jo, hustý,“ nebo „cože, to ty jsi získala srdce válečné legendy?“ Rozhodla jsem se to ignorovat.
„Ano, mimoto je někdy totální idiot, leč v zásadě ho to popisuje celkem výstižně,“ připustila jsem v rozmarné náladě. Dělalo mě nesmírně šťastnou, když o něm lidé tak hezky smýšleli.
„Musíš ho příště přivézt s sebou.“
„To snad ani není nutný,“ zavrčel rozladěně Kaemon.
„Za konkurenta sis stanovil vysokou laťku,“ vysmál se mu Masato.
„Sklapni, nebo ti do huby narvu tu největší kouli, na kterou natrefím,“ vyjel po něm náš hnědooký pomocník.
„Do toho.“
„Kluci, nechte toho.“
Citelně na mě dolehla změna atmosféry, znenadání jsem si připadala nepříjemně a toužila jsem se odtamtud co nejrychleji zdekovat. Vyštrachala jsem tašku, zakopnutou kdesi pod sedačkou, a odhodlaně se zvedla.
„Děkuju za pěkný večer, ale už budu muset jít.“
„Co? Ne, nechoď. My to tak nemyslíme, viď, Masato?“ otočil se s lehce výhružným hlasem na svého kamaráda.
„V pohodě, stejně už je pozdě.“
„Tak tě doprovodím.“
„Jen tu zůstaň, jsem velká holka, zvládnu to. Uvidíme se v práci. Mějte se, ahoj.“ S tímto jsem ho dobrácky poplácala po rameni a mašírovala si to k východu.