Když má srdce svoji hlavu 49

Devětačtyřicátý díl – Za hranou

„Haló! Pomoc!“ volala jsem mezi nekontrolovatelným cvakáním zubů.
„Slyší mě n-někdo?! Jsem tady do-le, sakra!“
Hluboko uvnitř jsem tušila, že je to marná snaha, ty místnosti, které jsem prošla, nevypadaly, že by je v poslední době někdo obýval. Třeba Orochimaru doupě opustil již před měsíci a nehodlal se sem v dohlednu vrátit. Zachvátila mě panika ze smrti. Z dost pitomé smrti. Nebyla jsem připravená! Vždyť jsem se s nikým pořádně nerozloučila. Ona skutečnost opět povytáhla stavidlo slzavé přehrady, takže se mi zanedlouho po tvářích valila dvě široká rozbouřená řečiště. Jako bych v tom už tak nebyla ponořená až po uši.
Silou vůle jsem se pokusila zburcovat zbytky zdravého rozumu, zachovat si racionální myšlení a neoddávat se dotírající beznaději.
Ignorujíc ten každou minutou se zhoršující třas přiměla jsem se snad po sté si zrekapitulovat chabé možnosti. Vydedukovala jsem si, že jsem s největší pravděpodobností spadla do jakési vymleté jeskyně, což znamenalo, že sem ta voda musí odněkud přitékat, tím pádem taky odtékat, spodní proudy toho byly jasným důkazem. Potopení a hledání baterky, s níž bych následně pátrala po místě odtoku, jsem rovnou zavrhla, v takto studené vodě, mohla mít stěží čtyři stupně, bych zadržela dech jen na nějakých směšných patnáct vteřin. Jediným východiskem tedy zůstala cesta vrchem. Jakožto lékařský ninja jsem věděla, že čím víc pohybu budu vyvíjet, tím rychleji si snížím tělesnou teplotu a vysílím se, něco jsem však udělat musela. Zmobilizovala jsem veškeré síly a prakticky poslepu nanovo ohmatávala skalní stěnu po celém obvodu, kam až jsem dosáhla. Kdybych se aspoň zvládla vydrápat na nějakou vyvýšeninu, abych nebyla v přímém kontaktu s vodou, leč nic takového jsem nenašátrala. Vrátila jsem se do výchozí pozice, pod díru, kde jsem se probořila – poznala jsem ji, neboť pod ní byl hladký povrch poznamenaný stékajícím bahnem. Počkat, ta hlína se přece musela někde vzít, vzpomněla jsem si, že se pode mnou utrhl kus rozmočené zeminy, po které jsem sklouzla dolů. Možná se výš nachází měkčí podloží, do něhož bych s trochou štěstí pořídila zabořit prsty a následně vyšplhat. Odepnula jsem si překážející plášť a opřela se chodidlem o zeď skály, po krátkém tápání po jakékoli opoře se mi naštěstí povedlo zaklesnout milimetry špičky do nějaké praskliny. Co nejvíc jsem se vymrštila a přitom se snažila čehokoli zachytit. Na čtvrtý pokus jsem pravačkou dokázala sevřít vyčnívající, zakroucený konec kořene. Opatrně, abych ho nezlomila, jsem ho narovnala, připravila se na lezení a lehce se přitáhla, jenže ten křehký zmetek ihned prasknul, což mě nemilosrdně poslalo pod hladinu. Kvůli zrychlené tepové frekvenci jsem nebyla schopná zadržet dech, takže jsem si mocně lokla. Jakmile jsem se vynořila, těžce jsem se rozkašlala. Studená voda mě v polykacím ústrojí bodala stylem rozžhavených jehel, pálilo to a znemožňovalo se nadechnout. Nějakým zázrakem jsem se donutila uklidnit a nasávat vzduch jen malými doušky, zabralo to. Frustrovaně jsem přiložila čelo na ten nepřátelský šutr, navzdory do štípajících očí tlačícím se slzám jsem se odmítala vzdát.
To dáš, Sakuro. Musíš. To. Dát! Hecovala jsem se v duchu. Určitě tam jsou i jiné kořeny.
Sáhla jsem na dno své zásoby energie, a přestože jsem si byla vědoma, že v případě neúspěchu to je konec, naposledy jsem vyskočila, jak nejvíc to šlo. Výsledek byl katastrofální, sice jsem pod prsty ucítila nepevný povrch, byly však natolik zkřehlé, že jsem je neudržela zatnuté, povolily a bezúčelně sjely dolů. Mimoto mi tenhle risk vynesl novou pouť do zatopené části dutiny, tentokrát jsem se málem utopila. Perouc se s neskutečnou bolestí na hrudi vychrchlala jsem z plic pozřené množství ledové vody a rezignovaně dala průchod hysterickému pláči. Proč jsem jen musela být tak umanutá a trvala na tom, že sem půjdu sama?! Měla jsem na sebe vztek. Dokonce jsem si pohrávala s nápadem začít pěstí bezhlavě mlátit do skály před sebou, ale došla jsem k závěru, že kvůli odporu vody a totální vyčerpanosti bych tím kromě zlámaných kostí nic plusového nezmohla. Poraženě jsem zaúpěla.
Zmáhala mě únava. Přestala jsem cítit nohy, i to žahavé cukání z nich zmizelo, organismus najel na úsporný režim a koncentroval krev z oběhu především do trupu, aby zachoval funkci srdce. Rovněž jsem zaznamenala hospodárnější počínání centrální nervové soustavy, jako když se probudíte s těžkou kocovinou a připadáte si absolutně vygumovaní. Horní končetiny připomínaly jakási bezvládná chapadla, která se lenivě vznášela kolem mě. Najednou mi činilo velké problémy uchovávat hlavu nad hladinou, po vzoru houby nacucané oblečení mě stahovalo dolů.
Omlouvám se, mami, tati, že jsem vám nebyla lepší dcerou.
Zavřela jsem oči a maličko se zaklonila. Už to nebude dlouho trvat, problesklo mi hlavou v ojedinělé bystřejší chvilce. Využila jsem onoho aktivního záchvěvu mozkových buněk a vybavila si Narutovu hezkou tvář, jeho srdečný úsměv a živelné jiskřičky v nebesky modrých očích.
Promiň, Naruto, patrně nebudu mít příležitost zahrnout tě láskou, kterou si zasloužíš. Chtělo se mi strašně moc spát…

Ležela jsem v nádherně vyhřáté posteli, pohodlně zababulaná v péřové duchně. Připadala jsem si hrozně unavená. Po celém těle jsem cítila podivné příjemné vibrace, jejichž zdroj jsem nebyla s to přesně určit. Jakživ jsem s ničím obdobným nepřišla do styku. Trochu to evokovalo pobyt ve vířivce, tam ale trysky masírují lokální svalstvo, kdežto tady se to chvění rovnoměrně rozlézalo od temene po paty, měla jsem dojem, že do mě to teplo skrz póry v kůži prostupuje, cirkuluje v krevním oběhu a postupně se vsakuje do orgánů.
Jelikož jsem měla oči uvězněny pod tíhou víček, zacílila jsem na ostatní smysly. Do nosu mě zaštípal kouř hořícího dřeva a slyšela jsem praskání ohně, což bylo poměrně matoucí, nikde v domě jsme krb neměli. S ohromným vypětím jsem násilně vyrolovala ty tunové rolety a vtom mě ozářilo neobvykle silné zlatavé světlo, musela jsem několikrát zamrkat, abych mohla zaostřit.
Zorničky se mi roztáhly údivem, když jsem přímo vedle sebe rozeznala tureckým stylem usazeného Naruta. Oči, jejichž okolí bylo orámováno párem tmavě červených skvrn, měl zavřené, obličej, v němž se nepohnul jediný sval, stažený ve velmi soustředěný výraz a ruce mu dlaněmi vzhůru klidně spočívaly na kolenou, přitom byl obalený onou božsky nažloutlou aurou, která kolem něho lenivě povlávala. Nic krásnějšího jsem dosud neviděla.
Tedy, ano, během války jsem byla svědkem jeho působení v Bijuu módu, vzhledem k okolnostem jsem však neměla příležitost si blonďáka pořádně prohlédnout takto zblízka. Jakmile vycítil, že jsem se probrala, otevřel oči a němě na mě upřel ustaraný, intenzivní láskyplný pohled. Vlivem Kuramovy chakry se mnou tolik obdivované vlasy zdály delší a divočejší, do oranžova zbarvené duhovky, jimž nyní dominovaly do kříže tvarované zorničky, dočasně nahradily ty běžně pomněnkově modré, unikátní značky na lících se taktéž staly výraznější. Paprsky slunce, které mu korunami stromů prosvítaly nad hlavou, ten výjev dováděly k dokonalosti, nadobro mě to odzbrojilo. Chtěla jsem se rukou přesvědčit, že se nejedná o sen, že je to opravdové, ale při aktivaci potřebných svalů mi paží projela ostrá bolest, což se mi automaticky prostřednictvím pokřivené grimasy promítlo do tváře.
„Sakuro-chan…“ Mladíkův obavami oplývající hlas ke mně dolehl jen tlumeně, jako by mluvil za tlustou zdí, myslí mi totiž posloupně běžely nejasné útržky posledních události.
Naruto mě zachránil!
„Přišel sis pro mě,“ vydechla jsem okouzleně. Měla jsem nezvykle lehkou hlavu, jak bych prodělávala závrať po dlouhé jízdě na kolotoči. Něco říkal, jenže jsem mu nerozuměla, zůstat v bdělém stavu bylo stále náročnější. Jak se mi zorné pole rychle zužovalo, všimla jsem si té oslňující záře i na svých řasách a špičce nosu, zčistajasna ta záhada dávala smysl. Naruto mě pomocí chakry zahříval. Vděčně jsem se usmála, aspoň myslím.
„Děkuju,“ zachroptěla jsem a přestala se bránit neodbytnému spánku.

První, co jsem po procitnutí vnímala, byla absence onoho blahodárného tepla v systému, takřka bolestivě jsem ho postrádala. Bez čeho bych se naopak s přehledem obešla, bylo nepříjemné pnutí ve svalstvu zapříčiněném přetížeností. Hlava, v níž otravně hučelo, mi bezvládně spočívala na čemsi, co také vydávalo uspokojivé množství tepla, a ke všemu známě libě vonělo. Přestože jsem zápasila s podezřením, že mám na krku naražený minimálně metrákový přerostlý meloun, aniž bych otevřela oči, bezpečně jsem poznala, že jsme v pohybu, Naruto mě nesl na zádech. Zachránil mě, rozmrazil a teď jsme byli na cestě domů.
Kdyby se tam neobjevil, byla bych mrtvá, utopila bych se. Z toho zjištění se mi udělalo zle od žaludku. Přísahala bych, že má na tyhle mé předsmrtné okamžiky vrozený šestý smysl. Vždycky se mi ho nějak nepochopitelně podaří přivolat. Na bázi summona, jenže bez chakry… Jak jsem nad tím tak rozjímala, ta myšlenka mě přivedla na bláznivý nápad. Jestli mi tohle bylo skutečně předurčeno, pak je osud zvrácený parchant. Vlastně to bylo celkem logické, Narutův život byl od samého počátku provázen dramatickou epičností.
Další nepřehlédnutelnou ironií, z hlediska obšírnějšího hloubání, bylo to, že přesně tohle, třebaže v přeházeném pořadí, ten starý senilní žabák předpověděl – v pekárně jsem napekla plno sladkých věcí, neupřímnost, která se obrátila proti mně, pouť se svodem lákajícím mě na scestí, pád do temnoty. Pád do temnoty a oproštění mysli. Náhle jsem věděla, co mám udělat, ale nejdřív se musím pořádně připravit.
Rozlepila jsem víčka a po zběžném obhlédnutí zalesněné krajiny věnovala plnou pozornost Narutovi. Podivovala jsem se, že dosud nepromluvil, nepochybně dávno vycítil, že jsem vzhůru. Narovnala jsem se a kousek se předsunula, takže jsem mu mohla bradu umístit na pravé rameno. Nepodíval se na mě. I takhle ze strany jsem poznala, že se tváří vážně. Byl naštvaný. Chtěla jsem poprosit o prominutí, ale samotné už mi ty omluvy přišly ohrané. Nadejde vůbec někdy doba, kdy ho nebudu trápit?
„Naruto?“ oslovila jsem Jinchuurikiho tišeji, než jsem zamýšlela. Hlas mi navíc nepřirozeně poskakoval, znělo to cize. A žalostně. O to víc mě zasáhla jeho nulová reakce. Narutova ignorace byl ten nejhorší trest. Navlhčila jsem si oschlé rty, aby se k sobě protivně nelepily, a pročistila si hrdlo. Pak jsem zvedla ruce, položila je blonďákovi na holá nadloktí a něžně ho pohladila, přitom jsem zaznamenala, že nemá mikinu. Nečekaně jsem v ní byla navlečená já, ohrnuté rukávy mi i tak dosahovaly až ke kloubkům prstů. Zároveň jsem si všimla bot, které mu díky svázaným tkaničkám visely kolem krku, což konečně vysvětlilo tu zimu na nohy. Nejspíš byly ještě mokré. Po tomto dedukčním průlomu jsem se pocitově zaměřila na jednotlivé části oděvů, jakési vlhko jsem detekovala v pase, kde zcela nedoschla navrstvená látka skrývající všitou gumu kalhot, a na hrudi pod ňadry, tam dělaly neplechu několikrát obšité kostice podprsenky. Chudák, svetr, který nebyl mimochodem nikde k nalezení, byl spolu s botami to jediné, co se mi odvážil sundat. To má velkou kliku! Pro všechny případy jsem se ujistila, že černé tričko přetrvává na původním místě.
I kdyby nás svlékl do naha, měla bys mu projevit trochu vděku, napomenula mě vnitřní Sakura vyčítavě.
Já vím, máš pravdu. Bez něho bych plavala lopatkami vzhůru.
Nehty jsem svého hrdinu nevtíravě poškrábala na vypracovaném bicepsu, kde mu i po takto letmém doteku zakrátko naskočila husí kůže. To mi dodalo kuráž.
„Naruto, zastav. Promluvme si,“ pravila jsem hlasitěji. Třebaže jsem zvolila odhodlaný tón, pořád to byla prosba.
„Prosím,“ dodala jsem, když nadále předstíral, že jsem pro něj vzduch. To zafungovalo. Odevzdaně si povzdechl a místo na další větev, seskočil na zem. Opatrně mě posadil na kmen spadlého stromu, načež odstoupil na zhruba na dvoumetrovou vzdálenost a s pažemi nepřístupně složenými na prsou se na mě otočil. Levou nohavici oranžových kalhot měl špinavou od zaschlého bláta, identickou rozplizlou šmouhu jsem uzřela i na zapůjčené bundě a svém boku. Nasucho jsem polkla.
„Zlobíš se na mě-“
„To se teda zlobím,“ skočil mi rozčíleně do řeči, „zatímco se na Myoboku učím nějakej zapomenutej starobylej jazyk a ležím v nudných zaprášených knížkách, ty se beze slova vypravíš na sebevražednou misi!“
„Nechala jsem ti vzkaz,“ připomenula jsem věcně.
„Vzkaz si strč někam, víš, jak to myslím! Mohla jsi mi přece poslat zprávu.“
„Jo, to mohla,“ připustila jsem rezignovaně, „chtěla jsem jít sama.“ Proč to musím furt dokola každýmu vysvětlovat?!
„Uáá,“ zavyl vytočeně. Se zatnutými zuby a divoce vykulenýma očima před sebou zatřásl v lokti ohnutýma rukama, zjevně by tak nejradši zaklepal se mnou, ale držel se.
„Copak ti nedochází, že jsi tam mohla umřít? Mělas na kahánku, Sakuro-chan, byla jsi zmrzlá na kost, nemohl jsem ti nahmatat puls!“ Dlaní rozechvělé pravačky si zmučeně promnul čelo a pak si s ní stejným způsobem přejel po obličeji, aby ji záhy nechal spočívat přes ústa.
„Omlouvám se. Děkuju, že jsi mě zachránil,“ pronesla jsem pokorně. Rozladěně spustil ruku podél těla a vzdychnul.
„Proto to neříkám.“
Na okamžik mezi námi zavládlo ticho. Umíněně koukal do země, kdežto já z něho nespouštěla zrak.
„Ty ses kvůli mně naučil mrtvej jazyk?“ zeptala jsem se hebce, provinile. Neodpověděl hned, místo toho se trucovitě odvrátil, aby se na mě ani za nic nemusel dívat. Takhle byly jeho našpulené rty ještě zřetelnější. Kdyby mi opět nezachránil život, bylo by to celkem komické.
„Ne. Umět prastarou řeč se vždycky hodí, navíc je to děsně cool,“ pronesl sarkasticky. Neměla jsem ráda, když se takto znevažoval a podkopával velikost svých činů. Zavřela jsem oči a snažila se vymyslet něco, čím bych ho povzbudila. Řešení bylo nasnadě.
„Miluju tě, Naruto,“ řekla jsem smrtelně vážně, „možná to neříkám tak často, jak by sis zasloužil, ale o to hlubší ten cit je. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Jsi můj anděl strážný. Do nekonečna budu dlužná tomu, kdo mi tě seslal do cesty.“ To ho dostalo, překvapeně na mě pohlédl. Po předchozím rozhořčení ani památky, ve tváři měl zjihlý, dojatý výraz.
„Sakuro-chan.“
Plánujíc se k němu rozejít povolala jsem na pomoc veškeré síly a pracně se postavila na nejisté končetiny, leč Naruto mě předběhl, dvěma dlouhými kroky vstoupil do osobního prostoru a nenásilným zatlačením na klíční kost mi naznačil, ať si opět sednu. Když jsem poslechla, dřepl si, volně mě objal kolem beder a současně si obličejem dolů položil hlavu na má stehna. Nezaváhala jsem a okamžitě mu vroucně vpletla prsty do vlasů.
„Promiň, neměl jsem křičet, ale… dáváš mi opravdu zabrat, Sakuro-chan.“ Přes v této poloze zvláštně rezonující hlas jsem v něm postřehla bezradnost a smutek. Drásalo mi srdce vidět ho zbědovaného, tím spíš být toho příčinou, pevně jsem semkla rty, přičemž jsem ho nepřestávala vískat. Sklonila jsem se a omluvně mu na temeno vtiskla polibek.
„Ty promiň,“ zašeptala jsem, „vím, že je to se mnou složitý. Slibuju, že ti to všechno vynahradím, až ten zatracený problém vyřeším.“
Pomalým pohybem, aby mi unáhleným cuknutím nevyrazil zuby, se napřímil a ohromeně, nadějeplně se na mě zahleděl.
„Našla jsi něco?“
„Mno, to úplně ne, ale jsem přesvědčená, že vím, co dělat. Jen si předtím musím důkladně rozmyslet dané kroky.“
Uvážlivě přikývl, evidentně od mého sdělení čekal víc. Zřejmě měl v úmyslu vnést nějakou doplňující otázku, nýbrž byl rozptýlen mým zimomřivým ošitím. To jeho teplo mi fakticky chybělo.
„Je ti zima,“ konstatoval se starostlivě svraštěným čelem.
„Úroveň tělesného tepla se ještě nedostala do normálu,“ poučila jsem ho z profesionální deformace.
„Měl bych tě co nejrychleji dopravit do Konohy, do rukou odborníků.“ Nastavil se, abych si na něho zase mohla nalézt, bez protestů jsem mu vyhověla.
„Já jsem odborník a myslím, že jsi to zvládl skvěle. Do nemocnice nepotřebuju, doma se o sebe postarám. Jak jsi mě vlastně vytáhl?“ napadlo mě vyzvědět tu zásadní věc.
„Z Kuramovy chakry jsem vytvořil lano, kterým jsem se přivázal za trám jedné z místností a spustil se pro tebe.“
„Seš neskutečnej,“ vydechla jsem mu uznale do ucha.
„Chm, to nevím. Divím se, že jsem byl vůbec schopnej něco vykoumat, strašně dlouho jsem tě nemohl najít, necítil jsem žádné známky chakry ani emocí, byl jsem zoufalej,“ přiznal ponuře. Přeháněl, vždycky si věděl rady, to jsem na něm obdivovala. Zatímco jsem si mimoděk pohrávala s konečky střapatých vlasů na zátylku, vyšponovala jsem se v páteři a vděčně mu vtiskla pusu na líčko. V přímém kontaktu přední strany trupu s mladíkovými svalnatými zády mi bylo podstatně líp.
„Trvám na tom, seš úžasnej. Když jsem otevřela oči a spatřila tě obklopeného vší tou zlatavou září, byla jsem totálně u vytržení. Kdybych do tebe už nebyla nějakou dobu blázen, okamžitě bych se zamilovala. Plus ta slast, cos mi přivozoval prouděním své chakry do každičkého nervu v těle, myslím, že jsem byla prvně v životě v rauši,“ prozradila jsem mu zdráhavě, zaneprázdněná vybavováním si popisované rozkoše jsem si neuvědomovala, že se mu rty téměř třu o ušní boltec. Na obdobné intimnosti velmi senzitivní Naruto málem minul odrazovou větev, jen taktak to vybalancoval. Zastavil a zaskočeně ke mně natočil hlavu. I mě ta nenadálá důvěrná otevřenost šokovala, nekontrolovatelně jsem zčervenala.
„Vážně to na tebe tak působilo?“ Jakmile jsem přitakala, naklonil se pro žhavý polibek, kvůli nepohodlnému úhlu však trval pouze krátce. Spokojeně se usmál a znovu vyrazil.
„Vnímám to stejně, když mě léčíš, ne tak intenzivně, ale na tvou chakru reaguju citlivěji než na kohokoli jiného,“ řekl po menší pauze. To mi polechtalo ego. Opřela jsem se mu spánkem o rameno a zavřela oči.
Zbytek cesty jsme absolvovali převážně v tichosti, já si libovala v tom tolik prospěšném teple, kterého jsem se snažila absorbovat co největší množství, a Naruto byl nevídaně zamlklý, nejspíš se tak vyrovnával s utrženým zážitkem. Dopřála jsem mu prostor to zpracovat.
Jelikož jsem nebyla obutá, dovolila jsem svému rytíři, aby mě donesl až přede dveře. Neměla jsem tušení, kolik je hodin, pekárna byla ještě v provozu, neboť odtamtud sem tam vycházeli lidé, vypadalo to na odpoledne. O dost jistěji jsem seskočila na zem před schodiště vedoucí do našeho bytu.
„No, asi bych se měla umýt a zajít za Tsunade-sama,“ prolomila jsem mlčení, když jsme k sobě stanuli čelem. Dlužila jsem jí vysvětlení.
„Dneska ne, má schůzi s feudálními pány. Hodlá jim pohrozit brzkým odchodem do důchodu, aby mě konečně umožnili kandidovat. Netipuju to na uspokojivý konec, pak se určitě požene odreagovat někam do baru,“ oznámil mi, pravačkou znázorňuje pití imaginárního panáku.
„A neměl bys u toho být?“ zeptala jsem se drbajíc se nehtem ukazováčku malinko provinile v prohlubni mezi uchem a lícní kostí. Němě zavrtěl hlavou, poté ještě dodal: „K ničemu by to nebylo.“ Skousla jsem si ret a nepokojně přešlápla, takhle negativně jsem se loučit nechtěla.
Statečně jsem navázala oční kontakt, přistoupila k mladíkovi, sňala mu zabahněné boty a ledabyle je mrskla nahoru na podestu schodiště. Umístila jsem Narutovi dlaně těsně pod uši, palci zamilovaně pohladila vouskaté skráně, vytáhla se na špičky a pomalu se naklonila dopředu. S přivřenýma očima jsem mu do nosu několikrát mazlivě ťukla svým pršáčkem, potom jsem jím obloukem doputovala do koutku úst, přičemž jsem do druhého vlípla motýlí polibek. Záhy jsem rty přistála na těch hřejivých, vždy pohostinných a ochotně spolupracujících a na pár vteřin je tam jen nečinně nechala spočívat. Když jsem pod nimi zaznamenala drobný úsměv, zahájila jsem útok, hravě jsem nasála horní ret a jemně jej stiskla zuby, následně jsem ho smířlivě polaskala jazykem. Naruto, jakožto od přírody akční a k čemukoli snadno zviklatelný muž, mi neposkytl moc velké pole působnosti, pootevřel ústa a neprodleně jazykem vyzval ten můj na přátelský souboj. Vzrušeně jsem vydechla, když mě pevně objal kolem pasu a přimáčkl k sobě blíž. Přemístila jsem mu levou ruku na zátylek, chvíli blonďákovi bříšky prstů hnětla obnaženou pokožku nad lemem trička a nato jimi namlsaně vjela do hustých vlasů, za které jsem dráždivě zatahala. Požitkářsky zamručel a polibek prohloubil.
Na to, že jsme postávali na ulici, jsme se líbali doslova jako o život, ba ani jeden jsme na to nedbali. Naopak, vkládala jsem do toho vše a Naruto s identickou vervou odpovídal. Nebýt mého kamene úrazu, což tkvělo v trapně brzy vyčerpané kapacitě plic, doráželi bychom na ústa toho druhého věčně. Nedobrovolně jsem přerušila kontakt, roztřeseně nasála chybějící vzduch a otevřela oči, zatímco jsem si vyčerpaně položila čelo na jeho.
„Páni, za co to bylo?“ vydral ze sebe mezi přerývavými nádechy a výdechy.
„Za to, že seš,“ odtušila jsem bez přehánění, „děkuju. Teď si běž odpočinout, já si dám sprchu a zalezu do postele. Jen co budu v cajku, stavím se.“
„Dob-ře, bu-du se tě-šit.“ Láskyplně mě při mluvení zasypával něžnými hubičkami, pak jsme se chvíli přetahovali, protože odmítal pustit mou ruku, ale nakonec jsme se přece odebrali každý do svého domova.

Vykoupala jsem se a přes hodinu ležela v posteli, nešlo mi usnout, přemýšlela jsem, jak to udělat správně. Nebyla jsem si jistá, co přesně obnáší rada týkající se oproštění svázané mysli. Při své horkokrevnosti jsem těmhle duchovním věcem nikdy moc neholdovala. Ne z důvodu, že bych nebyla dostatečně disciplinovaná, jen jsem shledávala složité dosáhnout něčeho, co jsem si přikázala, zejména v emotivní oblasti.
Věřila jsem, že na to časem přijdu, v tomhle případě by uspěchanost mohla mít fatální následky. Prostě musím vydržet o trochu dýl.
Když jsem zezdola zaslechla kroky a bouchání dveří, rozhodla jsem se skoncovat s lenošením a jít pozdravit rodiče. Vymotala jsem se z peřiny a zvedla se, v tu ránu se do mě však dala strašlivá zimnice, oslabený organismus dával najevo, že ještě není ve stoprocentním stavu. Oblékla jsem si kalhoty pod kolena a tmavě modré tričko s dlouhými rukávy a zimomřivě si mnouc nadloktí jsem opustila pokoj.
„Haló, kde jste kdo? Jsem doma,“ hulákala jsem po cestě ze schodů.
„Podívejme, jestlipak to není naše milovaná dcera,“ zahalasil taťka z kuchyně, z níž taky následně vykoukl.
„Osobně, drahý otče.“
„Jsem rád, že jsi v té drsné krajině neztratila humor.“
„Posaď se, zlato, večeře bude za chvíli,“ přivítala mě mamka svým praktickým přístupem. „Je ti dobře? Jsi nějaká pobledlá.“
„To nic není, jsem trochu unavená,“ uklidňovala jsem ji čelíc tomu mateřskému, zkoumavému pohledu.
„A byla mise úspěšná?“ zajímal se vůdce naší skromné rodiny.
„No, jak se to vezme,“ řekla jsem rozvážně během usedání ke stolu, „učinila jsem pár významných objevů. Myslím, že jsem hodně blízko ke zvrácení té techniky.“
„To je skvělé, ty to zvládneš.“ Z místa vedle mě láskyplně poplácal po rameni. Vděčně jsem se na něj usmála a zeptala se, zda je tady něco nového. Odlehčeně jsem poslouchala vyprávění o strastech i zábavných historkách sousedů a známých, zatímco jsem do sebe cpala rýži se zeleninou a kousky grilované ryby. Po jídle jsem odnosila nádobí do dřezu, pak jsem se zády opřela o linku a s mírným úsměvem přihlížela probíhající vášnivé debatě, vzniknuvší v důsledku rozdílných názorů na jakýsi v televizi odvysílaný dokument. Pomocí rukou jsem se odlepila, došla za ně, zezadu je oba objala a se slovy „mám vás ráda“ jsem mamce i taťkovi lípla na tvář mlaskavou pusu. Na jejich zaražené až podezřívavé obličeje jsem pouze oznámila: „Jdu k Ino, nečekejte mě.“
V nemocnici nebyla a krám už byl zavřený, tak jsem se vypravila do jejich honosného sídla. Doufala jsem, že někde nerandí s Choujim, protože se mi nechtělo se zase vracet domů, měla jsem potřebu si s někým promluvit. Neprobírat nic závažného, jenom bezstarostně tlachat. Mé prosby byly vyslyšeny, neboť kamarádka otevřela již po prvním zaklepání. Překvapivě se nevytasila s obvyklými nejapnými uvítacími řečmi, ale po jakémsi úlevném zvolání mého jména se mi vrhla kolem krku.
„Sakra, ani nevíš, jakej jsem měla strach. Když za mnou Naruto přilítl a tak úzkostně se vyptával, došlo mi, jak hrozně nebezpečná ta tvá výprava je.“ Chytila mě za ramena, odstoupila na délku paží a pečlivě mě proskenovala tyrkysovýma očima.
„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ji, „i když jsem měla na kahánku.“ Nemělo smysl to tajit.
„Pojď dál, všechno mi to pěkně poreferuješ.“ S tímto mě čapla za rukáv a nemilosrdně zatáhla dovnitř. Nebránila jsem se, stejně bych neměla šanci. Pohodlně usazené na posteli, popisovala jsem Ino onu hrůznou příhodu s pádem do jeskyně a poté jí přetlumočila, jak mě Naruto zachránil. Nepřerušovala mě, celou dobu civěla se zděšeně vypoulenýma očima, při líčení pobytu v té ledové vodě si dokonce přitiskla dlaň na ústa. Při pasáži s blonďákem na scéně se její reakce znatelně zmírnila, zjihla a u opěvování jeho duchaplného zásahu se přiblble uculovala. Možná za to částečně mohl můj zasněný výraz u vykreslování obrázku, který se naskytl po probuzení – jak se nade mnou v záři slunečních paprsků tyčil v onom zlatavém plášti, soustředěně, sebevědomě. Jakživ bych to nepřiznala nahlas, ale celkem dávno jsem si oblíbila sledovat ho v akci, naprosto si v boji věřil, jeho ladné a přirozené pohyby mě fascinovaly, připomínalo to do puntíku vyladěnou taneční choreografii, a proces čerpání přírodní energie celé představení posunul na vyšší levl.
„Ty jo, Naruto je vážně třída,“ podotkla uznale, čímž mě seslala opět do reality.
„Jo,“ dala jsem Ino za pravdu stále krapet okouzleně, nemohla jsem ten výjev dostat z hlavy. „Je to můj osobní strážce. Vždycky je tam, kde je potřeba, jako při Peinově útoku. Myslím, že tenkrát jsem se do něho nevědomky zamilovala.“
„To jsi rozhodně nebyla sama.“
„Co, ty…?!“
„Ne,“ zarazila pohotově hrozící majetnický výlev, „ačkoli nemít Choujiho, nejspíš bych do něj šla,“ dodala se zákeřným uchechtnutím. Nelibě krčíc čelo uštědřila jsem jí slušnou pecku do pravého nadloktí, jež si s afektovaně otevřenými ústy okamžitě začala masírovat. Koledovala si o to.
„Takže ses do těch končin táhla zbytečně?“ vyzvídala, jakmile se zbavila pulzující bolesti.
„To úplně ne. Zjistila jsem, že klíč k ukončení toho jutsu je někde tady,“ názorně jsem si poklepala na spánek, načež jsem neurčitě pokrčila rameny, „tyhle techniky postavené na ovládání mysli jsou fakt záludný.“
„Můžu nějak pomoct?“ Němě jsem zavrtěla hlavou a bezděky si na hrudník přimáčkla polštář, který mi dosud spočíval na stehnech. Zase mě přepadla zima, přitom jsem cítila, jak mě pálí tváře. Nepříjemně jsem se oklepala.
„Co někam zajít?“ nadhodila jsem spasně. „Stavíme se pro TenTen a Hinatu a zaskočíme do horkých pramenů.“ Coby velmi sociálně založený tvor nadšeně souhlasila.
Zatímco mě manipulátorka s lidskou myslí poučovala, jak spletitý soubor rozumu, vnímání, vůle, paměti, představivosti a cítění může být, obuly jsme se, prokličkovaly udržovanou zahradou a po hlavní cestě vyrazily za odbornicí na zbraně, když se před námi zpoza rohu vyloupl Kaemon. Chvíli se zdálo, že zbaběle skočí zpátky a rychle se zdekuje, pak však přidal do kroku a se sveřepě sevřenými rty pokračoval původním směrem, tedy k nám. Když jsme se míjeli, kývl na pozdrav, přičemž po mně roztěkaně šlehl očima, nato sklopil hlavu a věnoval veškerou pozornost kmitajícím končetinám. Bylo to poprvé, co jsme se viděli od toho incidentu, takže jsem vykazovala obdobné rozpaky.
„Co to mělo znamenat, vy jste si něco udělali?“ špízovala Ino zmateně důvod jeho vlažné reakce poté, co jsme se dostaly z doslechu. Škrábajíc se z boku na šíji nepokojně jsem se ošila, neměla jsem v úmyslu žalovat, jenže zapřít to nešlo.
„No, než jsem odešla, políbil mě a já ho odmítla,“ pronesla jsem zdráhavě, znělo to skoro žalostně.
„COŽE?!“ vykřikla šokovaně. Jelikož přimrzla na místě, rovněž jsem se zastavila a nenadšeně se k ní otočila, nechtěla jsem to rozmazávat.
„Kaemon mě políbil a já-“
„Já tě slyšela, ale… ten bídák, jak to mohl udělat?!“
„Prý se do mě zamiloval.“ Bezradně jsem rozhodila pažemi.
„Co? Aah, já to věděla,“ povzdechla si konsternovaně a ve stejném duchu si připlácla ruku na čelo. „Jak to vzal?“
„Ne moc dobře, jak jsi mohla vidět,“ odtušila jsem lehce otráveně, teď jsem litovala, že jsem jí to vyslepičila.
„Já ho zabiju,“ prohlásila s plameny v očích smrtonosně.
„Jen to ne. Prosím tě, hlavně se do toho nepleť,“ žebrala jsem s nešťastně sprásknutýma rukama. „Slib mi to,“ dožadovala jsem se kamarádčiny neaktivity.
„No jo, no jo.“ Daly jsme se zase do pohybu, tak jsem krizi považovala za zažehnanou. Evidentně předčasně.
„Naruto to ví?“ vyhrkla, až jsem mírně nadskočila. Sykla jsem, jelikož mě u toho píchlo za krkem.
„Zatím ne. Nějak nebyla příležitost si s ním o tom promluvit.“
„Zabije mě. Určitě mě zabije, až se to dozví. To já vás seznámila,“ lkala nad rozlitým mlékem provinile.
„Neboj, přimluvím se za tebe, kdyby to hrozilo. Je to i má vina, zřejmě jsem mu svým chováním zavdala nějakou příčinu to udělat…“ Dodnes jsem nechápala, co se kde zvrtlo.
„Co to s těma chlapama vyvádíš? Začínáš mě štvát, Sakuro.“

Lopatkami opřená o jeden z obvodových kamenů, s mírně zvrácenou, ručníkem na temeni vypodloženou hlavou jsem si hověla v horké vodě, jejíž stoupající pára mi zapříčinila dva líně si tekoucí potůčky pod nosem. Popotáhla jsem a levačkou si z čela odhrnula přilepené vlasy. Propletla jsem prsty a dlaněmi od sebe horní končetiny těsně pod hladinou vytočila dopředu, abych protáhla protivně pobolívající svaly. Přes veškerou snahu se uvolnit a užít si tu božskou relaxaci jsem se potýkala s jakousi podivnou malátností, za zavřenými víčky se tvořily pableskující mapy a trpěla jsem nárazovými návaly horka, které znenadání střídala nekontrolovatelná třesavka. Ona nedobrovolná ledová koupel si vybírala svou daň, nastydla jsem. Navíc jsem bytostně postrádala Narutovo životadárné, vzpružující teplo.
Otevřela jsem jedno oko a zašilhala po svých třech společnicích, TenTen dál zapáleně brebentila o nějakém efektivnějším způsobu výroby ve zbrojním průmyslu, k němuž jsme se dopracovaly skrz stížnost mistra Iruky o bídném stavu vybavení pro studenty ninja akademie.
„Takže se spolu vídáte?“ převedla si Ino šikovně téma do roviny, která ji zajímala.
„Jo, dokonce mě požádal, abych s ním šla na svatbu nějakého jeho známého,“ odpověděla brunetka s neodmyslitelnými drdoly radostně.
„Páni, tak to je vážný. Jaký to vlastně je, randit se starším mužem?“ sondovala bez zábran. Ten náhlý zvrat konverzace mě zaujal natolik, že jsem se vydrápala do vzpřímenější pozice a naplno zapojila i druhý zrakový orgán.
„Myslím zkušenějším,“ upřesnila svůj dotaz, když se na ni TenTen podívala s tázavě pozdviženým obočím. Popravdě, takhle jsem na jejich vztah nikdy nenahlížela, co se týče žen, přišel mi náš bývalý učitel trochu neobratný, donedávna jsem ho s žádnou neviděla. To však neznamenalo, že předtím neměl poměr, mohl mít spousty přítelkyň, třeba se s nimi jen veřejně neukazoval.
„Vlastně nevím, nemám to s čím porovnat,“ připustila oběť blondýnčiných výzvěd po chvíli dumání s ukazováčkem přiloženým na bradě.
„Chce vědět, jestli mezi vámi k něčemu došlo,“ uvedla jsem věci na pravou míru kroutíc nad Ininou drzostí okázale očima, neboť nebohé kamarádce rázem nápadně zrudly uši. Dle lehkého nachového ruměnce nebylo ani Hinatě projednávání intimností příjemné. Jakožto jediná nezadaná měla výhodu.
„Em, no…“
„Nemusíš odpovídat,“ ujistila jsem ji, plně jsem s ní totiž soucítila.
„Hej, nezasahuj do výslechu!“ pokárala mě letitá rivalka naoko uraženě, přitom se mi pokoušela napřaženou rukou zavřít pusu. „To, že o tom nemluvíš ty, neznamená, že stejně nesdílní budou i ostatní. Takže klidně pokračuj, TenTen.“
„Ono není kloudně o čem, nic nebylo.“
„Určitě?“ ujelo člence týmu deset zklamaně, což nás všechny upřímně rozesmálo. Odstrčila jsem její mokrou pravačku, kterou mi s úmyslem umlčení nepozorně šátrala všude po obličeji, poněvadž při tom věnovala pozornost předpokládanému zdroji informací. Na to Leeho kolegyně jen omluvně pokrčila rameny. Překvapeně jsem zamrkala, když se na mě obrátila se spikleneckým výrazem.
„Mám takovou předtuchu, že první ostřílenou bude stejnak Sakura.“
„Cože? Proč?!“ ohradila jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že během zlomku vteřiny svítí světlo zase na mě.
„Prostě tak.“
„Zapomnělas, co se ti tady kvůli všetečným řečem přihodilo minule?“ varovala jsem ji s nadhledem.
„To od vás bylo podlý, byly jste v přesile,“ stěžovala si do prázdna.
„A-ale byla to legrace.“
„I ty, Hinato? Tyhle dvě tě kazí. Proč si myslíte, že to dělám? Chci udržet pověstnou holčičí soudružnost,“ apelovala na nás sahajíc si rukou afektovaně na srdce.
„Ona s tím jednoduše nedá pokoj. Útok, holky!“ zavelela jsem a začala po Ino divoce cákat. Z organizované bitvy třech proti jedné se stala chaotická snaha postříkat alespoň tu nejblíž v dosahu, ječely jsme a ztřeštěně se smály. Když jsme vylézaly, všem nám z kadeří crčely provazce vody.
Únavou jsem sotva chodila, na souši jsem se musela krátce nepozorovaně opřít o zeď, protože se mi nebezpečně zamotala hlava. Štípající oči mě vysloveně přiváděly k šílenství. Navzdory pečlivému osušení a vyfoukání vlasů jsem po opuštění budovy mučivě zaúpěla, prochladle jsem se objala pažemi a soustředila se na ignorování zimy, která mnou postupně prostupovala. Kapky, vykukující z nosních dírek, jsem si ledabyle utřela do rukávu a odhodlaně si skousla spodní ret.
„Hinato, mohla bys na slovíčko, prosím?“ oslovila jsem uživatelku Byakuganu neprodleně po rozloučení. Ino po mně hodila zvídavý pohled, poněvadž jsem na sobě však nedala nic znát, opět se otočila a připojila k TenTen.
„J-jistě,“ odpověděla zaskočeně, brzy však našla ztracenou rovnováhu, přistoupila blíž a v očekávání se na mě zahleděla. Přestože z ní sálala dobrosrdečnost, nervózně jsem přešlápla. Najednou mi činilo problém se plynule nadechnout.
„Vím, že na to nemám právo, ale chci tě poprosit o laskavost,“ pronesla jsem vážně, čím rychleji to vyřídím, tím dřív budu v posteli.
„Samozřejmě, udělám, co bude v mých silách.“ Přikývla jsem a navlhčila si rty. Zuby nehty jsem bojovala s neodbytnou klepavkou.
„Nepochybně víš, co mám za handicap. V poslední době se to na mě navalilo, stojí to za starou belu, prostě nemám nejšťastnější období. Já… slib mi, že kdyby se se mnou cokoli stalo, že tu pro Naruta budeš. Pomůžeš mu překonat veškeré překážky, budeš ho podporovat a nedovolíš tomu baka vzdát se vysněného cíle.“ Vyjeveně na mě zírala.
„Uh… Co to povídáš? Nerozumím tomu. Děje se něco, Sakuro?“
„Ne, nic alarmujícího. Slib mi to, prosím,“ naléhala jsem bez dalšího vysvětlení.
„D-dobře, slibuju,“ souhlasila nakonec rozhozeně.
„Děkuju,“ vydechla jsem úlevně, vděčně jsem ji poplácala po rameni a zamířila domů. Ještě dlouho jsem na zádech cítila její starostlivý pohled.

Doma jsem si s hrnkem horkého čaje okamžitě zalezla pod peřinu, potřebovala jsem se řádně vykurýrovat, což jsem pro jistotu podpořila Paralenem. Sice jsem usnula téměř v zápětí, ale ustavičně jsem se budila, po krátkých časových intervalech. Zpocená a dezorientovaná. K ránu jsem už s mokrým ručníkem připláclým na čele pouze ležela a civěla do stropu, zatímco se mi hlavou honily bláznivé myšlenky. Nebylo pochyb, bohužel se nejednalo o obyčejné nachlazení, které by spravilo pár dní klidového režimu. V horečkách mě napadlo, že tohle je možná ten správný čas k uskutečnění posledního experimentu. Donutila jsem své zmožené tělo k činnosti, vstala jsem, patřičně se oblékla a zasedla ke stolu, kde jsem s největší rozvážností napsala tři odůvodňující dopisy. Precizně zarulované svitky jsem umístila na viditelné místo, na komodu k fotografii týmu sedm, popisky jejich adresátů jsem naaranžovala krásně nahoru, hlásaly mamka a taťka, Tsunade-sama, Naruto. Potom jsem se neslyšně vykradla z bytu. Mé vrávoravé kroky vedly do zalesněné části Konohy, do oblasti, kam jsem coby dítě měla zakázáno chodit. K rokli, jíž jsem znala hlavně z Jinchuurikiho příběhu, kterak se naučil využívat Kyuubiho, tedy Kuramovu chakru. Několikrát jsem se s nevyřčeným respektem prošla po její nerovné hraně, tam a zpět, k prasklině, jenž se vlivem posunu litosférických desek roztáhla v mnoha metrovou strž, na opačnou zúženou stranu a to celé ještě jednou. Po tomto „seznámení“ jsem zastavila zhruba v polovině, zde byla absence zemského povrchu nejvýraznější, laicky řečeno – díra tu byla nejširší. Uvelebila jsem se v tureckém sedu, zavřela oči, ruce jsem hřbety dlaní odložila na kolena a nevšímajíc si varovných signálů navodila hluboké dýchání do břicha. Účelem bylo nemyslet na nic, vyprázdnit mysl, nepolemizovat o šancích na úspěch, nepřipouštět si strach. Smířit se.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak jsem tam meditovala dlouho, zčistajasna jsem se zvedla a dokráčela na kraj. V burcujícím se gestu jsem se odhodlaně plácla do stehna, naposledy se mocně nadechla a bezhlavě skočila do tmy.
Padala jsem a padala. Byla mi zima. Otevřela jsem oči, ale nic jsem neviděla. Rozpřáhla jsem paže a pokusila se aktivovat chakru. Bez odezvy. K vlastnímu úžasu jsem nezpanikařila, akorát mi prolétlo hlavou, že to nejspíš přece jen nebyl ten pravý způsob. Rozplácnu se na vlhkém a zatuchlém dně. Zvláštní, často jsem čítala, že se vám bezprostředně před smrtí před očima promítne celý život, ne, že bych se dřív neocitla v přímém ohrožení života, teď jsem ale měla nejvíc času si uvědomit nevyhnutelný konec. Vybavila jsem si Narutovu krásnou tvář, náš včerejší polibek, jeho návykové hřejivé teplo, živelně mi proudící v žilách a nervovou soustavou se pozvolna rozpínající do konečků prstů. Ta modrá záře přitáhla mou pozornost. To je přece… chakra! Usilovně jsem se chvějícími prsty snažila zachytit nějakého pevnějšího výčnělku, jenže se hrozně drolily. Najednou se mi to podařilo, hrudníkem a stehny jsem tvrdě narazila na výběžky ztvrdlé hlíny, vtom však ono vytoužené světlo chabě probliklo, načež se ztratilo nadobro, tok chakry zatím nebyl stabilní, a já se nanovo řítila k zemi. Z toho jílovitého smradu jsem seznala, že se dno nemilosrdně blíží.

„Jak to s ní vypadá, mistře?“
„Tříštivá zlomenina holenní kosti, poskládala jsem všechny úlomky na původní místo a zacelila ji, nicméně několik dní potrvá, než nabude plné funkčnosti. Dál naražená žebra, vykloubené rameno, lehký otřes mozku. Největší neplechu nám dělá rozjetý zápal plic vzniknuvší ze zánětu průdušek,“ vyjmenovala Pátá profesionálním hlasem růžovlásčina zranění, jenž tím šíleným pádem utržila. Na okamžik mezi blondýnami zavládlo hrobové ticho, obě se starostlivě staženým mimickým svalstvem upíraly zrak na spící kamarádku a nadanou žákyni, pro snadnější dýchání a odkašlávání položenou s trupem vyvýšeným v tupém úhlu.
„Zánět pohrudnice?“ Tázací tón použila spíše ze slušnosti, pacientčin uši drásající kašel blondýnce ihned napověděl, že se v pohrudniční dutině nachází hnis.
„Ano, nasadila jsem antibiotika, zbytek už je na ní.“
„Muselo jí dočista přeskočit,“ prohlásila nechápavě Ino poté, co Tsunade zapsala zbylé údaje do karty a následně ji pověsila na klipsny v nohách postele. Z její ranní směny neuběhlo ani deset minut, když Sakuru v bezvědomí a notně zbědovaném stavu přinesli. Z nálezcova útržkovitého blekotání vyrozuměla, že dívku v průrvě vyčenichal jeho pes. Naštěstí byl někdo natolik protřelý, že zburcoval Hokage, která se zanedlouho přiřítila s ustaraným výrazem ve strhané tváři. Bez okolků jí přenechala roli vrchního ošetřovatele. Nechala aspoň poslat pro Naruta a informovat rodiče.
„Sakura není vyšinutý sebevrah, nevím, jestli to přesně takhle měla v plánu, ale docílila toho – může znovu používat chakru,“ oznámila ji legendární Sanninka s nepřeslechnutelnou dávkou pýchy.
Nestačila na to zareagovat, neboť do místnosti vrazil nepokojný, nezdravě pobledlý Naruto, jehož pod pohrůžkou vyhození z nemocnice nechala čekat na chodbě, a jehož i tak malá trpělivost právě vyprchala.
„Nemuč mě, babčo, co je se Sakurou-chan?“ vydral ze sebe úzkostlivě.
„Z nejhoršího je venku, o vážná poranění jsem se postarala, zlomená noha není až taková tragédie, větší obavy mi dělá ten zápal plic. Ale Sakura je silná, zvládne to,“ ujistila svého potenciálního nástupce přesvědčivě. Moc uklidněně tedy nevypadal, vystresovaně si vjel pravačkou do vlasů, přešel k boku lůžka a nezvykle zamlkle svou milovanou uchopil za ruku.
„Opravdu skočila do té rokle?“ zeptal se roztřesenými hlasivkami, aniž by spustil zrak z dívčina obličeje.
„Ano. A fungovalo to, aktivovala průchod chakry.“
Bohužel jim ani nyní nebyl ponechán prostor k oslavám, neboť se dveře znovu rozletěly, tentokrát ještě úderněji, a vyplivly nasupeně a zároveň vystrašeně se tvářící Mebuki Haruno, za jejímiž zády se záhy objevil i její manžel.
„TY! Všechno je to tvoje vina!“ zaútočila okamžitě na schlíplého Naruta.
„Mebuki, to n-“
„Sakura se ti vždycky toužila vyrovnat. Neschopnost nemoct dělat to, co jí jde nejlíp, ji ubíjela. A tohle je výsledek!“ Nadcházející události se seběhly neskutečně rychle, rozlícená žena z cesty odstrčila překážející Tsunade, vrhla se na zaraženého blonďáka a silou mu ubalila hlasitě mlaskavou facku. Dobrou půl minutu se nedělo nic, jako by se náhle zastavil čas.
„Haruno-sama! Dovolte mi vám připomenout, že jste v nemocnici, tak se podle toho laskavě chovejte!“ zavrčela vytočená Hokage.
„Nechci, aby tu byl!“
„TAK DOST! Pokud se hned nezklidníte, tak vás vykážu všechny!“ zahřměla medička autoritativně. Evidentně zaujatá matka si vůdkyni vesnice přeměřila pohledem metajícím blesky. Kdyby se dalo zabíjet očima, účastnice oční přestřelky by měly namále.
„Má dcera kvůli němu málem umřela. Znám svá práva a výslovně si nepřeji, aby se k ní přiblížil,“ procedila skrz zuby mrazivě. Kizashi již zažil hrstku takto vypjatých situací, proto dobře věděl, že v obdobných případech je nejlepší jeho temperamentní choti vyhovět. S prosbu vysílajícíma očima na Tsunade nešťastně, souhlasně kývl. Ta zjevně sváděla složitý vnitřní boj, nakonec viditelně posmutněla a lítostivě se obrátila na celým vývojem zdrceného chlapce.
„Naruto, musím tě požádat, abys odešel. A na přání její matky zde Sakuru nenavštěvoval.“ Z mladíkova zoufalého a žalem staženého obličeje Ino vystříkly slzy. Bez jediného slova stáhl hlavu mezi ramena a po letmém obhlédnutí spící přítelkyně opustil pokoj.
„Omluvte mě,“ pípla členka klanu Yamanaka a bez obdržení svolení se za ním rozeběhla.
Atmosféra v místnosti by se hravě dala ukrojit a tlustou vrstvou namazat na chleba, ačkoli musela konat dle přání rodičů, vášnivá milovnice hazardu se zarytou Jinchuurikiho odpůrkyní zdaleka neskončila.
„To bylo dost kruté, nemyslíte? Proč s tím klukem takhle jednáte? Věřím, že Sakuru chcete chránit s těmi nejryzejšími úmysly, ale za tohle vám nepoděkuje, až se vzbudí. Je dospělá a ve volbě, koho milovat, nemohla udělat lepší rozhodnutí. Vždyť Naruto by za ni dýchal.“ Přes vřící krev v žilách mluvila vyrovnaně, na hranici vemlouvavosti, nechtěla jim nic přikazovat a už vůbec ne rozčarovanou Mebuki zbytečně dráždit. Z potu, který dívce vyrazil na čele, navíc poznala, že se jí přitížilo, pravděpodobně přestala působit antibiotika. Obešla nerudně se tvářící matku, vzala si houbičku a po namočení v misce na stolku jí jemně otřela orosený obličej.
„Co vy o tom víte? Sama děti nemáte, tak nám neraďte, jak s životem naší holčičky nakládat.“ Rezolutně Tsunade z ruky vytrhla houbu a demonstrujíc tím své postavení jala se nyní potem zalitou Sakuru opečovávat místo ní. Když přišla do kontaktu s její rozpálenou pokožkou, zlost plavovlasé ženy rázem nahradil čirý děs.
„Co je s ní? Celá hoří.“ Pro medičku, jež mezitím přistoupila z druhé strany postele a soustředěně kontrolovala tělesné funkce, to byla evidentní informace.
„Doběhněte na sesternu, ať mi ihned donesou kapačku s antibiotiky,“ rozkázala nervózně přešlapujícímu Kizashimu, ten neváhal, neprodleně se vydal splnit zadanou úlohu.

Nedokázala jsem s jistotou určit, jestli jsem při vědomí, obklopovala mě tíživá neproniknutelná tma a byla mi strašná zima. Cítila jsem kolem sebe vlhko. Pořád jsem se nacházela v té ledové vodě v jeskyni a vlastní mysl mě šálila falešnými vzpomínkami? Ne, Naruto mě přece zachránil. Ležela jsem tedy na studeném dně té rokle? To by znamenalo, že jsem to opět nezvládla a nezbývalo, než čekat, až mě tu po přečtení zanechaných dopisů někdo najde. Měla jsem zvláštní tušení, že ani tohle není správná lokace mého oslabeného těla, nasvědčoval tomu velmi povědomý zápach a určitá měkkost, která mě obklopovala. Také jsem měla dojem, že slyším o čemsi se dohadující hlasy. Nelíbilo se mi to, svíralo to prudce bijící srdce a těžce se mi dýchalo, jako bych měla na hrudi obrovský kámen. Jako bych se zase topila.