Cesta Bílého hada 04 - Tajnosti

„Kam jdeme?“ ptal se již počtvrté Minato. „Kušino, zastav!“

Neodpověděla, jen zrychlila. Minato měl co dělat, aby držel krok. Těžký batoh na zádech nepomáhal. Kušina mu zčistajasna uprostřed dne vzkázala, aby se s ní setkal u pomníku padlých na okraji lesa za vesnicí. Když dorazil, stála tam se dvěma batohy plnými zásob. Minato předpokládal, že šlo o nečekané povolání na misi, ale Kušina mu odmítala cokoli vysvětlit. Místo toho ihned zamířila do lesa, do prudkého kopce, mimo hlavní cestu z Listové.

„Alespoň mi vysvětli, co tu děláme!“

Slunce pražilo, bylo horko. I v lese pod stromy. Pod klenbou stromů obalených čerstvými zelenými lístečky nezavanul ani větřík. Minatovi se perlil na čele pot. Kušina nasadila skutečně vražedné tempo. Mezi stromy probleskla řeka. Kušina se na okamžik zamyslela a pak zamířila ze stráně rovnou k ní.

„Musíme pryč z vesnice,“ řekla konečně, když na břehu zahnuli a zamířili proti proudu.

„Pryč z-?“ Minato se zastavil a zalapal po dechu. Kušina však nezpomalila.

„Je to jediná možnost.“

Minato byl několika skoky vedle ní.

„Co tím myslíš, jediná možnost? O co tady jde, miláčku?“

Minato nikdy neviděl Kušinu tak rozrušenou. Tváře jí hořely, a ne jen z namáhavého výšlapu. Navíc se chovala divně. Pořád se kolem sebe rozhlížela, jako by čekala, že každou chvíli někoho uvidí.

„Nenechali by mě na pokoji,“ řekla, aniž by zpomalila. „Oročimaru možná, Danzó určitě ne, pokud se to dozví. Džinčúriki je moc cenný. Vlastně… Devítiocasý je moc cenný. Mě by bez výčitek vyměnil.“

„Co to povídáš? Vůbec ti nerozumím, miláčku. Co se stalo?“

„Oročimaru dělá pokusy na lidech, Minato.“

„Slyšel jsem ty konspirační teorie,“ přikývl Minato. „Jiraiya-sensei mi kdysi říkal, že Oročimaru byl vždycky trochu… zvláštní. Ale nechtělo se mi věřit všem těm drbům...“

„Sám mi to řekl.“

„Co?“

„Řekl to, když jsem byla u něj. Když si mě zavolal kvůli našemu dítěti.“

Tempo přílivu nových informací bylo na Minata trochu moc.

„Kvůli našemu…? Odkud věděl…?“

„ANBU.“

„Nás šmírují ANBU? V naší vlastní vesnici?“

„Tak vidíšttebane,“ odfoukla Kušina nosem. „Proto musíme pryč. Listová už není, co bývala. Nevím, jestli je někdo, komu můžu věřit-“

„Ale – kam chceš jít? Přece se nemůžeme jen tak sebrat a zmizet do lesa!“

Na okamžik zastavila, aby si utáhla přezky na batohu. Teď už Minato chápal, proč je přinesla: byly narvané zásobami na mnoho dní a k tomu celty, suché oblečení a další nezbytnosti na dlouhou cestu.

„Zkusíme najít mistra Jiraiyu,“ řekla. „Ty přece víš, odkud nám naposledy psal, dattebane? Třeba ho tam ještě najdeme, nebo se na něj doptáme. On nám určitě pomůže.“

„No, určitě mu můžeme věřit,“ řekl Minato. „Pořád mi to ale přijde hodně extrémní… takhle na rychlo.“

Kušina si založila ruce v bok.

„A ty bys radši čekal, až mě Danzó a Oročimaru někam zavřou a seberou nám naše dítě?“

„No – to samozřejmě -“

„No to samozřejmě ne! Tak vidíšttebane!“

„Ale – jsou tu přece pořád lidi, kterým se dá určitě věřit. Třeba Kakaši-“

„Kakaši je ještě moc mladý! A navíc je v ANBU. Co my víme, co se tam dneska děje?“

„Kakaši by si nenechal – vymýt mozek, nebo tak něco, jestli se bojíš tohohle...“

Kušina potřásla hlavou.

„Je to moc velký risk.“

„Nebo možná mistr Sarutobi-“

„To nevíme jistě. A i kdyby, tak to nestačí. Musíme jít.“

Minato si povzdychl a vyrazil za ní. Co mu zbývalo?

„Jak můžete vědět, co Kušina udělá?“ dotíral Danzó. „Neměl jste jí dávat možnost výběru.“

„Ano. Mohl jsem ji prostě rovnou sebrat a zavřít do sklepa. Nebo do vězení, jsem přece Hokage,“ odvětil Oročimaru nevzrušeně a dál se soustředil na míchání vzorků. Danzóovy řeči byly to poslední, co ho v této chvíli zajímalo. Zvedl lahvičku proti světlu. Substance uvnitř měla stále příliš tmavě růžovou barvu. Kousnul se do rtu.

„Devítiocasý je největší zbraň Listové,“ řekl Danzó. „Je bezpodmínečně nutné mít ho pod kontrolou.“

„K tomu nám koneckonců pomohou Haširamovy buňky, ne?“ Oročimaru začínal pomalu ztrácet trpělivost. Danzó byl jako zaseknutá deska. Být Hokagem mělo spoustu úžasných výhod, mezi nimiž hlavní byl neomezený přístup ke všem laboratořím a technologiím ve vesnici, a možnost obstarat to, co ve vesnici nebylo, obchodem a pomocí misí. Nevýhody byly ale značné. Neustále bylo potřeba něco zařizovat, o něco nebo o někoho se starat a také poslouchat žvanění lidí jako byl Danzó. Oročimaru mu vděčil za nominaci na post Hokageho, ale nedělal si iluze. Danzó to udělal jen proto, že se mu to hodilo do hry.

Jednoho dne tě třeba taky nebudu potřebovat, pomyslel si Oročimaru.

Otočil kohoutkem u jedné hadičky, aby zvýšil koncentraci antigenů v roztoku. Některé vzorky získané na posledních misích se ukázaly být užitečnými při stabilizaci Haširamových buněk. Jenže práce s větším množstvím byl stále problém. Oročimaru měl kromě toho rozpracováno půl tuctu dalších projektů, například studium takzvané Prokleté pečetě, kterou získal od jednoho z nukeninů, kteří se připojili k Listové. Začínal mít pocit, že teď má sice spoustu prostředků, ale moc málo času na to věnovat se všemu.

Danzó přerušil tok jeho myšlenek ťuknutím holí o podlahu.

„Kušina Uzumaki musí spolupracovat,“ řekl důrazně. „Jestliže ne, bylo by v zájmu vesnice vybrat jiného džinčúriki.“

„Například vás, předpokládám?“ zasyčel posměšně Oročimaru. Danzó zavrtěl hlavou.

„Mě ne. Ale v ANBU je spousta loajálních, nadějných-“

„Kušina Uzumaki je naprosto v pořádku,“ řekl Oročimaru a také to tak myslel. Během rozhovoru, který spolu měli, na něj zapůsobila její přímočarost. Ta sice místy hraničila až s hubatostí, ale to nebylo něco, z čeho by si Oročimaru dělal těžkou hlavu. Trochu mu připomněla – nu ano, Tsunade, zamlada. Kde té byl konec? Pravděpodobně se někde zpíjela do němoty. Při té myšlence se Oročimaru zasmušil. Věčná škoda.

Na okamžik se ztratil v myšlenkách, a tak mu trvalo, než si uvědomil, že Danzó zmlkl. Jeho jediné oko se na Oročimarua upíralo zpod zamračeného obočí.

„Copak, Danzó-sama?“ otázal se Oročimaru.

„Mohu mluvit otevřeně, Hokage-sama?“

Tuhle otázku poslední dobou slýchám stále častěji, pomyslel si Oročimaru. Kolikrát mám lidem říkat, že odpověď zní ‚ano‘?

„Ven s tím.“

Danzó opět ťukl svou holí o zem, asi pro důraz. Oročimaru měl sto chutí natáhnout ruku, hůl mu vzít a pomocí natažené ruky ji vynést úplně pryč z místnosti a tam ji někde hodit na smetiště.

„Myslím si, že poslední dobou polevujete ve svém odhodlání, Hokage-sama,“ řekl Danzó. „Vaším prvním a nejdůležitějším úkolem je dohlížet na dodržování nindžovských zákonů. Také se obávám, že příliš mnoho nasloucháte nepodloženým radám.“

„Ale?“ podivil se Oročimaru.

„Vím, že jste se v poslední době několikrát sešel s Hiruzenem.“

„Je to můj učitel. Pořád nás spojuje určité pouto.“ Byla to pravda. Z Oročimaruova starého týmu byl Sarutobi jediný, kdo zůstal ve vesnici. Tsunade byla pryč a Jiraiya se také potuloval neznámo kde a hledal svého hrdinu z proroctví. Ten starý hlupák. Ale byly chvíle, kdy si Oročimaru přál, aby se otevřely dveře a místo Danzóa nebo stovky delegátů z cizích vesnic by vešel Jiraiya, posadil by se do křesla, žvatlal by o svých nesmyslných putováních... a pak by se zeptal Oročimarua, jak se daří jemu.

Možná to byla právě vzpomínka na Jiraiyu, která přiměla Oročimarua dát Kušině na výběr. Její muž byl Minato, Jiraiyův žák, a ona sama Jiraiyu také znala. Jestlipak s ním byli ti dva v kontaktu? Možná by se jich měl zeptat.

Teprve teď si Oročimaru uvědomil, že Danzó celou tu dobu hovoří.

„...příliš mnoho emocí,“ drmolil zrovna. „Hokage nesmí hledět na city, musí hledět na dobro vesnice. Dal jsem vám svůj hlas, protože vím, že city pro vás nic neznamenají. Budete-li však naslouchat Sandaimemu, může to znamenat zkázu celé vesnice!“

„A co mi navrhujete,“ řekl Oročimaru, předstíraje, že celou dobu poslouchal.

„Nechte Kušinu sledovat. Nečekejte na její souhlas. Máte Haširamovy buňky, použijte je. Vytvoříme zvláštní tým mokuton-ANBU. Jestliže se při porodu Kjúbi vymkne kontrole, budeme připraveni. Můžeme už také rovnou vybrat nového džinčúriki, bude-li třeba...“

„Džinčúriki musí být z klanu Uzumaki,“ řekl Oročimaru neúprosně. „Jsou pro to velmi dobré důvody. Takže dokud je Kušina...“

„Pak je to tedy jednoduché. Jestliže nebude spolupracovat, vezměme její dítě. Můžeme ho vychovávat odmalička ke všem ideálům vesnice a nindžovství. Milerád se toho ujmu!“

To ti věřím, ty jedna mumie, pomyslel si Oročimaru. Nahlas řekl: „Nečtvrťme lišku, která ještě běhá po lese. Kušina má ještě několik měsíců. Řekla mi, že si to promyslí. Na přemýšlení není nic špatného.“

Soudě dle výrazu by Danzó měl i k tomuto názoru výhrady.

„A kde vůbec je?“

„Co já vím.“

„Vy jste ji ani nenechal sledovat?!“ Danzó vypadal, že každou chvíli vyletí z kůže.

„Nemám lidi,“ pokrčil Oročimaru rameny. „Všichni ANBU jsou na misích. A přece nepotřebuji šmírovat lidi ve vlastní vesnici.“

„Tohle nejsou ‚lidi‘, to je džinčúriki!“

„A džinčúriki nejsou lidi?“

„Džinčúriki jsou zbraň.“

„Mám skvělý nápad,“ řekl Oročimaru. „Jestliže mám málo lidí, proč mi nějaké nepůjčíte. Sám na ně dohlédnu. A pověřím je, aby Kušinu sledovali. Nenápadně.“

Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře.

„Oročimaru-sama...“

„Ach, Anko.“

Oročimaruova studentka vypadala udýchaně. Zřejmě bežela celou cestu sem. Ať už přišla s čímkoli, muselo to být vážné. Anko sice do Oročimaruovy laboratoře docházela často a pomáhala mu s výzkumem, současně však věděla, že Oročimaru měl rád klid na práci. Té dívce možná chyběla určitá ctižádost, ale na rozdíl od lidí jako Danzó měla určité základní porozumění pro ostatní. Jestliže se tedy rozhodla Oročimarua vyrušit bez ohlášení, musela pro to mít dobrý důvod.

„Copak se stalo?“

Anko zaváhala. Její oči zalétly k Danzóovi, který stál uprostřed místnosti jako zamračená socha.

„Jedná se snad o něco… delikátního?“

Oročimaru se rovněž zadíval na Danzóa. Normální člověk by se v takovéto situaci, kdy přišlá zpráva byla podle všeho určená jen pro Hokageho uši, omluvil a vyklidil místnost. Na Danzóovi bylo jasně vidět, že si uvědomoval náležitost takového chování podle protokolu, ale současně zápasil s touhou být u všeho přítomen. Jak jinak.

Možná, že to byl z Danzóovy strany také test. Test nakolik mu Oročimaru důvěřoval. Až doposud Danzó věděl všechno o Oročimaruových projektech a Oročimaru na oplátku předpokládal, že Danzó nedělá nic za jeho zády. Poslat ho pryč by se v téhle situaci dalo vyložit jako náznak, že jeden před druhým přeci jen mohou mít určité tajnosti.

Oročimaru se rozhodl nad tím mávnout rukou. Ať už se jednalo o cokoli, on sám neměl důvod udržovat před kýmkoli cokoli v tajnosti. Koneckonců byl přece Hokage, u sta hadů! Nepřijal snad tuhle pozici především proto, aby mohl skoncovat s tím nesmyslným utajováním? Byl nejvyšší čas začít se podle toho chovat.

„Jen popadni dech a řekni to na plné plíce, Anko. Copak mi neseš?“

„Minato-sama a Kušina-sama jsou pryč.“