Hokageho Syn: Origins 029 - Invaze

Konoha se opět ponořila do klidu a pokoje. Nehrozila žádná hrozba a Tým Aquila se úspěšně léčil ze svých zranění. Kiro ještě pořád potřeboval podporu berlí, snažil se ale víc a víc chodit sám. Každý den navyšoval vzdálenost a byl ze sebe rád. Čekal, že se bude léčit dlouho. Mohl být rád, že má Sakuru jako svoji kamarádku, která na něj mohla dohlédnout a sdělit mu nějaké informace. Zdravotnická praxe se vážně hodila. Uběhly asi čtyři dny, co se Naruto vydal učit na místo známé jako Hora Myoboku, aby odhalil tajemství Senjutsu. Mohl si to dovolit, Tanma byl definitivně fit natolik, že nemusel být hospitalizován. To byl jeho hlavní důvod, že se nikam nevydal. Jakmile se Tanma zjevil mimo prostory nemocnice, značně se mu ulevilo. Vesnicí vládl více méně klid.

Elika se podívala na oblohu zpod stromu, pod kterým seděla. Pořád přebývala u Tanmy, škody na jejím domě byly natolik velké, že řemeslníci museli začít úplně od začátku. I to mělo svoje výhody. Tanmovi věřila hodně, když měla jakýkoliv problém, nebo pouhý dotaz, Tanma znal odpověď. Trénovali spolu, trávili spolu volný čas, víc se poznávali. Celkem jí to vyhovovalo, i když byli jako spolubydlící. Podívala se zpod větví na oblohu, hodně rychle se zatáhlo. Pohled jí padl na Tanmu, cvičil s katanou. Ale místo toho, aby v jeho obličeji viděla klid a soustředění, viděla starosti. Celkově se podívala na jeho postavu. Kdyby se chtěl sám procvičovat, tak nejprve volí pomalé tempo, dokud se do toho nedostane. Teď vedl pomalým tempem asi první tři údery, poté zvýšil rychlost na maximum, výraz v obličeji mu ztvrdl. Vypadal, že ho něco trápí.
„Jak dlouho se už takhle drtí?“ ozval se vedle ní klidný hlas. Kakashi se zastavil. Vedle něj cupitala Sakura, chtěla se na Tanmu taky podívat, ze zdravotního hlediska.
„Asi třetí den. Zatím si dal pauzu pouze na jídlo,“ odpověděla Elika, okolí víc potemnělo s přibývajícími mraky.
„Třetí den bez spánku? Nestrávil nějakou dobu s Leem nebo Gai-senseiem?“ zeptala se Sakura, když sledovala Tanmu. Blonďák vedl údery katanou tak rychle, že se sotva daly stíhat.
„Strávil. Včera byl s nimi, dal si sparing s celým týmem. Docela s nimi zametal,“ odpověděl Kakashi pobaveně. Znal Tanmu a věděl, že když se k něčemu odhodlá, tak ho nic nezastaví. Obě dívky na něj překvapeně hleděly, protože Tým Gai patřil k nejlepším uživatelům Taijutsu.
„Lee s Gaiem se umí prospat i během cvičení, protože mají svalovou paměť. Tady je to ale jiné. Tanma má neobvyklou výdrž, trvá mu dlouho, než se unaví. Vycvičili ho fakt brutálně,“ pokračoval šedovlasý, neřekl dívkám, že se na jeho výcviku taky podílel. Nemusel ani použít Sharingan, aby dokázal sledovat jeho rychlé pohyby. Poznal šermířský styl Namikaze na vlastní kůži.
„Kakashi, znáš ho déle než já, a že jsem s ním trávila pomalu veškeré jeho tréninky. Co si o tomhle myslíš? Sotva přišel, už jel jak drak. Vím, že když se chce procvičit, má pomalý tempo co nejdéle,“ promluvila Elika, mezitím začaly padat první kapky. Kakashi se zaměřil na blonďáka, měl na sobě šedý nátělník a černé kalhoty, dost se to lišilo od jeho obvyklého úboru. Poznal, že ho něco trápí.
„Pokud jel rychle už od začátku, je to problém. Nechce se zlepšit pro sebe, ale pro ostatní. Jako kdyby si vytvářel sestavu,“ začal Kakashi vážně, na Tanmovi visely tři pohledy. Namikaze se točil rychle, protáčel meč v ruce a kolem sebe takovou rychlostí, že kolem něj byl vidět pouze stříbřitý kruh.
„Tohle už jsem viděl. Něco se muselo stát, co ohrozilo jeho tým, co měl na povel,“ pokračoval Kakashi, náhle se ozvalo cinknutí o kov.
„Co to bylo?“ vyzvídala Sakura, když se ozvalo další cinknutí. Tanma vypadal ničím nerušený. Přišlo třetí cinknutí, vedle trojice dopadl senbon. Kakashi poznal vystřelovač ukrytý někde v keři a věděl, že Tanma má dostatečně rychlé reflexy na to, aby dokázal mečem odrazit letící projektil. Elika se podívala na senbon vedle sebe, už jí to došlo.
Dalo se do pořádného deště, viditelnost se zhoršila. Elika sklesle svěsila hlavu mezi kolena.
„Liko, co je? Co je ti?“ zeptala se Sakura, když si jí všimla a hned přispěchala na pomoc. Přece jen, složila zdravotnickou přísahu a momentálně to vypadalo na nějaký druh nevolnosti.
„Kvůli nám se tak trápí. Kvůli nám málem umřel v Deštné,“ sdělila okolí, v rychlosti a stručnosti vylíčila poslední misi.
„Tak je to jasné. Dělá to kvůli vám, ne kvůli sobě,“ promluvil Kakashi po chvilce ticha, když sledoval Tanmu. Na něm už bylo viditelné, že mu síly docházejí. Jeho preciznost a rychlé pohyby vystřídaly nekoordinované máchání. Práce nohou už taky byla pryč, více se potácel.
„Největší paradox je, že s tím nepřestane, i když mu několikrát prokážete vlastní sílu. Už je prostě takový. Hodně lpí na svém týmu,“ pokračoval Kakashi, Tanma si sahal na samotné dno. Pravačka, která třímala meč, se samou námahou rozklepala, stehenní svaly skučely a prosily o konec. Jenže Tanma neměl dost. Odhodlal se ještě k dalšímu pohybu.
„Říkal, že tým vidí jako svoji rodinu,“ přitakala Elika, když Tanma při otočce ztratil rovnováhu. Aby ji ustál, musel se skrčit k zemi. Sakura se nezmohla ani na jediné slovo, mohla pouze vstřebávat informace. Přece jenom, taky měla v Tanmovi přítele a snažila se ho pochopit. Kolikrát jí dokázal pozvednout náladu a navést tím správným směrem.
„Přesně tak. A nebojí se nasadit i vlastní krk,“ dodal Kakashi, než se Tanma svezl k zemi. Vyčerpání vzalo za své.

Pár hodin pořádného spánku a odpočinku stačilo natolik, aby se Tanma znovu zotavil. Po týdenním polehávání v nemocnici se znovu dostal do formy, teď mohl dohánět to, co zameškal. Konoha byla pořád klidné místo. Toho hodlal Tanma využít. Stál na svém osobním cvičišti, točil na provaze s falešnou myší. Cvičil Oriona a kvůli tomu musel svůj oděv doplnit o kožené rukavice, které mu sahaly do půlky předloktí a o svůj modrý šál, protože Orion mu rád sedával na rameno. Sledoval Oriona, jak manévruje ve vzduchu a mezi stromy. Nikdy nepodceňoval zvířecí schopnosti. Pro přežití se musí udržovat ve formě, ale jistota je jistota. Škubnul rukou, myš na konci provazu změnila směr, Orion následoval, řízený instinktem. Věděl, že umí létat rychle. A využíval to jako poslední možnost při překvapivém útoku. Ještě párkrát změnil směr, než si Tanma všiml, že Orion snížil rychlost. Nechal myš ležet a přihodil k ní kus masa.
„Nepřestaneš mě udivovat. Nezlenivěl jsi za ten týden,“ uznal Tanma, když Orion spolknul maso. Letěl dlouho plnou rychlostí, dokázal ladně manévrovat mezi stromy a bez problémů se vyhnul všem překážkám.
„Je z nás dobrej tým,“ pokračoval, když vzal myš do ruky a smotal provaz. Orion mu mezitím usedl na rameno a blonďák byl rád, že si vzal ten šál. Nehodlal riskovat zranění kolem klíční kosti, Orion měl dost velké spáry.
„Máme celkem skluz, příteli. Musíme to dohnat, zatímco jsem se flákal ve špitále,“ pokračoval Tanma ve svém monologu, když smotaný provaz uklidil na patřičné místo. Jenže něco mu způsobovalo špatný pocit. Soustředil se. Orion poznal změnu, začal být neklidný.
„Leť na průzkum!“ zavelel Namikaze, když se vydal na okraj kopce, kde měl výhled na celou Listovou. Všiml si několika oblaků kouře a zaslechl pár křičících lidí. Vzhlédl k obloze, Orion přelétával nad celou oblastí.
„Tolik ke klidu,“ zamručel nevrle, když si vlasy stáhl do ohonu a seskočil ze své pozorovatelny. Na ulici pod ním se střetl se svým týmem.
„Spěchali jsme, co to šlo. Co se ksakru děje?“ vyzvídala Elika, když se střetli. Vesnicí panoval zmatek.
„Černý pláště a rudý mraky. Bez pochyb, Akatsuki,“ odpověděl Kiro, který se spoléhal na kamennou plošinu pro větší mobilitu. Ještě se necítil na větší zátěž na nohy.
„A že zrovna tady. Po čem jdou?“ zeptala se Elika, když Tanma udělal pár kroků vpřed a zahleděl se k obloze.
„Naruto. Je Kyuubiho Jinchuuriki,“ odpověděl Tanma po chvilce ticha. Orion kroužil na obloze.
„Ale ten tu není, pokud vím,“ oponoval Kiro. Poznal, že Tanma má nějaký plán.
„To ale oni nemusej vědět. Vidím Joniny a ANBU, jak se ženou do akce,“ informoval Tanma, když se otočil zpět na svůj tým. Elika se na něj nemohla vynadívat. Podholené vlasy, stažené do ohonu mu slušely. Pořád mu pár pramenů padalo do obličeje.
„My uděláme to, co jsme robili dovčil. Postaráme se o vnitřní záležitosti. Vyběhnem do ulic a pokusíme se co nejvíc civilistů dostat do bezpečí. Máte pořád ty vysílačky z Deštné?“ sdělil Tanma svůj plán, Kiro vytáhl vysílačku z kapsy, Elika jen odhalila svoje ucho zpod vlasů, pořád ji měla.
„Frekvence je pořád stejná. Pokryjem větší území. Úkryty jsou pod monumentem. A bacha, nehrajte si zbytečně na hrdiny. Nevíme, kolik jich tu je, ale pořád to jsou zločinci třídy S, mají větší sílu než my. Rozumíme si?“ nakázal konečně Tanma, než se tým rozprchl do ulic.

Všechny možné síly Listové byly v plném nasazení. Tsunade seděla na střeše Hokage budovy, obklopená několika ANBU, s pomocí Katsuyu léčila všechny možné zraněné. I když znala riziko, udělala to bez zaváhání, byla jejich Hokage. Kiro se doslova řítil ulicemi, nic pro něj nebylo překážkou. Vždycky se zjevil jenom na chvilku, odlákal pozornost možné hrozby, než se zase vrátil a doslova odvlekl skupinku civilistů do bezpečí. Elika tolik možností neměla, mohla pouze případnou hrozbu odvalit pomocí vlny, než vedla nalezenou skupinku do úkrytů. Nejvíc plochy pokryl Tanma. S Hiraishinem nešetřil. Přeskakoval z místa na místo, odvracel hrozby a ukazoval civilistům správný směr. Museli Naruta ochránit za každou cenu. Pokud měl v úmyslu se vrátit, museli mu koupit co nejvíc času. Byl pro ně důležitou osobou, nejen jako Jinchuuriki.
„K***a!“ zanadával Tanma, když mu podjely nohy po dalším Hiraishinu. Orion ho rychle našel, vyhledával pro něj osoby v ohrožení.
„Do h****u, tak tohle jsem přepískl,“ pomyslel si Tanma, když se zvedal. Rychle se vyčerpal, z tak vysokého počtu skoků se mu motala hlava.
„Pořád nechápu, jak to mohl táta zvládnout,“ pokračoval ve svém vnitřním monologu, když se mu zrak srovnal. Orel se mu vrátil na nastavenou ruku.
„Dík, žes hledal za mě. Jsme dobrej tým, Orione,“ pochválil orla a lehce ho pohladil po hlavě. Orion ho mírně klovl zobákem do prstu.
„Už mám chakru pouze na dva menší skoky. Teraz bychom potřebovali jedině zázrak,“ pronesl Tanma pro sebe, když sledoval dění ve vesnici. Útoky nepřestávali, skupinka Akatsuki byla neodbytná. Podle všech zdrojů se toho měl zhostit samotný vůdce této organizace, muž zvaný Pein.
„T, jsi tam?“ Tanmovi zarachotila vysílačka. Byla to Elika.
„Co se děje, Liko?“ vyzvídal Tanma a vběhl do ulic. Lepší být v pohybu, pokud se děje něco špatného.
„Máme tu jeden velký problém ve východním sektoru. S Kirem tu držíme jeden barák pohromadě, je celej v plamenech. ANBU vyvádějí lidi ven, ale jedna žena se snaží dostat zpátky,“ informovala Elika ve spěchu, Tanma běžel směrem, kde tušil jejich polohu.
„Proboha, proč?“
„Prý tam zůstalo její dítě,“ Tanma rázem zapomněl na únavu, hledal nějaký vyšší bod pro rozhled.
Namikaze vylezl na sloup, který se týčil nad okolními domy. Orion mu letěl nad hlavou, vyhlížel danou lokaci. Náhle to uviděl. I přes několik kilometrů viděl svůj cíl. Dům z červených cihel a bílou střechou, celý v plamenech. Viděl kamenné podpory, které pracně držel Kiro. Zahlédl i proudy vody, jak se Elika snažila hasit oheň. Tanma si uvědomil vzdálenost, kterou by musel urazit.
„Tohle nedám,“ svěsil odevzdaně hlavu a chystal se seskočit. Jenže zaslechl dětský pláč. Bylo tam malé dítě, pro něj zcela nevinné. Nezasloužilo si zemřít v plamenech. Něco se v něm pohnulo. Ochránce se vydal na povrch. Mocně se odrazil od sloupu a dopadl na nejbližší střechu. Běžel, co nejrychleji mohl a co mu síly stačily. Ignoroval různé šarvátky kolem, ignoroval lidi žadonící o pomoc. To malé dítě potřebovalo jeho pomoc. Děkoval všem možným bohům za velkou fyzickou výdrž a znalost parkouru, což mu umožňovalo pokračovat dál i přes různé překážky. Dvakrát se musel s Orionovou pomocí přehodit přes širší ulici. Dům se přibližoval, už cítil štiplavý kouř a žár ohně. Byl blízko, jen si to dobře načasovat. Dětský pláč sílil. Zněl mu v uších jako zvon. Zbývalo přeskočit ještě dvě střechy, seskočit dolů na níže položenou terasu, pomocí hrazdy překonat mezeru mezi domy, z další střechy udělat kratší běh po zdi a využít pohyblivost na švih přes sloup.
„Orione, Namikaze, Orlí styl!“ stihl ještě houknout na orla, než zmizel v okně, které vzápětí zachvátily plameny.
Elika si všimla Oriona, který se zastavil na místě a začal mocně mávat křídly. Snažil se vyvolat silný vítr, který by měl pomoct uhasit oheň.
„Kiro, T je tady!“ oznámila Elika, když si všimla nově příchozího. ANBU stále drželi ženu stranou.
„Tak ať si pohne!“ zakřičel Kiro, který měl očividně potíže. Elika mu pomohla, s pomocí vody se snažila držet dům v celku, aby se nerozpadl. Nezbývalo, než jen čekat. Přes plameny nebylo nic vidět, ani slyšet. Z jednoho okna náhle vyskočil Tanma, něco držel v náručí. Za ním vyšlehl velký plamen, který blonďáka odmrštil ještě dál. Elika si všimla, jak se Tanma ve vzduchu otočil, zády narazil na zeď protějšího domu a opět dopadl na záda na zem. Během toho dítě nepustil, držel ho pevně, ale zároveň i jemně, aby mu neublížil.
„Tanmič, žiješ?“ ozval se Kiro i přes značnou námahu. Už to nemohl déle vydržet.
„Ještě mě neodepisuj!“ zachrčel Tanma, když se zvedl a zkontroloval dítě ve svém náručí.
„Jseš v pohodě, prcku,“ zašeptal konejšivě s úsměvem. Malý chlapeček se na něj zářivě usmál, což Tanma bral jako znamení, že mu nic není. Elika si nemohla odpustit poznámku, že mu to s dítětem sluší, už se rozplývala.
„Liko, nesni!“ okřikl ji Kiro, aby se soustředila. Tanma mezitím předal chlapce svojí matce, která mu byla nadmíru vděčná.
„Pojďte, musíme vás zavést do bezpečí,“ nakázal jeden ANBU, zbyl tam pouze se svým kolegou, zbytek jednotky byl už pryč.
„Není čas. Všichni seskupit!“ zavelel Tanma, který si všiml Kirova zápolení s držením struktury. Přeběhl ke svému týmu a nakázal ANBU a ženě, aby se dostali k němu.
„Ať už plánuješ cokoliv, Tanmič, tak rychle! Už to neudržím!“ ozval se Kiro, když se skupinka semkla dohromady.
„Pusť to,“ zavelel Tanma, když si dřepl k zemi.

Budova nevydržela tak silný požár a zřítila se k zemi. Byla jedna z mnoha, co se během mžiku změnila na kupu trosek. Přesto skupinka přežila. Tanma ještě stihl sebrat nějaké síly a vyvolal bleskový štít na poslední chvíli.
„Do háje, to bylo o fous!“ uznal Kiro, když se rozhlédl kolem sebe. Kolem něj byly kusy suti a třísek, které bleskový štít odrazil, nebo ještě víc zničil.
„Jedno z mála vítězství. Odveďte je do bezpečí, rychle!“ nakázal Tanma členům ANBU, když se zvedl.
„Zdá se to nekonečný, co?“ pronesla Elika, když se unaveně opřela o kolena. Pein byl neúnavný, hodlal prohledat každičký kout vesnice, aby našel svůj cíl.
„Jo, už je to otrava,“ přidal se Kiro, když dokulhal k Tanmovi. Ulice byly pořád bojištěm.
„Nesmíme to vzdát,“ trval Tanma na svém, i když z něj zněla velká únava. Jenže slunce zastínil nějaký objekt. Tanma v něm poznal osobu, držící ruce napřažené k nebi.
„Tenhle svět pozná bolest,“ dolehlo k nim i z takové výšky. Týmu zračila ve tvářích nejistota.
„Shinra Tensei!“ ulicemi se prohnala neviděná síla, která ničila budovy na hromadu trosek a suti. Působilo to, jako kdyby poblíž dopadl asteroid, nebo vybouchla sopka. Tlaková vlna se blížila hodně rychle a ničila vše, co jí stálo v cestě. Tanma sebral poslední kousky síly, co mu zbývaly.
„Najděte si úkryt! Rychle!“ zavelel, když držel tlakovou vlnu na místě s pomocí Namikaze. I tak měl ale problémy.
„Na to zapomeň, jedem v tom spolu!“ nesouhlasila Elika a doslova se zapřela Tanmovi o záda, aby mu udělala nějakou oporu. Kiro se mlčky přidal taky.
„N*****e mě! Ať už je to cokoliv za techniku, je silnější, než moje Namikaze! Běžte!“ trval Tanma na svém, síla tlakové vlny ho posouvala dozadu. Měl hodně velké problémy to udržet. Než stihl někdo cokoliv říct, Tanmu opustily síly a tlaková vlna je smetla. Stejně, jako všechno ostatní kolem.

Kiro se vyhrabal z trosek. Jeho znalosti kamene mu dost pomohly, aby se dostal ven bez problému, aniž by se pohřbil ještě víc. Zmateně se rozhlédl, neviděl vůbec nikoho. Jak by sám řekl, kolem dokola viděl pouze neskutečný bordel.
„Co se to krucinál stalo? Kde je kdo?“ ptal se sám sebe, když se odvážil udělat pár kroků. Došlo mu to rychle, celá vesnice byla srovnána se zemí. Uprostřed vesnice byl velký kráter, samotné epicentrum. Jediné, co Kiro rozeznal z původní vesnice, byl pouze Hokage monument, ten se ještě udržel. Jeho domov byl pryč a jeho přátelé kdo ví kde. O jeho tělo se pralo několik emocí, nemohl to ustát. Zničeně padl na kolena a chvilku zíral do prázdna.
„Co je to za chlapa?“ ptal se sám sebe, pořád nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. O kus dál nalevo od něj zarachotilo několik kamenů. Z trosek se prorazila ruka obalená blesky, než malá oblast doslova vybouchla.
„Menší pomoc?“ ozvalo se z trosek. Byl to Tanma. Kiro natáhl ruku k vzniklé díře a pomohl svému příteli ven. Blonďák byl jen trošku potlučený a špinavý, jinak byl v pořádku. Kiro byl na tom stejně.
„Co to sakra bylo?“ zeptal se Kiro, když se svalil na trosky. Únava byla neúnosná.
„To nevím. Vím ale, že jestli je to vůdce těhle Akatsuki, tak máme fakt co dělat,“ odpověděl Tanma, když se opíral o kolena a chytal dech. Oba muži se začali rozhlížet kolem, uvažovali, co budou dělat dál. Jedno ale věděli jistě. Nehodlali čelit Peinovi, když dokázal tak snadno zničit celou Konohu. Když konečně a dostatečně popadli dech, mohli uvažovat nad dalšími plány. Všude kolem byly trosky, kam až oko dohlédlo.
„Kde je vůbec Lika?“ zeptal se Tanma náhle, Kiro se rozhlédl kolem. Vskutku, nikde kolem neviděl ani modré bolero, ani hnědou hřívu. Musela zůstat někde v troskách, snad ještě živá. Kiro pochopil závažnost situace, soustředil se, aby ji mezi těmi kameny našel. Našel ji o pěkný kus dál od nich. Vzhledem k tomu, jak Konoha vypadala, nešlo přesně určit pozici. Všechno vypadalo stejně. Kiro vedl Tanmu tam, kde ho vedly smysly. Když došel na místo, uvolnil pár kamenů, aby měli přehled, jestli vyproštění bude obtížné. Ven se dostala akorát její levá ruka, trojice barevných náramků na zápěstí prozradilo majitele.
„Snad nejdeme pozdě,“ utrousil Kiro, když si s obtížemi klekl.
„Liko! Vydrž tak, děvče! Vytáhnem tě ven!“ Tanma si taky přiklekl a chytil Eliku za ruku. V zápalu si ale nevšiml, že je stisk neopětovaný.
„Víc toho nedám, Tanmič. To bych ji mohl ještě víc ublížit,“ informoval černovlasý, když uvolnil pár dalších kamenů. Eličinu levačku uvolnili tak po rameno. Tanma se rozhlédl kolem sebe, plánoval.
„Zvládneš zvednout větší část? Myslím si, že bys neměl mít problém poznat, kterej šutr je v klidu a kterej ne,“ navrhl Tanma a přešel ke Kirovi. Černovlasý se soustředil o to víc. Musel najít každý možný spoj, aby mohl nadzvednout větší plochu. Tanma si taky přiklekl, sutiny a trosky se nepříjemně otřásaly, když Kiro zvedal nalezenou a vyznačenou část a nikdo nechtěl znovu zapadnout dolů. Černovlasému se povedlo zvednout hroudu o průměru pěti metrů, zvedl ji výš, než byl Tanma vysoký. Pár malých kousků začalo z hroudy odpadávat.
„To by mohlo stačit,“ utrousil Kiro, když hroudu držel ve zhruba dvoumetrové výšce. Tanma se postavil pod ní, s nadějí, že se mu povede líp nahlédnout dovnitř.
„Mám ji! Je přímo nade mnou!“ oznámil Tanma po chvilce ticha. Kiro se snažil ještě víc, aby uvolnil další přebytečné kameny a položil je někde mimo.
„Tanmič, řekni mi, že to není…“ Kiro ani nedořekl otázku, nechtěl pomýšlet na nejhorší, protože Tanmovi na čelo dopadla temně rudá kapka. Blonďák neřekl nic, jen přimhouřil oči. Vůbec se mu to nelíbilo. Kiro uvolnil další kameny, dokud nebyl vidět konec podpěrné tyče, z jejíž hrotu kapala krev.
„Musí tam být někde zaseklá, dál to neuvolním,“ oznámil Kiro, když se pořádně zapřel. Tanma natáhl ruku k hroudě a zaťal svaly. Hrouda kamení a suti, která byla již poloviční, se rozletěla jako plechovka, kde se pořádně zvedl tlak. Elika padla Tanmovi do náruče, až z toho blonďák sedl na zadek. Kiro se s úlevou svalil na bok, konečně ji našli. Jenže ticho upoutalo jeho pozornost. Díval se na Tanmu, sedícího na zemi, jak v rukou drží Eliku. Bezvládnou.
„No tak, Liko! Podívej se na mě. Liko, zlatko, prober se!“ zaslechl Tanmův šepot. Podíval se výš, všiml si krve, jak barvila Tanmovo levé stehno a obě rukavice do ruda.
„Tohle mi nedělej, prosím!“ žadonil dál Tanma tiše, černovlasý si všiml pramínku krve, který se dívce prodral z koutku.
„Tanmič,“ promluvil Kiro, když se zvedl. Tanma věděl, že je pozdě. Pouze dívku přivinul víc k sobě a hořce zavřel oči, z níž se mu draly slzy. Kiro sklopil hlavu na znamení respektu.
Bylo těžké sledovat Tanmu, jak tam tak zlomeně sedí. Kiro ho znal jako pevného muže, klidného přítele a zuřivého válečníka. Věděl, že fyzická bolest je nic oproti psychické. Když bojovníkovi zlomí ducha, už není dál schopný boje. To se právě Peinovi povedlo. Nepadlo jediné slovo, Kiro nemohl najít ty správné a Tanma nebyl schopen. Jen tam seděl a tisknul bezvládnou dívku v náručí, slzy mu stékaly po tváři a tvořily čistou stopu po zaprášené kůži.
„Odpusť mi,“ Kiro zaslechl Tanmův šepot po dlouhé době, zněl jinak. Opatrně zvedl hlavu, všiml si, jak Eliku pokládá na zem a vytahuje jí z těla tyč, která jí byla smrtelná. Znovu viděl tu rudou barvu v jeho očích, když Tanma svíral tyč v ruce.
„Ajaj,“ proběhlo Kirovi hlavou a pomalu se zvedal. Věděl, že když má Tanma rudé oči, je zle. Hodně zle. Obzvlášť teď, když v ruce třímal kovovou tyč, celou od krve, jako nějaké kopí.
„Co máš v plánu?“ zeptal se opatrně, Tanma na něj otočil hlavu. Výraz mluvil za vše. Byla to čirá nenávist, takový obličej už viděl. Bylo to tenkrát, když Eliku navštívil její otec, taky to nedopadlo dobře.
„Najít toho h*****a, zarazit mu tu tyč do p****e a vyrvat mu hrdlo!“ zahřměl Tanma nelidským hlasem. Kiro měl pocit, že proti němu i dost zesílil vítr. Kolem Tanmy proletěl Orion a usedl na kus kamene nedaleko od Kira. Bedlivě černovlasého pozoroval, dravec z něj nespouštěl oči. Kiro znejistěl. Na jedné straně byl pekelně rozzuřený Tanma, na druhé straně orel připravený zasáhnout. Pomalu začal couvat.
„Jseš si jistej tím, co teď říkáš?“ zeptal se znovu Kiro, ruce zdvižené na obranu a na znamení míru. Tanma se k němu otočil čelem, hlavu mírně skloněnou. Kiro znejistěl ještě víc. Dovedl si živě představit, jak se cítily Tanmovy oběti, když si pro ně šel. Z toho člověka šel strach. Bedlivě ho sledoval, Tanma se zatím nechystal k žádnému pohybu. Jenže to se mohlo změnit, stačilo jen mrknout.
„Za tohle musí zaplatit,“ zavrčel blonďák a důrazně klepl koncem tyče o kámen. Teď stál u Eliky jako stráž, kdykoliv připravený zasáhnout.
„Ale tím se dobrovolně vydáš nepříteli! Tohle chceš?“ promluvil Kiro, ve snaze ho přivést zpět k rozumu. A to neměl dělat. Tanma se pomalu přibližoval, dával najevo, že se nebude ohlížet. Kiro se snažil držet ruce pevně, i přes značnou výhružku. Přesto měl strach. Ruce se mu nepatrně klepaly, věděl, že si Tanma takových detailů všimne hned.
„P-p-počkej!“ zakvílel Kiro, když Tanma přidal na tempu, pohled plný nenávisti propaloval vše.
„Jdi mi z cesty, Kiro!“