Světelní strážci - Kapitola XX. – Narozeniny

Kapitola XX. – Narozeniny

„Vážení,“ začala jednoho letního dne Ammanti, „jak jistě víte, táta a máma budou mít za pár týdnů narozeniny.“
„No a? Ty mají přece každý rok.“ Ari pokrčil rameny, načež si od veškerého osazenstva vysloužil dost nevraživý pohled. Kdyby Wiera nebo Ammanti neseděly naproti němu, už by mu vsolily pár pohlavků.
„Ano, Ari, sice mají narozeniny každý rok, ostatně jako všichni, ale kulaté padesáté narozeniny jsou jen jednou za život.“
„Už padesát?“ vykulil oči Shian. „Já myslel, že je jim… no…“ Něco chvíli počítal na prstech. „… prostě míň.“
„A to, že minulý rok měli všude obří číslici čtyřicet devět, ti divné nepřišlo?“ nadhodil Shizute.
„Ne, vlastně ne.“
„Aha…“
„To, co jsem chtěla říct, je, že jim oběma dáme dárek,“ rozhodla Ammanti.
„A… jaký dárek by to měl být?“ zeptal se po minutě ticha mladší z dvojčat.
„To musíme ještě vymyslet.“
Znovu se všichni odmlčeli. Přemýšleli, co by králi a královně mohli dát, aby to bylo originální, od srdce a co by jim oběma udělalo radost.
Měl by to být dort? Ne, ten nepochybně dostanou od kuchařů.
Sklenice? Mají jich mraky.
A co ručně pletený svetr nebo ponožky? … Vážně…?
„Nepředvedeme jim nějakou společnou techniku?“ nadhodil Ari, protože stejně jako nikdo jiný na nic nepřicházel.
„Není to špatný nápad,“ souhlasil jeho bratr za Shianova a Wieřina souhlasného přitakávání.
„Může být,“ kývla Ammanti, načež byla přehlušena Ariho nápady. „Ale!“ vymohla si ještě trochu pozornosti, „přemýšlejte i o dalším dárku.“ Následně se odešla věnovat svým věcem.
Wiera, aby unikla bratrancovým skvostným nápadům, se s Arashi co nejrychleji přesunula k jezeru.
„Co bych mohla dát mámě a tátovi k narozeninám?“ ptala se svého odrazu, zatímco přecházela po kamenitém břehu.
„Co třeba kýtu kozorožce? Mně vždycky moc chutnala,“ olízla se mlsně Arashi.
Dívka zakroutila očima. „Nemyslíš, že král s královnou by si mohli něco takového poručit, kdykoli by si zamanuli?“
Šelma na ni úkosem pohlédla, s naprosto vážným výrazem ve tváři.
„To možná mohli, ale nebude to maso z Levhartích hor. A navíc nevím, kde jinde by ho lovci sháněli. Víš co? Proměň se a následuj mě.“
Hnědovláska jen pokrčila rameny, učinila, jak jí společnice nakázala, a vydala se za ní.
Každý z levhartů, kteří se postupem času stejným dílem starali o početnou smečku, měl vytipované vlastní stádo kamzíků, kozorožců, koz, hrabavých ptáků i malých savců. Chytali je a krmili tak všechny členy skupiny, bez rozdílu věku, pohlaví i postavení v hierarchii.
Levhartice vedla dívku po svých tajných cestičkách, kudy chodívala sama na lov. Jako dcera vůdkyně mívala za úkol starat se o regulaci druhé největší kozorožčí populace, co v horách žila. Za ní právě společně mířily.
Toto konkrétní stádo kozorožců bylo po spoustu let neobvykle velké - čítalo přes šedesát kusů, což bylo dvakrát tolik, než běžně. Obecně to bylo připisováno samci jménem Saikyo, jenž stádo vedl. Byl velmi… schopný, co se produkce potomků týče, a také měl velkou sílu. V období říje v soubojích ještě nikdy neprohrál, čímž pádem stádo pořád zvětšoval.
„Bohužel pro nás začíná stárnout. A nebude trvat dlouho a samice ho začnou opouštět,“ řekla Arashi, zatímco tiše našlapovala na kamenitou půdu. „Je tedy důležité, abychom chránili jeho syny. Ti by mohli být stejně schopní jako on.“
Dívka v levhartí formě párkrát uklonila hlavou ze strany na stranu. To, co Arashi říkala, byla na jednu stranu pravda, ale na druhou se jí to nezdálo. Bylo tu pár aspektů, co…
„Hrozně ráda bych ho ale dostala. Byl by to můj největší úlovek v životě,“ poskočila si radostně. Pak se trpce ušklíbla. „Jenže nesmím.“
„A proč, prosím tě?“ divila se Wiera.
„Prostě nemůžu. Porušila by se rovnováha, stádo by odcestovalo daleko pryč a museli bychom si najít jiný druh potravy. Nebylo by to pro nás dobré.“
Nějakou dobu pokračovaly v tichosti, než dívka promluvila:
„Víš, měla bych pár argumentů, proč bys to ve skutečnosti udělat měla.“
Arashi se k ní obrátila a natočila uši přímo.
„Už jenom to, že jejich stádo je tak velké, není dobré. Kamkoli přijdou, všechno spasou a zůstane po nich spoušť. Než tráva a všechno vyroste znovu, trvá to dlouhou dobu. Navíc - když je jich hodně - moc času jim to nezabere. Což znamená, že musí často migrovat. Takže se od nás budou pořád vzdalovat, až se dostanou na nejvzdálenější konec hor.“ Pohlédla na svou společnici. „To by pro tebe nebylo úplně výhodné, nemyslíš?“
„To nebylo,“ souhlasila. Chvíli mlčela, potom se začala čím dál víc uculovat.
„Takžeee…“ zazubila se, „myslíš, že bych ho měla ulovit?“
„Za mě ano,“ kývla Wiera, „prospělo by to všem. A přírodě zvlášť.“
Nad tím se Arashi nemusela dlouho rozmýšlet. Usmála se, trhla hlavou kupředu a rychlejším tempem vyrazila dál k místu, kde kozorožce viděla naposled. Wiera klusala za ní.
Známky toho, kudy se obrovské stádo pohybovalo, nemusely hledal dlouho. Jak dívka říkala předtím, tráva byla úplně vypasená a půda podupaná desítkami malých kopýtek. A tento pruh se táhnul dál a dál.
„Budeme je muset stopovat,“ zachmuřila se šelma. „Možná to potrvá delší dobu.“
„Tak je najdeme. A pak stádo rozeženeme na menší celky.“
„Jasně, tak jdeme!“
Společně zamířily po stopě. Táhla se daleko od místa, kde levharti se svými lidskými přáteli trávili většinu času, a stoupala do vyšších poloh. Sledovaly trasu celé odpoledne, až pozdě do večera.
„Už se stmívá,“ řekla tiše Wiera po několika hodinách cesty.
Arashi jen kývla.
„Měly bychom tu přespat a pokračovat ráno,“ pokračovala dívka proměněná v levharta. „V noci to může být nebezpečné.“
„Já vím,“ pronesla šelma s hrdelním zavrčením. „Jenže stádo se může během noci přesunout. A to nechceme.“
Na to se Wiera jen ušklíbla. „Sama dobře víš, že tohle kopytníci nedělají. V noci spí a cestují za dne.“ Sledovala přitom výraz a sklápějící se uši své partnerky.
Arashi odvrátila pohled. To, co dívka říkala, byla pravda. Ale ona ho chtěla tak moc dostat! Byl by to její splněný sen. Nechtěla si ho nechat upláchnout, když jí byl takřka na dosah tlapy.
„Když si teď najdeme úkryt a půjdeme spát, ráno vstaneme odpočaté a budeme moci vyrazit brzo, třeba ještě před východem slunce. Budeme mít před nimi náskok, protože oni se vzbudí později.“
Levhartice si povzdechla. Kvůli své hrdosti nechtěla dát najevo, že to bude nejlepší řešení. A tak chvíli dělala nedostupnou a nakonec svolila.
„No dobře. Tak nám najdi nějaké útočiště.“
Wiera se pousmála. Věděla, jak těžké tyhle vnitřní boje jsou, a u dominantních koček tím spíš. Ale nechala si to pro sebe a použila Byakugan. V kočičí formě se ho učila používat jen chvíli. Neměl sice takový dosah, nicméně viděla vše ostřeji.
„Asi dvě stě metrů odtud je menší jeskyně. Schováme se tam,“ řekla, když zrušila oční techniku.
„Fajn. Veď nás.“
Společně došly k místu, které dívka našla. Dovnitř vedl jen malý otvor, kterým se ale bez problému protáhly. Jeskyně nebyla nikterak velká, zato byla suchá a to bylo hlavní. Navíc vchod byl na závětrné straně, a tak dovnitř nefoukalo, což byl další bonus.
Obě si našly pohodlné místo k ležení, na němž se uvelebily. Wiera si slastně oddechla. Arashi odfrkla a s pohledem do neurčita přemýšlela, kam až mohly dojít, kdyby pokračovaly v cestě.
„Neboj se, my ho dostaneme.“
Šelma natočila uši vpřed. Její společnice se usmívala a její oči jakoby ve tmě svítily.
„Cože?“
„Dostaneme ho,“ řekla Wiera. „A já ti pomůžu, jak budu moct.“
„Hm… děkuju…“ pronesla tiše po chvíli.
Dívka se jen pousmála a zavřela oči. A Arashi též.
Druhého rána se vzbudily s vycházejícím sluncem a okamžitě vyrazily dál. K snídani si po cestě ulovily pár hlodavců, pily jen, když narazily na malé pramínky rozpouštěného sněhu a ledu.
Na cestě strávily ještě celý následující den. Třetího dne dopoledne, když se otočil vítr, levhartice se rozzářila.
„Jsou blízko, cítím je!“
I Wiera zavětřila. Mezi všemi vysokohorskými pachy ucítila nezaměnitelné kozí pižmo. A občas se z dálky ozývalo i slabounké zamečení.
„Teď pojď za mnou. Ale opatrně!“
Plíživým tempem se potichu dostaly až na jeden převis.
Arashi vykoukla dolů. Zacukala ušima a máchla ocasem.
„Jsou tam!“ špitla nadšeně. „Jsou-! Ty už o nich víš, žejo?“ Úkosem pohlédla na svou partnerku. Ta se tiše nervózně zasmála.
„Promiň. Jen jsem chtěla vědět, jestli míříme správně.“
Šelma si odfrkla.
„Pche… to nevěříš mým instinktům? Právě jsi mne těžce urazila.“ Obrátila svoji pozornost zpět na zvířata pod nimi.
Druhá z dvojice se ušklíbla a zahleděla se stejným směrem. Vyhledala očima jejich cíl, který se zrovna pokoušel pářit s jednou ze samic.
Několik dlouhých minut mlčely a sledovali dění na prostranství dole. Obrovské stádo spásalo poslední travnaté výrůstky na jakési plošině, ohraničené z jedné strany srázem a druhé skalní stěnou, na jejímž vrcholu dvojice ležela.
„Jak to provedeme?“ zeptala se Wiera.
„No…“ začala Arashi, „naše největší plus je, že pravděpodobně jediný, co v hlavě má, jsou rohy. Je pěkně tvrdohlavý a taky má odvahu. Čili je velká pravděpodobnost, že než aby utíkal, radši se nám postaví.“
„To jako, že s námi bude chtít bojovat?“ zamračila se dívka v levhartí formě. „To je teda pěkně hloupé.“
„Je,“ přisvědčila její společnice, „a to nám nahrává. Navíc předpokládám, že si navykli na jednoho lovce. Takže nebudou čekat nás obě.“
„A bojová strategie?“
„Jedna z nás by měla odlákat jeho pozornost. Druhá půjde zezadu, odežene zbytek stáda pokud možno co nejdál a bude první jistit, pokud by začal utíkat taky nebo se stalo něco jiného. A potom ho prostě nějak ulovíme.“
„Jasně. Takže ty běž přímo a já se postarám o zbytek,“ řekla Wiera.
Rozdělily se. Dívka zamířila horem, aby se dostala ke stádu, které bude prchat. Arashi obloukem slezla níž podél šedavé skalní stěny a připlížila se co nejblíže k okraji stáda.
Několik kopytníků zavětřilo a začali se přesouvat. Nejdřív jen dva nebo tři, pak sedm, patnáct…
Levhartice se za nimi rozeběhla.
Najednou musela zastavit.
Saikyo stál rozkročený proti ní. Párkrát zahrabal kopýtkem do štěrku a nastavil jí své veliké zakulacené rohy. Odpověděla mu zavrčením.
Stádo se rozmečelo, protože je Wiera začala rozhánět, a dávalo se na úprk.
Saikya náhle odvaha přešla. Zprvu udělal od levhartice jen pár krůčků pozpátku, ale potom se obrátil a začal utíkat také.
„Nadběhni mu! Ať se nedostane k ostatním!“ volala Arashi na svou partnerku.
Wiera zvedla hlavu. Rozeběhla se proti samci tak, aby nemohl ke zbytku skupiny. A protože skalní stěna byla takřka hladká, jediná cesta vedla ze srázu dolů.
Arashi zrychlila. Skočila mu na záda a z boku se mu pokusila zahryznout do krku.
Saikyo přešel z prudkého úprku takřka do stoje tak rychle, že mu levhartice málem přepadla přes hlavu. A pak nastalo doslova rodeo. Začal sebou házet, máchat, skákat, kopat nohama, jen aby ze sebe šelmu setřásl.
„Arashi!“ vykřikla Wiera.
„Ne-BOJ se…!“ odpovídala trhaně, jak s ní kozorožec házel. „Mám to POD kon-tro-LOU…!“
Kvůli prudkým pohybům se nemohla zakousnout lépe. Držela se doslova zuby nehty a kozorožec pod ní ne a ne zvolňovat.
Drápy se mu zasekla zpředu za dlouhý čenich. V druhé chvíli ji tvrdá kozorožčí hlava trefila do spodní čelisti a na tlapě ucítila prudkou bolest, když ji kozorožec kousnul nazpět.
Levhartice zlostně zavrčela. „Tohle ti nedaruju, ty zmetku!“ Druhou tlapu mu opřela o velký zakulacený roh. Zatlačila a zatáhla.
Pak se ozvalo nepříjemné křupnutí. Saikyovi se podlomila kolena a praštil sebou bezvládně na kamenitou zem.
Byl mrtvý.
Arashi se po tom, co se po nenadálém spadnutí odkutálela kousek po svahu, zvedla a přičichla k němu. Když se nic nestalo, celá se rozzářila.
„Jupííí!!“ Samým štěstím začala tancovat. „Je můj! Mám ho!“
Wiera přišla až k ní, již proměněná zpátky do své lidské podoby.
„To bylo neskutečné!“ zvolala.
„Já vím!“ odvětila šelma. „Taky mi dal pěkně zabrat.“
„Tak jo, vezmeme ho domů,“ rozhodla dívka. Sklonila se a levhartice jí pomohla nahodit obrovské zvíře na záda. Wiera hekla námahou.
„Uf, ten má snad metrák!“
„Sílu měl tak za deset. Pěkně se bránil. Dokonce mě i hryznul!“ Ukázala dívce tlapu, z níž vytekla trocha krve. Wiera vyvolala zelenou léčivou bublinu a zranění jí ošetřila.
„A je to. Teď nás dostaň domů.“
Arashi přikývla a provedla obrácené přivolání. Když mlha opadla, objevily se na tréninkové plošině.
Zanesly zvíře na místo, kde členové rodiny Hikari připravovali potraviny k pozdějšímu zpracování. Za zadní nohy ho zavěsily na velkou dřevěnou konstrukci. Wiera vytasila kunai a pohlédla na svou partnerku. „Smím?“
„Ovšemže,“ přikývla. „Se zbraněmi ti to jde pořád líp než mě.“
„Děkuji,“ usmála se a jako první podřízla zvířeti krk, odkud se do připraveného hrnce začala řinout ještě vlažná krev. Wiera v mezičase vyvolala klon, který se měl postarat o míchání, aby se životodárná tekutina nesrazila.
Když většina krve vytekla a klon s hrncem poodešel stranou, dívka samce sundala a položila na velký, podélně rozseknutý kmen stromu, který sloužil jako stůl. Tam mu odsekala konce nohou a hlavu.
„Arashi, aport!“ Napřáhla se s jednou z noh. Šelma si odfrkla.
„Pche, co si myslíš, že jsem? Nějakej tupej pes, abych se honila za vším, co mi hodíš? Zapomeň!“
„No tak ne,“ pousmála se Wiera a svěsila paži, „jen jsem myslela, že by sis třeba chtěla procvičit chrup. Nebo tak nějak.“ Během řeči zvedla hlavu oddělenou od trupu a opřela ji o kmen tak, aby to vypadalo, že hledí přímo na levhartici.
Ta si pohledu mrtvých očí všimla a zakřenila se na ni.
Nyní přišlo na řadu odstranění kůže se srstí. Hnědovláska, na opět zavěšeném zvířeti, provedla ostrou dýkou opatrný řez od zadku až po hrdlo a dál od hrudi a slabin ke konci všech končetin. Potom strčila prsty mezi kůži a maso a začala je oddělovat.
„Nepotrhej ji, mám v plánu na ní spát,“ upozornila Arashi.
„Neboj, něco takového bych si ani nedovolila,“ ušklíbla se dívka.
Byla asi v polovině, když se ozval klučičí hlas:
„Čau, co tu provádíte?“
Ohlédla se a Arashi vykoukla zpoza jejího těla. „Ahoj, Ari.“
Chlapec přišel blíž a prohlédl si ohromné zvíře, jež jen čekalo na rozbourání. Vykulil oči a brada mu spadla.
„No nekecej, to je Saikyo?“
„Přesně tak,“ kývla jeho sestřenka.
„Můj úlovek.“ Levhartice hrdě vypnula hruď.
„Neuvěřitelný.“ Ari se k nim otočil zády a zavolal do okolí: „Hej! Všichni sem! Pojďte se podívat, co Arashi ulovila!“
Wiera viděla, jak zpoza některých kamenů a záhybů země vykoukly hlavy levhartů. Potom se jako první objevila už poměrně odrostlá koťata od Takary a členové hlídek, co zrovna neměli nic na práci.
„Jů!“ – „No teda!“ – „Hustý!“ – „Nádherný úlovek, Arashi,“ vyjadřovali jí obdiv všichni příchozí.
Dívka mláďatům rozházela odsekané nožky, aby si s nimi mohli hrát. Následně vytvořila ještě jeden klon, aby obstaral lavor s vodou a mýdlem na vyčinění kožešiny. Také koutkem oka zahlédla mezi levharty Yuki, kterak něco tiše říká své dceři.
Usmála se. Vůdkyně Yama no hyo byla nepochybně hrdá, protože Arashi – kdyby neměla srst – se nepochybně červenala až kdo ví kde.
Když mrtvé zvíře zbavila kompletně kůže, předala ji klonu, aby ji omízdřil, tedy zbavil zbytků masa, tuku a blan.
Znovu provedla podélný řez od zadních slabin. Z břicha vypadly vnitřnosti do dalšího hrnce. Většinu z nich bylo znovu potřeba oddělit mechanicky.
Úspěšná levhartí lovkyně natočila uši přímo vpřed a natáhla krk. Wiera jí podávala Saikyovo srdce.
„To je pro tebe,“ usmála se, „dneska si ho zasloužíš.“
Arashi se děkovně usmála. Když hlavu zvedla, oči měla zamlžené. Potom se zakousla do svalu velkého jako dvě mužské pěsti, zatímco ostatní levharti kolem ní se smáli.
Dívka potom vybrala vnitřnosti k vaření, zbytek si rozdělily šelmy. Následně většina z nich odešla.
„Počkej, Wiero, kam s tím míříš?“ vyjekla najednou zděšeně Arashi, když dívka zvedla nádobu. Ta se nechápavě zamračila.
„No… jdu to dát vařit.“
„To nemyslíš vážně, že ne? Copak chceš, aby ti to zase blaflo? Já teda rozhodně ne!“ zamračila se na ni.
„Blaflo? Zase?“ Ari se zatvářil zmateně, ale zároveň velmi dychtivě po vysvětlení.
„Arashi!“ okřikla ji dívka. „O tom nikomu neřekneš! Jinak tě zabiju.“
„No dobře, tak ne,“ pokrčila rameny šelma. Avšak její potutelné mrknutí k bratranci už nepostřehla.
Wiera se zamyslela. Pravda byla, že co se vaření týče, dobrá v něm nikdy moc nebyla. A od chvíle, kdy její vinou málem lehl popelem Ammantiin domek v Konoze, to vypadalo, že je snad prokletá, protože její jídlo vždy chutnalo hrozně. Bylo věčně připálené, nedovařené, překořeněné nebo přesolené. A to v případě Arashina nejskvělejšího úlovku nechtěla dopustit.
„Víš co, Ari?“ Otočila se k bratranci a podávala mu velký hrnec s vnitřnostmi a staženou hlavou bez rohů. „Postarej se o to radši ty.“
„No dobře. Když myslíš.“ Starší z dvojčat si převzal nádobu a odcházel spolu s dívčiným klonem, stále míchajícím krev, k ohništi.
Konečně byl čas na porcování. Dívka nařezala ostrou kunaií maso až ke kostem, zvíře sundala a položila na pracovní plochu. Pak už jen zbývalo rozsekat kosti sekyrkou. Do této části se musela zapojit i Arashi, jelikož se pár ostatních levhartů chtělo přiblížit a ukrást si i něco libového pro sebe.
„Nenažranci,“ utrousila šelma, „copak si nemůžou ulovit něco svého?“
„To víš, Saikyo byl jenom jeden,“ řekla Wiera s úsměvem a připravila si velkou nádobu s bílým krystalickým obsahem.
Vzala zadní kýty a je důkladně zakonzervovala pomocí soli. Následně je zabalila do plátna a uložila do blízké díry, kde byly veliké kvádry ledu. Používala se totiž jako chladnička. Nakonec vše zaklopila tlustým víkem ze dřeva.
„Tak. Máme to připravené. Až budeme odcházet, nesmíme je tu zapomenout.“ Chtěla odejít, když tu si ještě na něco vzpomněla a rychle se obrátila vzad. Měla tak jedinečnou možnost spatřit Arashi, jak nerozhodně sedí před zakrytou skrýší a co chvíli se oblizuje a polyká.
„Běda ti, jestli se toho dotkneš!“ zvolala náhle.
Levhartice sebou trhla leknutím. Naposledy tedy smutně pohlédla na místo a někam zmizela. Snad si spravit chuť nějakým syslem či jiným hlodavcem, kterých v tuhle dobu bylo zase víc než dost.
Wiera se musela v duchu zasmát. Arashi byla někdy až takřka průhledná ve svých úmyslech.
Rozhodla se, že se opláchne a poté si půjde zameditovat k jezeru. Všichni ostatní z rodiny se zdáli být až příliš zaneprázdněni vymýšlením dárků pro panovníky, a tak by mohla mít klid.
Když přišla, usedla na svůj oblíbený kámen tak, aby na ni dopadaly paprsky červencového slunce. Slastně zavřela oči a složila ruce do klína.
Zpočátku cítila vše kolem sebe – teplo ze slunce, foukající chladný vítr, vzdálený hovor. Ale to vše postupně dokázala vytěsnit.
Když začínala s meditací, bylo pro ni nejtěžší nepřemýšlet. Jakmile přestala vnímat okolí, hlavou jí začaly vířit myšlenky, vzpomínky, mluvila sama k sobě. Nyní byla prázdná.
Velmi jí v tom pomáhalo ovlivňování toku chakry v těle. Učila se pracovat s tím, jak nalézt optimální množství na tu kterou techniku, aby se povedla co nejlépe.
Cítila, jak je každá její buňka naplněna chakrou. Od konečků prstů přes všechny orgány až po veškerou krev. Zhluboka se nadechla a-!
Trhla sebou a musela se opřít o zem. Srdce se jí divoce rozbušilo.
„Co to mělo být?!“ myslela si zděšeně. „Jako bych… se rozpadla…“
Ještě několik minut přemýšlela o nepříjemném pocitu. Když se z šoku vydýchala, zatřepala hlavou, slezla z balvanu a zamířila do údolí do lesa Ikagawashi za Akirou.