Dospívání, jaké si nikdo nepředstavoval... 2

Právě jdu domů z tréninku s Kakashim. Byl skvělý! Kakashi mi toho spoustu nového řekl. Ukázal mi, jak lépe využít sharingan s ohnivými jutsu. Taky mi pověděl o dalších bleskových jutsu, které umí otec a uměl prý i můj strýc. A že bych to mohla zvládnout, mám to v krvi.
Dnešek byl prostě skvělý. Možná mírně depresivní, na svého otce se už nebudu koukat stejně...
Už je ale tma. Těším se, jak přijdu domů a dám si vanu...
„SAKRA!“ vykřikla jsem a otočilo se na mě pár kolemjdoucích. Ups, nemusela jsem tak nahlas... Ale do háje, já mám dneska dělat tu večeři! Doufám, že mamka ještě není doma! Utíkám, co můžu.

.

Otevřu dveře - o-ou...
„Sarado! Kde si jako myslíš, že jsi? Nepoprosila jsem tě náhodou o něco!?“ zařve na mě matka a jde směrem ke mně.
„Promiň, já to vysvět-“
„Co chceš zase vysvětlovat? Já makám v nemocnici, beze mě by se tam neobešli, a ty nejsi schopná ani uvařit jediný jídlo pro dva lidi!“
Kurňa, já to fakt dneska podělala, ale musí na mě tak řvát?
„OMLOUVÁM SE! ANO? Zapomněla jsem se s Kakashi-sanem, když mě trénoval, konečně mi někdo pomohl s sharinganem, víš?“
Nebudu tu na sebe nechat jen tak řvát, kruciš... U toho si vyzouvám boty.
Matka se na chvíli sekla. „No, to je sice pěkný, ale po celým dnu musím řešit ještě tebe a... Hele, tohle si vezmi a běž nám něco koupit, já už na to dneska nemám!“
Dala mi do ruky peníze a odešla naštvaně z chodby. Uhh, tak dobrá no, mám chuť na Gyozu, tak pro ni skočím. Obouvám se a vyrážím.

.

Je večer, ulice Listové jsou zaplněné jen tak akorát. Lampy a podniky svítí, vůně vanou ven unášené příjemným větrem... Bože, já mám hlad!
Cestou jsem jako vždy potkala pár známých. Je spíš výjimečný, když na nikoho nenarazím, ale nesmím se zdržovat. Pozdravím a jdu.
Ahh! Ta vůně Gyozi! Dorazila jsem do stánku s tou nejlepší Gyozou ve městě!
„Hoi Sarado,“ zaznělo.
„Aaah, ahoj Kawaki!“ Málem jsem si ho nevšimla, seděl sám opodál se svým jídlem.
„Dobrý den, poprosím jednu porci vepřové gyozi a jednu porci kimchi gyozi s sebou, děkuji.“ Objednala jsem si a zamířila ke Kawakimu, chvíli to stejně potrvá.
„Co jsi tu tak sám?“ zeptám se.
„I když mám už rodinu a takový ty věci, rád si občas někde posedím sám.“
Vypadá, že má dobou náladu, no já se nedivím, tahle Gyoza zlepší náladu všem.
„Tak to doufám, že tě tu neobtěžuju, když chceš být sám.“ Trošku jsem se uchichtla. Mám rýpavou náladu, jsem totiž hladová a unavená.
„Dlouho jsem tě neviděl, takže nevadí. Já už mám z těch Uzumakiů ponorku.“
„A to tu ani není Boruto,“ řekla jsem a usmáli jsme se.

Kawaki se změnil. Ale tak akorát. Už není tak vystrašený a protivný. Naučil se normálně žít. Dokonce se z něj stal chuunin. Momentálně je mi celkem blízkým kámošem, ale je pravda, že se poslední dobou moc nevídáme. Musím ale uznat, že mu čas prospěl. Nejednou jsem slyšela nějaký holky říkat, že je teď v celku hot. No, já objektivně musím souhlasit. Má jemný obličej, ale drsný pohled, jeho vlasy jsou unikátní samy o sobě. No a tělo? Well... řekla bych, že i někteří ninjové můžou závidět. Ale pro mě to bude vždycky jen kámoš. Já se o kluky nezajímám. Mým hlavním cílem je být Hokage a nenechám se ničím okolo zbrzdit.

„Jak se poslední dobou máš, Kawaki? U mě je to jak na horské dráze.“
Kawaki dojedl sousto „Bývávalo líp. Horská dráha?“ doplnil.
„No... Poslední dobou to bylo na ho*no, ale dnešek byl skvělý, protože... Ale to ti povím později, to se teď úplně nehodí,“ rozpačitě jsem řekla. „A ty?“ pokračovala jsem.
„No, to se tě netýká...“ A vrátil se k jídlu.
„Přece ses v něčem nezměnil,“ povzdychla jsem si.
„Slečno, tady je vaše objednávka.“ Vynořila se paní ze stánku s taškou s gyozou uvnitř. Dneska to bylo rychlý, teda!
„Děkuji mnohokrát,“ odvětila jsem.
„Matka na mě čeká s jídlem, už tak mám průšvih, musíme se sejít, musím ti toho tolik říct! Čau!“ Rychle jsem vzala jídlo a švihala domů. I já sama mám hlad a nechci, aby mě matka zase z něčeho osočila. S Kawakim se snad brzo zas setkám.

.

Přišla jsem domů.
„Mám Gyozu!“ spokojeně jsem zahlásila z chodby.
„No hurá, pojď sem s tím.“ Mamka vypadá, jak kdyby měla za chvíli umřít hlady.
V klidu jsme povečeřely, mamka se najedla a už to bylo fajn. Prostě gyoza zlepšuje náladu.

Poté jsem si dala vanu. Ach, to je pohoda! Dlouho jsem neměla takhle úspěšný trénink. Úsměv se mi ale rychle vytratil. Otec... Co víc říct?
Ponořila jsem si hlavu tak, abych stále mohla dýchat a zavřela jsem oči.
Tedy znovu - Otec byl svědkem masakru vlastní rodiny. Poté byl nejspíš sám. Jaký byl klan Uchiha? A dává mu to důvod mě přehlížet?
Otec odešel ve dvanácti z vesnice. Stal se z něj nukenin. Co celou dobu dělal?
Dokonce chtěl zničit Listovou. Co ho změnilo?
Vím, že byl ve Čtvrté válce jeden z klíčových ninjů, přesto ale následoval boj mezi ním a Sedmým. Co se mu honilo hlavou?
Ah... Vynořila jsem se.
Všichni mého otce respektují a zbožňují. Ale jen proto, že je to jediný Uchiha. To se nikdo nepozastavuje nad jeho minulostí?
A jak se vůbec dal dohromady s mámou? Jejich vztah je fakt divný.

Oblékla jsem si pohodlné pyžamo a šla si lehnout.

Klan Uchiha... Historicky problematický, přesto zbožňovaný. Díky očím?
Feudální pán řekl, že musím být hrdá, když nosím jméno tohoto klanu, a není jediný... Ale mám být? Co ta minulost? A to vím jen to, co nás učili na akademii a co mi řekl Kakashi. Čím víc toho vím, tím víc vím, že nic nevím...
Já vím, Kakashi, že jsem říkala, že to už chápu, ale... Nechápu. Mám ještě víc otázek, ale nemůžu tě s nimi otravovat. Už jsi pro mě udělal dost.
Počkám si na otce.

.

Docela dobře jsem se vyspala, ale moc jsem před spaním přemýšlela... A teď musím za Hokagem, včera večer jsem si četla email, že se mám dnes ráno dostavit. Asi další mise.
Najedla jsem se a jdu.

.

Vešla jsem do Hokageho kanceláře. „Dobrý den, Sedmý.“
„Ahoj Sarado,“ odvětil. Hele, už je tu Mitsuki, to znamená, že spolu budeme mít misi. To už se dlouho nestalo!
„Ahoj Mitsuki.“
„Ahoj Sarado.“
„Prosím ještě o strpení, čekáme na třetího,“ řekl Sedmý, zatímco pokračoval v nějakém papírování. Mezitím jsme prohodili pár slov s Mitsukim.

Po asi pěti minutách se rozrazili dveře.
„Pardon, pardon, omlouvám se, že jdu pozdě!“ Haha, nemyslela jsem si, že ho uvidím tak brzo!
„Kawaki! Zdržuješ nás všechny,“ trošku naštvaně řekl Sedmý.
Takže mise jako za starých časů! Paráda!
„Tak když už jste tu všichni, povím vám něco o nadcházející misi. Za dva dny se koná největší pálenkový festival v Zemi ohně, a to v malém městečku Dubí. Asi jste o něm ale nikdy neslyšeli, co?“
No to bude zase nějaká speciální mise Sedmého, haha... Všichni jsme nesouhlasně vrtěli hlavou.
„Je to každoroční jedinečný festival, a každoročně se zde objevuje spousta opilých lidí. Jen dávejte pozor na jeho chod až do skončení, otázky?“
To má být jako vše? pomyslela jsem si.
„To má být mise pro nás? Nemáš tam něco jinýho, Sedmý? Fakt s opil-“ Kawaki se hned ozval, trochu jsem to čekala... Mluví za nás všechny.
„Já chápu, co si o této misi myslíte,“ zastavil Kawakiho Sedmý. „Ale tahle mise je tak trochu jiná. Vy už jste skoro dospělí a na vašich misích se budete potkávat s ledajakými lidmi, proto se musíte naučit řešit konflikty právě s těmi ledajakými lidmi.“
Shikamaru vedle přikyvuje. „A hlavně geniny by tam opilci nebrali vážně a dospělí ninjové... No, máme špatné zkušenosti. Sem tam si dali štamprli a byl problém, vy jste samozřejmě spořádaní a držíte se ještě od těchto věcí dál, že?“ rýpavě doplnil Sedmého Shikamaru.
To vlastně zní celkem logicky, že zrovna my.
Kawaki si povzdechnul „No tak fajn.“
„Festival začíná ve dvě hodiny odpoledne a končí ve dvě ráno. Vy hlídejte město tak do tří ráno, opilci nekončí se zavírací dobou. Hostel tam máte zařízený. Jestli nemáte další otázky, můžete jít,“ dokončil Sedmý.
„Ano!“ odvětili jsme a odešli.

„Teda takovou misi jsem nečekala,“ zasmála jsem se, když jsme odcházeli z Hokageho budovy.
„A ještě s váma,“ doplnil Kawaki s úsměvem.
Mitsuki se usmál. „Já se těším, dlouho jsem vás oba neviděl.“
Pravda. Mitsuki bývá mimo mise s Orochimarem. Učí ho. To je aspoň otec...
„Co teď budete dělat?“ zeptala jsem se.
„Já v plánu nic teď nemám, akorát později chci trénovat,“ odpověděl Kawaki.
„Nápodobně,“ řekl Mitskuki.
„Tak to bysme si mohli sednout na pár limonád do parku, hm?“ nadšeně říkám a šlo se.

.

V parku je nový stánek, dělají super limonády a stoly a různé lavičky jsou rozprostřené po parku. Mám to tady strašně ráda. Sedli jsme si ke stolu pro čtyři.
Povídáme si o našich nedávných misích a probíráme různá témata.
„Kluci, já vám musím něco říct,“ zvážněla jsem.
Kluci se zvědavě dívají. „Je to to, co jsi mi chtěla říct včera večer?“ zeptal se Kawaki.
„Ano.“
Odmlčela jsem se.
„Včera jsem byla na misi s Kakashim. Po cestě zpátky jsem se ho zeptala na otce...“
Pověděla jsem jim všechno, co mi řekl Kakashi.
„...Ale nechte si to pro sebe, hlavně ať se nedozví matka, že to vím. Až přijde otec, tak se ho sama doptám a tak,“ dokončila jsem.
Kluci nevěřícně hledí.
„Wow... To je nářez celkem, ale beztak spoustu dalších strašných detailů ještě nevíš,“ řekl děsivě Kawaki.
„Já jsem zaslechl taky pár věcí ohledně historie mého otce. Doufám, že se taky budu moct někoho zeptat tak jako ty. Otec samozřejmě mlčí...“ dodal Mitsuki.
„Pravda, vždyť tvůj otec je dokonce pod neustálým dohledem,“ odpověděla jsem a napila se limonády.
„Co přivolává tvůj otec, Sarado?“ zeptal se zaskočeně Mitsuki.
„No, hada, proč se ptáš?“ odpověděla jsem.
„Aha... Víš, můj otec taky přivolává hady...“
Zaskočilo mi. „No do háje, oba dělali asi divný věci... spolu... že?“
Kawaki jen mlčky poslouchá s prstem u úst, jako by přemýšlel.
„No, už to tak vypadá,“ řekl Mitsuki a usmál se tím svým klasickým způsobem.
„Hahaha,“ zasmál se Kawaki.
Já a Mitsuki jsme se na něj nechápavě podívali.
„A můj biologickej otec byl akorát tak velkej deb*l a prodal mě. Nechybí mi,“
řekl Kawaki a napil se.
„Mám se ptát?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděl bez emocí.
Kawaki se nikdy moc nevyjadřuje o své minulosti před karmou. Jeden by řekl, že co zažil s Jigenem, bylo určitě horší, ale... Co my víme, co si zažil předtím...
„Ach bože, to snad nééé...“ ozval se Kawaki.
„Co-?“ nechápavě jsem řekla a Kawaki začal nenápadně ukazovat prstem směrem před sebe.
Otočila jsem se nenápadně tím směrem s Mitsukim a stála tam opodál nějaká skupinka tří holek, mohly být podobně staré jako já, ale kunoichi to nebyly.
Rozpačitě se smály a zároveň se snažily vypadat nenápadně.
„Co to je?“ otočila jsem se na Kawakiho.
„Mě se ptej, já nevím. Poměrně často mě sledujou a myslí si, že je nevidím,“ řekl Kawaki otráveně.
„Hmm, tak tohle asi nikdy nezažiju,“ řekl Mitsuki s úsměvem.
„No, tak aspoň si máš z čeho vybírat, ne?“ uchechtla jsem se.
„Tse,“ odvrátil ode mě Kawaki oči.