Hokageho Syn: Origins 037 - Banket

Elika si užívala horkou koupel před perným dnem. Uvolňující koupel zrovna potřebovala. Tanma byl někde ve vedlejších místnostech. Elika se ponořila po krk do vody a zavřela oči.
„K***a! K***a, k***a, k***a, k***a!“ zaslechla náhle z vedlejší místnosti. Hned na to nějakou ránu a klus směrem k ní.
„Do p**e!“ zahulákal Tanma, když vtrhl do koupelny. Elika jenom nechápavě sledovala svého společníka, který zalezl ke skříňce u zrcadla a něco tam hledal. Tak jenom pokrčila rameny a pokračovala v činnosti. Tanma hledal nějaký obvaz, náplast a desinfekci. Sotva se narovnal, strnul. V odrazu viděl Eliku v celé její kráse. Věnovala se řádné očistě, dávala si záležet. Tanma na ní mohl oči nechat. Pomalu bez dechu sledoval její pohyby, každou kapku, která kopírovala její křivky.
„A k***a, jsem mrtvej,“ proběhlo blonďákovi hlavou, když Elika zvedla pohled.
„T?“
„Promiň, Liko! Fakt se omlouvám, strašně mě to mrzí, ale zapomněl jsem, že tu jsi. Fakt promiň,“ vysoukal ze sebe Tanma a sklopil pohled. Jenže Elika vypadala naprosto v klidu a pokračovala v činnosti.
„Co se stalo? Vlítnul jsi tu jak uragán,“ zeptala se dívka se zájmem a pobavením v hlase. Tanma lehce zvedl zrak, v odraze zrovna viděl Eliku, jak si mezi dlaněmi tře šampon.
„N-nic zvláštního. J-jen jsem si roztrhl ruku o j-jeden z-zrezlej hřebík. N-nevšiml jsem s-si ho,“ vysvětlil Tanma se značnou nervozitou v hlase, což Elice neuniklo. Tanma jako důkaz natáhl svoji levačku za sebe, přes celou dlaň měl nehezký šrám.
„Jseš jelito, víš to?“ pronesla Elika a ponořila se, aby si umyla vlasy. Bavila se nad tím, jak je Tanma rozpačitý. Blonďák mezitím hledal na blízké poličce nůžky, ať si může odstřihnout potřebný kus obvazu. Koutkem oka utekl za sebe, Elika byla ponořená ve vodě a aby se vešla, musela vystrčit nohy nad hladinu.
„Do h****u. Tak myslím, že po tomhle přijdu o koule,“ proběhlo Tanmovi hlavou a málem si ustřihl prst, protože se nemohl odtrhnout. Jakmile zaslechl známý zvuk tření kůže o vanu, rychle se odvrátil. Z vůně, co se v koupelně držela, se mu motala hlava. Byla to hodně omamná vůně. Tanma se rozhodl, že si s ošetřením pohne, aby mohl zmizet.
„A sakra, zrovna došel. T, podal bys mi prosím tě ten sprcháč?“ zeptala se Elika nevinně, když už klečela. V odrazu si všimla, že Tanma celý zrudnul.
„Do h****u!“ zanadával Tanma šeptem a rychle se podíval na poličku. Měla tam asi tři.
„Uuuh a kterej chceš?“
„To je jedno. Jaký ti víc voní?“ další rána pod pás pro Tanmu. Už jenom tahle vůně, co cítil, byla na jeho smysly moc. Magnolie s vodní lilií. A měl si vybrat mezi mořskou solí, šeříkem a levandulí. Dlouho se rozhodoval mezi mořskou solí a šeříkem, následně zvolil šeřík, aby zůstal u květin.
„Šeřík? Máš celkem vkus. Podáš mi ho, prosím?“ požádala bruneta medovým hlasem, načež Tanma sklopil hlavu ještě níž.
„Tady,“ Tanma natáhl pravačku za sebe směrem, kde tušil Eliku. Jenže sprcháč mu pořád zůstával v ruce.
„T, já jsem tady,“
„Tak si to už vem!“
„Hezky mi to podej,“ Tanma cítil, jak se mu ruka klepe. A nebylo to tím, že ho druhá ruka bolela a štípala jak čert.
„Do p****e, ženská! Ty mě mučíš!“ Tanmovo zaúpění dolehlo k Elice, která reagovala pobaveně.
„Prosím, T-kun?“ tohle byla rána pod pás.
„Och, bože, dej mi sílu,“ zašeptal Tanma a otočil se, rudý jak rajče. Hned litoval, že se nechal takhle nalákat. Elika se zvedla a nabídla mu pohled na celé její tělo. Tanma cítil, jak se mu z obličeje a rukou vytrácí krev a směřuje do jiných míst. Elika se rozhodně neměla za co stydět, vyvinutá byla víc než průměrně.
„Sakra, holka, ty mě zabíjíš,“ vydal ze sebe Tanma přiškrceně, nemohl spustit oči.
„Jsi děsně roztomilej, když jseš nervózní. A tohle mi lichotí,“ řekla Elika pobaveně, když si převzala sprchový gel a pokynula na Tanmův rozkrok. Tomu červeň na bledém obličeji svítila jako maják.
„Tak už mě prosím nemuč, nech mě to dokončit a jít. Prosím!“ žadonil Tanma a uhnul pohledem. Nemohl uvěřit tomu, že má ve svém týmu dívku, která je tak nádherná a že viděl už něco žen. U Eliky tomu bylo jinak. Pro něj byla dokonalá každým čtverečním centimetrem.
„Žádosti se vyhovuje,“ zasmála se Elika, což byla pro Tanmu další rána pod pás. Rychle se otočil ke své původní práci.
„No počkej, tohle ti ještě vrátím,“ proběhlo Tanmovi hlavou, když si náplastí zajistil obvaz. Z kombinace vůni se mu motala hlava a hrozilo, že omdlí. Potřeboval na vzduch.
Do odchodu zbývalo už jen pár desítek minut. Tanma stál na balkoně a sledoval dění pozdního odpoledne. Ulice brázdily delegace z ostatních zemí, hlavně ze zbylých čtyř elementárních. Užíval si čerstvého vzduchu. Ne, že by se mu nezamlouvala kombinace vůní, kterou cítil před chvílí v koupelně, ale bylo toho moc najednou. Nahou Eliku, jak se mu doslova nabízí, bude mít před očima až do své smrti. Potáhl z cigarety a pokusil se tyhle myšlenky zahnat. Jenže, čím víc se snažil, tím obtížnější to bylo.
„Tak co, jsme připraveni?“ ozvalo se za ním. Tanma se otočil za zdrojem a málem se o něj pokoušel infarkt. V pokoji stála Elika v modrých šatech, které začínaly u prsou jako světle modré a postupně tmavly. Kde byla modrá tmavší, tam se objevovalo pár stříbřitých teček, což mělo znázorňovat barevný přechod na obloze. Vlasy měla zvlněné s nějakými ozdobami, hnědé oči zvýrazněné modrými stíny. Tanma sedící na podlaze balkonu popadal dech.
„Do p**e! Do p****e…“ vydal ze sebe Tanma tiše, když k němu Elika přišla blíž.
„T, jsi v pohodě?“ zeptala se, jenže Tanma stále lapal po dechu. Se začínajícím večerem s osvětleným pokojem v zádech Elika doslova zářila jako diva na pódiu.
„No to mi zatoč č*****m okolo pasu! Eliko!“ její jméno Tanma vyřkl šepotem, pořád hleděl vyjeveně. Elika jeho reakci nechápala, z Tanmy lítaly vulgarismy jako na běžícím pásu.
„Jsi tak překrásná. Tohle se mi musí zdát,“ vydal ze sebe Tanma přiškrceně, ale o něco hlasitěji. Elika pochopila, že šlo o kompliment, tak jí tváře polila červeň.
„Modrá je opravdu tvoje barva. Moc ti to sluší, vypadáš přenádherně,“ Tanma konečně našel svůj hlas, ale dýchal jak po maratonu. Na jeho odpověď Elika schovala hlavu mezi ramena a pootočila se bokem.
„Moc děkuju, ty taky nevypadáš špatně. Je vzácnost tě vidět v kimonu,“ pokoušela se Elika vrátit úder, jenže Tanmova slova zanechaly hluboký dopad. Blonďák měl na sobě černé kimono s oranžovým motivem ohně na spodním lemu, který mu sahal po kotníky. Pod ním měl obyčejné tmavě šedé kalhoty, které pod koleny začaly obepínat obvazy. Kolem pasu měl oranžový obi. I vlasy mu podlehly menší změně. Místo vždy volně rozpuštěné hřívy měl vlasy uvázané v polovičním ohonu, tudíž půlku hlavy měl staženou, od poloviny zátylku už vlasy splývaly rovně. I když, pár neposedných pramenů mu stále padalo do obličeje.
„Tak nezapomeň, že tam bude každý, co něco znamená. Tudíž i ty, i když jsi neoficiálně jeden z bodyguardů. Tak ne, že tam vyvedeš nějakou hloupost,“ připomínala mu Elika, když opouštěli pokoj a přidali se k delegacím.
Kiro měl svůj vlastní úkol. Zaměstnával úlohu barmana v jednom podniku, kde se měl onen banket konat. Jako barman si mohl udržovat přehled o všech lidech. Zrovna utíral vnitřek skleničky, když portýři otevřeli dveře a delegace začaly přicházet.
„Oho, tak už jsou tady. Gaara a jeho brácha, vždy krásná Mei Terumi a její strážce… jak se jenom jmenoval? Choujoro? Nějak tak. Mhm, stařík Ay s Beem, nesmí chybět. A heleme se! Kurotsuchi a Akatsuchi. Takže starej Oonoki už konečně rezignoval. Jasně, jeden, druhej, ty neznám,“ mrmlal si Kiro pod nosem, když hosté přicházeli.
„Jasně, našel milá Godaime…Aah, Elika Ahura. Sakra, že jí to sekne. A kdo je ten blonďák vedle ní? h***o! No ne ne! Je to on! Tanmič je tu! Tak to jsem hned klidnější. Hehehe, ale vypadá nějak nervózně,“ pokračoval Kiro v počítání a když zjistil, že jeho týmoví parťáci jsou taky přítomni, hned zvolnil. Hned po nich přišli feudální páni s jejich manželkami a pár dalších hostů. Hosté usedli na předem určené místa a Daimiyo ze Země Ohně pronesl proslov, aby se přítomní dobře bavili a jak je rád, že všichni dorazili.
„No, tak na tohle se s chutí podívám,“ pousmál se Kiro a v očích se mu zablesklo, čehož si všiml asi jenom Tanma.
Tanma zrovna položil skleničku se sektem na přípitek, když si všiml známého záblesku v očích směrem od baru.
„Takže je tu celý Tým Aquila,“ pronesl směrem k Elice, která se málem zadusila.
„Kiro je tady, na baru,“ upřesnil blonďák a Elika zaměřila pohled na bar. Opravdu, Kirova ježatá hlava byla poznat všude. Jelikož šlo o nóbl podnik, musel i Kiro zapadnout, takže se momentálně honosil čistě bílou košilí s dlouhým rukávem a červenou vestou.
„Vypadá tam celkem nepřirozeně, že jo?“
„Ale taky si to užívá, jak vidím,“ dodal ihned Tanma, když se Kiro domlouval se servírkou a vypadal až moc spokojeně. Hosté se ihned dali do pohybu. Jedni do skupinek a debatovali, jedni se šli najíst, jenom Tanma posedával a říkal si, co tam vlastně dělá. Tyhle akce neměl moc v lásce. Čas plynul rychle.
„Jsem rád, že jste mohl dorazit, Namikaze-dono. Hokage-sama říkala, že neručí za vaši účast,“ ozval se ohnivý feudál, když si přisedal.
„Jenže co bych pro domovinu neudělal, Daimiyo-dono. Když mě požádala o ochranu její, potažmo i vaší, nemohl jsem odmítnout,“ odpověděl Tanma stejně uctivě, jako mu přišel začátek rozhovoru. Učení s klanem neslo svoje ovoce.
„Je vidět, že jste svůj klan už našel. Ti vždycky věděli, jak vyjednávat a jednat s vyššími lidmi,“ uznal Daimiyo. Jenže Tanma, ač nuceně mluvil jako smetánka, seděl tak, jak mu bylo pohodlné.
„Jen mě nepřechvalte, pořád jsem jenom člověk a mám své mouchy,“ připomněl Tanma a porozhlédl se kolem. Eliku našel ve společnosti s Mizukage, Tsunade zase u Gaary s Ayem. Párkrát si všiml dvou lidí, kteří mu ale nic neříkali. Vzhledem k tomu, že přítomní byli všichni něčím významní, určitě šlo o důležité lidi.
„Ano, něco málo jsem o vás slyšel, Namikaze-dono. Schopný, ale skromný,“ na tento poznatek se Tanma jenom pousmál.
„O co tady vůbec jde? Je to ohledně aliance z války?“
„Přesně tak. S ostatními feudály se snažíme, aby nedošlo k dalším nepokojům mezi zeměmi, potažmo skrytými vesnicemi. Je to běžná formalita, která se bohužel dlouho připravuje a ještě déle trvá,“ odpověděl Daimiyo, načež Tanma přikývl.
„Letos je hostitel Země Ohně, proto je tu taková ochrana,“ dodal Daimiyo, Tanma znovu přikývl a napínal smysly. Atmosféra se začínala hodně uvolňovat.
„Hokage mě informovala, že se držíte opodál, ale přesto jste bdělý. Povězte mi, Namikaze-dono, máme se tady čeho bát? Máte tady z toho divný pocit?“ zeptal se náhle stařík, což Tanmu donutilo se zamyslet. Tsunade byla známá drbna, hlavně co se týkalo vyzdvihování a chvály Listových ninjů.
„Upřímně, Daimiyo-dono, necítím tady žádnou nevraživost nebo napětí. Jediné, co tak akorát vnímám, je rostoucí alkoholové opojení a debaty o ničem. A teď, když mě omluvíte, potřebuju na vzduch,“ odpověděl Tanma, počkal na odpověď a mohl opustit sál. Znovu zamířil na balkon, na čerstvý vzduch. Formální styl řeči ho unavoval. Ohlédl se, aby zkontroloval svoje společníky. Tsunade se zrovna chystala na přátelskou páku s Raikagem, Kiro míchal drinky na objednávku a Eliku našel s jedním mužem. Při tom výjevu se Tanma zamračil, ihned ale polevil, když Elika muže odpálkovala.
„Klid, chlape. Nemáš se čeho bát,“ uklidnil sám sebe a zapálil si. Bylo léto a začínal večer, jedno z nejkrásnějších období v roce, nabízející mnoho ještě krásnějších pohledů. Ulice pomalu utichaly.
Tanma postával na balkoně nějakou chvíli. Přemítal nad událostmi, které předcházely tomuhle banketu.
„Bylo mi jasné, že se tu ukážeš, když jsem viděl zbytek tvého týmu,“ ozvalo se Tanmovi za zády, což ho donutilo se otočit za zdrojem. Před ním stál muž s krátkými hnědými, až kaštanovými vlasy s ostrými rysy v obličeji.
„Kankuro! Málem jsem tě bez toho Bunraku make-upu nepoznal. Rád tě vidím,“ řekl Tanma s úsměvem, když si dal dvě a dvě dohromady.
„No jo, Gaara naléhal. Taky tě rád vidím. Řekni, jak se bavíš?“ opáčil Kankuro s úmyslem udržet přátelský vztah.
„Upřímně? Nic moc, spíš nic než moc. Jídlo aby jeden pohledal, není si jak pořádně sednout a všichni tak akorát žvaní o h****ch,“ odpověděl Tanma pohotově, což donutilo Kankura se zasmát.
„Jo, jo. Vidím to stejně. Ale co naplat, Temari už je oficiálně jednou z vás, tak doprovod zbyl na mě. Ty taky vypadáš, že by ses nejradši zdejchnul, co?“ Tanmovo přikývnutí jen potvrdilo domněnku.
„Je mi to jasný. No, ale takovej už je život těch, co něco znamenají,“
„Počkej, jak to myslíš? Myslel jsem, že jsem tu jako jeden z ochranky!“
„Co tě bere? Jako ochranka neoficiálně, oficiálně jsi tu ale taky jako jeden z hostů,“ odpověděl Kankuro, což Tanmu zmátlo ještě víc.
„Je tu všech pět Kage a všech pět feudálů. Myslím, že jsem tu zahlédl i jednoho generála z Kamenné a myslím, že i nějakýho alchymistu z Mlžné. No, a pak jseš tu ty, světoznámý Zlatý Orel z Listové,“ pokračoval Kankuro a opřel se o zábradlí balkonu.
„Jo tak takhle mi teď říkaj, jo?“
„A jak by ti měli říkat?“
„Většinou to bylo jenom Namikaze. Teď ale asi přišli s něčím novým,“
„Jo, očividně tě tvoje reputace předchází,“ oba muži se zasmáli, takové uvolnění Tanma potřeboval.
„Ale vypadáš, že tě žere i něco jinýho,“
„Sakra, že ty se vždycky trefíš,“ zabrblal Tanma a potáhl.
„Tak co se děje?“ Tanma zahodil nedopalek a opřel se zády o zábradlí.
„Jsem už asi třetím rokem mimo vesnici. Učím Naruta našim zvykům a do toho pátrám po čepeli. Po těch třech letech mě Tsunade zavolá na misi a zrovna na nějakej blbej banket. Plus do toho zjistím, že je tu celej můj tým, tak co myslíš?“ začal Tanma mírně podrážděně.
„Myslíš něco konkrétního?“ po téhle otázce si Tanma jen povzdechl.
„Jo. Podívej se na ni,“ odpověděl blonďák a poukázal na svoji týmovou společnici.
„Páni, je fakt překrásná,“ uznal Kankuro při pohledu na Eliku.
„Jo, právě že je,“ přitakal Tanma, nyní už otočený zády k oknům a s další zapálenou cigaretou. Kankuro chvilku těkal pohledem mezi ním a Elikou.
„Počkej, počkej… Ne! Ne ne! Myslíš to vážně, že jo?“
„Co konkrétně?“
„Ty ses do ní zabouchl, že jo?“ Tanma rezignovaně sklopil hlavu.
„Nejenom to. Jen se na ni podívej,“
„Jasně, jasně, chápu to. Máš taky co dělat, aby ses s ní někam nezašil. Hochu, to je mi teda věc,“ Kankuro se dal do smíchu a poplácal Tanmu po zádech.
„Hele, jako kámoš kámošovi, co se má stát, tak se stane. Nech věci plynout. Nějak to dopadne,“
„No, tak to jsem zvědavej,“ odvětil Tanma a potáhl. Kankuro se to snažil zachránit tím, že stočil na jiné téma, hlavně co se týkalo klanu a Naruta.
„No, asi si zajdu pro další drink. Rád jsem tě znovu viděl, Tanmo,“ zakončil Kankuro rozhovor a měl se k odchodu.
„Já tebe taky. A Kankuro! Díky za radu, určitě s tím něco udělám,“ poděkoval Tanma a natáhl ruku na rozloučenou. Ruka byla přijata a Kankuro zalezl dovnitř. Tanma opět zůstal sám se svými myšlenkami.
Zhruba po půl hodině měl znovu společnost. Tentokrát přišla Elika. Její parfém byl cítit už od dveří.
„Tak tady jsi zmizel,“ pronesla bruneta, když se blížila.
„Jo, potřeboval jsem jenom na vzduch. Navíc, s tebou a Kirem vevnitř jsem tak trochu zbytečnej. Třeba taky hlídat venek,“ odpověděl blonďák, ale neotočil se. Elika se přiblížila na jeho úroveň.
„Jakožto jeden z hostů to bereš nějak zodpovědně,“ rýpla si pobaveně a provokativně.
„A co když se neberu jako jeden z hostů, ale jako jeden z Listové? Hmm?“
„No dobře, dostal jsi mě,“ uznala Elika a začali stáčet na jiné téma. Hlavně, co propásli během své nepřítomnosti. Tanmovi začínalo něco napovídat, že je mu konverzace více než příjemná.
„Co ty, že jsi tu přišla?“
„Taky jsem potřebovala na vzduch. Navíc, začalo se tancovat a to není zrovna moje parketa,“ odpověděla Elika a sedla si na zábradlí. Tanma si nemohl nevšimnout, jak její hnědé vlasy vlají ve větru a jak jí to sluší. Jenže byl čas se pomstít.
„Copak? S nahotou není problém, ale s tancem náhodou jo?“ rýpnul si Tanma, což Eliku zaskočilo.
„Jak to myslíš?“
„Tak, jak jsem to řekl. Čekal jsem, že mě z****š jak malýho h*****a, když jsem vtrhnul do tý koupelny. A vím, že jseš ráda v proudu dění, místo toho tady teď sedíš venku se mnou,“ vysvětlil Tanma s lišáckým pohledem. Určitě začnou hrát něco, co Tanma zná.
„Radši bych byla s tebou o samotě, než sama ve společnosti,“ pronesla Elika skoro neslyšně, jenže Tanma měl moc citlivý sluch. Všiml si, jak i přes chabé osvětlení zčervenala. I když, sám si neměl co vyčítat. Za jejich zády začala hrát melodie, kterou Tanma poznal.
„H***o! Tu znám! Ta se mi líbí, to si nenechám ujít,“ zpozorněl Tanma a narovnal se.
„Jdeš dovnitř?“
„Kajže, jdeme dovnitř,“
„T, ne! Prosím, s tebou cokoliv, ale tohle ne!“ žadonila Elika, jenže Tanma ji už držel za ruku a nehodlal pustit.
„Říkej tomu karma, kotě,“ zašeptal Tanma Elice do ucha. I přesto, že šlo o šepot, byl jeho hlas hluboký a tajemný, až jí z toho naskočila husí kůže. V ten moment byla jen jeho, mohl si s ní dělat, co jen chtěl.
Dvojice se ocitla znovu v sále plném tančících lidí.
„V klidu. Na nic nemysli, drž se mnou oční kontakt a uvolni se. Já tě povedu,“ povzbudil Tanma svoji společnici a upravil postoj. Společně se dali do tance, nejprve kostrbatě, ale poté se synchronizovali.
„T, já tančím!“ vyjekla Elika, když jí to došlo.
„Ššš. Nemysli, Liko. Vypni mozek, nech to na srdci,“ zašeptal Tanma, což fungovalo. Když na to Elika přestala myslet, byly její pohyby mnohem lehčí a plynulejší. Kiro to celé sledoval od baru, dokonale se bavil.
„Hehehe! Nejprv byl nervózní Tanmič, teď je pro změnu Elika. Jak se to hezky prohazuje a jak se ti dva doplňují. Jen jí dej, brácho. Jen jí dej,“ Písnička dohrála, což všichni ohodnotili potleskem.
„To nebylo špatný,“ uznal Tanma, když si protáhl záda. K jeho štěstí to byla pomalejší píseň.
„Mmm, mám dobrého učitele. Ale stačilo,“ Elika se chtěla zase někam posadit, ale začala hrát další písnička, kterou Tanma poznal, tak ji pohotově chytil.
„Tuhle mám radši ještě víc. Teď už snad budeš víc uvolněnější,“ trval Tanma na svém, jenže Elika chtěla jít.
„T, další už nedám,“
„Prosím,“ zašeptal Tanma opět hluboce, čemuž Elika podlehla.
„Jen se zaposlouchej,“ poradil blonďák. Jakoby jim melodie nahrávala, protože rytmus byl pomalejší než předchozí a melodie působila hodně zamilovaně.
„Páni, nevěděla jsem, že jsi takový romantik,“ rýpla si Elika, když se s Tanmou dala do pohybu.
„Já taky ne. A kolikrát mě to děsí. Nestyď se,“ uznal Tanma a poslední větu zašeptal. Elika ho objala pevněji a opřela si hlavu o jeho rameno. Tanma si všiml, že všechna světla pohasla, krom jednoho nad nimi. Ve tmě si taky všiml smaragdově zeleného záblesku.
„Kiro,“ proběhlo Tanmovi hlavou a poslal mu pár výhružných gest. Kiro mu odpověděl omluvným pohledem.
Tanma si všiml, že se Elika hodně uvolnila, nechala se jím vést, slepě mu věřila. Ucítil na hrudi něco mokrého.
„Co se děje, Liko? Čemu ty slzy?“ tato slova vyšly šetrným šeptem.
„Protože jsem po tomhle vždycky toužila. Být s tebou,“ přišla mu odpověď stejným způsobem. To Tanmu zasáhlo jako letící pěst. Úplně ho to šokovalo. Kiro se jenom kochal, tvářil se spokojeně.
„Sakra práce. Tak teď Tanmič překvapil asi všechny přítomný. Ale hej, sluší jim to spolu. Zatraceně jim to sluší,“ uznal Kiro a přešel k jedné poličce.
„Já vím, v pracovní době se nemá pít, ale tohle je opravdu zvláštní příležitost,“ pokračoval dál ve svém monologu a nalil si skleničku.
„Tohle je na vás. Přeju vám to,“ Kiro si na jejich pokrok ve vztahu připil. Vypadali spolu tak spokojeně a šťastně.
Písnička už dohrála, Tanma s Elikou ještě v objetí. Sklidil bouřlivý potlesk, až z toho oba zčervenali. Když jim došlo, v jaké pozici jsou, hned byli od sebe, dvakrát tak červenější. Hostina se naštěstí chýlila ke konci, většina hostů už vyrazila na svoje pokoje. Na další den se Tsunade rozhodla, že Tanmovi s Elikou dá den volna a dovolí jim zůstat. Tuto novinu šla Elika Tanmovi povědět. Blonďák seděl na židli a kontroloval si zraněnou levačku.
„Hej, T! Godaime-sama nám tu dovolila zůstat ještě dneska, zatímco s Kirem už pomalu půjdou domů. Zaplatila nám i další noc na tomhle pokoji,“ informovala Elika, i když Tanma působil nepřítomně.
„Jo, super,“ vydal ze sebe blonďák a dál hleděl někam mimo.
„Co ruka? Už je lepší?“
„Už o ní ani nevím. Začíná se lepšit,“ Elika to uznala jako dostatečnou odpověď a přisedla si.
„Přemýšlíš o tom včerejšku?“ zeptala se opatrně, kývnutí hlavou bylo odpovědí.
„Taky. Musím uznat, že jsi mi udělal opravdu pěkný večer, T. Poprvé jsem se cítila jako žena, ne jako kunoichi. Ty komplimenty, společný tanec, prostě… ach, moc se mi to líbilo,“ přiznala Elika a doslova se svalila do opěradla. S Tanmou to očividně nehnulo, asi přemýšlel.
„Mohl bych ho udělat ještě hezčí,“ vydal ze sebe chraplavě.
„Co to?“
„Mohl bych ten večer udělat ještě hezčí,“ zopakoval Tanma, když si pročistil hrdlo. Dlouho mlčel.
„A to jak?“
„No, když máme to volno, měl bych něco v plánu,“ odpověděl Tanma a lehce zčervenal.
„Ne! Ne! Nemyslíš to, že si chceš se mnou někam vyjít?“ došlo Elice, obzvlášť když si všimla Tanmova ruměnce.
„Jo, chtěl bych. Ale jenom pod jednou podmínkou,“ potvrdil Tanma a konečně se otočil na Eliku. V obličeji možná působil nepřítomně, v očích se mu ale zračilo něco jiného. Byla to snad prosba?
„Poslouchám?“
„Musíš mít ty šaty co včera,“ zašeptal Tanma a Eličino srdce vynechalo pár úderů.
„Vážně se ti tak líbily?“ zeptala se Elika nervózně, načež Tanma přikývl. Elika si z nervozity skousla ret, což Tanma taky zbožňoval. Ta žena si s ním hrála.
„Tak jo, ale pro tebe to platí taky,“ trvala Elika na svém.
Čekání na večer bylo snad nekonečné. Hlavní dominantou jejich pobytu byl velký zámek s ještě větší zahradou a obřím bludištěm. To oba moc dobře věděli, tak proč tam nezajít.
„Ještě, že byl včera ten banket. Všude je aspoň víno snadno k sehnání,“ libovala si Elika, když oba usedli na lavičku vedle jedné fontány, ze které zrovna vytékalo víno proudem. Tanma se jen pousmál a uznale pokýval hlavou.
„Ach, to víno mi nějak moc stouplo do hlavy, nemyslíš, T?“ zeptala se Elika, což donutilo Tanmu stočit pohled na ni. I když nesnášel pohled na nalité ženy, Elika mu přišla v tomhle stavu roztomilá. A k tomu se ještě držela při smyslech. Byla hravější, než obvykle.
„Po tomhle bych si chtěla projít to jejich slavné bludiště. Slyšela jsem, že tam mají sochy, které jsou…které jsou…“ zbytek nedopověděla, protože vybuchla smíchy.
„Který jsou co?“
„Úplně nahé,“ Elika znovu vybuchla smíchy, což donutilo Tanmu se znovu pousmát. Sám to nevěděl popsat, ale cítil se s ní spokojeně.
„Někdo sem jde. Pojď ke mně, ššš,“ upozornil Tanma a přivinul Eliku k sobě. Naproti nim se postavil postarší muž, který si dal ruce v bok a vypadal zmateně.
„Asi ztratil svoji milovanou. Jak je ta dětská říkanka? Myšičko, myš, pojď ke mně blíž?“ Elika znovu propukla v salvu smíchu, i když tlumeného. Ale Tanmovu společnost si užívala. Muž konečně opustil scénu, což bylo pro Eliku znamení. Překvapivě rychle se zvedla z lavičky a odběhla směrem k bludišti.
„Tanmoooo, jdeš už?“ ozýval se její zpěvný hlas, lákala blonďáka. Tanma jen lehce zakroutil hlavou a vydal se ji hledat.
„Tanmoooo, jdeš už?“ ozýval se její hlas, když Tanma procházel bludištěm. Dával si na čas, věděl, že ji snadno najde.
„Myšičko, myš, pojď ke mně blíž,“ zkusil Tanma říkanku, asi se chytila.
„Nepůjdu, kocourku. Ty mě pak sníš,“ zazněl její hraný ublížený hlas a následný smích. Užívala si tuhle hru. Tanma si to užíval taky. Líbilo se mu, jak je hravá. Připisoval to tomu vypitému vínu, ale svou roli v tom měla i zamilovanost, což blonďák nevěděl.
„Myšičko, myš,“ zkusil to Tanma znovu.
„Kocourku,“ ozvalo se u jedné uličky, kde byla částečně vidět fontána se sousoším v objetí.
„Tak kocourku, jo? No dobrá,“ téhle stopy se Tanma chytil a šel danou cestou. Elika stála u fontány, jako kdyby na něj úmyslně čekala. Sotva se Tanma zjevil na scéně, vyskočila na kamenný schod a začala se procházet sem a tam.
„Opatrně,“ upozornil Tanma pobaveně. Tuhle spokojenost nemohl popsat, ale nehodlal to řešit. Teď byl s ní, na tom mu záleželo nejvíc.
„Mám tě!“ Tanma ani nepřemýšlel, když Elice podjela noha. Tělo se mu pohnulo samo, aby ji chytil do náruče. Jejich obličeje se ocitly na stejné úrovni.
„Bože, ta je nádherná,“ proběhlo Tanmovi hlavou, když ho Elika pohladila po tváři, zatímco se jeden druhému dívali do očí. Bez jakéhokoliv přemýšlení se jejich rty spojily v polibku, který nebyl ničím ovládaný. Byla to čistá vášeň a touha. Touha být s tím druhým, děj se, co děj. Polibek byl dlouhý a vyjádřil vše, co si chtěli říct, ale neměli k tomu odvahu.
Kiro stál na balkoně svého pokoje, měl výhled na celou zahradu. Všiml si blonďaté hřívy, jak se žene za modrými šaty. Nevěděl proč, ale měl z toho radost. Asi to tak mělo být.
„Užíváš si výhled?“ ozvalo se za ním.
„Tsunade-sama! Všechno v pohodě?“
„Jo. Jsme připraveni vyrazit. Co ty?“
„Ještě chviličku bych tu zůstal, prosím,“ Tsunade přešla k němu, aby zjistila, co tím myslí.
„Aah… Tys to věděl?“
„Ne. Ale asi to tak mělo být,“
„Asi máš pravdu. Ještě chvilku tu s tebou zůstanu, jestli nevadí,“ Tsunade se taky opřela o zábradlí a společně s Kirem sledovala dění v zahradě. Oba hledali blonďatou hřívu.
„Jste vždycky vítaná. Kdo to moh tušit, co?“
„Nějaké náznaky tam byly už od začátku. Chtělo to jenom popostrčit a nechat pracovat čas,“ usmála se Tsunade hrdě, když sledovala ty dvě hrdličky tam dole.
„Jsem za ně i ráda, Kiro. Je to, jako kdybych sledovala vlastního syna,“
„Jo, vidím to stejně. Jako kdybych sledoval bráchu, co konečně našel svý štěstí. Oba ho našli přes to všechno příkoří, co jim život nasázel,“ filozofoval Kiro a taky sledoval dvě novodobé hrdličky.
„Máš pravdu. Sluší jim to spolu, jako kdyby byli jeden pro druhého souzeni,“
„To se projevilo už včera. Ten banket jim dal jenom pořádný odraz,“ uznal Kiro, Tsunade přikývla.
„Odchod může ještě chviličku počkat,“

Elika se probudila do nového dne, stále ještě v hotelu, kde byla v rámci mise ubytovaná. Doslova se vyspala do růžova. Se spokojeným úsměvem se protáhla, očividně se vyspala nejlépe za celou dobu. Překvapilo ji ale podezřelé ticho. Natáhla na sebe jakési tričko a prozkoumávala pokoj. Nikoho dalšího nenašla, jenom nachystanou snídani na stole a lístek se vzkazem.
„Brý ranko, krásko. Promiň, že jsem zmizel bez jedinýho slova, ale ještě mám kopu roboty. Navíc, myslím si, že tohle bude nejlepší si promyslet. Neříkám, večer s tebou se mi líbil, užil jsem si to, ale potřebuju si to nechat projít hlavou. Ty určitě taky. P.S.: Ta snídaně je ode mě. T,“ Elika zaslechla Tanmův hlas, i když jen v mysli, když to četla. Nechal ji spát a ještě připravil, nebo zamluvil snídani. Elika se nad tímhle milým gestem usmála.
„Mnoho štěstí, T. A Děkuju, snad se co nejdříve shledáme,“ proběhlo jí hlavou a usedla ke snídani. Využila Tanmovy rady a taktéž si předchozí večery nechala projít hlavou.
Kdesi v lese pršelo. Hotový slejvák. Tanma kráčel stezkou, aby se vrátil do země Čaje. Déšť mu vůbec nevadil.
„Achoooooo!“ ozvalo se přes celý les, až se pár ptáků vyplašilo.
„Do p****e s propršenými rány,“