Tatsu 01

Tatsu : království draka a devíti hvězd

Naruto dostal další ránu... kolikátá to vlastně už byla? Nepočítal je, vlastně neměl důvod. Ptal se sám sebe, co tady vlastně dělá? Proč zase bojuje nesmyslný boj o kterém ví, že ho jistojistě nevyhraje? Pro koho? Pro koho se tak strašně snaží zvítězit? Vše zastírala nádherná, konejšivá, otupující mlha. Co se to děje? Co se stalo se světem? Kam zmizel? Naruta napadlo, že je nejspíš po všem, že zemřel, aniž by uskutečnil svůj sen, stát se Hokagem . Umírá, aniž by splnil svůj sen stát se člověkem, ochraňujícim lidi, které miluje.

Hlavou mu probleskovaly vzpomínky na život. Vzpomínal, jaké to bylo, být sám a opuštěný, jaké to bylo, najít přítele ve svém učiteli...
Iruka sensei... Ano, ten byl pro něj jako otec. První ze všech, kteří ho začali konečně uznávat.
Sakura. To jméno pro něj znamenalo pohlazení na duši. Ano, naše krásná a tvrdohlavá Sakura. Tolikrát mu pomohla, ... stala se pro něj sestrou, kterou nikdy neměl.
Kakashi-sensei. V nitru ho zaplavil neurčitý, hřejivý pocit. Ano, jeho učitel, ... učitel, který chodil neustále pozdě, vždycky ho tím doháněl doslova k šílenství. A jak pořád jedl ty svoje zeleninové mišmaše... Měl rád Kakashiho jako, ... no jako... strýce? Asi tak nějak.
Bylo jich víc, bylo jich víc, které miloval a pro které se pokaždé porážce zvednul ze země a dál bojoval - pro krásnou Hinatu, o které stále nevěděl, proč se pokaždé červená když se na ni podíval, pro Ten-ten, kterou kdysi neměl příliš v lásce, ale nějak se jí podařilo aby si ji velice oblíbil. Ne že by ji bral jako svou dívku, ale to jak se vždy hádala s Nejim, to ho doopravdy vždy dostalo.
Cha cha cha, ... co je to se mnou, co se to děje? Kruci, já tady umírám a směji se při tom? Ale člověk by měl ze světa odcházet s úsměvem na tváři, alespoň se to tak říká, ... nebo ne? Byli tu další, které miloval...

"Které jsi miloval? Které miluješ?" zeptal se Naruta hlas uvnitř hlavy.
"Ano jistě, které miluji!" vyštěkl na ten hlas Naruto.
"Ty víš, co je to milovat? Ty víš, co to znamená?" zeptal se opět ten hlas.
"Vím. Vím. Vím. VÍM, co to znamená!" zakřičel už vztekle Naruto sám na sebe.
"Tak mi to pověz, pověz mi, co to znamená, někoho milovat. Vysvětli mi to, prosím." Další otázka, spíš dodatek k otázce.

Pche, ... proč bych měl vysvětlovat něco sám sobě?

Proč by měl sám sobě říkat, co pro něj ostatní lidé znamenají?
Proč by měl vysvětlovat, co pro něj znamenají Gaara, Kankuro, Temari, Shikamaru, Ino, Choji a další?
Proč by měl, sakra, vysvětlovat, proč mu na nich tak neuvěřitelně záleží?
Proč jen pro ně každé ráno vstává?
Proč jen pro ně každý večer ulehá ke spánku?
Proč... proč... proč...
Proč pro ně žije?

"Tak tak je to? Jsou tvým životem? Jsou pro tebe jako slunce, které dává život? Jako měsíc, který dohlíží na bezpečnou cestu? Jako hvězdy, které nutí do úsměvu?"

"Ty jo, to jsem nevěděl, že mám poetickou duši. Mohl jsem složit Sakuře nějakou pěknou básničku." usměje se Naruto pro sebe.
"Nejsi zrovna básník, ale v hlavě máš víc, než se na první pohled zdá.“ zasměje se hlas.
"Jak to myslíš, že nejsem? Jak to myslíš... nejsem básník? Ty jsi já, ne? Ty jsi já a já jsem ty. Ty jsi moje svědomí nebo tak nějak, ne?" zeptá se Narutův vyděšený hlas. Je na něm poznat, že není, že si není jistý vůbec ničím...
"To bych to dopracoval..." znovu se zasměje hlas.

Naruto se už začíná bát, ... opravdu se bojí. Bojí se sám sebe. Co se to děje s mou myslí? Jakoby se rozdvojila, já, tedy moje první já, a pak druhé? Nebo další a to se chová opravdu podivně... jsem to vůbec já? Bože, co když se mi Itachi nějak dostal do hlavy a...
"A co?" povídá hlas.
"Takže Itachi! Okamžitě vypadni z mé hlavy!" řve Naruto jako pominutý.
"Nech toho, dostaneš akorát infarkt." promluví hlas tiše.
"Nech toho? Nech toho? Ty jsi se asi zbláznil!" Naruto zase řve.
"Ano nech, nedá se tu pracovat... ano, mám něco na práci a potřebuji trochu klidu. Ne nejsem žádný Itachi ani někdo podobný...
ne nejsem ani Orochimaru...
ne...
ani Tobi...
ne ani...
Nechej už toho, nejsem nikdo z Akatsuki nebo co jsi to měl na mysli... prostě, ...
Naruto–kun, buď už zticha, za chvíli to skončí." říká ten hlas.

Narutovi je zle, opravdu se mu udělalo špatně. Páni, jsem to ale blázen, moje druhé já se naprosto zbláznilo.
"Už jsem ti říkal, že jsi se nezbláznil. Už je to hotovo." řekne ten nenáviděný hlas a zmizí.
"UUUUUF, konečně je pryč,"pomyslí si Naruto.
Ale pak...

Co se to děje s tou mlhou? Začíná slábnout, mlho, mlho, co se s tebou děje?
Co se to děje s mým sluchem?
Co se to děje, jakobych slyšel křičet... Sakuru?
Co se to děje?

Fuj, to světlo je ale ostré, co se to stalo se sluncem? Nějak moc pálí... Co se to stalo se světem?

Kdo to je nade mnou? Kdo? A sakra.