Vyjímka z pravidel (06. Kapitola)

Když vyšla ze ztemnělých místností,na chvilku ji oslepilo zapadající slunce. nechala svoje oči přivyknout světlu a teprve za pár minut se vydala do domu,který jí určil Hokage a ve kterém měla několik následujících týdnů žít.
Procházela poměrně stroze zařízené místnosti a předem litovala palmy v rohu ložnice. Každý její dosavadní pěstitelský pokus končil poměrně tragicky.

Čas se nachýlil a tma houstla. Rozhodla se jít vykoupat a pak,již v noční košilce se posadila na parapet okna v ložnici. Líbil se jí výhled na vesnici. Věděla,že by se měla na zítřek vyspat,ale sny nepřicházaly a únava také ne.
Venku už nikdo nebyl. Nastavila tvář jemnému vánku a měsíční svit halil její tělo do tajemného stříbřitého závoje,hladil její dlouhé,štíhlé nohy,kterými kývala z okna do rytmu který slyšela jen ona. Ani nevěděla proč tam sedí. Podvědomě cítila,že vlastně na někoho čeká...

Pozdě v noci,kdy už utichly všechny zvuky a obyvatelé Konohy oddychovali spravedlivým spánkem zaslechla tichý šramot,který se však tichem hasitě rozléhal. Byllo to,jakoby někdo přeběhl přez střechu vpravo od ní. Otočila se za zvukem,ale nikoho neviděla. Pak se zvuk ozval hlasitěji,blíže. Aktivovala Sharingan a konečně v temnotě rozeznala černý plášť s rudými obláčky.
Neznámý vyskočil na střechu verandy,těsně pod jejím oknem.

,,Itachi!"
jediným pohybem se ocitla vedle něj a pevně bratra objala. On jí obětí rád oplatil a zašeptal do vlasů stejně uhových jako havraní křídla:
,,Hanako...Když jsem se dozvěděl,že ses vrátila musel jsem za tebou!"
,,Tak ráda tě vidím....tolik se mi stýskalo....Ale pojď raději dovnitř. Nikdo tě nesmí vidět. Hokage mne pustil do chuuninských zkoušek."
vezme ho za ruku a společně oknem vlezou do její ložnice.chvilkusi jen stojí tváří v tvář a nikdo nepromluví. Snad stále nemohou uvěřit,že jsou opět spolu.
,,Nikdy jsem tě neměl opustit moje lásko. Moje malá sestřičko."
,,Malá už dávno nejsem Itachi..."
Pohladí ho po tváři. On její dlaň chytí do své a usměje se.
,,Však já vím. Mnohokrát jsem přemýšlel jestli jsem tenkrkrát rozhodl správně. neměl jsem tě nechat,aby také..."
Položí mu prst na rty.
,,Pst. Nikdy jsem nelitovala. A ty taky nesmíš."
Njednou Itachi o krok poodstoupí a celou si ji porozně prohlédne.
,,Opravdu jsi dospěla. A zkrásněla."
,,Oba jsme vyrostli. Už nejseme děti..."
Přijde k němu. Jsou si tak blízko,že rytmus jejich srdcí tepe v naprosté souhře. A ještě blíž. I v naprosté tmě dokáže rozeznat jeho řasy.
,,Sestřičko..."
Chytí ji kolem pasu a přimáčkne k sobě. jejich rty se spojí v polibku,o to žádostivějším,že je zakázaný.

Začíná svítat. Do pokoje padají první sluneční paprsky a s nimi jakoby se vzpamatovala. Odtrhne se od něj. nedokáže si logicky zdůvodnit,proč to udělala...proč ho provokovala. Proč chtěla aby to udělal.
,,Itachi...Tohel...tohle nesmíme."
,,Hanako...omlouvám se,ale já..."
Ozve se zaklepání na dveře.
,,hanako? Jsi vzhůru? můžu s tebou mluvit?"
Oba ten hlas poznají. Sasuke!
,,Jistě..jen..jen chvilku počkej!"
,,Musíš jít Itachi!"
,,Mejraději bych..."
,,Tak jdi!"
,,Znovu se uvidíme..!"
S těmito slovy zmizí v záři slunce.
Chvilku se za ním dívá. Nejraději by ho zavolala zpět... Pak se ale vzpamatuje,obleče si lehký župan a otevře domovní dveře.

,,Co potřebuješ Sasuke?"
Mladík při pohledu na ni jen v krátké košilce a nezavázaném hedvábném županu zrůžoví ve tvářích a sklopí oči.
,,No,já...víš,chtěl jsem ti jen popřát štěstí ve třetím kole."
,,Díky,jsi milý. nechceš jít dál? můžeme se společně nasnídat.Za hodinku..."
,,Máme být v teningové areně."
,,Aha,takže už to víš."
,,To ví každý..."