Tatsu 12

Noc plná andělů

Awe utíkal pryč. Musel někam utéct, protože za chvíli to přijde... přemění se. Tsunade už byla vytočená, neustále jim někam utíkal a museli ho pořád chytat. Unavovalo ji to. Už před nějakou dobou, přesněji včera večer si o něm udělala jistý obrázek.. dozvěděla se pár věcí, velmi důležitých věcí. Takového ninju by potřebovala , potřebovala by aby pracoval pro ni. Ale po tom co mu provedla ....

....................................

Awe se zhroutil. Dva z Ambu k němu přiskočili. Byl zase v bezvědomí. Oblečení měl celé zmáčené potem... ze strachu a ze zloby. Tsunade se podívala na velitele obou jednotek ., Ten přikývl.

„ Neudělal si mu nic , že ne?" zeptal se ho. Přeci jen nechtěla Awemu ublížit , ikdyž vůbec nespolupracoval. Viděla jak jej jeden z Anbu zvedl do náruče. Vypadal tak slabě, tak bezmocně. Ona věděla , že není bezmocný ani slabý.... Je to sice jen mladý chlapec , ale byl až příliš silný na svůj věk.. mohlo mu být dvacet, necítila kolem něj žádnou techniku transformace... neomlaďoval se... asi to ani neuměl. Nebylo třeba...

Byl to zajímavý hoch. Jeho vůdčí schopnosti, logické uvažování, dovednostii , síla ... tohle ji děsilo. Chtěla o něm vědět víc...

„ Co jsi se dozvěděl?" zeptala se Velitele.
„ Nic moc důležitého , vše co vím jsem vám řekl.... Ale..." dodal.
„Ano?"
„ Je to divné ... je tu příliš moc věcí kterým se z jeho vzpomínek nedalo posoudit... například ti lidé. Vůbec se nepodobali nikomu koho jsem kdy viděl. Dále jejich oblečení . Nebylo z žádné mě známé látky. Jejich zbraně. Jaký kov to může jen být ? Vzpomínal na nějaký hrad v obrovském městě. Ten hrad byl plný šlechticů." Vyprávěl Ambu.
"Myslíš tedy , že patří k nějaké vyšší vrstvě?"
„ To nevím, oslovovali ho většinou dost uctivě , aby to mohlo tak být. Neustále se kolem něj někdo točil. Viděl jsem jak bojuje s mnoha armádami. V mnoha válkách. Ten kluk zažil už dost bolesti .. i ztráty.... Ta dívka a dítě které viděl umírat byli pro něj důležití... jeho mysl se celá třepotala když na ně myslel, byly to vzpomínky které se snažil potlačovat, způsobovaly mu skoro fyzickou bolest. Domnívám se, že to byla jeho rodina..." odmlčel se a podíval se na Tsunade.

Ta vypadala jakoby ji poslední věta zaskočila. Byl moc mladý, moc mladý na to aby měl ženu a dítě. To není možné. Museli být někým jiným než jeho rodinou.

Zalitovala , že ho tak moc mučili. Nemusela by to nazývat mučením, kdyby se tak zoufale nesnažil bránit. Sám si způsoboval větší bolest než kterou mu způsobovali oni.. Párkrát se mu i podařilo setřást Ambu... museli ho k té židli připoutat ... a dvakrát mu museli podat ve formě injekční stříkačky uklidňující léky...

Litovala ho ale zároveň ne... Musela to udělala musela se dozvědět ... VÍC...

Ležel v náručí jednoho z Ambu a vypadal vyčerpaně. Tsunade na Ambu kývla ať ji následuje. Odházeli do nemocnice , ostatní členové jednotky se rozplynuli v kouři. Musí se na něj podívat, potřebuje vědět, jak moc mu.... Nechtěla na to myslet ... ublížili.

Donesl ho do jednoho z pokojů. Tsunade v něm osaměla. Tak se na to podívame....

Přistoupila k ležícímu a začala mu sundávat oblečení. Jakmile ho vysvlékla od pasu nahoru zarazila se. Kolem krku měl jakýsi náhrdelník. Sundala mu jej. Prohlídla si jeho rány, nebyly hluboké, ale některé z nich byly dost vážné... Věděla , že ho Sakura léčila, ale zjevně to nestačilo... Začala s ošetřováním.
Když skončila, prohlídla si jeho tělo důkladněji ... všude byly stopy po hrozných rvačkách a jen sám bůh ví... co ještě... v oblasti srdce měl divnou jizvu. Zarazila se a sklonila se blíž. Co to je ? byla to rána o velikosti čajového podšálku, byla celá zčernalá jakoby ohořelá.

Tsunade nad ni natáhla ruku a zavřela oči ... ta rána byla hluboká , procházela i kostí... což ji překvapilo,protože toto viděla poprvé... pokračovala skrz až na záda. Rána byla uzavřená , ale do jeho těla přes mi propouštěla jakási tekutina. Tsunade se tuto ránu pokoušela vyléčit. Ani se všemi svými schopnostmi, které měla neuspěla. Nechala to být. Viděla že s touto ránou taky kdosi něco dělal , cítila z ní ještě přítomnost léčitele. Musel být silný . Jeho schopnosti natolik převyšovaly ty její, že tomu ani nemohla uvěřit.
Zavolala ošetřovatelky aby ho převlékly do čistého oblečení.
Odcházela z nemocničního pokoje a ve dveřích se na jeho ležící postavu podívala.
„ Odpusť mi" a odešla...

......................................

Přestala se zabývat vzpomínkami a začala udělovat rozkazy. Ikdyž neuvěřitelně zesílil, jeho zdravotní stav nebyl stoprocentní. Bude třeba ještě aspoň měsíc , možná i dva aby se vyléčil. Poslal všehny které mohla aby ho našli....
Awe doběhl do nějaké temné uličky . Nebyla z ní cesta. Sakra.... Tahle cesta je slepá...
Opřel se zády o dřevěnou zeď a se sunul se k zemi. Bolelo ho u srdce. Podíval se kolem sebe . nikdo tu nebyl... to je jen dobře, to co přijde nemusí nikdo vidět... nejdříve měl v úmyslu utéct z vesnice, ale po tom posledním fiasku se takto nerozhodl.... Věděl, spíš to tušil , že ho ta žena zase bude pronásledovat, bude si myslet , že uteču z vesnice .... Tohle mu snad poskytuje trochu času dokud... nebudu na to myslet...
Zase se mu v mysli vybavil Minato... proč pořád na něj musím vzpomínat ?

„ Něco mi slib prosím, ano?" promlouval k němu. „ Cokoliv si přeješ příteli" odpověděl. Minato se usmál, opravdu se mu ulevilo. „ Ochraňuj mého syna. Ochraňuj ho za cenu svého života, ať můžu zemřít s klidem." Awe se zamyslel a uhnul pohledem. Už jednou dal takový slib a nedokázal ho splnit. Ale tohle byla podstatně jiná situace. Měl něco slíbit člověku a ne ********. Přikývl a usmál se . Minato se na něj taky usmál. S úsměvem na tváři se rozběhl... rozběhl se aby ... položil za svou vesnici život..... Dnes je den, kdy svět navždy ztratí jednoho úžasného člověka.... Sbohem Minato..... a odešel aby se sem v příštích letech mnohokrát vrátil... Aby se stal strážným andělem jednomu dítěti...