Tatsu 16

Učitel

Jeho sestra odešla. Zase byl sám. Nevadilo mu to. V mysli se mu vybavily slova
„ ... ******* není stavěn pro porážku..., ******* je možno zničit, ale ne porazit..."
Byla to vůbec pravda ? nevěděl. Řekl mu to. Řekl mu to ten den kdy se poznali. Nebylo to tak dávno , ale přeci ano. Myslel na něj.. zrovna teď .. Měl důvod.

Klep Klep

„ Dále" ozvals neochotně. Nechtěl, aby ho teď někdo rušil, ale zase nechtěl být sám.

Vstoupil jakýsi neznámý mladý muž. Měl černé na krátko střižené vlasy a na Aweho byl oblečen až moc divoce a odvážně. Tohle bych si na sebe nevzal ani do hrobu.. pomyslel si. Neznámý se na něj podíval beze stopy úsměvu.

„ Mám ti něco vyřídit od Naruta. Jmenuji se Sai." Awe přikývl , jakže může dále pokračovat.
„ Odešel na misi se Sakurou, Nejim a Kurenai - sensei." Kurenai? To jméno jsem už někdy slyšel, ale kdy ? Pak mu to došlo ... odešel ?!!
„ Jak odešel? Kam ? Kdy ?"
„Dnes brzy ráno. Byli se tady podívat za tebou. Tu kytku máš od Sakury." Promlouval bez jakýchkoli emocí v hlase.Awe se pokusil vyskočit z postele. Sai se jen díval na jeho snažení a viděl , že má bolesti. Když v tom

Klep Klep

„Dále" promluvil Awe a trápil se s bolestí páteře. Vstoupila Tsunade a Gai-sensei. Awe si povzdychl. Co ti tady chtějí ? Už neměl na pátou takový vztek jako předtím. Vztekat se uměl , ale ne moc dlouho.Tsunade se chystala něco říci, když

Klep Klep

„ Kdo zase, sakra" zařval. Vstoupila jeho sestra. Ostatní jen vydechli úžasem nad jejím vzhledem. Opět měla náruč plnou květin. Měla ráda květiny. Všechny . Awe se domníval, že by se rozplývala i nad krásou kaktusů , kdyby však nějaké někdy viděla.

Podíval se na tu skupinku lidí stojící kolem jeho postele a utrousila : „ Jsi oblíbený"Awe se rozesmál. Vždy ho uměla potěšit. Pohledem . Pohlazením. Úsměvem. Miloval ji.

„ Chtěla bych si s tebou promluvit o samotě , nepůjdeme ven? Je tam tak krásně." Měla zvláštní náladu. Nelíbilo se jí , že je kolem něj moc lidí. Nelíbilo se jí to nikdy. Hlavně když se staral o své záležitosti. Měla pocit, že Ti ostatní jí ho berou. Byla dá se říct jak malá. Chtěla vlastnit a věděla , že svého bratra opravdu vlastní. Vzpomněla si na den , kdy se do jejich nádherného života připletla TA žena....

Procházeli se spolu , tenkrát s nimi byl i jejich bratr. Její bratři jakoby si z oka vypadli, ale byli rozdílní. Awe se povahou podobal spíše matce. Byl mírný, milý, ale zato často dost uštěpačný... jeho nálada se měnila skoro rychleji než počasí. Když se zlobil, tak být mu na blízku .... No raději od něj všichni utíkali... když byl ovšem veselý, tak jeho společnost vyhledávali... byl jako mráček, který si pluje po obloze svou vlastní cestou a nikomu nedovolí aby určoval jeho směr. Chtěl být svobodný , ale přesto jedině mě vždy patřil . zato její druhý bratr ne. Vycházeli spolu dobře, ale mohlo by to být i lepší. Neustále se hádali. O všechno. Awe se je tolikrát snažil usmířit, že se to po čase stala jedna z jejich her.

Byl to velký den. Awe se měl oženit. Právě dnes a to s dívkou , kterou neznal a nikdy neviděl. Nevěděl o ní skoro nic. Tehdy se mi to nelíbilo. Přemlouvala rodiče ať ho ještě nechají svobodného, ale oni zarputile trvali na svatbě. Domlouvala jim, že je ještě příliš mladý na to aby měl ženu. Nic na ně nezabíralo. Prvně je přesvěčovala , pak na ně křičela a nakonec zahrála falšovaný pláč a nakonec stropila takovou scénu, že se otřásaly všechny okna , co v paláci byli. „ Svatba bude a to je naše poslední rozhodnutí" řvali po ní . zničíte mu jeho mladý život. Ale nemohla s tím nic dělat. Když se jejich rodiče pro něco rozhodli , nepohnulo s nimi nic , ani jejich společná snaha. Věděla , že i jeich strší bratr za nimi byl, sice to neřekl , ale byl. Slyšela ho totiž jak svým hlubokým hlasem domlouvá rodičům. Procházela tehdy kolem přijímací síně a slyšela útržky jejich společného rozhovoru. Nakonec se zuřivě vyřítil ze dveří a porozbíjel všechny vázy na které dosáhl. Tu spoušť, kterou natropil potom ovšem museli uklidit oni dva. Dívka nevěděla proč i ona.... Ale jak spatřila tváře svých rodičů raději poslechla. Služebnictvo se jim nepokrytě smálo jak tehdy lítali s lopatkou , smetákem a kbelíkem. Tehdy rozbil na třicet váz. Už za nimi ani jeden z nich nepřišel.

A dnes byl ten den...den kdy ztratí svého mladšího z bratrů. Bylo jí do breku. Oba se nenápadně dívali na svého bratra. Nebylo na něm znát co si myslí. Popravdě tehdy asi nemyslel na nic. S rodiči se nehádal. Moc s nimi vlastně nemluvil. Byl tehdy až moc divoký, jako běhající šelma a oni se ho mermomocí snažili krotit. Nešlo jim to. Nikdy s ním nic nezmohli. Hádali se a to často. Ale spíše to byly jednostranné hádky. On na ně nikdy nezakřičel. Jen stál a poslouchal jak na něj křičí. Vždy nasadil výraz - je mi - jedno- co řeknete- stejně-si-budu dělat -to-co-chci-já z tohohle málem vždy trefil jejich rodiče infarkt. Jeho to nějak nezajímalo , byl lhostejný.

Den se chýlil ke konci a dnes v době kdy, se měsíc přesouval do úplňku a přicházel nový rok známý jako Rok devíti zářících hvězd si měli říci své ano.

„ Měli bychom jít přivítat hosty" prolomil smutné mlčení svých sourozenců Awe. Nikam se mu nechtělo chodit, ale musel. Nejraději by zůstal v téhle zahradě navěky. Ale povinnosti jsou a on je musí plnit, idyž se mu jakkoliv nelíbí.

Pomalu se vydali do přijímací místnosti. Nejdříve se však rozběhl na sebe obléct své slavnostní čaty. Nesnášel slavnostní oblečení, ale tyhle nebyly tak strašné. Idyž stříbrnou nikdy zrovna nemiloval, tyhle snesl. Ten plášť se mu líbil asi nejvíce, vždy ho přitahovaly legendární tvorové. Hlavně draci. Přiřítil se do síně a všichni přítomní šlechticové nad jeho neurvalým příchodem kroutili hlavou. Dívka se snažila udusit svůj smích rukou, kterousi dala před pusu. Jejich bratr se taky snažil tvářit neúčastně, ale moc se mu to nedařilo, cukaly mu koutky. Tohle jeho chování u nich vždy vyvolal obrovský záchvat smíchu. To byly ty společné nikdy nezapomenutelné chvíle.pohlédli na své rodiče. Měli ve tváři ledový úsměv. Byl tak falešný, že to snad nemohl ani nikdo přehlédnout. Awe procházel obrovskou síní k velkému zlatému trůnu. Byl oblečen do stříbrných kalhot,košile a přes ramena měl přehozen plášť s vyobrazením obrovského draka. Na prsou měl obraz devíti hvězd .... a mířil ke své budoucí ženě. Tohle bylo formální setkání. Snažil se mhouřit oči, aby viděl až na konec, ale i při jeho výborném zraku to nesvedl. Krokem ukrajoval vzdálenost, kdy poprvé spatří ženu s níž stráví zbytek svého života. Byl nejistý. Tehdy nebyl jeho krok pevný jako obvykle. Nikdy nezapomene na to jak se tvářil... netvářil se jakoby měl poznat svou ženu , ale jakoby měl poznat samu smrt....

A vše nakonec dopadlo tak , jak to nikdo nepředpokládal. Usmála se na svého bratra a pohodila hlavou. Její vlasy se zatřpytily. Awemu se už konečně podařilo dosoukat se na kraj postele...

„ Naruto" křičel Neji jako pominutý . Oba byli uvěznění v pasti na divokou zvěř. Do téhle ponižující a nepříjemné situace se dostali kvůli bloňďákovi , kterého asi před necelými deseti minutami zmocnil amok a skákal po jedné noze kupředu a strašně se chechtal. Kurenai to jen okomentovala slovy , že je to děsný puberťák a ať toho už pro boží smilování nechá. Neji, který v žádného nevěřil Naruta chtěl proplesknout, ale ten se zázračně vyhnul jeho ráně a ... no oba spadli do té pasti.

„ Naruto nešlapej na mě!"
„ Já se snažím"
„To vidím ty blbe"
„ Jaůůůůůůůůůůůůůů ...nechtěj ani vědět co ti udělám až vylezeme" Naruto to opravdu vědět nechtěl.
„ Neji to je moje ruka!" řval bolestí Naruto.
„ ... a tohle je můj..." nedořekl raději

Kurenai i Sakura se daly do smíchu. Vám se to směje , ale co my ? chudinky ubohé!! Myslel si Neji
„ Tak nám pomozte ne?" Nejimu se do očí hnaly slzy vzteku.
Kurenai - sensei : „Jen si tam chvíli pobuďte , zlepší to vaši týmovou práci" smála se jim

Neji vzteky málem vybuchl...