Itachiho vyplněný sen 2. část

„Néééé“ zaječel Itachi a padnul na kolena. Jednou rukou si držel hlavou a druhou ničil čerstvě zakoupenou podlahovou kritinu. Konan byla za vteřinku u něj.
„Co se stalo?“ zeptá se starostlivě a přiklekne k němu. Ha...v tomhle stavu by se to mohlo povést. Pomaličku se k němu přikloní a jemně ho obejme. Itachi zamrzne a zůstane sedět. Po zážitku v lese už nemá sílu.
„Já jí miloval...miluji a ona mě opustila... tak proč se zase vrací?“ zeptá se tiše a po jeho tváři. Po tváři která se téměř celý život křivila do zlostných a nenávistných úšklebků steče jediná slza. Konan ji fascinovaně pozoruje, pomalu teče po jeho tváři, do které je zamilovaná.
„Itachi...já.“ řekne tiše ale na víc se nevzmůže...narozdíl od Itachiho...který se prudce zvedne a utře slzu.
„Nic z toho co se tu stalo není pravda! Dozví se to někdo a já tě zabiju.“ Sykne hlasem toužícím po pomstě. Jeho chladné oči se zaboří do jejích a jde z nich strach. Ano..to je ten Itachi kterého zná.
Konan se pomaličku zvedne a jde pryč od toho místa. Prostě jeho chování jí čím dál tím víc překvapuje...
Narozdíl od ní Itachi rychlými kroky míří do svého pokoje a celou dobu si nadává do toho nejhoršího. Jeden okamžik a celé to životní snažení, aby zabránil probuzení jeho citů přišlo nazmar. Sednul si k oknu a přemýšlel o té dívce, v tom pocítil něco, co už nikdy pocítit nechtěl...
Pomaličku otevře malou truhličku schovanou za velkou bytelnou skříní. V ní otevřel ještě jednu a vzal do ruky malou obálku. Otevřel jí a zadíval se na fotku usměvavé dívky v jeho náruči.
„Přitahuje mě, tak jako kdysi ty. Proč? Proč ti je někdo tolik podobný a vrací mi pocit který jsem si zakázal?“ ptá se tiše fotky a hledí na ní se stejnou něhou jako by hleděl do jejích živých očí.
„Nemá to cenu, ten cit nejde zničit na celý život. Už vím co sis kdysi přála..přála sis mé štěstí a já tě neposlechl...tentokrát to napravím.“ Řekne rázně a sundá ze sebe oblek, který prozrazuje ke komu patří. V oblečení, které mu bylo těsné šel za Peinem.
„Á Itachi, vyhrabal si oblek ze své hodně minulé mise? Zase proklouzneš do nějaké vesnice v přestrojení?“ zeptá se chtivě, když si představí další vesnici srovnanou se zemí.
„Ne odcházím, opouštím Akatsuki.“ Oznámí mu Itachi s ledovým klidem. A otočí se.
„To nemyslíš vážně?! Vyštěkne na něj Pein a snaží se ho zastavit, jediný pohled jeho Sharingan očí a upustí od svého úmyslu ho násilně udržet v úkrytu.
„Však ty ještě přilezeš.“ Sykne a sedne si za stůl a nespouští oči z odcházejícího Itachiho.
Ten se pomalu blíží k východu, když v tom mu spadne z kapsy její fotka, už se pro ni sklání, když v tom ho někdo předběhne.
„To je ona? Tu kterou miluješ? Podobná žije v lese, na okraji v malé chatrči.“ Řekne osoba tiše a zůstává skryta ve stínu.
„Já ti děkuji.“ Odpoví jí Itachi a vezme si od ní fotku.
„Víš měla jsem tě ráda, ale jednostranná láska je k ničemu a ty si stejně zasloužíš někoho jiného.“
„Jsem rád že jsi to pochopila, odcházím, měj se pěkně..sbohem Konan.“ Řekne a odejde navždy z toho sídla. Naposled se ohlédne po svém snad domově? Ne to bylo jeho vězení...

Mířil přímo k tomu domečku, už z dálky ji viděl. Ihned jí poznal a srdce se mu rozbušilo, nejdřív pomalu jako kdyby si zvykalo a poté prudce jako by mu chtěla vyskočit z hrudi. Zrychlil krok a už snad běžel aby byl už u ní. Zastavil se až těsně před ní...
„Itachi? Já se tě nebojím!“ řekne dívka bojovně, ale jde poznat, že to nemyslí vážně.
„Já víš...“ Itachi nedokáže dát najevo své city slovy a tak se zakloktává a pomalu mu stoupá rudá barva do tváří. Dívka se usměje...a chytne ho za ruce.
„Vím proč si přišel a pomohu ti. Od toho setkání se něco změnilo.“ Rukou kývne na hůl opřenou o plot.
„Díra v noze mi ještě chvilku zůstane, ale důležitější je, že celou dobu co jsem ležela v posteli jsem nepřestala myslet na jednoho tajemného mladíka v lese co mi způsobil zranění.“
Itachi zčervená ještě víc. Styděl se za svojí reakci, za to že jí zranil. Dívka se ale mile usměje.
„Itachi...polib mne.“ Řekne tiše a nastaví mu své ústa...Itachimu blikne hlavou vzpomínka...ano takto se zachovala i ona...pomalu se přiblížil k jejím rtům a spojil je v jeden dlouhý smyslný polibek který řekl vše co on nezvládl....

Polibek..letmé dotknutý rtů dvojice. Jen pouhý polibek, ale v něm tolik citů, které neznal...a které pomalu poznává a učí se je vracet. Jedno dotknutí v něm dokáže rozproudit krev a v hlavě mít zmatek. Už ví co jsou motýlci v břiše..už ví co je to láska....Už to věděl, ale teď ten pocit ještě prohloubil...Pomalu si lehl vedle ženy kterou nadevše miluje. Ona se k němu otočí a usměje se. Za chvíli se z druhé strany ozve pláč. Oba se nakloní k malé holčička v plenách.
„Je krásná, ale jak se bude jmenovat?“ zeptá se žena a políbí letmo Itachiho na nos.
„Po mamince...Chie.“ odpoví jí Itachi a zadívá se na nebe...Tentokrát ji neztratí...