Návrat - Part 1

Byl neuvěřitelně horký den. Takový, jaký Konoha už hodně dlouho nezažila, proto možná byly ulice vylidněné a všichni se snažili ukrýt ve stínech svých domů. Jen blázen by byl v tomhle počasí venku. A přece. K vesnici se pomalu blížila postava v dlouhém plášti s kápí staženou přes oči, takže jí nebylo vidět do obličeje.
Těsně za branou se zastavila. Strážní se na ní dívali a byli by přísahali, že slyšeli hluboký vzdech naplněný silnými, ale rozporuplnými, emocemi. Než se však mohli na cokoliv zeptat, postava se opět dala do pohybu a zmizela v prázdných ulicích vesnice.

Sakura už toho měla akorát tak dost. Vláčela se asi s patnácti neobyčejně tlustými knihami z jedné místnosti Tsunadiny rezidence do druhé. Gondaime Hokage si totiž zrovna dneska usmyslela, že přestěhuje část knihovny do svých pokojů, aby mohla lépe studovat.
Tohle už byla desátá várka a Sakuře pomalu ubývaly síly i trpělivost. Navíc to nesnesitelné horko jí také dělalo potíže. Na chvíli se zastavila a pokusila se popadnout dech. V tu chvíli se jí ale objevili mžitky před očima a Sakura ztratila rovnováhu. Začala se potácet a nešťastnou náhodou přepadla přes zábradlí, u kterého stála.
Zdálo se jí, že letí neobvykle pomalu. Jako kdyby i sekunda trvala celou věčnost. Dokonce viděla knihy, jak s rozevřenými deskami a rozfoukanými listy, padají s ní. Věděla, že padá z příliš velké výšky, aby to přežila, jenže její tělo nebylo schopné vůbec reagovat.

Když už si myslela, že je to konec a že všechny vzpomínky na ní budou kompromitované jejím trapným koncem, vycítila přítomnost někoho dalšího. Než se nadála ucítila, jak ji někdo chytá a když se konečně rozkoukala, stála zpátky na ochoze, ze kterého spadla. Sakura byla trochu zaražená tím co se stalo, ale mnohem víc ji zarazilo, že ze svého zachránce viděla akorát dlaně. Zbytek zakrýval dlouhý krémový plášť. „Já.. děkuji, vám,“ vzpamatoval se konečně Sakura a uklonila se na důkaz díků. „Měla bys být příště trochu opatrnější. Byla by škoda, kdyby museli z ulice seškrabávat tak hezkou mladou dívku.“ Sakura se zarazila. Určitě to byla žena a rozhodně si nedělala velkou hlavu s tím, co si o ní lidé myslí.

„Ehm.. můžu vám to nějak oplatit?“ „ Myslím, že možná. Dokázala bys zařídit, abych mohla mluvit s Hokage? Je to poměrně nutné,“ řekla cizinka a pomalu si sundala kápi.
Sakura byla překvapená. Čekala někoho starého, ale tahle žena byla poměrně mladá. Určitě ne starší než její vlastní matka. Měla lesklé rovné rusé vlasy, zastřižené těsně nad rameny a zajištěné sponkami, aby nepřekáželi v obličeji. Ten celkově působil mile a uklidňoval, ale Sakura v něm cítila skrytou sílu a odhodlání. Nejvíce Sakuru zarazili její oči. Byly modré.. a povědomé? Sakura se cítila zvláštně. Byla si téměř jistá, že do stejných očí se už kdysi dívala. Jenže kdy to bylo? Zatřásla hlavou a usmála se. „Ano myslím, že tohle zařídit dokážu. Pojďte za mnou.“

Sakura vedla ženu chodbami a po očku ji pozorovala. Vypadalo to, jako kdyby tu už někdy byla. Sakura si dokonce myslela, že kdyby chtěla, mohla Hokage snadno najít sama. Zvláštní, pomyslela si Sakura, zajímalo by mě, kdo to vlastně je. Uvažovala by dál, kdyby nezaslechla z Tsunadiny pracovny hádku. žena ji zaslechla také a zastavila se. Sakuře netrvalo dlouho zjistit, co se děje. Jakmile zaslechla Narutův hlas, bylo jí jasné, kvůli čemu se hádají. Už zase, povzdechla si.

„Mě je jedno, co si myslíš babčo! Já chci jít pátrat po Sasukem!“ „Nikam nepůjdeš Naruto, potřebujeme tě tady.“ „Ale já...“ „Tak dost! Zmiz mi z očí!“ „Nikam nejdu, dokud mi nedovolíš jít hledat Sasukeho!“ Nato se ozvala se rána, dveřmi pracovny proletěl Naruto a narazil zády do stěny. Sakura k němu došla a pomohla mu vstát. „Naruto, kdy toho konečně necháš. Hádat se s Tsunade nemá žádný smysl.“
Naruto se jí vysmekl a otočil se k ní zády. „Sakuro. Slíbil jsem ti, že ho přivedu zpátky, pamatuješ? Já hodlám svůj slib dodržet. Musíme ho donutit k návratu dřív než mu ten slizoun Orochimaru něco udělá. Víš dobře, že už nemáme moc času.“ „Ale,“ pokusila Sakura něco namítnout, ale Naruto byl už na odchodu.

Cizinka to všechno tiše pozorovala a hlavou se jí honila řada myšlenek. Mohl, mohl by to být...? Opravdu je to Naruto? Vypadá přesně jako Minato, když byl mladý. Ani jsem si neuvědomila, kolik času doopravdy uběhlo.
Z úvah ji vyrušila Sakura. „Jste v pořádku? Vypadáte, jako kdybyste viděla ducha.“ Žena s sebou trhla, ale pak se smutně usmála. „Možná, že ano. Můžeme jít?“

Sakura opatrně zaklepala na zbytky dveří pracovny a nakoukla dovnitř. „Tsunade-sama, máte tu návštěvu.“ „Kdo je to?“ zavrčela Tsunade a vztekle škubala list papíru na mikroskopické kousíčky. „Nějaká cizinka. Říkala, že je to nutné.“ „Nebudu přijímat někoho, když nevím, kdo to je ani co mi chce!“ „To si takhle nabručená pořád? Nebo mám prostě jen kliku, co se týče načasování,“ ozvalo se ode dveří.
Tsunade poprvé zvedla hlavu od destrukce ubohého papírku a vytřeštila oči. „Ty? Já.. já myslela, že jsi mrtvá!“ „Promiň, že jsem tě zklamala.“ Tsunade se ušklíbla. „Úplně jsem zapomněla, jak umíš být jedovatá, když chceš.“ Nato se obrátila k Sakuře. „Okamžitě najdi Kakashiho a pošli ho sem. Řekni, že s ním nutně potřebuju mluvit. A to znamená, že ho tu chci vidět ještě dneska!“ „Ano, Tsunade-sama,“ zasalutovala Sakura a odběhla.

Tsunade opět obrátila pozornost k ženě, která se posadila na židli naproti ní. Vypadala stejně jako když ji viděla naposled. Snad jen vrásky, které měla kolem očí naznačovali, jak dlouho se jejich cesty nezkřížily. Také vlasy měla mnohem kratší, než si pamatovala, a špinavé po dlouhé cestě. „Popravdě, nemyslela jsem si, že tě ještě někdy uvidím, Uzumaki Kushino!“

To be continued

Tak doufám, že se vám to líbilo a že mě za to neukamenujete...