Návrat - Part 2

V Tsunadině pracovně na chvíli zavládlo ticho. Jako by si Kushina rozmýšlela, co by měla na tohle říct. Nakonec jen pokrčila rameny. „To hádám spousta lidí. A koneckonců ani já sama jsem nevěřila, že se sem ještě někdy vrátím.“ „A co se s tebou celou tu dobu dělo? Něco jsem už slyšela od Jiraiyi, ale hádám, že tvoje verze bude mnohem zajímavější.“

Kushina se ušklíbla. „Mě na tom zajímavého nepřijde nic. Ale budiž. To, že jsem několik dní po konci bojů s démonem opustila vesnici, už víš. Odešla jsem s Jiraiyou a úmyslem zničit muže, který to všechno způsobil.“ Tsunade kývla. „Uchiha Madara je ten největší ubožák pod sluncem. Nebýt jeho, tak Kyuubi na vesnici tehdy vůbec nezaútočila. Nádherný příklad toho, co může způsobit touha po moci.“

Kushina si pod pláštěm objala předloktí. Tsunade při téhle reakci nelibě nakrčila obočí. „Neříkej, že se s tím pořád trápíš? Je to už strašně dávno! Měla by ses konečně oklepat a jít dál!“ „Máš pravdu už je to dávno. Ale ty vzpomínky stejně pořád bolí. Ale to je teď vedlejší. Několik let jsme s Jiraiyou sledovali Madarovu stopu. Bez žádných větších úspěchů. Potom jsme se ale doslechli, že Orochimaru opustil Akatsuki. To Jiraiyu znervóznilo a rozhodl se zjistit víc o Orochimarových aktivitách. Já jsem nadále sledovala Madarovu stopu. Zvláštní je, že byla až příliš podobná stopě, kterou po sobě zanechávali Akatsuki.

Nicméně po několika dalších letech bezvýsledného sledování jsem stopu ztratila úplně. Prostě jako kdyby se vypařil. Málem jsem se z toho zbláznila. Snažila jsem se znovu získat alespoň sebemenší vodítko, ale marně. Vzdala jsem to. Jen mi bylo líto všech těch let, co jsem tomu obětovala. Tím, že jsem ztratila svůj cíl, jsem se musela rozhodnout, co budu dělat dál. Táhlo mě to domů a nakonec jsem nabrala směr země Vodopádů.“

„Ale proč jsi nám nedala zprávu, když jsi tam došla? Myslím, že Sarutobi si o tebe dělal starosti. Měl strach jestli jsi...“ „Jestli mi z toho všeho nehráblo?“ Tsunade lehce zrudla, což Kushinu rozesmálo. „Ne, neboj. Jsem to pořád já a zcela psychicky v pořádku. A důvod, proč jsem vám nenapsala byl ten, že jsem do země Vodopádů nikdy nedošla.“

„Chceš mi říct, že jsi po všech těch letech zapomněla, kde bydlíš?“ Tohle Kushinu opět rozesmálo. Má pravdu, pomyslela si Tsunade, je pořád stejně trhlá jako bývala. „Páni Tsunade, nevím čím to je, ale mám pocit, že jsi mrzutější, než jsi bývala. Že by na tebe úřad Hokage měl tak špatný vliv?“ V Tsunade se vařila krev, ale mlčela. Chtěla ten příběh slyšet do konce. „Tak proč jsi tam nedošla?“

„Protože jsem nechtěně zkřížila cestu Akatsuki. Měla jsem smůlu. Chytil mě párek pěkných klaunů.“ „Kdo to byl?“ „Taková obrovská modrá ryba a Uchiha Itachi, to mě zarazilo. Nevěděla jsem, že se k nim přidal.“ „Hmmm...“ „Ryba mě chtěla okamžitě zabít, ale Itachi byl proti. Pamatoval si mě z doby, kdy byl malý. A zřejmě si potřeboval na někom vylívat zlost, protože rozhodl, že mě zajmou.

Strčili mě na takový odporný místo, kde mě drželi poslední dva roky. Utéct se mi podařilo teprve před několika měsíci. Itachi si tam se mnou rád chodil povídat. Teda, on mluvil, vysmíval se mi a občas se mě zeptal, jestli mu náááhodou nechci říct nějakou informaci, která by mu pomohla. Obzvláště rád mi líčil neúspěchy Konohy a lov Akatsuki na jinchuuriki.“

„Takže proto si se vrátila? Máš strach o Naruta?“ Kushina se ošila. „No z části. Ale také proto, že jsem tě chtěla požádat o pomoc.Chtěla bych se vrátit do země Vodopádů a zjistit cokoliv o svém bratrovi a jeho rodině. Mám o ně strach. Itachi totiž s oblibou naznačoval, že něco není v pořádku. Navíc sama dobře víš, že po Velké válce ninjů nás už moc nezbylo. Jen já a můj bratr, to je všechno, co zůstalo po velkém klanu Uzumaki. Je to smutné.“

Tsunade si opřela lokty o stůl a spojila si dlaně před obličeje, jak bylo jejím zvykem. „Chápu. Pošlu s tebou tým ninjů. Dají na tebe pozor.“ Kushina se nafoukla. „Nepotřebuju, aby na mě musel kdokoliv dávat pozor! Jen jsem chtěla mít posily, kdybych měla tu smůlu a zase narazila na Akatsuki!“ Tsunade se usmála, jako kdyby před sebou teď viděla Naruta.

Kushina mrkla očkem na Tsunade, a když zjistila, že tohle ne ni vůbec nepůsobí, změnila téma. „Hele.. zmiňovala jsi se o Narutovi. Jak.. jak se má?“ „Má se skvěle.“ Tsunadina suchá odpověď Kushinu podráždila. „Jo? A zahrnuješ mezi to i jeho výlety tvýma dveřma?“ Na Tsunade bylo vidět, že je na nejlepší cestě k dalšímu záchvatu vzteku. „To není tvoje věc. Ale Možná by tě zajímalo, že tvůj syn rozhodně nemá malé cíle.“ Kushina se tvářila překvapeně. „Jaké cíle?“ „Jeho životním snem je stát se Hokage.“

„Chce být jako jeho otec,“ zašeptala Kushina. „To bych netvrdila. Je tu totiž jeden malý problém.“ Kushina zvedla hlavu a upřela na Tsunade oči. „Jaký problém.“ „On neví, že Yondaime byl jeho otec. Vlastně ani neví nic o tobě. Sarutobi rozhodl, že to tak bude lepší. Už tak se lišil od ostatních dětí víc než dost.“ Kushina se zatvářila nevěřícně. „Ale to přece skoro nikdo nevěděl. To o lišce. Snad jste jim to neřekli?“

Tsunade ji obšťastnila pohledem, který používala výhradně pro úplné pitomce. Vynalezla ho kvůli Narutovi. „Ne, ale ty děti, o kterých tu mluvíme, cítili strach svých rodičů, kteří to přinejmenším tušili, a Narutovi se vyhýbaly.“ „Počkej,“ zarazila se Kushina, „nechceš tím říct, že...“ „Že Naruto neměl zrovna šťastné dětství? Jo, přesně to chci říct.“ Kushina vypadala jako by jí někdo vrazil kunai do zad. Tsunade si povzdechla. „Hlavně se mi tu nesesyp. Jestli tě to potěší, tak teď má Naruto spoustu přátel. Zdědil po vás totiž, vražednou kombinaci vlastností. Po tobě má tu neobyčejnou tvrdohlavost a někdy dost protivnou povahu a po Minatovi zdědil odhodlání. A navíc má Naruto neobyčejný dar, jaký se moc často nevidí.

Dokáže lidi změnit. Sama to vím nejlíp, protože nebýt jeho, asi bych nikdy nenašla odvahu a chuť být Hokage Konohy. Ale neříkej mu to. Už tak je na mě drzej jak papoušek!“ Obě se odmlčely. „Ty Tsunade?“ ozvala se po chvíli Kushina. „Hmm... Co je?“ „Myslíš, že bych měla Narutovi říct, že jsem jeho matka?“ Tsunade se opřela o opěradlo židle. „To nechám na tobě. Koneckonců je to rodinná záležitost.“ Následovalo opět ticho.

Tsunade sáhla po seznamu volných ninjů. „Tak koho s tebou pošleme,“ uvažovala nahlas. „Kiba, Hinata a Sakura jsou volní. Ale chtělo by to ještě někoho. Pokud bys narazila na Akatsuki, hodí se každá ruka. Ale koho..?“ V Tsunadiných očích se najednou objevil ďábelský lesk. „Už vím. Pošlu s tebou Naruta!“

To be continued