Vzhůru nohama 10

Poznámka: ta část co ted bude následovat bude z pohledu Ryuuky tak pro pochopení a ještě jedna poznámka...tahle postava se mnou nemá prakticky nic společnýhoXD jen jsem byla líná vymýšlet jména
…před pěti lety…
Jdu po ulici. Okolo míjím milé, usměvavé tváře svých přátel, které skoro nestíhám zdravit. Někdo mě chytl za ruku. „Ahoj, kam kráčíš?“zeptá se mě o něco vyšší hnědovlasý kluk. „Ahoj Joh, ále jdu za Hokage, ani nevím proč, prý je to důležité,“usměju se a dám mu pusu. „Jo tak to ti nezávidím, tak pa později,“ rozloučí se. Jo já sobě taky ne, pomyslím si v duchu…
…pomalu jdu po schodech. Strachem se mi svírají útroby. Jak se mi postupně horší můj zdravotní stav přemýšlím jestli mi dají nějakou sólo misy nebo něco podobného. Možná přišli na to s tou skleněnou hůlkou. Pomalu otevírám dveře kanceláře. Všichni utichli jen mě spatřili. Za horou papírů na stole seděl Hokage a nedaleko něj stáli napravo od dveří dva vysocí černovlasí ninjové s černýma očima a v uniformách ANBU. Nalevo od dveří stál hezký, o něco vyšší, a též černovlasý kluk s vlasy sepnutými do culíku a také v uniformě ANBU. Oči ještě temnější než měli ti dva další. Byla jsem z něj zcela omráčená. To musí být určitě Uchiha. Kdo jiný by měl tak nádherně černé vlasy a tak temné oči? Nikdo. Všichni čtyři na mě urputně zírají. Nepanikař, hlavně nesmíš říct žádnou blbost, uklidňuju se. „Eh…já nechtěla rozbít tu hůlku… eh…to….já…jej,“chytám se za pusu. Co jsem to zase řekla?! Všichni na mě koukají ve smyslu „O čem to ta holka mluví?“ Ten nejhezčí se trochu zasmál. „Počkat, to ty jsi rozbila mou posvátnou obřadní hůlku? Ty…!!!“začíná se zvedat Hokage ve smyslu „Já tu holku uškrtím!“. „Ne, totiž ano,ale omylem,“ plácám nesmysly. Přitisknu se blíž ke dveřím jako bych se snažila zmizet. „Klid Hokage,“zachrání situaci jeden ANBU. Ten hezoun se směje. Nebo se to spíš snaží skrýt, ale moc mu to nejde. Už začíná být červený. „No tak, Itachi, uklidni se,“okřikne mladíka Hokage. „ Promiňte,“ slyším roztomilý hluboký hlas, který díky smíchu z ní silně dětinsky. Po chvíli se uklidní. „Takže, teď proč jsi tady, rozhodli jsme, že se staneš ANBU,“ Hokage přistoupí k věci. Koukám na něj s otevřenou pusou. Tímhle mě tedy zcela odrovnal. „Já……ANBU…,“vykváknu ze sebe po chvíli neustálého zírání na Hokageho, „jo ty, můžete jít, tedy až na Ryuuku, ta si tu se mnou ještě chvíli promluví.“ ANBU odejdou. Ten hezký šel jako poslední a taky to zdůraznil hlasitým prásknutím dveřmi. „Ták,“vysloví Hokage, „co s tebou?“ Provokativně se usměju: „Necháte mě jít?“ „Protentokrát,“ukáže vyhazovací gesto a já otevřu dveře a rychle je za sebou zabouchnu. Nedaleko dveří od kanceláře stojí opřený o zeď ten hezký Uchiha. Pohlédne na mě: „Pojď, máme toho hodně na práci.“ „Počkej, kam mě to vlečeš?(drží mě pevně za ruku)“ „Uvidíš?“ táhne mě pryč. Trochu zčervenám. Drží mě sice pevně, ale i tak velice šetrně. Běžíme spolu po ulici. „Hej, kam to vlastně jdeme?“ „Hele to si nech pro někoho jinýho, nechápu, proč Hokage chce, abys byla taky v ANBU, celou dobu od jejího založení jsou přijímáni jen Uchihové a ty si jen tak příjdeš a…,“odmlčí se, ale i tak mě neustále drží pevně za ruku. Další konverzace se neuzkutečnila. „Jsme tu, snad nejsi udýchaná,“ušklíbne se. Vztekle se ho pustím a zběsile dodýchávám(poslední úsek cesty jsme běželi). „Pojď, ukážu ti to uvnitř,“uzavře to mladík. Znuděně vzdechnu a následuju ho. Prošli jsme tichou, temnou chodbou až ke starým dřevěným dveřím nakonci. Otevřel je. „Ták, ty jsi Ryuuka co,“ promluví na mě a zabouchne dveře. „Jo kde to jsme?“ snažím se to z něj vydolovat pohledem. Dokonale mou otázku ignoruje: „Zajímavé jméno, ale k věci,“ přejde ke stolu. Mezitím trochu zčervenám. To mi ještě nikdo neřekl. Zvedá nějaké oblečení a obrátí se ke mně. To je tvá uniforma, ANBU je nosí, aby se odlišili od ostatních ninjů,“ hodí mi oblečení do klína. Prohlíží si mě a pak se opět obrátí a sedá si na židli u stolu. Začne lovit něco v šupleti. Vytáhne bílou masku ve tvaru draka. Zvedne se a dál vysvětluje:“Oficiální zbraň ANBU je katana, členi jí nosí vždy na zádech, ale můžeš používat co chceš a nakonec,“podává mi masku, „tvá identita, Ryuuko,“(od něj to oslovení znělo úplně úžasně, temně a zároveň vesele. Jako když ruka pohladí samet.)Beru si jí od něj a prohlížím si jí. „Málem bych se zapomněl představit. Uchiha Itachi, velitel ANBU,“ vyvalím oči, „ty teda vy, ježiš to je divný, ty už jsi jejím velitelem?“ „Jo, už 2 roky, můžeš jít,“ naposledy jsem se ohlédla (samozřejmě se naše pohledy setkali XD)a pak otevřela dveře…po ulici jsem šla krapet pomaleji než jindy. Už jsem nerozdávala úsměvy na všechny strany. Ostatně svět okolo jsem vůbec nevnímala. Nepřítomně si odemknu od svého bytu. Někdo mě chytl za ruku a prudce otočil čelem k němu. Leknutím jsem si ani nevšimla, že mi ten někdo dal pusu. Otráveně jsem zkoumala toho někoho. „Ah Joh, nemůžeš mě příště varovat,“ omlouvám se mu polibkem. „Promiň,“ usměje se vysoký kluk, „co, jak bylo u Hokage? Vzdechnu a zatáhnu ho do bytu, kde se oba posadíme na gauč. „Tak to vyklop,“ vyzve mě Joh. Nadechnu se a spustím: „Povýšili mě na hodnost ANBU,“ Joh se nuceně usmál , „tak to ti gratuluju,“ trochu bezradně se na něj podívá , „co mám dělat?“ Vpije mi polibek. „No tak, chceš zahodit takovou příležitost?“ „Ne,“ odpovím a přitulím se k němu a zavřu oči…
…takže, musíme ještě počkat na toho druhého,“ vysvětluje Hokage. Do místnosti vletí Itachi. Dodýchává a přitom mě začne pozorovat. Pohlédne na Hokageho: „Když jste říkal misy, myslel jsem, že bude těžká, ale když tu vidím naprostého nováčka, začínám o tom pochybovat,“ zamračí se. Pohlédnu pryč. Hokage vzdechl. „Takže, dostáváte misy B, budete se snažit chytit ninja zločince, který ukradl důležité dokumenty Konohy. Vyrážíte zítra ráno…čas nechám na vás. Běžte!“ rozkáže nám. Mlčky odcházím jako první..
... „Co takhle domluvit se na misy?“ uslyším za sebou hlas. Otočím se. „Očividně vám je jedno jestli půjdu na misy nebo ne, tak proč to řešíte, když jsem tak nemožná?!“namítnu a otočím se ke schodům. „Já to tak nemyslel,“ běží ke mně. „Ale já jo, udělejte si to, jak chcete!“neustále mu vykám. Ani jsem se na něj nepodívala a odcházela jsem pryč. V mžiku se objevil přede mnou. Koukal mi přímo do očí. „Promiň,“vypadne z něj. Trochu ho odstrčím. „Jestli to chápu, nejdřív ti děsně vadí, že máme společnou misy a teď tohle? Chceš mi říct že takhle se chováš ke každému?“ pohlédnu na něj. Mlčí. „Já, já ti věřím, a nechci aby se opak stal pravdou,“vyrvu ze sebe. Stále mu hledím do jeho očí. Má je tam krásně černé oči. Ale ne, Ryuuko, prober se, máš přece kluka, anpomínám se vduchu. „To mi ještě nikdo neřekl,“trochu se zasměje. Krapet zčervenám, ale vzápětí si vlepim pomyslnou facku. Ále, nech toho, vidíš jednoho hezkého kluka a jsi hned mimo, napomínám se neustále. Zadívá se mi hluboko do očí. Nejsem schopná soustředit se na jeho myšlenky. Buší mi srdce. Sice jsme od sebe minimálně metr ale i tak je to velmi krátká vzdálenost. Neustále mě hypnoticky pozoruje. Vyprostila jsem z jeho pohledu. „Už musím jít,“vymyslím si. Ve skutečnosti jsem měla času habaděj. „Hm jasný, tak utíkej,“ ušklíbne se Itachi, jakoby přesně věděl, že lžu…
…odběhnu pryč. Běžím rychle po ulici. Někdy vrazím do ramene někoho jiného. Rychle křiknu omluvné slůvko a běžím dál. Při běhu mi spadla gumička a vlasy mi vlály neunavně vzduchem okolo mě. Rychle jsem doběhla domů. Vztekle ze sebe strhám oblečení a vletím do koupelny. Otočím kohoutek se studenou vodou a vlezu do sprchy. Z počátečního šoku vypísknu. Po chvíli úlevně vydechnu. „To jsem potřebovala.“vzdechnu. Ledová voda mi stéká po celých zádech odkud po nohou teče dál po nohou až dolů. Vlasy mi volně plandají na bocích a nebetyčně se mi dotýkají mích stehen. Mlčky přemýšlím nad stávající misí a nad mým záhadným povýšením a nad… uslyšela jsem ránu padajících věcí. „Hm nechala jsem otevřené okno do háje,“kleju ve vodě. Naštvaně otočím kohoutkem na druhou stranu a omotám si okolo sebe krátký ručníček. Otevírám pomalu dveře. U okna stála osoba v černém. Přes hlavu kapucu. Zavřu oči a snažím se tomu nabourat do mysli. Vidím obraz mě a Hokageho, ten se změní v modrovlasého kluka v černém tričku stojící v lese se znakem Uchiha klanu na zádech. Náhle se opět změní v ANBU kancelář, v které stojím já. Tvářím se zaraženě. Ten někdo mi na obrázku podává oblečení a masku…a pak mi konečně dojde kdo je ten v tom černém. Z mého přemýšlení mě vytrhne až známý hlas kdesi blízko mě. Otevřu oči. Můj pohled se okamžitě setká s tmavýma očima, schovanýma pod černými vlasy. Asi deset centimetrů ode mě stojí Itachi. „Nevěděl jsem, že máš dědičnou schopnost?!“ „To ne,nikdo z mé rodiny nic takového nemá,“ poodstoupím a teprve teď jsem si uvědomila, že vlastně nejsem oblečená a na sobě mám jen tenký ručníček. Trochu zčervenám a přitisknu se ke zdi. Ledovou vodou nasáklé vlasy se mi lepí v tělu. Ostýchavě se přilepím ještě víc ke zdi a křečovitě se chytnu za ručník. „Asi jsem přišel trochu nevhod,“omluví se Itachi. „Jo trochu jo,“ dám si svůdně nohu přes nohu, přičemž z ní zteče pár kapek vody (vůbec jsem netušila, že jsem to udělala XD). „Proč jsi přišel?“ „Co-…cože?“ odpoví nechápavě, jakoby byl duchem nepřítomný a neustále zírá na mé mokré nohy. „Proč jsi přišel?!“ zdůrazním trochu hlasitěji. „No, víš, já…“hledá v mysli. „Ty jsi zapomněl?“ „Jo, tedy ne, samozřejmě že ne, kvůli misy,“konečně vypátral odpověď, a sjel mě pohledem odshora až dolů. Zčervenám ještě víc. „He-…le, bude ti hodně vadit když počkáš v kuchyni než se, no víš, převléknu?“
Poznámka:kuchyň je vlastně jen další část pokoje, oddělená rohem)
Odejde do kuchyně. Rozpačitě vzdechnu a přemýšlím nad další ledovou sprchou. No teď už je pozdě. Rozevlátě pustím ručník na zem a obléknu se zatím jen do spodního prádla.Usuším si své ledovou vodou nasáklé vlasy a párkrát si je pročísnu hřebenem. Nakonec si je zapletu do úhledného širokého copu, který mi sahá až ke stehnům. Patka mi volně plandá do obličeje. Jedním rychlím pohybem ruky si jí z části zastrčím za ucho. Nasadím si své tričko černé barvy a svou šedou minisukni. Na nohu si připevním pás s třemi kunaii a na druhou pouzdro na shurikeny. Na nohy si po té navleču síťované punčochy sahající těsně nad kolena a vydám se za hostem. Sedí na židli a bezmyšlenkovitě zírá ven z okna. „No dáme do práce,“posadím se na židli vedle něho a opřu si hlavu o loket. Otočí se na mě a řekne: „Dobře tedy…