Hiroki 7

O půl hodiny na stejném místě

„Ty jo, to byla pecka, myslíš, že mi ta krev někdy přestane téct?“ zavrávorala Hiroki. Jen těžce se držela, aby neomdlela kvůli ztrátě krve. Saburou neodpovídal. Díval se někam do dálky. Po dlouhé době si vzpomněl na zvučnou. Na svou rodinu, kterou dlouho neviděl, na všechny své kamarády, které měl… Chtěl by se tam vrátit.
„Vstávej!“ poručil šeptem Saburou Hiroki.
„Co se děje?“ zeptala se Hiroki, ale dál seděla na zemi.
„Půjdeme zpátky do svých vesnic!“ snažil se mluvit pořád šeptem. „Necháme ho tu a vrátíme se zpátky!“ vysvětloval svůj plán Saburou. „Využijme šence, že omdlel!“ pokračoval.
„To ho tu chceš vážně nechat?“ nevěřila svým uším Hiroki.
„Jo, je to naše jediná šance, jak se od něho dostat. Snad nechceš tu možnost promarnit. Já na ni čekám docela dlouho!“ snažil se ji přesvědčit.
„Klidně běž, ale se mnou nepočítej. Já se nemám kam vrátit. Navíc, kdyby jim na nás záleželo, tak by nás začli hledat. Už je to přes tři roky a když o sobě říkaj, jak jsou skvělý ninjové, tak by jim to mělo zabrat tak měsíc nás najít, ne? Takže já nikam nejdu.“ Odpověděla nasupeně Hiroki.
„Dobře. Tak si tady s nim hnij, já jdu. Čau!“ řekl Saburou a odešel.

*****************************************************************************************************

Saburou přešel poušť a dostal se do lesa, kde zurčil potok. Trochu ho mrzelo, že s ním Hiroki
nešla, ale utěšoval se, že to byla její chyba a že on udělal dobře. Přišel k potoku, aby se napil, když v tom uslyšel za svými zády: „Koho pak to tady máme?“ Byl to podobný hlas, jako má Orochimaru. Saburovi poklesla ramena, že mu zase jeho útěk nevyšel. Začal se otáčet a přitom vymýšlel nejvhodnější výmluvu.
Když se ale otočil, strnul. Před sebou neuviděl Orochimara s Hiroki, ale stáli tam dva chlápci v černých pláštích s červenými mraky. Jeden byl shrbený a za zády se mu motal železný ocas a druhý byl vysoký a blonďatými, přes oko hozenými vlasy.
„Kdo jste?!“ naštval se Saburou.
„To bys chtěl vědět, co?“ zašklebil se ten blonďák. „Teď nám řekneš, kde je ten stařík Orochimaru s tou holkou.“
„A když ne?“ oplatil mu úšklebek Saburou.
„Ten skrček je ale drzej, co Sasori? Asi bysme mu měli ukázat, jak se má k nám chovat.
„Hm, ale udělej to rychle Deidaro, víš, že nerad čekám!“

**************************************************************************************************

Orochimaru otevřel oči a posadil se. Pomalu se mu začalo vybavovat, co se stalo. Vedle něj seděla Hiroki, ale jak se Orochimaru snažil sebevíc, Sabura neviděl. Už si ani nevšiml Tsunade, která měla pořád strčenou hlavu v písku.
„Kde je Saburou?“ zeptal se.
„Rozhodl se vrátit se do své vesnice….“ odpověděla Hiroki.
„Cože?! To se se mnou ani nerozloučil.“ rozesmutněl se Orochimaru. „Kudy šel?“
„Přímo za nosem.“ ukázala směr Hiroki. Jakmile to dořekla, zdvihl se na ní oblak písku a nasypal se jí do očí. Při jeho horečném vyndavání z očí si uvědomila, že se Orochimaru vydal za Saburem. Jakmile jí to došlo, vyběhla za ním.

*****************************************************************************************************

Saburou čekal, co Deidara udělá a když se dlouho nic nedělo, Sasori na něj začal řvát: „Co to sakra děláš?“
„Došel mi jíl….“ Odpověděl provinile Deidara.
„Proč musim bejt ve dvojici s takovym tupcem?! Tak se běž zatím poohlídnout po tý holce, já si to s tímhle mezitím vyřídím.“ naštval se Sasori a spokojeně si říkal, jak je geniální, že se ho tak lehce zbavil.

************************************************************************************************************

„Pozor!!!!!!!!“ zařvala Hiroki a Orochimaru se prudce zastavil a jen těsně se vyhnuli letícím kunaiím.
„Vedle.“ zaklel Deidara. „Zrovna teď mi musel dojít jíl a dokonce i kunaie.“ Potichu odběhl pryč. Hiroki s Orochimarem se za ním nehnali a běželi zase směr Saburou.

***********************************************************************************************************

Najdnou se Sasoriho ocas prodloužil a neuvěřitelnou rychlostí se řítil na Sabura. Ten v poslední chvíli uhl. Saburou udělal pár pečetí a zařval: „Ninpou, Kiteinu Shawaa“ a z úst mu vyletělo velké množství malinkých jehliček. Sasori je však všechny odrazil svým ocasem. Saburou se divil, že tak jednoduše odrazil jeho jutsu, že si nemohl rozpomenout na žádnou jinou techniku, tak jen bezmyšlenkovitě uhýbal Sasoriho střelám. Jednou to špatně vypočítal a Sasori ho třefil do ramene.
„A mám tě!“ zařval nadšeně.
„Vážně si myslíš, že mi může takový škrábnutí ublí….“ Nestačil doříct a už padal k zemi snažíc se popadnout dech…
„No jo no, to víš, můj jed je nevypočitatelný… A teď to s tebou skoncuju!“ Sasori napřáhl svůj ocas k poslednímu úderu, když v tom se nemohl pohnout.