Once upon a time 20

Once upon a time 20

díky wi-fi je tu další díl , ale krapet kratsi

Naruto seděl na břehu řeky a díval se do dálky na zapadající slunce. Nohy nechal omývat tekoucí vodou a svoje myšlenky nechal také volně plout. Za ním byl tábor. U ohně seděl Kyubbi a díval se smutně na jeho záda.
„Tohle ho zabije,“ povzdechl si.
„Cože,“ zeptal se První. „Nerozuměl jsem.“
„Že ho to zabije,“ zopakoval svá slova. „Jeho srdce ho táhne zpátky do Konohy. Chce být tam a ne jinde.“
„Pročpak,“ zeptal se pro změnu Druhý a žvýkal kus ryby.
„Není to jasné,“ odvětil Třetí a usmál se: „Je zamilovaný až po uši.“
První i Druhý se na sebe podívali, pak se podívali na Narutova záda a vrhli chtivý pohled na démona: „Ty víš kdo to je, že?“
„Ech.. no.. jaksi ..jo,“ koktal.
„Tak ven s tím,“ povzbuzoval ho Druhý celý zvědavý.
„To nejde,“ namítl Kyubbi.
„Ale no tak,“ dotíral První.
„Hyuuga Hinata,“ přerušil jejich dohadování Třetí.
Kyubbi se překvapeně na něho podíval a zeptal se: „Jak to víš?“
„Když se probouzel z bezvědomí, tak to jméno zašeptal,“ napil se z lahve Sarutobi.
„Hyuuga,“ zeptal se překvapeně Yondaime. „To míří vysoko. Hlavní nebo vedlejší větev klanu?“
„Hinata,“ pronesl. „Je to prvorozená dcera vůdce klanu.“
„Ježiši,“ zalapal po dechu První a jeho pohled sklouzl na Naruta.
„No není to tak strašné,“ uklidňoval ho Sarutobi. „Hinata klan asi vůbec nepovede, podle jejího otce je neschopná komukoliv velet, což jí dává pořád najevo. Ale podle mě je to silná dívka. K Narutovi se hodí.“
„Ale teď si myslí, že je mrtvý,“ namítl smutně První.
„No, to je krapet problém,“ souhlasil Sandaime a zavolal na Naruta: „Hej, Naruto. Měl bys jít spát. Zítra bude namáhavý den.“
„Jo už jdu,“ křikl v odpověď. Zvedl se, naposledy se podíval na slunce a zamířil ke svému místu na spaní. Uvelebil na v něm po vzoru ostatních. Jeho ruka v polospánku sevřela přívěsek a usnul.

Probudil ho až první sluneční paprsky. Otráveně si promnul oči a rozhlédl se kolem sebe. Ostatní ještě spali stejně jako Kyubbi, který oddechoval opodál. Vymotal se ze své deky a posadil se.
„Ty už jsi vzhůru,“ ozvalo se za ním.
Naruto se ohlédl. Za ním stál Čtvrtý a v rukou měl ryby.
„Hmm,“ zamručel.
„Ale no tak,“ zasmál se. „Trochu života, jsi jako tvoje matka. Ta taky nerada vstávala.“
„Moje matka,“ zeptal se překvapeně. „Ty jsi ji znal?“
„No, jak bych to,“ začervenal se Yondaime. „Ano, znal. Byla krásná. Máš z ní hodně. Skoro jako by tady stála, jsi jí hodně podobný.“
Naruto se na něho vyjeveně díval. Připadalo mu, jako kdyby ji Čtvrtý miloval. Jakoby pro něho znamenala hodně. Ale to by znamenalo, že…
„Víš, hodně jsem ji miloval,“ řekl a díval se na vycházející slunce. „Nikdo mě nedokázal tak, rozesmát jako ona.“
„Ale,“ vydechl Naruto.
Ale Namikaze Minato ho přerušil: „Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale nevěděl jsem jak.“
„Cože,“ koktal.
„Naruto,“ otočil se k němu čelem a řekl: „Já jsem tvůj otec.“
Na břehu řeky se rozhostilo ticho.
„Můj…otec,“ opakoval.
„Ano,“ potvrdil mu to ještě jednou.
„Ale proč mi to nikdy neřekli,“ zeptal se naštvaně.
„Nevím, asi si mysleli, že je to tak lepší,“ řekl Minato a odvrátil se. „Asi si mysleli, že bude lepší, když nebudeš vědět, že tě tvůj vlastní otec obětoval pro dobro vesnice.“
„Obětoval…dobro,“ zakoktal se znovu.
„Tehdy,“ vrátil se do vzpomínek na minulost. „Když jsem tě poprvé držel v náručí, byl jsi tak malinký. Měl jsem strach a zároveň jsem nemohl být šťastnější. Ale pak se tam objevil Kyubbi a zemřelo hodně ninju. Mezi nimi i tvá matka. Kdybys tam nebyl ještě ty, asi bych vesnici nechal padnout. Spal jsi tak pokojně. A já se rozhodl, že tě ochráním i za cenu svého života. Naposledy jsem tě sevřel v náručí a pak jsem do tebe zapečetil Lišku. Od Sarutobiho jsem se dozvěděl, že tě lidé ve vesnici nenáviděli. Tohle jsem nechtěl. Nevím, jestli mi to kdy odpustíš.“
Pak se Yondaime otočil a chtěl odejít, aby si to mohl Naruto přebrat. Ale….
„Počkej,“ vykřikl.
Naruto stál s hlavou sklopenou a zhluboka dýchal. Minato se k němu otočil a chtěl promluvit, ale to nestačil. Do jeho náruče se vrhl chlapec, který dlouho postrádal rodinu.
„Tati,“ plakal a znovu dokola opakoval „Tati.“
Minato čekal všechno, ale tohle ne. Z jeho očí se vyhrnuly slzy a sevřel v náručí svého syna. Nevěděli, jak dlouho tam stáli a bylo jim to jedno. Konečně se našli.
„To to trvalo,“ ozvalo se za nimi.
Oba sebou překvapeně trhli a podívali se po zdroji hlasu. Opodál seděli ostatní a celý rozesmátí se na ně dívali.
„Ech,“ zmohl se Čtvrtý.
„Že vám to ale trvalo,“ smál se Druhý.
„Myslím, že bysme je měli nechat osamotě,“ řekl Třetí a zvedl se. „Mají si toho hodně, co říct. Akatsuki se odkládá na později.“