Once upon a time 31

Once upon a time 31

tak tady je ten další díl, není nic moc, ale snad se bude líbít

„Kisame, říkám ti, neměl jsi sem chodit,“ vztekal se Itachi Uchiha, oblečený v obyčejném kimonu.
„Nežvaň,“ odsekl mu Kisame, člen Akatsuki.
„Mohli tě sledovat,“ namítl znovu.
„Dal jsem si pozor,“ ubezpečoval ho.
„Dobrá, vzdávám to,“ zašklebil se Itachi. „Ráda tě uvidí.“
„Si myslím,“ vycenil na svého partnera žraločí zuby. „Vždycky mě měla radši než tebe!“
„Nezačínej,“ varoval ho jeden z posledních členů Uchiha klanu.
„Cha cha, že se ale dáš poslední dobou tak rozčílit,“ smál se Kisame.
„A divíš se,“ nechápal jeho náladu Uchiha.
„Taky pravda,“ souhlasil. „Jde po tobě celá Akatsuki.“
„Hmm,“ zamručel, nemohl nic namítnout, byla to pravda.
„A po mě teď taky,“ zvážněl žraločák.
„Cože,“ divil se Itachi.
„No, “ ošíval se Kisame, což mu nebylo moc podobné. „Něco jsem provedl.“
„Tak vyklopíš to konečně,“ podíval se na něho Itachi krvavým pohledem.
„Ukradl jsem Ichibi no Shukaku,“ vyrazil ze sebe jedním dechem.
„Cože,“ vykřikl zděšeně Itachi. „Ty ses zbláznil. Proč jsi to udělal?“
„Já ani nevím, “ vysvětloval celý nesvůj. „Měl jsem takový sen, ve kterém ke mně přišel člověk v černé kápi a řekl mi, že mám vzít Jednoocasého a odejít z Akatsuki. A to co nejdřív.“
Itachi se nezmohl na jediné slovo, jenom se na něho díval a nevěřil vlastním uším a očím.
„Nezdálo se mi to jenom jednou,“ pokračoval. „Zdálo se mi to každou noc, od té doby kdy jsi utekl. A pokaždé to bylo stejný. Stejná postava a tak.“
„Kde ho máš,“ chtěl vědět Uchiha.
Kisame sáhl rukou dovnitř svého pláště a vytáhnul od tam kamennou nádobu. Pro obyčejného člověka nebyla ničím zvláštní, ale pro zasvěceného v ní byl zapečetěn démon písku, Ichibi no Shukaku, neboli Jednoocasý.
Itachiho byl nádobou jako uhranutý, ale přesto od ní na chvíli odtrhl zrak a zeptal se: „A co s ní máš udělat, ti ten člověk řekl taky?“
„Ne, třeba bude další sen,“ ušklíbl se Kisame a taky se díval na nádobu.
„Moc se mi to nelíbí,“ shrnul jejich debatu Itachi. „Někdo si s námi hraje.“
„Už to tak bude,“ souhlasil druhý.
Chvíli šli mlčky, každý ponořen ve své myšlenky. Oba zradili Akatsuki, každý jiným způsobem, ale přesto zradili. A zrada se trestá smrtí.
„Itachi, já,“ začal, ale nedokončil slovo, ztuhnul na místě s hlavou na východ.
„Panebože,“ vydechl zděšeně Itachi, který měl podobnou reakci. Rozběhl se směrem k východu a Kisame ho následoval.
„Je to moje chyba,“ vydechl Kisame a v jeho hlase byla znát panika.
„Jo, sledovali tě,“ křikl po něm zpátky Itachi.
„Jdou po mě,“ souhlasil, ale pak se podíval na ruku, ve které stále držel nádobu s démonem. „Itachi, co s tímhle? Nesmí to najít.“
Itachi Uchiha zpomalil a bylo na něm vidět, že se do toho nutí, nejraději by pokračoval v cestě. Podíval se po jeho partnerovi a zjistil, že se na něho ani moc nezlobí, věděl, že je jednou najdou.
Oba se zastavili a svého pohledy stočili na nádobu.
„Musíme jí schovat,“ prohlásil Kisame. „Nesmí ji najít.“
Itachi se rozhlížel kolem sebe a hledal, kam by tu prokletou nádobu mohli schovat. Jeho pohled přejížděl stromy, až uviděl díru dost velkou na skrýš. Vytrhnul nádobu Kisamemu z rukou a vhodil jí do díry ve stromě.
„Jestli to přežijeme, schováme ji líp, ale teď na to není čas,“ pronesl Itachi a už se znovu rozběhl.

Itachi Uchiha následovaný jeho partnerem Kisamem se vynořili z lesa přímo u malého domku a pohled, jaký se jim naskytl, nezapomenou do konce života.
Zahrádka byla zničená, plot povalený a zdi domku postříkané krví.
„Dlouho jsme se neviděli,“ ozval se z jejich levé strany medový hlas.
Itachi i Kisame se bleskově otočili a naskytl se jim další hrozivý pohled. Na zemi ležela žena. O tom že byla mrtvá, svědčili vytřeštěné oči a podříznuté hrdlo. Nad ním seděl na hromadě dřeva další člen Akatsuki, tentokráte Hidan s kosou v jedné a s košíkem v druhé ruce.
„Sunako,“ vydechl zděšeně Itachi a nemohl odtrnout pohled od mrtvoly.
„Hidane, ty hajzle,“ zavrčel Kisame a tasil svůj meč. „Za tohle zaplatíš.“
„Ale, ale,“ ušklíbl se Hidan. „Myslel jsem, že se budete chovat trochu víc rozumě, zvlášť když držím tohle.“
Oba bývalí členové Akatsuki přesunuli pohledy na košík a strhnuli.
„Sunako,“ vydechl znovu Itachi, jeho tělo se napjalo, připravené bránit mu na světě poslední drahou věc.
„Itachi, klid,“ snažil se ho uklidnit Kisame, ale věděl, že to stejně nepomůže.
„Správně Itachi, klid,“ usmíval se Hidan. „Přece nechceš, aby ten košík čistě náhodou pustil.“
„Co chceš,“ zavrčel Itachi.
„No to je otázka,“ zamyslel se dotazovaný. „Je toho spousta, co bych chtěl. Ale zrovna teď chci Jednoocasého. A to hned.“
„Ale já ho nemám,“ řekl Kisame.
„Ale to je pak malér,“ ušklíbl se Hidan a posunul kosu blíž ke košíku. „Pak je mi to velmi líto.“

„Naruto, na to teď nemáme čas,“ peskoval ho První.
„Přesně,“ souhlasil Sarutobi.
Ale Naruto se ani nehnul. Stál s hlavou nakloněnou na stranu a zdálo se, že něčemu naslouchá.
„Naruto,“ vyštěkl naštvaně Druhý.
Ale ten znovu neodpověděl a stále poslouchal.
„A dost, Minato udělej něco,“ otočil se První na Čtvrtého.
Oslovený přešel ke svému synovi a podíval se na jeho záda: „Naruto, co se děje?“
Až na tyto slova zareagoval, otočil se k ostatním a ti nevěřili svým očím. Narutovi normálně modré oči byli teď červené.
„Naruto,“ zeptal se opatrně Třetí. Nikdo z nich nechápal, proč se mění v démona, když jsou z nich celkem přátelé.
„Jsem v pořádku,“ ujistil je Naruto a znovu se otočil zády k nim. „Cítím a slyším dalšího démona.“
„Cože,“ podivil se První. „Tady?“
„Jo, tady,“ potvrdil mu to znovu.
„Kde,“ zeptal se Třetí.
Ale ten mu neodpověděl, místo toho se rozběhl a ostatním nezbylo nic jiného než ho následovat. A přitom se báli setkání dvou démonů.
Neběželi dlouho a Naruto se zastavil, rozhlédl se kolem a namířil si to k jednomu stromu. Zatnul pěst a vší silou udeřil do kmenu, který tento náraz nevydržel a prasknul. Všem se naskytl pohled na obyčejnou kamennou nádobu, kterou Naruto následně vytáhnul.
„V tomhle, že je démon,“ nevěřil Druhý.
„Je,“ prohlásil neochvějně Naruto. „Ta nádoba nějak pohlcuje démonovu chakru a proto vypadá jako obyčejná.“
„A víš, který,“ chtěl vědět Třetí.
„Ano.“
„No,“ naléhal Třetí.
„Už jsme se potkali,“ začal Naruto a sevřel nádobu pevněji v rukou. „Je v tom zapečetěn Gaarův démon, Shukaku.“
„Jednoocasý,“ ujišťoval se Yondaime.
„Jo,“ řekl Naruto, a chtěl ještě něco dodat, ale zarazil se. Naklonil hlavu na stranu a znovu se zaposlouchal do zvuku, který slyšel jen on.
„Už zase,“ komentoval to Druhý.
„Naruto,“ zkusil to znovu Minato.
„Musíme si pospíšit,“ vykřikl blonďatý chlapec a v jeho očích byli vidět obavy. „Akatsuki našla Itachiho.“
„Jak to víš,“ nechápal První.
„To je jedno, “ přerušil ho Třetí. „Naruto, víš kterým směrem?“
„Jo, jdeme,“ kývl souhlasně hlavou a dal se do běhu s nádobou v náručí.

Itachi věděl, že brzy umře, utržil několik menších ran, ale jedna zasáhla důležitý orgán a silně krvácela, ale dřív chtěl zabít Hidana. Loupnul pohledem po Kisamovi a viděl, že na tom taky není moc dobře. Poté stočil svůj pohled zpátky na nepřítele, který se na ně vesele zubil a nebylo na něm vidět ani jedno zranění.
Itachi spolu s Kisamem zkřížili své zbraně s Hidanem, členem Akatsuki. Bojovali už dlouho a oba utržili mnoho ran a hodně jich i zasadili. Měli pocit, že dokonce ho jednou i zabili, ale on se znovu postavil na nohy a tvářil se jakoby nic.
„Je snad nesmrtelný,“ mrmlal si pod vousy Kisame.
„Bingo,“ zasmál se Hidan.
„Ech,“ nechápal.
„Jsem nesmrtelný,“ ubezpečil ho Hidan. „A pro vaši informaci, už jste mě zabili dvakrát a já tady stále stojím. Nemáte proti mně šanci.“
Itachi se narovnal a se sharinganem v očích se podíval na Kisameho, a ten jenom kývnul hlavou na znamení souhlasu. Byli partneři už dlouho, aby věděli, co si ten druhý myslí a teď se jim to hodilo.
Vyrazili současně a zaútočili na svého společného nepřítele. Ten se jenom usmál, rozkročil se a mávnul svojí kosou. Zasáhnul Itachiho, ale ten se rozplynul v kouř.
„Klon,“ blesklo mu hlavou, ale to už u něho byl Kisame a on se musel bránit. Odhodil ho kopem dál od sebe a hledal Itachiho. Pak ho zahlédl, stál daleko od něho a k hrudi si tisknul proutěný košík.
„Jste dobří,“ nemohl říct jinak.
„Itachi,“ ozval se ztěžka Kisame. „Běž, utíkej!“
„Ale,“ protestoval Uchiha.
„Běž, já ho zaměstnám,“ trval na svém. „Je to moje chyba, že se tohle stalo. Teď běž.“
Itachi pozoroval, jak si jeho přítel stoupnul mezi něho a Hidana, aby mu vykoupil trochu času na útěk.
„Kisame,“ začal znovu.
„Běž,“ přerušil ho.

Itachi běžel lesem a hlavou se mu míhalo mnoho myšlenek. Má se vrátit a pomoct Kisamemu nebo zbaběle utéct? Jeho mysl říkala, aby se vrátil, ale srdce, o kterém si myslel, že je dávno mrtvé, mu říkalo, aby utíkal, jak nejrychleji může.
„Mám strach,“ mihlo se mu myslí. „Ale ne o sebe.“
Pak z ničeho nic strnul na místě. Cítil kolem sebe chakru, hodně chakry.
„Akatsuki,“ zvažoval. „Ne, tahle chakra jim neodpovídá. Tak kdo to je?“
Stál na místě a rozhlížel se kolem sebe. Byl unavený, zesláblý z předchozího boje a na další se necítil. Naopak cítil, jak z něho každým nádechem život uniká. Přitiskl si košík více na hruď a čekal na majitele chakry. Byl připraven bojovat nejen o svůj život.
A pak se tam zjevili. Vynořili se z lesa, jako přízraky smrti a obklopili ho. Itachi si je pozorně prohlížel. Bylo jich pět v černých pláštích s kápěmi kryjící jim obličeje a ani jeden z nich nezaútočil, jakoby věděli, že mu nezbývá moc času.
Nic se nedělo, jenom tam stáli a dívali se na něho. Znovu je přejel pohledem a přišlo mu, že ti čtyři čekají, jak se rozhodne ten, co stál přímo před ním. I jejich postoj naznačoval, že před ním stojí vůdce.
„Neublížíme ti,“ pronesl nakonec.
„Kdo jste,“ chtěl vědět Itachi.
„To nepotřebuješ vědět,“ opáčila postava v plášti, ve které byl schovaný Naruto. Dlouho se na jednoho z posledních Uchihu díval a naslouchal hlasu, který slyšel jenom on. Zvážil jeho rady a nápady, a pak se rozhodl podle svého nejlepšího mínění.
„Umíráš,“ zkonstatoval Naruto.
„Jsem si nevšiml,“ odsekl Itachi a hlavou se mu mihlo, jestli to náhodou není ta postava v černém plášti, o které mluvil Kisame.
„Pořád stejně drzý, jako každý Uchiha,“ promluvila osoba nalevo od Itachiho, Yondaime.
„Jako jeho otec,“ souhlasil další, Třetí.
„My se známe,“ nechápal Itachi.
„Dalo by se to tak říct,“ promluvil znovu čtvrtý.
„Tak dost, na tohle nemáme čas,“ přerušil je Naruto, přešel blíž k němu a řekl něco, co mu vyrazilo dech: „Běž do Skryté Listové. Vyhledej tam svého bratra, pomůže ti.“
„Tak o tom silně pochybuju,“ nesouhlasil Itachi.
„Běž do Listové,“ opakoval znovu. „Nikde jinde nejsi v bezpečí.“
„Dobrá,“ sklonil nakonec hlavu.
„Ale takhle nikam nedojdeš,“ promluvila další osoba, Druhý. Přešel k Itachimu a položil mu dlaň na hruď. Kolem ruky zazářila modrá chakra a Itachi ucítil, jak se některá jeho zranění hojí, ale ne všechna.
„Víc nedokážu,“ řekl Druhý, když skončil.
„Děkuju,“ řekl snad poprvé v životě Itachi a myslel to vážně. Druhý jenom kývnul hlavou na znamení souhlasu.
„Ještě nám řekni, který z Akatsuki tě napadl,“ chtěl vědět Yondaime.
„Hidan,“ vydechl.
„Výborně,“ zachechtal se Druhý. „Vyhrál jsem.“
„Mlč,“ utrhl se na něho bratr.
„Vy běžte, doženu vás,“ promluvil znovu Naruto. Hokagové se na něho zmateně podívali, ale poslechli ho. Rozběhli se směrem k bitvě a oba nechali za svými zády.
Naruto se ještě chvíli díval na Itachiho a pak si stáhl kápi z obličeje.
Itachi překvapeně vydechl, když před sebou uviděl stát blonďatého chlapce s modrýma očima: „Ale ty jsi přece mrtvý.“
„Dlouhý příběh,“ řekl a ušklíbl se.
„Nic nechápu,“ zakroutil hlavou Itachi.
„Možná je to tak lepší,“ pronesl Naruto a pokračoval: „Teď mě dobře poslouchej. Až se dostaneš do Listové, nikomu nesmíš říct, koho jsi viděl a potkal. Zůstane to jenom mezi námi. Rozumíš?“
„Dobrá,“ souhlasil Itachi, stejně by mu nikdo nevěřil.
„A ještě jedna věc,“ pokračoval Naruto a vytáhnul na světlo kamennou nádobu.
„Ale jak,“ nechápal Itachi.
„To je jedno,“ ucedil. „Vezmeš ji do Konohy a předáš ji Gaarovi z písku. Kdyby se tě ptali, co to je něco si vymyslíš, nikdo nesmí vědět, že je v ní démon.“
„Ale,“ namítl.
„Gaara pozná, co je v ní,“ pokračoval, jakoby ho nevyrušil. „Je to přání Jednoocaseho.“
„Dobře,“ řekl Itachi a převzal od Naruta nádobu.
„A teď už běž,“ kývnul na něho Naruto a vydal se kolem něho do lesa. „Mám tu nějaké nevyřízené účty.“
„Ještě jedna věc,“ zarazil ho Itachi. „Proč?“
Naruto se otočil zpátky k Itachimu, dlouze se na něho podíval a řekl: „Kdo ví.“