Nechtěný dárek

Tak krásné. Tak čisté. Tak nevinné. Sněhové vločky poletovaly ve vzduchu, každý měl v ruce bílou květinu. Každý smutněl. Zima a chlad se zdáli být ještě krutější, protože jejich srdce truchlila. Myslet si, že tak snadno, že tak krutě. Všude bílo a tam slzy a rudá krev.

"Tohle ti nikdy...nikdy ti to neodpustím."

Přistoupili blíže a každý položil svoji květinu. Tolik vzpomínek v jednom okamžiku a v jedné osobě. A jen jeden pohled, který bolel.

Ležela tam a byla bezbranná. Ležela tam v tom čistém a nevinném sněhu. A potom...rudá. Rudá krev. A poslední výkřik té ženy. Všechny, kdo tam byli tížilo svědomí. Nikdo ji nedokázal pomoci. Kdyby onehdy, kdyby ho zastavili...

"Odpuste mi, Tsunade - sama."

V tom se davem protlačil tmavovlasý chlapec. V ruce bílá kytka a ve tváři samolibý úsměv. Oba o krok ustoupili, ona protože byla vylekaná, on proto, aby mohl obejmout svoji milou. Jen na ni pomyslel, zdál se být jistější. Přesto, vycítil vyděšenost své kamarádky a stiskl ji ruku.

Tmavovlasý je obešel a položil k rakvi květinu. Poté se otočil a přistoupil ke svým bývalým parťákům. Ona uhla pohledem, on ještě více přitiskl dívku k sobě a upřeně se na něj podívá.

"Naruto? Sakuro? Hinato!"

"Co tady chceš? Chceš se snad...vysmívat?" procenil skrz zuby. Ona stéle nic neříkala a otočila se na svém podpatku, chtěla působit co nejklidněji, ale ruce i nohy se jí třásly a tak zakopla o vlastní nohu. Velkým rámusem spadla na zem. Všichni tři - Sasuke, Naruto, Hinata - se k ní okamžitě rozběhli. Nejdříve u ní byl Sasuke, odhrnul ji vlasy z obličeje a chtěl jí pomoci vstát. Naruto ho ale odstrčil a podepřel Sakuru. Hinatě naznačil, aby ji zkontrolovala. Sasuke zavřel oči a něco si pro sebe mumlal. Potom neočekávaně promluvil.

"Jak se ti líbí...?"

"Co tím myslíš? Okamžitě odejdi, vypadni!"

"Naruto...dárek."

"Když nám zabiješ Hokageho, tomu se říká dárek?" řekne rozhořčeně Naruto. "Jen tak zabít Hokageho..."

Polkl, ale pokračoval. "Myslel jsem, že být Hokagem je tvůj sen..."

"Co to s tím má co společného?"

Zasmál se, ale když viděl nepřátelství v očích všech, došlo mu, že na vtípky asi není čas. Prosebně se podíval na probouzející se Sakuru, ale ta okamžitě uhnula pohledem a dál si ho nevšímala.

"Teď...se přece můžeš stát Hokagem...zabil jsem ji pro tvůj sen. Abych vám vynahradil všechno, co jsem vám způsobil..."

"Sasuke... ten kdo zradil vesnici... nemůžeme být přátelé. A když teďka vím, proč jsi to udělal... nevím, nechci se jím stát."

"A ty Sakuro? Ty mi odpustíš?" ptal se natažený jako struna na její odpověď. Ta ovšem neodpovídala a tak se zoufalým hlasem zeptal na zdraví ostatních a jak se jim vede,

"Shikamaru... no teďka jsou spolu... Kakashi se má dobře... ale jo... hm..."

"A co ty? Naruto?"

"S Hinatou jsme se nedávno zasnoubili -"

"Gratuluju, moc," řekl s co největším nadšením a klouzal pohledem od Naruta k Hinatě a zase zpátky. Až jeho pohled zůstal u Sakury.

"A ty někoho máš...?" Pořád neodpovídala. To ho už rozčílilo a postavil se přímo před ní. Když znova chtěla uhnout pohledem, nedovolil jí to. Tolik emocí a citů, vzpomínek...přes to se skrz něj podívala, jakoby neexistoval. Jako na vzduch. Jako na všechny ty sněhové vločky všude okolo. Tak krásné. Tak čisté. Tak nevinné. A rudá krev a výkřik. Milovala ho... jeho návrat... radost nebo bolest? Krásný sen nebo noční můra? Nebe nebo peklo? Nakonec jen zašpitla: "Tohle ti nikdy...nikdy ti to neodpustím."