Bad day

Mladá dívka utíká zablácenou cestou. Neúprosná bouře jí brání ve viditelnosti. Utíká pryč, pryč od něčeho, co nikdy nechtěla zpatřit, něčeho, co jí změnilo život, něčeho, čemu se nemělo nic stát…
~~~
Jednoho ospalého zataženého rána probudí mladou zrzavovlásku křik malého dítěte šířící se po celém domě. Rusovláska stále oslepeně pátrá po svých pantoflích a poslepu se vydá ke vztekajícímu synáčkovi. Protře si trochu oči a pozoruje rozzlobeného malého chlapečka, který si právě začal cucat palec u nohy a všude se najednou rozlehlo temné ticho.

Svýma zářivě modrýma očíčkama pozoruje svou ospalou maminku, která nabyla vražedného výrazu. Vyndá palec z pusy a nahlas se rozesměje. Se svými špičatými žlutými vlásky vypadá jak sluníčko, které rozesměje úplně každého, takže i rozmrzelou zrzku. Dívka se rozesměje a už dokonale probuzeně vezme svého vysvátého synka do náručí.
„I ty, takhle probudit maminku, to se dělá?“poškádlí ho trošinku dívka. Chlapeček si začal krát se zářivě oranžovými vlasy a pozléze si je opět strčil do pusy a pak je s nechutí vyplivl.

Rusovláska ho opět položila zpět do postýlky a šla se obléct do svého oranžovočerného oblečku. Pročísla si párkrát vlasy a vrátila se k postýlce. Chlapeček pro změnu seděl a právě žužlal svůj polštář.
„Ty máš hlad, viď. Tak počkej, já ti udělám něco dobrého.“ Pohladila ho po hlavičce a vydala se do kuchyně. Vyndala misku a mléko. Z přípravy snídaně jí vyrušil až nepříčetný řev jejího malého synka.

Rychle doběhne zpět do pokoje. Uprostřed stojí vysoká postava s bílýma vlasama v černém plášti, který byl zdobený červenými mraky. V jedné ruce držel nepříčetného hošíka, kterému stékaly slzičky po tvářích a v druhé obrovskou kosu.
„Hidane, co tady chceš?“ zařvala na něj matka zajatého kloučka.
„To co nám patří,“odpoví s klidem.
„Okamžitě mi ho vrať, nemáš právo mi ho brát,“ zaječí rusovláska.
„Pssst, strejda Hidan se o tebe postará, neboj,“uklidňuje vetřelec svého zajatce, který neustále pláče.

Žena přemýšlí, co má udělat. Zbraně nechala v kuchyni a pořád nemá dost síly. Bezhlavě se rozběhne proti nepříteli a jen ztěží se vyhne jeho kose. Popadne synáčka a vyzkočí z okna. Přímo před domem jí zastoupí cestu další stejně oblečený člověk jako předtím v jejím domě. Její syn se konečně uklidnil a přitulil se blíž k jeho mamince.

Druhý nepřítel náhle hodil několik shurikenů. Dívka jen stěží uskočila a co nejrychleji se rozběhla lesem pryč. Těsně před ní se objevil cizinec z pokoje. Jednomu úderu se vyhla, druhý jí strefil přímo do zad a ona těžce dopadla na zem a její chlapeček kousek dál. Pomalu se k němu doplazila a ztěžka se začala zvedat. Nepřítel se lehce rozmáchnul a srazil jí zpět na zem. Vykašlala trochu krve. Pomalu se začala zvedat a témeř okamžitě lapila syna a rozběhla se pryč.

...ozvalo se pár hromů a těsně potom co zrzavovlasá kunoichi vyběhla z lesa se spustil prudký déšť a celé okolí zahalilo šero. Na nic nečeká a i přes velkou ztátu krve dál utíká.

Utíká skrze hluboké louže. Voda vystřikuje vysoko do vzduchu. Zrychlí tempo. Vodou nasáklé vlasy jí šlehají do obličeje, ale ona se nezastavila. I přes naprosté vyčerpání běžela dál do mokré temtoty. Jediné co jí drželo při životě byla její vůle, která jí nedovolila se vzdát. Utíká, a neustále k sobě víc tiskne malý uzlíček na prsou…běží dál stinnou tmou a nevnímá kapky deště, které se jí silou dopadu zarývají do těla. Na zádech se jí mísí krev s dešťovou vodou a šíří se dál po světlém oblečení.

Vyčerpáním a velkou ztrátou krve dopadne na kolena a tiskne k sobě svého synka.
„Po smrti tvého otce jsem si slíbila jen jedno, že tě za každou cenu ochráním…“odmlčí se na chvíli, „a já zklamala, zklamala jsem tvého otce i tebe, prosím odposť mi to…“oči se jí zaplnily slzami díky bolestivým vzpomínkám na klučíkova otce.

Vyčerpaně se jí zrychlí dech. V černé temnotě klečí na blátivé zemi a nechává na sebe dopadat velké kapky deště.
„Ne…“šeptne.
„Ne, nevzdám se tam rychle, on by to taky neudělal,“síla se jí vrátila do žil a ona se opět rozběhla směrem k rodné vesnici pro pomoc.

Utíká. Nevnímá bolest, kterou jí způsobují zranění ani prázdno v plících. Celá záda má i přes oranžové oblečení rudá od krve. Běží dál. Utíká. Těsně před ní se objeví opět její nepřátelé.Oba se k ní rozběhnou a chystají se ke konečnému úderu. Při zásahu se dívka rozplyne v mrak.
„Klon!“šeptne vyšší nepřítel. Oba se ohlížejí okolo sebe.
„Támhle je,“ zakřičí bělovlasí muž s kosou na zádech.

Rozběhne se a zasadí ženě plnou ránu do zad. Zhroutí se na zem. Bolestí se jí do očí nahrnou slzy a ona jen natáhne ruce ke svému synovi. Klouček usnul. Usmála se na něj. Nad ní stál jeden člen akatsuki a napřahoval se ke smrtelnému úderu.

V dešti se objevilo několik stínů. Jeden rychlostí srazil útočníka na zem. Dívce se sice zamlžil obraz, ale i tak poznala žáka jejího bývalého manžela.
„Kaka….shi,“šeptla potichu, ale dostatečně nahlas aby jí slyšel, „prosím postarej se o mého syna, pro….- sím,“

Černá silueta se k ní přiblížila.
„Ale co to říkáte, dyť se uzdravíte, určitě.“ řekne.
„Ne, tohle by nevy-……léči-la ani Tsu…..na…de, prosím po…sta...rej se o Na-rut…a,“řekla naposledy pohladila jejího synka a pak její ruka dopadla na zem…