Budoucnost klanu Hyuuga III

Budoucnost klanu Hyuuga III

Ale Hinato! Nemáme důvod se na tebe zlobit, že?! Probodla modrovláska nazlobeným pohledem svého manžela.
„Když já, já jsem tak blbá mami! Mohlo mě napadnout, že něco není v pořádku, když se mě ten chlap začal vyptávat!“
„Jo to teda mohlo, ale nenapadlo že?“ pronesl si v duchu ironicky Hiashi. Nahlas to radši nevyslovil neboť se nechtěl Hinaty dotknout a o další hádku se svou ženou nestál. V poslední době se spolu hádali skoro pořád a on ani pořádně nevěděl proč.
„No nic Hinato, je pozdě, už by jsme měli asi jít. Sestřička nám říkala, že tě za dva dny pustí domů.“
Hinata se usmála. „To jsem ráda! To alespoň stihnu před zkouškama s klukama pořádně trénovat.“
„Zkouškama?“ zatvářil se nechápavě Hiashi.
„Tvá dcera se přece zúčastňuje zkoušky Chuuninů.“
„Zbláznila ses!“ rozkřičel se. „Jak jsi takovou blbost mohla vůbec udělat Hinato?! Vždyť tě tam zabijou! I Neji rok počkal!“
„Ale tati!“ vypískla zoufale Hinata.
„Hiashi, tvá dcera ale Neji není!“ začala ji bránit matka.
„Ne to opravdu není!“ špitl ironicky, přesto to obě slyšely.
„Tak dost Hiashi! Promiň Hinato, ale opravdu už musíme jít. Musím si s tvým otcem něco vyřídit!“
Dveře zaklaply, ale Hinata ještě chvíli slyšela otcův rozzuřený hlas. Po tvářích se jí začaly koulet slzy. „Co je špatně tentokrát?!“ řekla si pro sebe. Podívala se z okna, venku už byla skoro tma.
„Asi byste měla jít spát slečno, aby jste měla dost sil.“ ozval se jemný hlásek.
„Cože?“ trhla sebou. U dveří stála zdravotní sestra.
„Ano, jistě. Už zhasnu.“ zapískala Hin, protože se příšerně lekla. Ta ženská nebyla vůbec slyšet. Skoro jako ninja. Sestřička jí tedy popřála dobrou noc a zavřela dveře.

---Mezi tím za sedmero horami (tj. hodně, hodně daleko)---
„Sakra! Někde to tady přece musí být!“ brblal si pro sebe Kisame a plazil se po čtyřech v trávě.
„Smiř se s tím ztratil jsi ho!“ utrousil bez zájmu Itachi.
„Ehm, ty chytrej proč mi taky nepomůžeš?!“
„Protože vím, že to nemá cenu. Je skoro tma a já bez brejlí nevidím pomalu nic.“
„Sakra, sakra, sakra! Kde jsem ho jen nechal?“
„Co já vím.“ znuděně zívl Itachi.
„Tvoje ochota je opravdu zarážející!“
„Bože! Tak mysli! Kde jsi mohl ten prsten nechat?“ zívla Itachi.
„Já nevím, byl jsem u mámy, ve striptýz baru,… …no a potom v Konoze! Sakra! Tam jsem ho nechal!“ zařval vítězoslavně Kisame.
„A na to jsi přišel jak?“ zeptal se Itachi ještě znuděněji.
„No když jsme odcházeli od té holky zdálo se mi, že něco cinklo!“
„Tak to máme opravdu štěstí, protože jestli ho má ona tak mám šanci zlikvidovat další klan!“ prohodil ironicky.
Když si všiml Kisameho nechápavého výrazu spustil: „No ta holka se jmenuje Hin-“
„Dobrej večír přeju!“ přerušil jeho výklad blonďatý mladík, který se vynořil odkudsi z lesa.
„Pein říkal že s tím prstenem máte počkat až po invazi.“ nepřítomně oznámil a posadil se do trávy vedle Itachiho.
„Jak k čertu ví, že ho nemám?“ zeptal se zmateně Kisame a podrbal se na hlavě.
„A o jaké invazi to vlastně mluvíš Deidaro?“ zeptal se ještě zmateněji Itachi.
„No Orochimaru chce zaútočit na Konohu.“ Ozvalo se jim za zády a z lesa vyšel další muž.
„Sasori! Jak to, že se vždycky dozvím všechno jako poslední?“ brblal nespokojeně Itachi…