MISS KONOHA 2008 - část 012

Ještě stále tu máme vlahý večer. Hinata s Noriko se chlámou na hlavní třídě, Neji možná právě v této chvíli vraždí Gaaru u kašny, Tsunade v tělocvičně provádí svůj hříšný tanec a my se podíváme, co dělají kunoichi před radnicí...

Kunoichi ve skleslé náladě opustily radnici poté, co je Tsunade tak necitelně seřvala. Chytly takovou depku, že si ani nevšimly, že Noriko a Hinata někam zmizely. Ino sebou švihla na trávník a zamyšleně zírala na šeřící se nebe (nejspíš to pochytila od týmového parťáka). Tenten si kecla na chodník a jala se čmárat kunaiem do prachu nákres trajektorie, po jejímž zdolání skončila na té Kakashiho židli. Kin a Sakura se ještě malinko požďuchovaly za rohem, dokud je závan Temarina vějíře nepřesunul na trávník vedle Ino. Vzápětí si k nim Temča přisedla a na rovinu se jich zeptala: „Holky, co kdybysme se přestaly hádat? Stejně nám nijak nepomůže, když se budeme rvát a dovedete si představit Miss s monoklem, zlomeným nosem anebo natrženým uchem?“
Ino se zahihňala, opřela se o loket a pohlédla Temari zpříma do očí: „Jo, Miss monokl, to už by se mohl přihlásit i tvůj brácha, ne?“
Temča se však touhle jízlivou poznámkou nenechala vyvést z konceptu. Zeširoka se uculila, zaklonila hlavu, až jí naskočila husí kůže z toho, jak se jedním ze čtyř culíků polechtala na zádech a pravila: „Gaara nemá monokly, to jsou tekuté oční linky. Ale nedivím se, že někdo, kdo se vůbec nemaluje, to nepozná.“
A málem už by zas byly v sobě, kdyby kolem nich neprosvištěl kunai a nezabodl se do nejbližšího stromu. Děvčata otočila hlavy a spatřila, jak k nim kráčí Tenten s vítězoslavným úsměvem na rtech.
„Mám to,“ řekla, když páčila kunai ze stromu. „Napřed jsem se pokusila praštit Sakuru do ramene, ale uklouzlo mi to a moje pravačka zasáhla Ino do hlavy. Uhýbala jsem právě jejímu úderu z leva, když mě ta Noriko popadla za culík, smýkla mnou přes stůl, a pak jsem proletěla Ibiki senseiovi nad hlavou. No a skončilo to na tý židli...“
Ostatním holkám byla ta její příhoda úplně šumák, ale aspoň jim to krátké osvětlení problému se židlí zabránilo v další rvačce. Temari vzdychla a s úšklebkem, který zaručeně odkoukala od svého mladšího brášky zahlásila: „Tenten, se svým vysokým IQ jsi i beze zbraně nebezpečná...“
Ale Tenten ji neposlouchala, protože se soustředeně vyplazeným jazykem škubala kunaiem hluboko zarytým v kůře stromu. Sakura z ničeho nic vstala a natáhla ruku k Ino.
„Víš co, Ino prasečino? Pojďme se usmířit.“
Ino se posadila, přijala nabízenou ruku a na oplátku odvětila: „Máš pravdu, ty moje vysoké čelo. Co jsme si, to jsme si, vše je odpuštěno. Pojďte holky, dáme si večeři v Ichiraku, zvu vás.“
A tak se sebraly a šly. Odtáhly dokonce i vzpouzející se Tenten, která ječela, že chce svůj kunai a přestala teprve, když jí Kin slíbila, že ho ráno půjdou spolu vytáhnout...

Druhého dne časně zrána, kdy ulice Konohy ještě zely prázdnotou a vlahý větřík jen pomalu rozfoukával ospalý opar nad vesnicí...

Nasupený Neji s odhodlaným výrazem ve tváři kráčel po hlavní třídě. Vztekle zatínal pěstičky a do rytmu svých kroků si v duchu opakoval: „Žádnej osud není, žádnej osud... A pokud je, tak se dá změnit, všecho se dá změnit...“ Pak stáhl obličej do bolestně zoufalé grimasy...
„Ne! Osud je předurčen a Missák odosuzen k neúspěchu! Ach jo, teď by se mi hodil Naruto a jeho optimismus... Kde vězí, když ho člověk potřebuje?“ Proud myšlenek se znovu přetrhl a Neji zůstal stát uprostřed ulice.
„Hej, to jsem si vážně pomyslel? Pane na nebi... Ten Naruto je ale... No tak dobře, znova – žádnej osud není, žádnej osud není...“
A za těchto úvah došel až před radnici, kde se na malý okamžik zarazil. Chvíli si váhavě cucal pramínek vlasů, nakonec se však odhodlal a vešel dovnitř.

Ve stejné chvíli Ebisu s Irukou mířili na snídani do Ichiraku ramen. Ebisu měl takovej hlad, že si ani nevzal šátek a jeho účes a la vrabčí hnízdo vypadal naprosto skvostně. Iruka si co chvíli protíral oči, plížíc se jako tělo bez duše, slepě mžoural na cestu před sebou a zíval na celé kolo.
A pak se jako na povel začala otevírat všechna okna. Okenice zavrzaly jako soubor opilých houslistů, v odpověď se ozvala fanfára klaksonu pekařského auta. Zaznělo několik teskných motivů vyjících psů, břeskná melodie zvonků nade dveřmi právě otevíraných obchodů, humoreska smíchu dětí sprintujících do školy... Celá Konoha se rozezvučela symfonií vítající nový den... Malebné téma však bylo neurvale přerušeno kakofonií zvuků nesoucích se z Ichiraku. V tom okamžiku byli naši dva ospalci dokonale probuzeni a přidali do kroku, aby zjistili původce oné uši drásající kantáty.
Ayame lítala po lokále jak urvanej vagón. Střídavě brala do ruky smeták, vysvač, mop, kýbl, hadr nebo prachovku, rozťapávaje po podlaze neidentifikovatelné kousky potravin. Náhle uklouzla po něčem, co možná kdysi bylo kouskem lososa a natáhla se do kaluže sojové omáčky. Nepřejte si slyšet vodopád nadávek, jež se spustil z jejích nevinných a sladkých úst. Za některá slova by se zastyděl i leckterý dlaždič. Teuchi vyběhl z kuchyně, od hlavy až k patě pokrytý moukou a zařval na svou dceru: „Co děláš?! To ti nestačil ten kravál večer? Ještě teď mi z toho hučí v hlavě! No a jaktože to ještě nemáš uklizený, za chvíli jsou tu první zákazníci a ty se s tím loudáš jak zpomalenej film!“
Vtom zpozoroval střapaté vlasy Ebisu, vykukující za rohem restaurace. Významně si odkašlal, utřel si ruce do zástěry a formálním hlasem pronesl: „Vítejte, pánové, čímpak mohu posloužit?“
Páni učitelé obezřetně prokličkovali bincem na podlaze a usadili se k pultu. Iruka si nejmíň po sto padesáté zívl a následně se otázal: „Co se tady vlastně stalo? Vypadá to tu jak po výbuchu.“
Teuchi se smutně pousmál, padl na stoličku vedle Ebisu, rozpačitě se poškrábal pod čepicí a začal vyprávět.

„Včera večer jsme tu měli šrumec jako obvykle. U baru vysedávali štamgasti - starej Akimichi a Nara, u ostatních stolů večeřely slušný rodinky s uřvanýma dětma, prostě klasika... Do doby, než se zjevily ony!
Ze začátku to vypadalo docela nevinně, usadily se k poslednímu volnýmu stolečku támhle v rohu, objednaly si pětkrát Miso a bavily se jako normální parta kamarádek. Jenže pak ta růžovovlasá zařvala TY PRASE a vylila svoje nudle na hlavu blondýně ve fialových hadrech. Černovláska sedící vedle ní se mohla smíchy potrhat, načež jí blondýna vymáchala nos v její misce. Bruneta se dvěma drdolama se je snažila usmířit, jenže černovláska pronesla něco o kunai ve stromě, což jsem nepochopil, ale brunetu to očividně vytočilo. Praštila černovlásku vějířem, tím naštvala jeho majitelku, bloncku se čtyřma divnýma culíkama, která ji shodila ze židle.
Pak jsem se musel schovat pod pult, jelikož mi kolem hlavy prosvištělo pár shurikenů. Chvíli se ozývaly jenom výkřiky, praskání dřeva a řinčení skla. Když se všechno uklidnilo a já se odvážil vykouknout, zbyla mi z lokálu kůlnička na dříví. Ty malý šmejdky byly v prachu, stejně tak ostatní zákazníci. Všichni zdrhli bez placení a my celou noc uklízeli ten svinčík... Ať si mě ty mrňavý potvory nepřejou! Jestli je potkám, vlastnoručně je zaškrtím!“

Sandaime Hokage seděl za stolem ve své kanceláři a listoval štosem papírů. Otáčel jednu stránku za druhou a zoufale se šklebil na písmenka, která se mu rozmazávala před očima. Vzdychl, odložil dokumenty stranou a unaveně si promnul spánky. Nemůžu se soutředit, pomyslel si a pomalu vstal. Hlavou mu vířily myšlenky na blížící se začátek Miss Shinobi, už třetí den nebyl schopný pracovat. Celý se třásl na promenádu v plavkách a těšil se na pochvalné reakce vesničanů. Ach, jak mu budou poklepávat na rameno za ten jeho geniální nápad, jak budou chválit krepovou výzdobu tělocvičny. Zapomenou na zpackaného Silvestra a možná že mu po smrti složí oslavnou píseň...
Z rozjímání ho náhle vytrhnul Neji, který bez zaklepání vtrhl do kanceláře s řevem: „Nevěřím na osud!“
Třetí se překvapeně otočil a vyhrkl: „CO?!“
Neji nechápavě zamrkal, a pak si s hrůzou uvědomil, že tu svoji mantru musel říct nahlas. Několikrát naprázdno polkl, než ze sebe vykoktal: „A-ale n-nic, Hokage-sama. Přišel jsem se vás zeptat na něco ohledně Miss...“ Sarutobi se pomalu došoural zpátky ke svému křeslu, kde se usadil a s ohromně důležitým formálním výrazem Nejiho pobídl: „Tak se ptej.“
„Noooo,“ protáhl Neji, natáčejíc pramínek vlasů na ukazováček. „Jak už se vám určitě doneslo, organizujem s klukama Missáka. Tak jsem se chtěl nějak rozumně domluvit ohledně zahájení a tak,“ dokončil svůj proslov a ihned si zmíněné vlásky strčil do pusy. Dělal to tak vždycky, když byl nervózní a upřímně doufal, že Hokage o jeho zlozvyku neví. Sandaime opravdu nevypadal, že by jeho nervozitu odhalil. Zadumaně koukal na desku stolu, po chvíli zvedl oči, podal si dýmku a zeširoka se usmál.
„Bravo, chlapče!“ řekl, když cvaknul zapalovačem. Dvakrát slastně potáhl, vyfoukl voňavý vanilkový kouř a pokračoval: „Jen tak dál, jsem rád, že jsem tě inspiroval. Máš mou plnou podporu, kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct. Začínáme zítra odpoledne, tak co kdyby tvůj Missák odstartoval pozítří ráno? Pak budou obě soutěže probíhat současně, ale nestane se nám, že bychom se potýkali s nedostatkem publika.“
Neji vytřeštil fialová očka, až je měl skoro přes celý obličej. Nečekal, že to půjde takhle hladce. Způsobně se uklonil, zamumlal „Arigatou“ a vydal se ke dveřím. Před radnicí se zhluboka nadechl čerstvého ranního vzduchu a pomyslel si, jak je dobře, že je ten starouš takový ješita. Missáka nebere jako konkurenci, nýbrž jako odezvu na jeho geniální nápad. Další Nejiho myšlenka směřovala k Narutovi. Měl pravdu, svůj osud si každý vytváří sám...

Příště – vrcholné přípravy na kašně a zahájení Miss Shinobi 2008!!!