愛 - ep.00 - prolog - Sen

Stála jsem tam, zase na stejném místě. V té tmavé chodbě. Podivně povědomé a přesto neznámé. Slyšela jsem znovu jeho hlas. Jeho smích. Strašlivý smích, který mi naháněl hrůzu. Znovu jsem pocítila ten vztek. Vztek na něj, za to, že mě změnil. Že mě tak moc změnil, udělal ze mě někoho naprosto jiného. Vztek za to, že mi vzal šanci normálně a šťastně žít. Zabil mi rodiče i bratra. Vyvraždil celý můj klan. Já tenkrát byla miminko. Malé, bezbranné děcko, neschopné se jakkoliv bránit jeho zvůli. A on ze mě vytvořil tohle. Udělal ze mě to, čím jsem. Nikdo se se mnou nebaví, nikdo se toho neodváží, protože jsem jiná. Jsem výsledkem jeho pokusu... pokusu o vytvoření nové kekkei genkai. Jak moc se asi musel snažit, aby něco takového stvořil? Jak moc se asi modlil v úspěch...? A povedlo se mu to! Midorigan... silnější než jakákoliv jiná pokrevní vlastnost...vždyť je taky umělá... Midorigan, ten dar i prokletí, které do mě vložil, ve snaze ze mě udělat svou loutku, tak mocnou, jak jen to jde. Ale já nechtěla být nějakým nástrojem jeho vůle. Utekla jsem. Pryč, daleko od toho hada. Ale ve snech... ve snech se vracím zpět. Sem. Tady mě vytvořil. Tady změnil podstatu mého bytí. A já si slíbila, že ho zničím. On mi zničil život, tak za to zaplatí...
Zase jsem běžela tou chodbou. Tou dlouhou, temnou chodbou, v níž se moje kroky rozléhaly. Bylo to pokaždé stejné. Stejný sen. Běžím za ním... ale i tak... Nikdy jsem ho znovu neviděla... protože tenhle sen končí vždy stejně. Zamčené dveře, za nimi jeho smích...

Probudila jsem se, zmatená a roztřesená vsztekem, smíšeným s obavami. Jako vždy. Na nebi už se začínalo objevovat slunce. Je čas vyrazit... stanu se ninjou... a jednou, až budu dost silná...
"Orochimaru, jednou tě zabiju..."

Ke Konohagakure no Sato se blížila dívčí postava. Doufala, že zde najde nový domov a sílu potřebnou k tomu, aby pomstila svou rodinu, vesnici...aby zničila toho, kdo mohl za její neštěstí.