Kitsune úvod 002

„Dnes v noci určitě zaútočí, ani Liškodlak je nedokáže udržet dlouho jednotné.“ řekl do ticha Yondaime.

„Rozneste tuto informaci po celé Listové, aby mohli odejít všichni civilisté kteří chtějí, a oznamte všem bojeschopným jednotkám že vyhlašujeme nejvyšší pohotovost.“ dodal ke svému předchozímu příspěvku Yondaime.
„Tímto bychom měli rovnou vyřešenou otázku, co dál s vlkodlaky.“ prohodil Sandaime ironicky směrem k radě. Během pár hodin se roznesla zpráva o přípravách na obranu po celé vesnici a z jejích bran utíkal průvod těch, kteří již byli unaveni věčným bojem. Byly vysláni poslové do všech okolních vesnic s žádostí o podporu a příjmem uprchlíků, ale pouze pár vesnic s nimiž měla Listová smlouvy byly ochotny poskytnout podporu pro tento zoufalý boj. Během dne probíhaly přípravy na následující střet, byly zbudovány pasti hromadného ničení, které zároveň měli pomocí ohně osvětlit bojiště. Skupina zvědů vyslaná Sandaimem pozorovala nepřátelské ležení a po cestě zpět kladla výbušné lístky.
„Ten mrtvý měl pravdu je tam doopravdy něco přes pět tisíc vlkodlaků, ale nikde jsme neviděli Liškodlaka.“ Hlásil jeden ze zvědů kteří se právě vrátili. Mnohem později toho dne dorazily posily, v podobě pěti set písečných shinobi a čtyř set oblačných. Jejich velitelé se chvilku radily s Hokagem a poté se pustily do sestavování svých vlastních pastí. Yondaime měl během dne tolik práce že se domů, kam chtěl jít už po schůzi, dostal až pozdě v odpoledni. Ve skrytu duše doufal že jeho žena poslechne vzkaz co ji poslal při první příležitosti, kdy měl k ruce volného člověka.
Když přišel domů byl velmi zklamán.
„Lásko přece jsem ti posílal vzkaz že máš odejít, dnes v noci to bude hodně tvrdé a já nechci aby se tobě nebo dítěti něco stalo.“ prohodil už ve dveřích, jakmile ucítil vůni večeře.
„Jako by jsi nevěděl že bych zůstala s tebou i kdyby měli přijít armády celého světa.“ odpověděla mu s úsměvem jeho osm měsíců těhotná žena a počkala až přijde do kuchyně.
„Já vím, ale stejně jsem doufal že by jsi mě mohla alespoň jednou poslechnout.“ a tváři se naoko ublíženě. Pozorovala jeho obličej zatímco mu nandávala jídlo.
„No tak netvař se tak hrozně vážně, máme skvělé vyhlídky na výhru, se všemi těmi pastmi všude okolo bych se divila kdyby se vůbec dostaly až k hradbám.“ snažila se ho utěšit. Zatímco jedl přisedla si k němu a opakovala si s ním známé slabiny všech nočních tvorů. Naštěstí proti většině z nich platilo stříbro, které se těží přímo pod monumentem Hokagů. Když dojedl přesunuly se do obýváku, začaly probírat různé možnosti obrany, případně poslední udržitelný bod. Všichni doufaly že se jim podaří nepřátele udržet před hradbami, kde by je obránci mohli dostat jednoho po druhém. Když už takto mluvily čtvrt hodinky, Minatovy se začaly zavírat oči, dlouho se snažil přemáhat spánek a poslouchat co mu jeho žena říká, ale dařilo se mu to čím dál méně, až nakonec usnul.
„Vstávej Miláčku, nebo přijdeš pozdě a to by jsi určitě nechtěl.“ vzbudila ho Kushina.
„Sakra já spal, jak dlouho?“ neodpověděl na pozdrav a místo toho vyletěl z postele jak Apollo 13 na měsíc, ale nedoletěl ostatně ta nejmenovaná raketa taky ne, ve vzduchu ho něco srazilo na zem.
„Za prvé takhle mě neděs málem jsem tě zabila a za druhé spíš teprve druhou hodinu takže máš ještě další tři na práci.“ odpověděla zatímco si masírovala naražený loket.
„Vždycky jsi měla sklony přehánět, touhle ranou by jsi mě nezabila ani kdyby jsi měla na loktech bodce.“ zasmál se a sledoval jak jeho žena rudne vzteky. Jako vždy se v nejlepším někdo objeví a celé to zkazí a Minato už jen čekal, kdy že to bude.
„Hokage-sama už jdou, ale nevypadá to že by šla celá útočná síla.“ Vyrušil je posel.
„Čekal jsem kdy se objevíš byla to jen otázka času a ohledně nepřátel, prostě si nechávají zálohy, děláš jako by jsi neznal pověsti.“ prohodil jeho směrem Hokage a šinul si to pro vyzbroj.
„Co mě zaráží proč útočí za světla, měli by teď být v útlumu a já jen doufám že je to pravda.“ zašeptala mu jeho žena a podávala mu balíček první pomoci.

V dáli byly slyšet výbuchy nastražených pastí, blízko byla smrt a brousila si kosu.
„Dnes byl krásný den. Všimly jste si toho vůbec?“ zeptal se jeden z obránců a zkoušel při tom napnutí tětivy jeho luku. Odpovědí mu bylo přikyvování, protože nikdo neměl dost odvahy aby v tuto chvíli slyšel svůj hlas.
„Byl nádherný den a bude ještě krásnější noc,“ přicházel k nim po hradbách Sandaime „Navíc nemají ani přesilu je to jeden na jednoho a to není špatná bilance na to že ještě nespustili pasti.“
„Víte co mě ale velmi trápí?“ zeptal se jich Sandaime. Dostal odpověď přesně takovou jakou čekal, zápornou.
„Dnes je úplněk a to pro nás není dobré, takže se je snažte vyřídit než vyjde měsíc.“ Dodal ještě a vydal se dál okolo hradeb. Obránci čekali.

„UŽ JDOU.“ ozývalo se v délce čtvrt kilometru z východního úseku hradeb. A doopravdy šli. Bylo jich moc a na tu pochodující masu chlupatých těl, vlnících se ve stejném rytmu jejich kývavé chůze, byl strašlivý pohled. Jejich chůze však byla děsivě tichá, kdyby z mnoha míst lesa nelétaly kusy těchto netvorů a neozývaly se výbuchy, nikdo by ani neřekl že těmi místy prochází armáda.
„Sakra proč zastavují?“ volal někdo do absolutního ticha před bouří.
„Nevím, třeba mají pauzu na čaj.“ odpověděl mu jiný. Začalo „pršet“. Vlkodlaci jako na povel zvedly hlavy a k obloze se neslo vytí více než čtyř tisíc hrdel.
„AAA nic neslyším.“ ozval se vtipálek, ale tentokrát už mu to nešlo tak bezstarostným hlasem. První linie vlkodlaků se rozeběhla v naprosto neuspořádané formaci, když byly na dostatečné vzdálenosti a luky měli dostatečný účinek vzlétla z řad obránců první salva.
Většina z vystřelených šípů trefila a někteří vlkodlaci vypadaly jako drahé, stříbrné, pohybující se jehelníčky. První vlna doběhla k místu kde měli pasti píseční shinobi., všude po délce dvěstěpadesáti metrů vystřelila ze země zeď z písku opatřená hroty. V této rychlosti jen velmi málo vlkodlaků dokázalo reagovat dostatečně rychle a uhnout, nebo zastavit, píseční shinobi naneštěstí nedokázaly tyto stěny udržet dlouho. Písku se znovu zmocnila gravitace a s ním na zem padala i mrtvá těla vlkodlaků. Zbytek marně pobíhal pod hradbami než k nim přiletěla smrt ve formě štíhlé , stříbrné a se zpětnými háčky. Po rozmetání první linie útočníků se ozvaly jásavé výkřiky vycházející z řad lékařských specialistů. Tito shinobi jako jediní stáli za hradbami vesnice, neměli proto výhled na bojiště a nemohli vědět že se proti hradbám rozběhla nepřátelská síla čítající veškerý viditelný arzenál “Lidských“ zdrojů.
„Vidíte ty malé kruhové mezery v jejich středu? Jsou to vlkodlaci s našimi výbušnými lístky po celém těle, vlastně jsou to samohybné bomby.“ pronesl hrobovým hlasem Inoichi Yamanako který se právě vrátil z vypůjčeného těla Káněte Lesního.
„Takže ty výbuchy co jsme viděli byli jen neopatrní sběrači? Tak to teda potěš.“ promluvil zatím mlčící Shikako Nara.
„No tak chlapci, kolik jich na sobě můžou asi tak mít? Já se klidně vsadím o Barbeque, že toho v lese nesebrali dost na to aby tyhle zdi ani očoudili.“ vložil se do hovoru Chouza Akimichi a klepnul patou do dlažbou vykládaného ochozu hradeb.
„ChaChá tak si prohrál a platíš Chlapče.“ to poslední slovo řekl Shikako hodně posměšně. „Mají toho na sobě tolik že by s tím srovnaly celý hradby.“
„Co se tady vybavujete vy tři, nevidíte že máme práci?“ zeptal se nevrle zásobovač nesoucí plnou náruč šípů.