愛 - ep.04 - Láska a pochybnosti

Nikdo mě tu nechce!
"Správně..." zase jeho hlas. Teď už i když jsem vzhůru?
"...nikdo tě tu nechce..."
Slzy se mi řinou po tvářích.
"...nikdo tě nikde nechce..."
probíhám ulicemi Konohy.
"...ale u mě máš dveře otevřené..."
nohy mě neposlouchají.
"...pojď za mnou..."
Stojím před bránou...

Rozbíhám se.
"Héj, Neko! Kam to běžíš?" křikne na mě Kotetsu.
První člověk, kterého jsem tady poznala...
"Na trénink. To snad můžu, ne?"
"No... jasně..."
Vyběhnu ven z Konohy, přímo do lesa. Vím, kam běžím. Na tu louku, kde jsem přenocovala ten den, než jsem šla do Konohy...
Teď ve dne je krásně rozkvetlá. Lehám si do té barevné kvetoucí krásy, poslouchám bzučení včel, dívám se na nebe a nechávám se konejšit vůní květin. slzy mi stále stékají po tvářích, i když pomaleji a pomaleji.
"Také sem ráda chodíš?"
Vstanu a rozhlédnu se po louce. Támhle! Někdo stojí opřený o strom. Pohlédnu do jeho podivných očí. Červených...
"Hmm..." odpovídám a chci se rozběhnout, ale co to? Nohy mi zarostly do země. A to doslova.
"Co to?"
"Klid. Neublížím ti. Jen nechci, abys mi utekla. Jako ten večer..."
"To tys mě tu noc pozoroval?"
"Ano..."
Vystupuje ze stínu. Má na sobě... tohle už jsem viděla! Černý plášť s červenými obláčky...
"Akatsuki..."
"Bystrá..."
"A co mi chceš?"
"Má milá Neko, potřebuju si něco zjistit o té tvé schopnosti..."
"Midorigan..."
"Jistě."
"A když víš, jak se jmenuju, nebylo by lepší, kdyby ses mi taky představil?"
"Jméno není důležité."
"Tak aspoň odvolej to tovoje zatracený genjutsu."
"A ty mi pak utečeš. Nic takovýho..."
"Tajemnej, co?"
"Překrásná..."
Přibližuje se ke mě. Jeho rudé oči se vpíjejí do mých. To je... může to být... Sharingan?
"Mám to ale štěstí... vidět Sharingan naživo... to se hned tak někomu nepodaří..."
Usměje se. Je pohlednější než jeho bratr, napadne mě.
"Takže ty jsi Itachi Uchiha, co?"
"Říkal jsem, že na jménu nezáleží..."
"Vracíš se zpátky, blíž k tvému domovu..."
"Mlč..."
Ignoruju jeho žádost.
"Tobě se stýská, že ano? Je ti líto, cos udělal?"
"Mlč, řekl jsem.."
"Nejdřív odvolej to genjutsu."
"Ani mě nehne. Mám lepší způsob, jak tě umlčet, má malá Neko..."
A pak mě ten podivnej Itachi prostě políbil. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"Pust mě! Nech mě!"
"Neříkej, že se ti to nelíbilo?"
Líbilo, a jak, pomyslim si. Ale ty jsi hledanej ninja. To ti určitě něco takovýho přiznám..
"Ne, ani ne. A navíc..." tak, teď si pěkně rejpnu.
"máš hrozně divný čárky. Ne jako Sasuke... ten je mnohem hezčí.."
Sasuke je hnusnej, fuj!(říkám úplně něco jinýho než si myslim..)
"Tohles nemusela. Nic jsem ti neudělal..."
Itachi se odtáhe a odchází směrem do lesa. A jaksi zapomene odvolat to genjutsu.
"Hele, počkej!" volám za ním,
"a co já? To mě tu takhle necháš napořád?"
"Měl bych?" v jeho hlase je slyšet bolest. Očividně jsem mu dost ublížila.
"Tak promiň. Nakonec, nejsi zas tak ošklivej... a ty čárky..."
už je zase u mě. Je silnej, napadne mě,
" a ty čárky ti vlastně docela sluší..."
Teď už odvolá genjutsu bez řečí.
"Přijď sem zítra zase, jestli chceš. Ve čtyři odpoledne, ju? Tak se zatím měj." rozloučí se a zmizí.
Odcházím zpátky do Konohy. Alespoň mi ho vyhnal z hlavy, napadne mě.
Ještě se zajdu zeptat, kdy Nejiho pustí. A... o Itachim radši nikomu neřeknu...

Ten den večer, Konoha, před nemocnicí

"Ahoj Neko!" uslyším známý hlas. Otočím se za ním.
"Jé, ahoj Ino!"
"Tak kdy ho pustí?"
"Eh... zítra..."
"Super, tak už nemusím dovnitř."
"Co jinak?"
"Vidělas dneska Sakuru? Jako by jí uletěly včely, či co.."
"To neviděla, škoda."
"Mám o ní pár drbíků, chceš je slyšet?"
"No jasně, ale spíš bych ještě něco snědla.."
"Hmm, tak zajdem do Ichiraku ramen, ne?"
"No, tak dobře, když to říkáš ty..."

kolem půlnoci, u Neko doma, Konoha

Už zase nemůžu spát. Kdo by taky spal, když mu furt leze nějakej otrava do mozku? Zase se posadím na okno. Nedávám pozor, pouze přemýšlím. Proto mě vyleká, když spatřím osobu, která se blíží mým směrem. Rozeznávám postavu černovlasého chlapce.
Skočí mi do okna se slovy: "Prosimtě, schovej mě. Honí mě, že jsem mu utek..." a cpe se mi pod postel.
"No jasně..." Sedím dál na okně. Zanedlouho přibíhá další postava. Zamrznu. Je to on...
..."Kde je ten hajzlík!" zařve, pak taky zamrzne.
"Neko?"
"Vy... VYPADNĚTE Z MÝHO DOMU!!!" křiknu na něj a odmrštim ho velkou silou. Zarazí se o strom.
"Opravdu jsi silnější..."
Zase ta zelená chakra. V lepší čas přijít nemohla! Teď potřebuju víc síly...
"...a krásnější..."
"Midorigan!" zařvu a aktivuju kekkei genkai, jenž vytvořil ten, který sedí na stromě přede mnou.
"Přece bys na mě neútočila... jen mi vydej Sasukeho..."
"Sasukeho?" Takže ten kluk, kterej se mi schoval pod postel je Sasuke?
"Neřikej mi, že ho neschováváš. Pokud se nepletu, byl ti sympatický, když přišel. "
"Jo a den potom jsem utekla. A dobře jsem udělala."
"Tvé tvrzení ti vyvracet nebudu, ale vzpomeň si.."
Větu nedořekl, jelikož vyrazim maniakální rychlostí, popadnu ho a odhodim takovou silou, že přeletí až k jeho pitomýmu sídlu.
"Pá pá, Orochimaru!" zamávám a zelená chakra zase zmizí.

"Sasuke, vylez!" zaťukám na postel.
Zpod ní se vyhrabe někdo, kdo jen vzdáleně připomíná toho ošklivýho kluka. Je tolik podobný svému bratrovi, kterého jsem dneska potkala na louce. Teda, až na ty sexy čárky...

V Sasukeho mysli: Teda, já sem uteču za Sakurou a skončim u takovýhle kočky! Hmm... pohled mi spočine na jejích očích. Je to možný? To je ta nanicovatá...Neko? Že z ní ale vyrost kus... dal bych si říct...

"Neko?" Sasuke na mě promluví.
"Ty si na mě vzpomínáš? Já bych tě nepoznala, kdyby Orochimaru neřek tvoje jméno."
"Změnila ses..."
přibližuje se ke mě. Z jeho dechu cítím nádech alkoholu. takže není zas tak úplně při smyslech...
"Zato ty seš pořád stejně hnusnej!"
"Teď lžeš..."
Kruci! Má snad v sobě zakódovanej detektor lži?
"A proč myslíš?"
"Tvoje oči mi říkají něco jiného..."
"Tolik se podobáš svému bra... ehm... no..."
"Komu že?" Jak mu tohle mám vymazat z hlavy?! Já kráva zas nedržim hubu.
"Ale nikomu..."
"Řeklas že..."
V tu chvíli mě napadne spásná myšlenka, jak se z tohohle vykroutit. Beze slova ho políbím.
Nevzdoruje, ba naopak. Spíš to vypadá, že... zasloužila jsem si to. Nemám bejt blbá!
"hej, hej... tak tohle snad stačí, ne?"
"Hmm..."
Nebere to nějak moc na vědomí, sápe se po mě. Je fakt hnusnej... úchylák... ani nevím jak, jsem najednou ve spodním prádle.
"Tak dost!" zařvu a vystřelím ho stejným směrem, co letěl Orochimaru.
Tak to bylo o fous.

Ráno, u Neko doma, Konoha

Někdo zaklepal na dveře. Jdu samozřejmě hned otevřít, jenže si neuvědomím, že jsem jenom ve spodním prádle.
"Ahoj Neko..." Neji pozraví, nato vytřeští oči a zrudne.
"Tys asi čekala někoho jinýho, co?"
"Cože?" Najednou si uvědomim, že jsem vlastně ve spodním prádle.
"Ne... jenom jsem se zrovna oblíkala...víš..."
"Neko, to mi snad děláš schválně!"
"Co, jak jako schválně?"
"Nic nechápeš, co?"
Aniž bych si to uvědomila, stojim opřená o zeď vedle mojí postele.
"Neko..." zašeptá Neji chraplavým hlasem.
Srdce mi málem vyskočí z hrudníku, jak divoce bije.
A pak, pak mě políbí. Jinak, než včera Itachi. Jinak, než v noci hnusák Sasuke. Tak nějak... hezčejc... a... hladovějc...
(domyslete si co se pak asi stane. Nechce se mi zrovna dávat varování od patnácti )

V poledne se vyhrabu z postele, kde leží Neji a pozoruje mě. Když si uvědomim, že na sobě vlastně vůbec nic nemám, rychle sáhnu po dece, popadnu oblečení a zavřu se v koupelně. Když vylezu kompletně oblečená, Neji už je taky oblečený.
"Slíbil jsem ti ten oběd, ne? Vyhrálas přece sázku!" usměje se a tak vyrazíme do nóbl rýžové restaurace.

Po obědě zase trénujeme. Ve čtvrt na pět Neji řekne:
"Tak pro dnešek konec. Opravdu se zlepšuješ."
"Neji, kolik je hodin?"
"Čtvrt na pět, proč? Stíháš snad něco?"
Itachi! Kruci!
"JO!" křiknu na něj a odbíhám směrem tamta louka.

"Už jsem myslel, že ses na mě vykašlala..." přivítá mě Itachi, když udýchaně dorazím na louku.
"Nevykašlala..."
"To jsem rád..."
A Pak? Začíná to tak nevinně... pouhým pohledem do rudých očí, polibkem... a pak ( domyslete si, zase )

Večer, Konoha, brána

Vracím se do vesnice plná pochybností. Itachi...Neji... pro koho se rozhodnout... mám v hlavě zmatek... nevím, koho z nich mám vlastně ráda?