30 + 3 NA CHATĚ, díl 001 - Cesta vlakem
Tak tedy já a Danieeru-chan jsme při našich občasných „Skype-sessions“ zjistily, že budem asi naladěný na stejnou vlnu a co vymyslíme, se vesměs setkává s pozitivním ohlasem (viz. Rapujte s námi a Vyučovací předměty na ninja akademii). Tak nás napadlo - proč nezkusit spolem vyplodit nějakou tu „uměleckou tvorbu“? Tak posuďte, jestli stojí za to v naší spolupráci pokračovat...
Jednou se hAnko a Danieeru rozhodly, že si někam vyrazí. Dohodly se, že to bude chata strýčka hAnko – ale klíče měla jenom hAnčina mamka, takže ji musely vzít s sebou. Sbalily si věci a všechny tři se vydaly na olomoucké nádraží. Ale když tam přišly, nestačily se divit, neboť se „náhodou“ setkaly se skupinou lidí, kterou by tady a teď vůbec nečekaly.
Jen co Danieeru prošla skleněnými dveřmi do nádražní haly, vypískla a chytila hAnko za ruku. hAnko pro změnu zařvala bolestí, když se jí Danieeřiny nehty zaryly hluboko pod kůži. Pak se podívala směrem, který naznačoval vyplašený pohled její kamarádky. Tam! U bufetu! No to je shromáždění, to je společnost! Skupinka se na první pohled lišila od všech ostatních cestujících, jelikož hrála všemi barvami. Dominovaly jí vysoké postavy v černých pláštích s rudými mraky, mezi kterými postávaly hloučky menších lidí s vesměs divným účesem... A kolem všech se míhala rozmazaná oranžová šmouha se žlutou hlavou, vykřikující „Dattebayo!“.
„Řekni mi, že se mi to jenom zdá...,“ kníkla Danieeru stylem zmláceného psa a zadívala se na svoji kamarádku a kolegyni v jedné osobě.
„Neřeknu, já to vidím taky,“ odpověděla hAnko. Ta mladší z právě příchozích začala přemýšlet.
„Myslíš, že si tady pár lidí dalo cosplay sraz?“
hAnko zavrtěla hlavou a kdyby neměla vlasy v drdolu, Danieeru by měla pěkně rudý obličej. Taky o svém nápadu začala pochybovat, když zahlédla, jak jeden v tom černém plášti pohlavkuje dalšího, který měl pro změnu na zádech šavli či co, bílou košili s odhalenou hrudí – jako by měl co ukazovat – šedivé kalhoty a to celé doladěné fialovým provazem.
„Půjdeme za nima?“ zeptala se nevinně Danieeru a najednou jí nad hlavou naskočila svatozář a vzhled andílka doladila malinká křidélka.
hAnko se pokradmu ohlédla na mamku a když viděla, že právě vede spor ohledně skupinové slevy na jízdenku s ženskou u pokladny, na nic nečekala a táhla andílka Danieeru směrem k bufetu. Jak se tak blížily k nesourodému seskupení, zaznívaly k nim útržky podivných hovorů...
„Je to osud, ten vlak nám ujede...“
„Kam se mi zas zaběhnul Akamaru, neviděli jste ho někdo?“
„A pak Junko řekl... Ale to ti nebudu prozrazovat, na to se chystám až v dalším díle...“ povídal zrovna podivný stařík s bílými vlasy podivnému mladíkovi s... šedými vlasy. Danieeru se neubránila a propukla v hlasitý řehot. Stařík se ohlédl a zamračeně si děvčata přeměřil. hAnko zrozpačitěla a začala se škrábat pod drdolem. Najednou přišla rána a Danieeru jen zahlédla, jak se její kamarádka poroučí k zemi spolu s něčím, co podezřele připomínalo pomeranč v županu. Chvíli se v jednom klubku váleli po špinavé nádražní podlaze, ale nakonec se jim přece jen podařilo rozmotat. hAnčin účes připomínal vrabčí hnízdo, ve kterém trůnilo oranžové vajíčko s dírou uprostřed.
„Dej to sem,“ zapištěla bytůstka v županu, teda vlastně v černém plášti s rudými mraky a zakrývala si jeho cípem tvářičku.
Najednou přiběhnul další chlapík v županu – teda plášti – a stáhnul bytost z hAnko. Ta si za pomoci Danieeru vytáhla z vlasů onu oranžovou věc a vrátila ji tomu, který se představil jako Tobi. Ten druhej se představil jako Deidara a tvrdil o sobě, že je umělec, avšak Danieeru a hAnko se na něj jen pochybovačně zadívaly.
„Se sílou mládí nám ten vlak neujede, Neji!“ zapištěl kluk s účesem podle kastrolu.
„Je to osud, ty blbče,“ odsekl poněkud zženštile vypadající kluk přibližně stejného věku.
„Neujede vám nic,“ utnula spor hAnčina mamka, rozdala všem podivným lidičkám jízdenky a všichni na ni sypali slova jako „díky,... jste fakt hodná,... já ti říkal, že to není osud“ a podobně.
Nalezli do vláčku, zabrali celý jeden vagón – ten poslední, ale z něho se nesl řev až k chudáku panu strojvůdci. Vzduchem lítaly nadávky, pokřiky, vysměvačné hlášky, písek, jednou dokonce letěl i klobouk nebo pes. Danieeru, hAnko a mamka se mohly jenom krýt. Situace ve vagónu čím dál víc připomínala onu památnou scénu z Mission Impossible, kdy se Tom Cruise hnal uličkou s ukradeným kufrem. Roli Cruise v tomto případě převzal podobně oslizlý zástupce mužského pokolení, který si říkal Hidan, jinak též člen „party hic v županech“ zvané Akatsuki. Kufr nahradil kelímek instantních ramen a pronásledovatelem byl blond týpek v oranžové teplákovce.
„Vrať mi tu svačinu,“ řval bez sebe vzteky. Pak se natáhl jak dlouhý, tak široký uprostřed uličky, když mu ten v bílé halence přepásané fialovou mašlí podrazil nohu. Naruto, tak se ten blonďák jmenoval, se ohnal po zákeřném útočníkovi, ale zrovna v té chvíli vlak projížděl zatáčkou. A tak milý Naruto skončil na klíně dlouhovlasého individua s vyplazeým jazykem. Chvíli na sebe vyjeveně koukali, načež blonďáček prohlásil, že ho ta chuť na ramen úplně přešla. Děda v bílé čepici sedící na protějším sedadle se usmál a řekl: „Tak dobře, Naruto, změníme na dnešek jídelníček a místo ramen vám připravím třeba nějaké sushi.“
Najednou se za ním zhmotnila mohutná postava se žraločím obličejem a vycenila na dědu dvě řady oslnivě bílých zubů ostrých jako břitvy: „Tak to ne, Teuchi-san. To mi nemůžete udělat! Jinak budu nucen si kupovat večeři v sámošce ve městě...“
V té chvíli se do debaty zapojila hAnčina mamka.
„Smím se vás zeptat, kam že to vlastně jedete?“
„No,“ ozval se střapatý černovlasý kluk s bradkou, všemi oslovovaný Kotetsu, „do Berouna. Je tam takový kemp...“
„Aha, tak to bude problém,“ pokývala mamka hlavou. Po tomto prohlášení celý vagon utichl. Věci přestaly lítat vzduchem, mluvící psi Akamaru a Pakkun zmlkli uprostřed debaty o regeneračním krému na tlapky a týpek s culíkem, Shikamaru, vysypal svému učiteli Asumovi šachy do klína. Překvapený Asuma vyplivnul cigaretu a málem si podpálil kalhoty... hAnčina mamka pokračovala: „V Berouně jsou totiž záplavy...“
„No to snad nemyslíte vážně?!“ zapištěl blonďák v teplákovce zvaný Naruto.
„Asi myslí, když to říká, Naruto-kun,“ ozval se chytrý hlas patřící chlapíkovi s brejličkami, který si hověl vedle černovlasého individua – to individuum se prý jmenovalo Orochimaru a ten chlapík byl Kabuto.
„Já mám nápad!“ spasila všechny Danieeru. hAnko se začala obávat, co že to její kamarádka zase vymyslela.
„To jsem teda zvědavej, na co ta malá holka přišla,“ řekl nadměrně nahlas jeden velice zvláštní typan – měl okolo hlavy nějakou divnou past, a byl jak šachovnice – jedna půlka bílá, druhá černá. Kdyby hAnko naštvanou Danieeru pohotově nechytila, byly by z onoho týpka zbyly už jen lístečky a kořínky.
„Co kdyby jeli s náma?“ zeptala se nevinně Danieeru, načež jí zase naskočila svatozář a křidýlka. Ignorovala šklebícího se dvoubarevného týpka z té „party hic v županech zvané Rozbřesk“ a dál prosebným pohledem přesvědčovala hAnčinu maminku. Ta nakonec, když Danieeřin pohled podpořila i hAnko a pár dalších lidí, svolila.
Než se celá nově vzniklá parta chatařů vybatolila z vlaku, výpravčí málem usnul. Ono to chvíli trvá, když se třiatřicet lidí dere ven jedněma dveřma... Druhé totiž zkřivil žraločí muž Kisame, když se je pokoušel vypáčit svým mečem. Když ještě celá půlka lidí trčela ve voze, rozhodl se invenční šedovlasý chlapík Hatake Kakashi pro první vlakovou defenestraci a vyhodil svého psa Pakkuna oknem. Vzápětí vedle něj na nástupišti přistál Tobi vyhozený Deidarou, Izumo a Kotetsu vyexpedovaní svým kamarádem Hayate, ihned po nich Hayate vyhozený Genmou a Genma vypadnuvší sám od sebe. Když se všichni posbírali ze země, sebrali své saky paky, písek, knížky, psy a jiné propriety (například kytaru zrzavého country-boye Peina), vykročili naši výletníci směrem k chatové osadě.
Cestou necestou po kraji silnice se skupina seřadila následovně – podle hesla „největší vůl stádo vede“ se do čela průvodu vecpal Naruto, i když absolutně netušil, kam se vlastně jde. Hned za ním cupitala Danieeru a čas od času se s uzarděním otáčela na krasavce Itachiho, který kráčel za ní a jehož neposedné vlásky se vlnily v rytmu jeho kroků.
Uchihu staršího následoval Uchiha mladší, známý týpek v halence s mašlí, jménem Sasuke, spolu se svými věrnými kumpány Oroušem a Kabutem. Za nimi poskakoval Kiba s psíkem Akamaru, Tobi, Deidara a jeho kámoš Sasori, který si na provázku vedl loutku Kašpárka.
Po delší mezeře následovala věčně se pošťuchující čtveřice Izumo, Kotetsu, Genma a Hayate a kolem nich lítal Pakkun dožadující se jakékoliv pozornosti. Jeho páneček Kakashi byl totiž začten do knížky s oranžovým obalem, stejně jako hAnčina mamka a starý bělovlasý chlap, kterému Naruto říkal „Zvrhlý poustevník“. Za těmi dvěma jdoucí hAnko uvažovala, jaké je asi jeho pravé jméno a jak vypadá tajemný pan Hatake bez masky...
Podivní bratři Gaara a Kankurou se dohadovali s Nejim a Lee o síle mládí a osudu, zatímco zbytek „županů“ ve složení Kisame, Hidan, Zetsu (dvoubarevný týpek s pastí) a Kakuzu (chlap ze kterého byly vidět jen zelené oči, které vždy podivně zaplály, když pohlédly na něčí peněženku) si ucpávali uši ve snaze neslyšet Peinovu falešnou interpretaci písně „Severní vítr je krutý“.
Nejmladší člen výpravy, pětiletý skřet Konohamaru, doháněl svého černě oděného učitele Ebisu k šílenství věčnými dotazy: „Už tam budem?“. Za nimi pochodovali Asuma a Shikamaru a v klidu pokuřovali, pozorujíce mraky.
Průvod uzavíral pan kuchař Teuchi, který nadšeně popisoval „tisíc a jeden způsob úpravy ramen“ tlouštíkovi se sáčkem chipsů v ruce...
Varování - další díl může způsobit zdravotní riziko: zranění v důsledku pádu ze židle, zhoršené dýchání a podobně.
Ano, souhlasím s rizikem.
Ne, nesouhlasím s rizikem.
A sakryš... no, jsem zvědavá, jak to dopadne s druhým dílem...