Once upon a time 37

Once upon a time 37

„Sestři, proč jsi potřebovala se mnou mluvit,“ vletěl do sestřiny veterinární ordinace Kiba s Akamarem v patách.
Jeho sestra jenom zvedla hlavu a přísně se na něho podívala: „Kibo, nemůžeš zaklepat?“
„Promiň,“ zašklebil se. „Tak co jsi chtěla?“
„Chtěla bych, aby Akamaru pokryl jednu fenku,“ odvětila s klidem v hlase.
„Cože,“ nechápal Kiba.
„Ježíši, co na tom nechápeš?“
„Ale on je na tohle moc velký,“ namítal.
„Počkej a uvidíš,“ řekla a přešla ke dveřím. Otevřela a zavolala do nich: „Haruhi, mohly byste na chvíli.“
Odstoupila, ve dveřích se objevil veliký stín. A do místnosti vpochodovala fenka, přibližně stejné velikosti jako Akamaru, akorát celá hnědá. A za ní vešla do místnosti štíhlá dívka, přibližně stejně stará jako Kiba. S dlouhými hnědými vlasy a modrými oči.
„Kibo, tohle je Haruhi a tahle mladá slečna je Kara,“ pohladila fenku. „Haruhi, tohle je můj bratr Kiba a ten fešák za ním je Akamaru.“
„Ahoj,“ pozdravila Haruhi. Kiba jenom překvapeně zíral na psa. Nikdy takového velikého jako je Akamaru neviděl.
„To je vždycky tak výřečný,“ ptala se s úsměvem Haruhi. Kara mezitím přistoupila blíž k Akamarovi a zakňučela. Akamaru si ji zvědavě prohlížel, za tím neviděl, nikoho stejně velkého jako on sám.
„No většinou má plno řečí,“ ujistila ji veterinářka.
„Ale teď mu nějak došli,“ zašklebila se zpátky Haruhi.
„Kibo, to je neslušné,“ praštila ho do zad, aby ho probrala. Kiba se s trhnutím probral a konečně se vzpamatoval: „Ech, jo. Já jsem Kiba.“
„To už vím,“ odtušila Haruhi a přijala nabízenou ruku.
„Tak já musím ještě někam na kontrolu, tak si trochu popovídejte,“ oznámila jim po chvíli Kibova sestra a než stačil někdo něco říct, zmizela ve dveřích.
Kiba se při pohledu na Haruhi začervenal a sklonil oči. Ovšem Akamaru s Karou takové problémy neměli. Hned se skamarádili.
„Je pěkná,“ složil Kiba poklonu.
„To je, ale občas jsou s ní starosti,“ přešla k Akamarovi a pohladila ho po hlavě. Pak se v místnosti rozhostilo trapné ticho, které přerušil až Kiba svým návrhem: „Chtěli jsme se jít s Akamarem proběhnout, nechcete jít s námi?“
„To bychom rády, viď Karo,“ a dostalo se jí kladné odpovědi.

Rin se procházela lesem a hledala borůvky, když jí někdo vkročil do cesty. Polekaně se zastavila, ale když uviděla, o koho jde, tak se zase uklidnila.
„Rin,“ zamával ji Gaara. „Rád tě vidím. To je náhoda, co tady děláš?“
„Jaká pak náhoda,“ ozvalo se mu v hlavě hlas Shukaka.
„Mlč,“ okřikl ho Gaara, ale navenek nedal nic na sobě znát.
„Kazekage,“ pozdravila ho slušně.
„Kolikrát ti mám říkat, že mi máš říkat Gaaro,“ přerušil ji okamžitě.
„Ale,“ namítla Rin.
„Žádné ale, stačí Gaaro,“ nenechal si to vymluvit.
„Tak dobře, Gaaro,“ souhlasila nakonec celá rudá.
„A kampak to jdeš,“ pokračoval ve výslechu.
„Na borůvky,“ odvětila a ukázala mu svou bandasku.
„Aha. A můžu jít s tebou?“
„No, když chceš,“ pokrčila rameny. A vydala se dál cestou necestou, Gaara ji okamžitě následoval.
„A jak se jinak máš,“ chtěl vědět.
„Dobře,“ odvětila jednoslovně. I když už byla na jeho přítomnost zvyklá, občas z něho byla dost nervózní.
Pak už na další otázky nebyl čas, jelikož došli na palouček, kde rostly keříčky s borůvkami. A dali se do sbíraní. Gaara vyfasoval hrníček a Rin sbírala do bandasky.
Po dvou hodinách, když už měli bandasku plnou, se vydali zpátky do vesnice. Ani jeden nic neříkal, bylo jim spolu dobře, aniž by si museli něco říkat.
Už byli na dohled brány, když se Rin otočila na něho a řekla: „Gaaro?“
„Já vím,“ odtušil a sklonil hlavu.
„Nevypadalo by to dobře,“ omlouvala se Rin.
„To je dobrý,“ mávnul rukou a podal ji červený tulipán. Než se zmohla na poděkování, zmizel.

„Gaaro, kde jsi byl,“ ptala se zvědavě Temari. Její bratr si udělal pár dní volna a chtěl je strávit s rodinou v Kohoze.
„Projít se,“ zahuhlal, prošel nevšímavě kolem a zmizel ve svém pokoji v sestřině domě.
„Co to mělo znamenat,“ nechápal Shikamaru, který v náručí choval Yukiho.
Temari se za bratrem dlouho dívala, a pak se na manžela obrátila a řekla: „Myslím, že se zamiloval.“
„Cože,“ divil se.
„Jezdí sem dost často a u nás je minimum času,“ vysvětlovala. „Tak zatím musí být někdo jiný.“
„A tak si myslíš, že nějaká holka,“ zamyslel se nad tím.
Ale než se k něčemu dostal, vletěl do místnosti Kankarou jako velká voda.
„Hádejte, co jsem dneska viděl,“ chlubil se hned od dveří.
„Copak,“ zeptala se se zájmem Temari.
„Šel jsem dneska se Shinem do lesa,“ začal vyprávět. „Chtěl mi ukázat nějakého brouka. Došli jsme na malý palouček a tam jsme uviděli Gaaru s nějakou holkou. “
„Vidíš, měla jsme pravdu,“ usmála se na Shikamara.
„A jak vypadala,“ ptal se Shikamaru zvědavě.
„Byla to blondýnka,“ přemýšlel. A teď je zanecháme jejich rozmluvě.

Uplynul rok života. Všechny děti rostli jako z vody a už se všude batolily, až tím doháněli rodiče k šílenství.
„Ibiki, kam pak to jdeš,“ smál se Sasuke, na kterého dneska vyšlo spolu se Saiem hlídání dětí. Ibikimu a Sunace už byl rok a půl a nadělali spoustu nezbedností. Ostatním byl čerstvý rok a taky se nenechali zahanbit.
„Ten je ale aktivní,“ smál se Sai, když ho sundával z poličky. „Copak by nám řekla maminka, kdyby nás viděla?“
„Máma,“ zažvatlal Ibiki a zašklebil se na strýce.
„Přesně tak, máma,“ opakoval Sai a podal ho Sasukemu, jelikož musel jít uklidnit svého syna Shuuichiho, který se dohadoval se Sunako o hračku.
„Sunako, nedej se,“ povzbuzoval ji Sasuke a držel na klíně Ibikiho.
„Hele,“ ozval se dotčeně Sai, chytnul do náruče Sunaku a rozhlédl se kolem: „Sasuke, kde je Itachi?“
„Támhle kouká z okna,“ ukázal na svého syna, který mu byl už v jednom roce neuvěřitelně podobný.
„Hlavně, aby nevypadl,“ strachoval se Sai a spolu se Sunako se posadil k Sasukemu. Děti se okamžitě začali spolu přetahovat o hračku, kterou Sunako vyhrála nad Shuuichim.
Ibiki byl naprostou kopií svého otce, až na oči, které zdědil po matce. Zato Sunako, i když zdědila některé rysy po svém otci, byla podobná spíše matce, ale i to nikdo nemohl říct, jelikož jí neviděli. Shuuichi zdědil černé oči a tvar obličeje po otci, ale po matce barvu vlasů.
Rika, dcera Nejiho a Tenten, seděla na dece a hrála si s Yukim, synem Temari a Shikamara. I Rika zdědila stejně jako Ibiki byakugan, ale jinak vypadala jako její matka. Zato Yuki pobral podobu po své matce, ale oči a barvu vlasů po otci. A byl to takový mazel.
Itachi Uchiha byl, jak už jsem řekla, věrnou kopií svého otce, ale povahově se spíš podobal svému strýci Itachimu.

„Rostou, jako z vody,“ položil na deku Sai Sunako na deku k Rice a Yukimu.
„To ano,“ souhlasil Sasuke a pozoroval Ibikiho, jak si to po dvou šine k Itachimu. „Jenom škoda, že se toho někteří z nás nedožili.“
„Naruto a tvůj bratr je hlídají ze shora,“ ujistil ho, ale i on byl smutný, že tady nejsou, aby viděli své děti růst a učit se.
„Když se tak dívám na Ibikiho a Itachiho, připomínají mi mě a Naruta,“ řekl smutně Sasuke, když viděl, jak se ti dva o něčem dohadují v jejich dětském jazyce. „A doufám, že se nebude opakovat minulost.“
„Ta už je za námi,“ poplácal ho po rameni Sai, pak se podíval na hodiny a řekl: „Už by tady měli být.“
A jak to dořekl, otevřely se dveře a dovnitř se přiřítilo asi deset štěňat a za nimi s hlavou pyšně zvednutou Akamaru.
„Kibo, kde se couráte,“ zeptal se s úsměvem Sasuke a pozoroval, jak se děti okamžitě vrhli na štěňata.
„To víš dostat sem tu drobotinu, je občas nadlidský úkol,“ zasmál se Kiba, když vešel do místnosti. A nebyl sám. Za ním vešla Haruhi, jeho žena, která nesla v náručí jejich syna Sana.
„A jakpak se má náš maličký,“ zajímal se Sai a přešel k manželům.
„Výborně,“ hlásil Kiba.
„Nazdar, Haruhi,“ pozdravil ji Sasuke.
„Sasuke,“ usmála se na něho. „Chceš si ho pochovat?“
„Můžu,“ ptal se krapet nesměle.
„Určitě,“ souhlasila a opatrně mu předala svého syna do náruče. Sasuke se díval na malý uzlík ve svém náručí a vraceli se mu vzpomínky na jeho vlastní dítě. Chtěl něco poznamenat, ale někdo ho zatahal za kalhoty. Překvapeně se podíval dolů a uviděl tam stát Sunaku, Ibikiho a Itachiho, kteří se zvědavě dívali na, to co držel.
„Vy tři mě přivedete do hrobu,“ zasmál se, jelikož tihle tři dávali nejvíc zabrat. Ale když viděl jejich zvědavé obličeje, sklonil se i se Sanem, aby jim ho ukázal.
„Ale opatrně,“ varoval ho Kiba.
„Neboj,“ uklidňovala ho Haruhi.
Sasuke si kleknul na jedno koleno a dovolil těm třem nahlédnout do poviánu. Sano jako na povel otevřel oči a zvědavě si prohlížel všechny kolem.
„To je Sano,“ řekl Sasuke, ale dál se nedostal, jelikož se Sano rozbrečel a Haruhi si ho vzala zpátky, aby ho utišila.
„Copak je to tady za rámus,“ vešel do místnosti Gaara.
„Gaaro, rád tě vidím,“ pozdravil se s ním Sai. „Kdy jsi přijel?“
„Před hodinou,“ odpověděl.
„A už jsi byl za Rin,“ zeptal se zvědavě Sasuke. Gaara se totiž s Rin po nějaké době, a přes nechuť správní rady Skryté písečné, oženil a teď se jim narodila dcerka Mizuki. Ale jelikož věděl, že Rin má ráda les a květiny, nikdy jí nenutil, aby se přestěhovala spolu s ním do Písečné. Nastěhoval ji do domu vedle Temari a dojížděl za nimi.
„To ona mě sem poslala,“ odvětil Gaara.
„To jste se pohádali nebo co,“ ušklíbl se na něho Kiba.
„Ne,“ urazil se Gaara.
„Tak proč jsi tady,“ nechápal Kiba.
„Rin si potřebovala odpočinout, tak jsem vzal Mizuki a šli jsme sem,“ odvětil a za zády se mu objevila písečná stěna, která nesla jeho dceru. Opatrně si ji vzal do náručí a otočil se zpátky k ostatním.
Haruhi přešla k němu, nakoukla mu do náruče a řekla: „Ta je nádherná.“
Gaara jí chtěl poděkovat, ale nedostal se k tomu, jelikož ho ti tři neposedové zatahali za kalhoty, aby se mohli taky podívat.
„No, vy jste mi ale zvědavý,“ zasmál se Sasuke a vysvětlil Gaarovi, co se tady stalo před chvíli.
„No tak to jim budu muset Mizuki ukázat,“ zasmál se Gaara taky. A sklonil se k těm třem.
„Gaaro,“ zavrčel mu v hlavě Shukaku.
„Neboj, to je jenom Kyuubi,“ vysvětloval mu Gaara.
„On má potomka,“ nechápal démon.
„Už to tak vypadá,“ odvětil Gaara.
A v tu chvíli se to stalo. V okamžiku, kdy se na Mizuki Ibiki podíval, jeho oči zčervenaly a za jeho zády se objevila malá devítiocasá liška.
„Ježíši,“ vydechl Sasuke.
Ale než mohl někdo něco udělat, Mizuki se probudila, ale její normálně zelené oči měli barvu žlutou. A okamžitě se kolem ní vytvořila chakra.
„Co se to děje,“ nechápal Kiba a ani Gaara si nebyl moc jistý, co se to děje.
A pak se vedle Mizuki objevila zmenšená verze Jednoocasého. Démoni se chvíli pozorovali a měřili.
„Gaaro,“ ozvalo se nervózně v jeho hlavě.
„Běž,“ povolil mu.
A tak to v místnosti znovu začalo vířit. A po chvíli vedle Gaary stál pravý Shukaku a měřil si ty dva malé přísným okem.
„No to se podívejme,“ zašklebil se Kiba.
„Gaaro, jak dlouho už máš zpátky démona,“ zeptal se Sasuke a nespustil z démonů zrak.
„Donesl mi ho tvůj bratr,“ odpověděl Gaara.
„Vy dva,“ ozval se skřípavý hlas Shukaka. „Ne že budete vyvádět, nějaké nezbednosti.“
Liška se naježila, měla z Jednoocasého strach.
„Kyuubi, neboj,“ pokračoval. „Znám tvého otce. Dalo by se říct, že jsme staří známi.“
„Chci jenom chránit toho malého,“ zavrčela.
„Tak ho chraň,“ odvětil, pak se otočil na svého potomka a řekl: „Ne, že budeš vyvádět, až se Gaarou vrátíme zpátky do Písečné. Je tady dost ninjou, kteří se s tebou můžou utkat, a jelikož nejsi ještě dost silný, porazili by tě.“
„Já chci taky jenom chránit Mizuku,“ odpověděl malý Shukaku.
„Tak chraň,“ kývnul hlavou a zmizel. A spolu s ním i ostatní dva démoni. Ibikimu se vrátila obvyklá barva očí a Mizuki taky.
„No teda,“ zahučel Kiba. „Teď tady bude veselo.“
Gaara se otočil s Mizuki stále v náručí na ostatní v místnosti a řekl: „Tohle se nesmí dostat přes naši rodinu, rozumíte.“
„Neboj,“ poplácal ho po rameni Sasuke. „Jsme přece rodina.“

další díl bude v neděli