Chyba v Matrixu 5

předem chci požádat o trochu tolerance, pže poslední dobou se na mě moje můza tak tochu vykašlala a já připadám sama sobě šíleně neoriginální, nudná a nespravedlivě přetížená přehnanými nároky okolí...obzvlášť toho školního...stejně sem se ale pokusila stvožit pokráčko =D

Když jsem se ráno probudila, tentokrát v "mém" bytě a nikoliv ve strážní budce, začalo mi pomalinku docházet, co je dneska za den. Tomuhle dnu budu nadávat jako dnu, kdy jsem se zaplantala do Tréninku přežití. Ale nemyslete si, že jsem se zvládla celou noc jenom bát a vyspat. Já přemýšlela! To je u mě co říct. A vymyslela jsem něco, co by se s trouchou nadsázky dalo nazvat strategií. Nicméně, ranní vztávání mi nikdy nešlo, takže než jsem se stihla zvednout a přemýšlet dál, usla jsem znovu. Bohužel ne na dlouho, jelikož mě probudil protivný zvuk zvonku. Těžce a s obtížemi jsem se vyhrabala z vyhřátého pelíšku, otevřela dveře - a v nich stála Sakura.

"Ech, ahoj, Yanisho. Víš, říkála jsem si, že jsme včera nezačaly zrovna nejlíp - a právě jdu na místo, kde se máme setkat - a bylo o po cestě, tak mě napadlo, jestli by si nešla se mnou? Cesta by nám uběhla rychleji."
Když říkala tato slova, koukala na mě jako na blázna. Netušila jsem proč, ale měla jsem se to brzy dozvdět.
"Tak jo. Stejně bych se sama ztratila než bych tam došla," (jo, to je pravda, kdybyste to náhodou nevěděli) a už sem se drala za Sakurou. Ta se rozpačitě usmála a zeptala se:
"Ech, opravdu chceš jít v tomhle?" A ukázala na můj spací úbor. Jsem se holt zapomněla převléknout, no bóže. Moje hajací šaty se zkládaly z dlouuuhého, velkého trička s medvídky, do kterého bych se vešla asi ještě pětkrát, a kraťásky se smailíkama, které pod trikem stejně nebyly vidět. Nevím jak, ale podařilo se mi to tu propašovat z mojí reality (muhehe).
"A joooo... Moment, hned na sebe hodím něco... jinýho?" a odfrčela jsem se lehce zkulturnit. Když jsem se vrátila, už celkem normální, začínal nám pomalu docházet čas a speciálně Sakure i trpělivost. Kráčeli jse spolu bok po boku, ale ona měla asi pocit, že schválně zdržuju. Víte, možná měla trošku pravdu fakt bych nechtěla zažít Kakashoho tisíc let bolesti.
"Ty si na dochvilnost opravdu moc nepotrpíš!" Vyjela na mě, když jsem si asi po desáté zavazovala neexistující tlakičky u bot.
"No, není to zrovna moje nejsilnější stránka," zažulila jsem se a doširoka zívla.
Když jsme se konečně dohrabaly až na místo (ano, předstírala jsem ztátu paměti, simulovala pár epileptických záchvatů, dva otřesy mozku, jednu zlomenou nohu, nevolnost, mořskou nemoc, žloutenku, choleru, plané neštovice a asi by toho bylo víc, kdyby mi Sakura nepohrozila opravdovými zdravotními problémy), Sasuke, který tam už byl, si nás změřil ne zrovna hřejivým pohledem, a Naruto, který tak nějak furt poletoval kolem jako radioaktivní rybička, nás zdravil už z dálky. Mě osobně přepadl záchvat paniky, kterou otupila touha po spánku, který mi Kakashi zcela zbytečně upřel, pže tu stejně nebyl. A já si kvůli tomu fakt nastavovala budík. Ach jo - jsem naivní. Ale spát se mi chělo. Ochočeně jsem se přichomítla k Sasukemu a se slovy: "Půjčím si rameno," jsem mu na něj ulehla a snažila se usnout, ale to by mi mí tři kolegové nesměli řvát do ucha. Sakura zděšeně zírala, co si to dovoluju a řvala na mě, ať dám Sasukemu pokoj. Naruto vřískal něco ve stylu, že jeho rameno je lepší než rameno Sasukeho a Sasuke na mě fascinovaně zíral a vrčel, dožadujíc se odpovědi na otázku, proč zrovna on.
"Ticho, chci spát. A spím na Sasukem, protože na tobě se Sakuro spát nedá, seš moc kost...štííhlá... a Naruto, ty tu pořád lítáš a hýbáš se a na tobě to prostě taky nejde! Sasuke stojí furt na stejném místě - tak. A už buďte ticho!!!" Zařvala sem pro změnu já a vypla odposlech. Z příjemné dřímoty mě probudil až Kakashi, který přesně věděl, kdy přijít, aby mi vrátil újmu způsobenou jeho milované masce. Odehrálo se obvyklý divadýlko s nedočkavým Narutem a vysvětlením pravidel a... Tréning přežití začal!
Já se podle svýho plánu chytře ukryla tam někde v zeleni a počkala, až Naruto vystartuje na boj Tajemného knihovola vs Uřvaného skoroninju. Když byli asi tak v polovičce, provedla jsem druhý krok svého vytuněného plánu. Použila jsem přeměnu a proměnila jsem se v lesního mravence. Ch
vilku mi trvalo, než jsem se naučila ovládat všechny nožičky, ale jo. Pomalu jsem si to sunula ke Kakashimu, dokonce jsem zvládla po něm i vyšplhat - i když byly momenty, kdy mě skoro zašlápl. Dostala jsem se až k rolničce a jala jsem se do okusování provázku. Doufala jsem, že na to mravenčí kyselina bude stačit. Ale - Kakashi má vytáhnou Ita Ita! Ten provázek mám skorem hotovej, tak co kdybych si zkusila kousek přečíst? Jenom pár slov, vět, odstavců - řádků? Ano!!! A tak jsem šplhala dál, až ke Kakashiho ruce a přede mnou ležela ta pravá, slavná kniha!!
Nedočkavě sem se pustila do čtení, ale Kakashi je přece jen jounin a tak si mě všiml. Napřáhl se a srazil mě. Narázem, který jsem utrpěla, jsem se proměnila zpátky ve svou maličkost. Zcela v šoku jsem refexivně chňapla před sebe a světe div se, ukořistila jsme něco, co připomínalo knihu v oranžovým obalu. I jala jsem se na útěk, zdrcený Kakashi za mnou, zcela zapomnětev na Naruta, který netušil, která bije. Dostala jsem se k řece a zařvala první co mě napadlo.
"Heeeey, Kakashi sen-sei! Dejte mi rolničku, nebo hodím tu vaši knihu tady do vody!" Takovou urážku všech knižních bohům bych se sice asik spáchat neodhodlala, ale to on neví.

Naráz se ozval Kakashiho hlas, ale něco bylo špatně. Něco bylo moc špatě. To špatně bylo to, že se ten hlas ozval za mnou. Nevím, co řekl, ale vlastník hlasu mi vytrhl ten papírový poklad z ruky a místo knihy jsem zkončila v řece já.

Dál tréning probíhal bez nějakých větším změn, než jaké známe. Dokonce jsme všichni prošli! Sice mě nejdřív museli chytit takových pár (mooooc) km po proudu, aby mi tu novinu mohli oznámit, ale zvládli jsme to. Poté, co jsme to s Narutem oslavili u ramenu (jo, nechala jsem naruta platit!) jsem se odebrala do toho, čemu tady říkám domov a napsala jdem tuhle potěšující informaci bratrovi. Za chvíli mi přišla esm.

Séégra, sem dobrej. Pocítej do 10 a ocitneš se v pritomnosti... Dalo mi to zabrat!

Jupííí. To znaméná žádný stres ze změněné budoucnosti!!!

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Aaa... Otevřu oči a... Áááááááááááá... To snad není pravda???! Kde to jsem?! Stojím na opuštěném prostranství, všude kolem jsou samé hroby. Nad hlavou mi krákaj podezřelí ptáci s divnýma očima a zakrvácenými zobáky a ze skály na mě shlížení zničené a nerozpoznatelné obličeje Hokagu.
Jeden obličej tam je navíc. Obličej, který by se mohl zdát možná až příliš podobný jednomu obličeji, který tam už je. Je to obličej Narutův - ale vypadá opravdu staře.
Podrobněji se zakoukám na hroby a na jednom z největších a nejkrásnějších je zlatým písmem napsáno : "Hrobka klanu Uzumaki, založeného největším a posledním hokagem Uzumaki Narutem a jeho ženou, Hinatou. Svůj věčný sen zde sní : ......................"
Fíha. Dál ani nečtu, tolik jmen.... To je mooooc generací. Ono se tu asi zase něco pokazilo. Ale mmoment - něco mě táhne jinam. Někam doprostřed. Musím to nutkání následovat. Neomylně mě vede bludištěmi hrobů a přesně uprostřed, na pomníků nějaké neznámé osoby, leží katana.
Karmínově rudá katana s perleťovým odleskem, která mě volá Neodolám a uchopím ji. Mávnu s ní. Najednou ze stínu pomníku vystoupí stará žena, která se ke mě přibližuje.
"Ta katana. Ty. Ty jsi - kdo jsi? Ty jsi ona? Přišla jsi? Ano? Dávej pozor! ONI jsou blízko..." Její slova mi nedávaly valný smysl. "Jací oni? A co je s tou katanou?" Ptám se jak debil.
"To je dlouhý příběh, pojď, tady nemůžeš zustat. Už se stmívá" a odtáhla mě pod zem. Prostě udělala pár pečetí, ten pomník se rozestoupil, odkryl schody a ona mě zavedla dolů.

mlouvám se za překlepy, ale opravím to až někdy jindy...je už pooozdě a mě se fakt chce spát =D stejně už na ty písmenky pomalu nefidim =)
Edit. Jindy se ukázalo po dvanácti letech, ale nevadí.